Křeslo pro Fausta 2017

Ukázka

PŘEDMLUVA

Podobně jako v minulých letech i v roce 2017 uvítala PhDr. Marie Retková v Křesle pro Fausta mnoho vynikajících osobností. Z akademického prostředí to byl filozof prof. PhDr. Jan Sokol, CSc., Ph.D., endokrinolog prof. MUDr. Petr Broulík, DrSc., onkohematolog prof. MUDr. Petr Cetkovský, Ph.D., MBA, ortoped prof. MUDr. Ivan Landor, CSc., a anatom doc. Ondřej Naňka, CSc. Z akademického prostředí je také Ing. Eva Soubustová, MBA, tajemnice fakulty, která rovněž přednáší, především ale o tom, jak mají akademici šetřit… Značný zájem nejen akademické veřejnosti vyvolala návštěva dvou stálic kulturního nebe, totiž Ing. PhDr. Jana Vodňanského a PhDr. Jiřího Tichoty. Výlučným hostem byl i prof. Dr.med. Jiří Dvořák, neurolog s českými kořeny žijící dlouhodobě ve Švýcarsku.

Akademické veřejnosti naší fakulty se dostalo v lednu 2017 mimořádné příležitosti seznámit se v rámci cyklu Křeslo pro Fausta s předním českým filozofem Janem Sokolem. Jeho život je přesvědčivým dokladem osudu intelektuála v totalitní společnosti. Vyučený zlatník a mechanik mohl maturovat teprve ve 22 letech, a to ještě dálkově, a rovněž dálkově mohl začít studovat matematiku na MFF UK teprve ve 27 letech. Jak seznali účastníci jeho rozhovoru s Marií Retkovou, tento pozdní profesní start však nikterak negativně neovlivnil rozvoj jeho osobnosti. Intenzivně se mimo jiné zabýval především studiem biblistiky a je nesporné, že jeho filozofické zaměření významně ovlivnil prominentní český filozof prof. Jan Patočka, s nímž byl svázán rodinnými pouty. Mimořádně rozsáhlá je jeho publikační činnost, zahrnující stovky statí, článků a monografie publikované částečně v angličtině a němčině. Podstatná část těchto prací je reflexí jeho zájmu o vztah mezi filozofií a náboženstvím. Ostatně právě tento vyhraněný zájem a aktivity z něj činí předního křesťanského intelektuála. Jeho zájmy jsou však daleko širší a spadá mezi ně nejen historie, ale i činnost překladatelská. Mimo jiné seznámil české čtenáře s dílem M. Foucaulta, P. Ricoeura, P. Teilharda de Chardina a řadou dalších. Významná je i jeho role vysokoškolského pedagoga. Přednáší filozofii, antropologii a religionistiku na FF UK a na FHS UK, kde byl rovněž děkanem. Přechodně působil jako hostující profesor na Harvardově univerzitě, kde přednášel etiku a lidská práva.

Jako jeden z prvních signatářů Charty 1977 se po roce 1989 na naléhání studentů, žáků a kolegů začal angažovat i politicky. Postupně vystřídal funkci poslance, poradce ministra školství a nakonec byl i minstrem školství. Ve třetí volbě jako kandidát na funkci prezidenta republiky byl těsně poražen Václavem Klausem.

Měl jsem tu čest být profesoru Sokolovi představen krátce po sametové revoluci a čas od času se s ním setkávat. V jeho osobě jsem se znovu přesvědčil o pravdivosti tvrzení, že čím je člověk vzdělanější a úspěšnější, tím bývá skromnější. Skromnost, vlídnost a laskavost jsou vlastnosti, které charakterizují profesora Sokola nejlépe, jak se o tom mohli ostatně přesvědčit účastníci setkání s ním.

V sychravě chladném únorovém podvečeru usedl do Křesla pro Fausta Petr Broulík, jeden z úspěšných žáků Charvátovy endokrinologické školy, náš přední znalec kalciového metabolismu, jehož životem se jako Ariadnina nit táhne choroba zvaná hyperparathyreóza. Profesor Broulík patří mezi ty šťastné lékaře, kteří měli možnost - po kratší epizodě na interním oddělení v Podbořanech - zakotvit na III. interní klinice vedené akademikem Charvátem. Nebylo pochyb o tom, že tato interna byla v oné době vlajkovou lodí československého interního lékařství. Inspirující osobnost profesora Charváta umožnila mladému lékaři získat nejen neocenitelné základy oboru v obecném smyslu, ale současně zaměřit jak klinickou, tak výzkumnou činnost na podobor, který ho zaujal. A co více, v době kdy to nebylo samozřejmostí, otevřel mladým nadaným kolegům dveře do světa. Tak se profesor Broulík ještě před rokem 1968 ocitl na dvouletém studijním pobytu u profesora Kochakiana na University of Alabama Medical School. To, a rovněž další pobyty v USA, jistě do značné míry rozšířilo jeho »endokrinologické obzory«. Ke cti profesora Broulíka je

