Skupinová psychoterapie v praxi

Recenze

Skupinová psychoterapie poskytuje možnost nácviku účelného jednání a osvojení chybějících sociálních dovedností pomocí psychologických prostředků. K těmto prostředkům patří především vztahy mezi členy skupiny a vztahy mezi skupinou a terapeutem.

V první části - spíše teoretické - označené Základy vysvětluje autor principy, metody a účinné postupy práce se skupinou vycházející z jeho rozsáhlých osobních zkušeností. Porovnává je s odbornými údaji a zkušenostmi zahraničních pracovišť. (Cíle a struktura skupiny, její normy, vývoj, stadia vývoje skupin a jejich ovlivňování, indikace k zařazení do skupinové terapie, včleňování nových pacientů, zásady práce skupiny). Role terapeuta a způsob vedení skupiny může být odlišná (úloha aktivního vůdce, role analytika, moderátora), skupinu také mohou vést dva nebo více terapeutů. Sezení skupin však může být i bez terapeuta. V této situaci pacienti dostávají příležitost ke spontánní vzájemné podpoře. Někdy se dokonce pacienti cítí takto volněji, jiní tato sezení neuznávají. Významnou pomocí při skupinové psychoterapii může být i videozáznam. V průběhu jednotlivých sezení lze použít mnoho dalších pomocných technik (diskuse, přehrávání situací ze života skupiny). Ve skupině může být zaměřena orientace na jedince, na jednotlivá témata nebo na interakci. Jednotlivé orientace se vzájemně nevylučují a lze je spojit. S postupujícím poznáním nevhodnosti dosavadních způsobů chování nastupuje zkoušení nových způsobů. V upevňování nových reakcí má velký význam podpora ostatních členů skupiny.

V druhé části nazvané Zkušenosti autor zobrazuje na osudech několika vybraných skupin vlastní dlouholeté zkušenosti, které získal on a jeho spolupracovníci na psychoterapeutickém oddělení pro neurózy v Psychiatrické léčebně v Kroměříži. Kroměřížské psychoterapeutické oddělení pro léčbu neuróz, které založil autor se spolupracovníky, zahájilo svou činnost již roku 1971. Používá psychoterapeutickou metodu, při níž využívá modelové situace malé společenské skupiny k projekci a korekci maladaptivních stereotypů. Indikovaní k léčbě byli pacienti s úzkostnou a fobickou poruchou, depresivní neurotickou poruchou a pacienti neurasteničtí. Menší naději na vyléčení měli pacienti s poruchami osobnosti. Autor v tomto oddílu předkládá příběhy několika skupin z jejich terapeutického procesu tak, aby se vzájemně doplňovaly. Používá autentickou nestylizovanou odbornou dokumentaci, pohledy některých členů skupin, ukázek z jejich životopisů i průběhu léčení. Závěrečná kapitola je věnována jistotám a úskalím psychoterapie v psychiatrii. Součástí předkládané monografie je i rozsáhlý seznam odborné literatury a slovní rejstřík.

Třetí, doplněné vydání publikace je samo o sobě dokladem zájmu odborníků o psychoterapeutické postupy. Rozsáhlé zkušenosti autora výborně doplňují teoretickou část a oživují ji. Uvedené poznatky budou velkým přínosem pro klinickou i terénní praxi.

MUDr. Olga Wildová

Recenze

Před více než dvaceti lety, kdy jsem krátce pracovala na psychoterapeutickém oddělení kroměřížské psychiatrické léčebny, bylo pro mě první vydání Kratochvílovy »Skupinové psychoterapie neuros« z roku 1978 téměř biblí, v níž jsem nacházela odpovědi na své nesčetné otázky a pochybnosti. Recenzovaná publikace se od tohoto průkopnického díla liší především tím, že v dílu B shrnuje třicet let zkušeností kroměřížského terapeutického týmu. Předposlední kapitola je věnována kroměřížským výzkumům skupinové psychoterapie, které byly prezentovány v diplomových a doktorských pracích nebo jako články v odborných časopisech. Bez autorovy systematičnosti a pečlivosti by nejspíš upadly v zapomnění.

Stěžejní úvodní část knihy nazvaná »Základy« se od zmiňované »Skupinové psychoterapie neuros« příliš neliší, což není výtka. Autor systematicky postupuje od vymezení skupinové dynamiky přes zásady organizace terapeutické skupiny, roli terapeuta a způsob vedení skupiny, až po průběh skupinového sezení. Znovu jsem si s chutí přečetla skvěle napsané kapitoly o druzích výroků ve skupinové diskusi a o účinných faktorech skupinové psychoterapie, doplněné odkazy na novou literaturu. Teoretické úvahy a srovnání různých hledisek se prolínají s pečlivě vybranými ukázkami výroků pacientů i terapeutů a s plastickým popisem různých skupinových situací i technik.

Některé příklady pocházejí ze 70. a 80. let, což mě podnítilo k úvahám o dobových proměnách toho, co je pokládáno za zdravé a adaptivní. Např. mladé ženy nespokojené v manželství - často s podílem partnera na domácích pracích - terapeutický tým obvykle vedl k tomu, aby buď své požadavky snížily, nebo se naučily s mužem obratně manipulovat (být krkem, který hlavou rodiny kroutí). Jako anachronismus se mi jeví také rodičovský model spolupráce koterapeutů navržený Janem Kožnarem v roce 1986, podle kterého by měl terapeut-muž být rozhodujícím vedoucím ve dvojici s hlavní zodpovědností za průběh terapie a koterapeutka představovat citový, mateřský prvek, s »podřízenou, ale neméně významnou emočně podpůrnou rolí« (s. 58). Rovněž některé citované »zpětné vazby« ze strany terapeutů i pacientů se mi zdály být příliš přímočaré a dost tvrdé. Typickým příkladem jsou tzv. resumé zpracovávaná účastníky terapie na jednotlivé členy skupiny (kap. 4.2), od nichž však terapeutický tým již upustil, což svědčí o jeho pružnosti a otevřenosti vůči novým zkušenostem.

Pevně doufám, že výše uvedené výhrady potenciální čtenáře recenzované publikace neodradí. Kniha je kvintesencí letité, neobyčejně poctivé práce kroměřížských terapeutů, je svědectvím o jejich hledání, o slepých uličkách i o osvědčených cestách efektivní skupinové psychoterapie. Všem psychologům ji vřele doporučuji.

doc. PhDr. Alena Plháková, CSc.