nutné zdůraznit, že skvělá akademická kariéra, které se mu na slavné klinice dostalo, nikterak nepotlačila úctu a vděčnost muži, který stál na počátku jeho medicínské profese - primáři interního oddělení v Podbořanech doktoru Kubátovi. Stejně tak bylo z jeho vystoupení patrné, v jaké úctě měl a má své klinické učitele a kolegy. Je o něm známo, že dlouhodobě patří mezi nejoblíbenější pedagogy naší fakulty. Jsem přesvědčen, že i to je jeden z důvodů, proč byl po roce 1989 opakovaně zvolen a dosud je členem Akademického senátu naší fakulty.

Jan Vodňanský, protagonista proslulé dvojice Vodňanský a Skoumal, měl v Křesle pro Fausta vůbec nejhojnější návštěvnost. Vskutku renesanční osobnost, známý jako básník,

esejista, filozof, humorista, komik a dle svojí osobní vizitky i šoumen, získal oprávněně čestný titul »Dosud žijící národní umělec«. Udělil mu ho za jeho nesporné zásluhy o kultivaci české veřejnosti v oblasti kultury v roce 1998 tehdejší ministr kultury Pavel Dostál, obdařený mimořádným smyslem pro humor. Rozhovor s Mistrem (jak je čas od času nazýván) byl nezapomenutelnou rešerší kulturního a společenského života v Praze a nejen tam. Setkávání s nadaným muzikantem Skoumalem, s nímž vytvořil legendární dvojici, s básníky Pavlem Šrutem, Antonínem Brouskem, karikaturistou Vladimírem Jiránkem, scénáristou Vladimírem Pacovským, autorem a objevitelem Járy Cimrmana Jiřím Šebánkem, sochařem Vladimírem Preclíkem, zakladateli Činoherního klubu Ladislavem Smočkem (byl naším hostem v roce 2016), Jaroslavem Vostrým, ale samozřejmě i Janem Kačerem, oběma protagonisty Semaforu pány Jiřím Suchým a Jiřím Šlitrem a dalšími představiteli »nové vlny« na tehdejší kulturní frontě, to vše dokázal tento absolvent strojní fakulty ČVUT a oboru filozofie na FF UK vstřebat a přetavit do legendárních songů, aforismů a nezapomenutelných historek, které zasáhly minimálně tři generace. Jeho curriculum je přesvědčivým obrazem složitého procesu realizace všech podob kultury za totality, a to zvláště v období normalizace. V podání Jana Vodňanského jde z dnešního pohledu spíše o frašku, jejímiž protagonisty byli neumětelové všeho druhu, ale i tehdejší politická moc. Moc, která, když si zamanula, zakázala představení kteréhokoliv zpěváka, ale bez skrupulí uzavírala i divadelní scény, ať to byl pražský Činoherní klub, Činoherní studio v Ústí nad Labem nebo Semafor. Omezení či zákazy se znásobily poté, co se jméno Jana Vodňanského vyskytlo mezi signatáři Charty 77. Jistě to bylo období velmi, velmi svízelné, ale jak sám říká: »Jsem narozen ve znamení Blíženců, v povaze mám zarputilost, neústupnost. Když se pro něco rozhodnu, nevadí, jestli si počkám pět nebo deset let, ale stále si jdu za svým.«

Petr Cetkovský, jeden z předních představitelů oboru hematologie, která jako málokterý jiný obor prošla ohromujícím rozvojem, působil do roku 2000 ve Fakultní nemocnici v Plzni, poté přešel do Ústavu hematologie a krevní transfúze v Praze, kde před svým jmenováním ředitelem (k 1. 7. 2013) vedl klinický úsek. Titul Ph.D. získal v oboru onkologie na LF MU Brno, MBA pak v oboru zdravotnictví na americké CMC/Auburn University v České republice. Profesorem pro obor onkologie byl jmenován v únoru 2012. Svým způsobem je symbolické, že setkání ve Faustově domě se uskutečnilo přesně v ten den, kdy Ústav hematologie a krevní transfúze slavil 65. výročí svého založení. Ačkoliv se profesor Cetkovský původně hodlal věnovat akutní kardiologii, řízením osudu, respektive na doporučení jednoho ze svých učitelů, profesora Čepeláka, zasvětil svůj profesní život onkohematologii. Významně k tomu mimo jiné přispěly i jeho studijní pobyty ve Vídni v letech 1991-1993, kde měl možnost seznámit se s pracovišti profesorů Lechnera a Linkesche. Neméně důležitý byl studijní pobyt v Seattlu na klinice profesora Thomase, který za transplantace kostní dřeně dostal Nobelovu cenu. Sám toto období považuje pro svůj osobní rozvoj za esenciální: »Potkával jsem se s ním asi dvakrát týdně na seminářích, byl tehdy už starší pán, osmdesátník, ale bylo fascinující, jak byl v obraze, jak živě a k věci diskutoval o genech, PCR - lapal jsem každé slovo, i když jsem mnohdy ani netušil, o čem mluví. Pomáhal kolegům dávat dohromady grantové aplikace, na první pohled bylo patrné, jak výjimečný je to člověk a že Nobelovu cenu nedostal náhodou. Profesor Thomas byl vizionář. V roce 1967 požádal o grant pro Seattle - zapadlé město na pobřeží zálivu u kanadských hranic, kde do té doby žádná hematologie nebyla. Chtěl tam vybudovat transplantační centrum, shromáždit tým. To se mu o rok později povedlo a v roce 1969 začal pracovat. Prvních sto transplantací udělal u lidí, do té doby prohraných. Vydal publikaci, která by dnes u žádné etické komise neobstála - ze sta případů devadesát zemřelo. Ale profesor Thomas správně svým oponentům vysvětloval, že i těch deset zbývajících lidí by zemřelo, kdyby nezasáhl. Dnes patří Seattle mezi nejlepší transplantační centra na světě.«

Obliba souboru Spirituál kvintet a jeho uměleckého vedoucího Jiřího Tichoty přilákala do Akademického klubu

v jarních dnech 2017 značné množství posluchačů. Není divu, vždyť tento soubor bezmála šedesát let rozdává svým neopakovatelným repertoárem radost a pohodu. Pravděpodobně jen málokdo z příznivců této skvělé kapely tuší, z jakého hudebního zázemí těží. Proto si dovoluji rekapitulovat profesní dráhu zakladatele souboru. Jiří Tichota po stresujících dobových trampotách (jeho otec byl jako oběť politických procesů v padesátých letech vězněn) nakonec absolvoval studium hudební vědy na Filozofické fakultě UK, kde ukončil studium obhajobou rigorózní práce »Intabulace písní a vokálních skladeb v pražských loutnových tabulaturách 17. století«. Doktorát (PhDr.) získal v roce 1968 a následně působil na muzikologické katedře FF UK až do roku 1986. Jeho odborná i editační činnost v těchto letech zasluhují pozornost, i když pro laika je porozumění obsahu velmi obtížné. Patří sem mimo jiné kompletní soupis české loutnistické literatury (některé rukopisy byly Jiřím Tichotou souborně katalogizovány vůbec poprvé), zpracování nápěvů dochovaných světských písní pro loutnu. Vypracoval metodu rekonstrukce loutnových intabulací a rovněž zpracoval a popsal dochované památky francouzských loutnových tabulatur. Přehodnotil výklad naší nejstarší dochované instrumentální skladby - zlomek varhanní tabulatury z Českých Budějovic - a publikoval soubornou vědeckou práci o české loutnové literatuře z doby renesance.

Širší veřejnosti není příliš známá ani jeho další činnost, kdy se loutnové interpretaci věnoval systematičtěji než kytarové a pravidelně spolupracoval se souborem Pražští madrigalisté.

Od roku 1968 se věnuje především své profesionální činnosti ve Spirituál kvintetu. Doba setkání ve Faustově době se kryla s oslavou 80. narozenin Jiřího Tichoty. Popřejme mu tedy ještě dodatečně, aby se svým souborem přinášel i nadále radost z nádherné muziky, která je tak blízká lidskému srdci.

Ivan Landor absolvoval v roce 1981 studium na tehdejší Fakultě všeobecného lékařství Univerzity Karlovy, současné 1. LF UK. Ještě téhož roku nastoupil na I. ortopedickou kliniku 1. LF UK a FN v Motole. Obě atestace složil v oboru ortopedická chirurgie a traumatologie. Tématem práce, s níž obhájil titul kandidát věd, byla necementovaná náhrada kyčelního kloubu a v roce 2007 se habilitoval prací »Řešení kostních defektů acetabula u totálních náhrad kyčelního kloubu«. V roce 2012 se stal v oboru ortopedie profesorem. Za 36 let svého působení na klinice ortopedie 1. LF UK a FN v Motole prošel řadou pracovních pozic, aby byl v roce 2014 jmenován jejím přednostou. Hlavním odborným zaměřením profesora Landora je aloplastika kloubní a její komplikace. Je také spoluautorem bezpočtu sériově vyráběných implantátů, zejména náhrad kolenního a kyčelního kloubu v řadě materiálových variant. Problematiku komplikací totálních náhrad kyčelního kloubu uceleně zpracoval v monografii »Revizní operace totálních náhrad kyčelního kloubu«, která byla oceněna Hlávkovou a Chlumského cenou. V průběhu let pobýval na zahraničních stážích, například u prof. Hanse-Georga Willerta na Ortopedické klinice Univerzity v Göttingen, u Dr. Johna Kirkupa v Bath and Wessex Orthopaedic Hospital ve Velké Británii nebo v Rush Orthopedic Institute Chicago v USA, kde se u Dr. Waynea Paproskyho věnoval problematice solidního kostního homoštěpu v revizní aloplastice.

Laická veřejnost vnímá ortopedii především jako obor, kde dominují implantáty a je všeobecně známo, že právě I. ortopedická klinika 1. LF UK a FN v Motole se zasloužila o tuto léčebnou metodu nejvíce. Profesor Landor ji komentuje slovy: »Konkrétně na naší klinice má vývoj kloubních náhrad opravdu dlouhou tradici - u začátků československé implantologie stál prof. Oldřich Čech, který s provozem Poldi Anticorro v Kladně vyvinul první československou totální náhradu kyčelního kloubu. Byla implantována už v roce 1969. Od té doby se česká implantologie vyvíjí a zdokonaluje a je srovnatelná se zeměmi západní Evropy i se Spojenými státy.«

Setkání s profesorem Landorem nebylo jen zajímavým rozhovorem o ortopedii. Pan profesor je neobyčejně sečtělý a vzdělaný, zejména v oboru historie. Například poznámky na okraj dílčích epizod francouzských dějin v jeho podání byly neopakovatelným zážitkem. Není pochyb o tom, že právě tento hluboký zájem a radost z poznání tohoto druhu mu umožňují relaxaci při práci v oboru, který patří mezi nejnáročnější.

Evu Soubustovou uváděl sám spectabilis děkan prof. Aleksi Šedo a s humorem jemu vlastním pravil, že paní tajemnice o fakultě ví víc, než by sama chtěla. Eva Soubustová totiž velí téměř stočlenné armádě úředníků a techniků, která pečuje o chod fakulty. Děkan dále zdůraznil, že všechno, co funguje jako dobře seřízený hodinový stroj, je jen a jenom její zásluha. Paní tajemnice 1. LF UK prezentovala sebe samu »jenom jako malého úředníčka«. S tímto úsměvným tvrzením však nemůže obstát. Jako pamětník - v kolegiu děkana jsem opakovaně působil jako proděkan, respektive člen kolegia - samozřejmě vím, že za celá dlouhá léta ani jeden z děkanů (celkem se dosud za její éry vystřídali tři) si nedovolil roztržku či zásadní konflikt s paní tajemnicí. Pozice Ing. Soubustové jako strážkyně pokladu nebo, chcete-li, ministryně financí, byla a stále je v této pozici neotřesitelná a děkani si toho byli vždy vědomi.

Absolventka Vysoké školy ekonomické sbírala profesní zkušenosti v Československých aeroliniích a výrobním družstvu Lověna, aby nakonec zakotvila ve Fakultní nemocnici na Královských Vinohradech, kde si poprvé uvědomila vazbu, respektive sepětí mezi fakultou a nemocnicí, byť jen z pohledu nemocnice. Sama toto období hodnotí těmito slovy: »Když přicházeli noví lékaři, velmi často byli přijímáni absolventi 1. lékařské fakulty. Říkala jsem si, čím to je? Proč jsou tak dobří? Pochopila jsem to, až když jsem přešla z Královských Vinohrad na 1. LF UK. Znalosti ze zdravotnického prostředí mi tam hodně pomohly, začala jsem poznávat pracoviště z druhé strany, a pochopila jsem, jak dobrým zázemím pro absolventy 1. LF UK je. Mnozí se v pozdějším věku profilují na vedoucích funkcích.« A tak, když bylo vypsáno na 1. LF UK výběrové řízení na pozici tajemníka fakulty, Eva Soubustová neváhala a přihlášku podala. V tomto roce to bude už sedmnáct let. Její koordinační a kontrolní činnost ve spolupráci s děkany přinesla celou plejádu úspěchů. Jedním z kritérií jejich společného díla je nadšení, které u absolventů fakulty, kteří promovali před 40-50 lety, vyvolá návštěva budovy děkanátu, Hlavova, Purkyňova nebo Anatomického ústavu, Coriho posluchárny a v neposlední řadě Ústavu vědeckých informací.

Ondřej Naňka je absolvent 1. LF UK v Praze. V roce 2005 zakončil postgraduální studium v oboru biologie a patologie buňky. V roce 2010 se habilitoval pro obor anatomie na 1. LF UK, na jejímž Anatomickém ústavu působí. Tématem jeho habilitační práce bylo experimentální ovlivnění vývoje embryonálního krevního řečiště a myokardu. Je autorem a spoluautorem více než čtyř desítek původních prací v oboru klinické anatomie, embryologie a molekulární biologie. Je členem výboru České anatomické společnosti, členem American Association of Anatomists, North American Vascular Biology Organization a American Physiological Society. Tato suchá fakta vlastně neříkají zhola nic o mladém muži, který dovedl v jednom říjnovém podvečeru zaplnit Akademický klub v rámci cyklu Křeslo pro Fausta jako málokterý člen naší akademické obce. Anatomie vnímaná laickou i odbornou veřejností jako morfologický, deskriptivní obor je v jeho podání nepřetržitý sled událostí v procesu, který nelze nazvat jinak než dobrodružstvím poznání. Nepochybně toto okouzlení oborem v kombinaci s rysy laskavosti a skromnosti činí z docenta Naňky jednoho z nejpopulárnějších pedagogů fakulty.

Okruh oborových zájmů a aktivit anatoma Naňky je neobyčejně široký, ale jeho užší profesní zájem je soustředěn na oběhový systém a vliv hypoxie na vývoj zárodku a celého kardiovaskulárního systému. Experimenty spolu s kolegy provádí na kuřecích embryích a sledují, jak reagují pod různými vlivy, jaké signální kaskády se uplatňují během vývoje. Sám přiznává, že samotný pohled do vejce na vyvíjející se zárodek je fascinující. Počátky těchto experimentů na šestidenních kuřatech jsou někde v šedesátých letech, kdy jejich základy položil vynikající experimentální morfolog s evropskou pověstí MUDr. Zdeněk Rychter, CSc. Nikoliv zanedbatelná část pracovního času je věnována spolupráci s klinickými lékaři. Patří sem mimo jiná úzká spolupráce s urology a urogynekology, která přispívá například k zlepšení operační techniky. Ostatně tato týmová práce anatomů a urologů byla v roce 2000 ohodnocena cenou ministra zdravotnictví za úspěšné řešení projektu »Ortotopická náhrada močového měchýře u ženy«. Dokladem jeho neokázalé skromnosti je skutečnost, že moderátorka Marie Retková mu musela připomenout, že nezmínil zajímavý objev, který učinil spolu s kolegou Šedivým, totiž že se jim podařilo na pánvi popsat žlábek podmíněný průběhem nervus dorsalis penis/clitoridis, který není uveden v žádné učebnici ani atlasu.

Životní pouť Jiří Dvořáka, švýcarsko-českého neurologa, bývalého vedoucího lékaře světového fotbalu, absolventa lékařské fakulty Univerzity v Curychu a ještě předtím studenta druhého ročníku Fakulty všeobecného lékařství Univerzity Karlovy, jako by kopírovala scénář dobrodružného filmu. Příběh exulanta původem z moravské vísky obsahuje vše, co si jen divák může přát: od dramatického útěku z vlasti přes práci nádeníka na stavbě, později pomocného zahradníka, až po neuvěřitelné štěstí v podobě azylu u kultivované švýcarské rodiny, respektive vstup na Lékařskou fakultu v Curychu. Profesní kariéra Jiřího Dvořáka, s rozpačitými začátky postgraduálního studia na Royal College of Homeopathy v Londýně, kursem akupunktury na univerzitě v Marseille a pozdějším zájmem o dietetiku, pokračovala v oboru fyzikální medicíny a rehabilitace vedeném inspirujícími osobnostmi evropské proslulosti, jakými byli ve své době profesoři Lewit a Janda. Následovala však další léta studia včetně studijních pobytů v Bernu, Ósace či Yale, která vedla k oboru neurologie, kterému profesor Dvořák zůstal věrný natrvalo. Velmi podstatnou část jeho profesního života tvoří vazba na sportovní medicínu, konkrétně na spolupráci s FIFA, která trvala plných dvacet tři let. To je však už další příběh z mnoha jiných, až neuvěřitelných událostí života profesora Dvořáka.

doc. MUDr. Petr Bartůněk, CSc.

člen kolegia děkana