Němý suflér

Recenze

VLASTA TŘEŠŇÁK - PÍSNIČKÁŘ, KTERÝ SE NEBOJÍ, VYDÁVÁ RARITNÍ I NOVÉ NAHRÁVKY. TŘEŠŇÁKOVY TEXTY JSOU DRSNÉ, BOLESTIVÉ A OBLUDNĚ KONKRÉTNÍ

Je to přísná řehole - poslouchat písně Vlastimila Třešňáka. Jako vzít bič a bít se jím do vlastních holých zad. Letošní vydání Třešňákových písní na třech CD - na desce nových nahrávek Němý suflér a ještě na dvojalbu Zeměměřič atd. se záznamy z roku 1978 - je zprávou o lidské nekompromisnosti. O hudbu tady jde až ve druhé řadě. Spíš sledujeme pěstní zápas epického básníka, padni komu padni - Ivanu Martinu Jirousovi, komunistům a nejspíš i celé české společnosti, té tanečnici go-go, která u tyče „ztloustla, tláská svoje děti, krkla, dožere se manou". Ty trýznivé písně nemohou být krásné.

Pašeráci solviny a melty

Album Zeměměřič nahrál Vlastimil Třešňák v pražském soukromí za nejhlubší husákovské normalizace po Chartě 77. Výběr z písní propašovaného magnetofonového pásku vyšel nejprve ve Švédsku díky emigrantovi, organizátorovi koncertů někdejšího pražského písničkářského sdružení Šafrán, Jiřímu Pallasovi. V Česku mohl být Zeměměřič vydán až po listopadu 1989.

Nynější dvojalbum Zeměměřič atd. přináší dvě desítky písní z původní soukromé nahrávky, většinu z nich ve dvou verzích - z února a května 1978. Takto pojaté dvojalbum je spíš „muzikologickým výstupem", který otvírá archiv, aniž by měl prvotně sledovat estetiku Třešňákových písní. Ta se ale dere ven sama. A pokud se posluchač odhodlá „na sebe pustit" v okamžitém sledu oba disky, může si během třiceti písní připadat jako v monumentální galerii, z jejích stěn na něho neustále padají desítky masivních obrazů, které ho drtí.

Ve Vůni salámu, solviny a melty (v původním vydání Zeměměřiče nazvaném Dělník), Třešňák jako by rozhazoval matrice Boudníkových grafik, „žhavé, tmavě modré špony". V Madam Praha se hádá se svým městem („Jseš svině!"), s nímž si přesto užívá trochu lásky „jen tak na stojáka", než ho Státní bezpečnost později odtud vypudí do emigrace. V Karlíně pak podle Třešňáka tamní hudební divadlo přijme udavačku - jak přízračná je v dobovém kontextu záměna slova uvaděčka. Ve „vedutě" z titulní písně vidíme Třešňáka, když se zeměměřičským křížem „jak mučedník běhal v poli". V Tovaryši pátera Koniáše si to vyřizuje s Martinem Jirousem (i když ho nejmenuje), který po normalizačním pokání Bohumila Hrabala pálil na Kampě spisovatelovy knihy... A všude za těmito výjevy už můžeme tušit následný oheň - plamen sirek, kterým estébák Kafka pálil Třešňákovi ruce při výslechu.

Zeměměřič patří do základů české kultury jako Smetanova Prodaná nevěsta či třeba Magorovy Labutí písně od Jirouse. Bez povědomí o nich může tuzemec ztratit orientaci v zatáčkách zdejší společnosti - asi jako kdyby na túře v lesích sešel ze značené trasy, ztratil mapu a zároveň se mu vybily baterky v GPS.

Tolik krásy

Zeměměřič je jediné album, které Třešňák nahrál sólově. Na všech následujících deskách ho už doprovází kapely, tedy i na novince Němý suflér. To vedlo k rytmické ukázněnosti, ke koncentrovanějším tvarům písní, k jejich zkrácení - už to nejsou bobtnající nadměrné opusy jako na Zeměměřiči, jejichž konce nedohlédneš.

Němý suflér je Třešňákovo třetí album za posledních šest let s v podstatě totožnou kapelou, která jeho písně často hardrockově hrne. Na způsobu hry tu není nic inovativního, ale její nápor s Třešňákem dobře „ladí". Nenajdeme tu ani kousek plastu, vše je zhoblováno, vykováno a vystavěno z tradičních materiálů hardrockových „zlatých sedmdesátých". Také dnešní Třešňákova poezie je ozvěnou bahna sedmdesátých let, která jasně určila jeho roli. Jako bychom se v něm brodili dodnes. Ve Veni,vidi,vici Třešňák zpívá: „Komik si ne a ne umlít panty / fízl má dvoják, noční - ranní / Writer stojí ve frontě na granty / meděj si z tvojich mojich daní."

Tyto verše nabudou obludné konkrétnosti v souvislosti s citátem z knižního rozhovoru To je hezký, ne?, který s Vlastimilem Třešňákem vedl Ondřej Bezr: „A část z mých daní jde také, coby parlamentní straně, na chod straně komunistů a na měsíční apanáž sadistům z StB. Za mé peníze z textů, ve kterých říkám, co si o komunistech myslím, si komunisti kupují kafe a inkoust do razítek. Není to krásné?".

Mohou pak být vůbec krásné i Třešňákovy písně?

Ivan Hartman

Recenze

S VLASTOU TŘEŠŇÁKEM SI NEODPOČINETE. A TO JE DOBŘE

Po dvou výborných bigbítových deskách, z nichž Inventura, první v pořadí, vyšla v roce 2005, už Vlasta Třešňák nikoho nepřekvapí svým zvukem. Co už ale nemusí být samozřejmostí, je výsledný dojem z nahrávky. Na Němém suflérovi ale opět ukazuje, že on šlápnout vedle nejspíš nedokáže.

Vlasta Třešňák si zamiloval bigbít a je mu věrný. Za posledních pět let vydal tři silná alba, která je radost poslouchat. Třešňák se s ničím příliš nepáře. Jde hned na věc, jde na to zvostra, a to jak v textech, tak v hudbě. Hezkým příkladem je jeho přímější přístup k písni Vabank, kterou v jiné, rozvláčnější podobě nahrál i Vladimír Mišík na svou aktuální desku Ztracený podzim. Třešňákovy písně nejsou věci k odpočinku. Po poslechu desky vám spíš ztěžkne hlava. Nejen kvůli závažným textům a prohlášením, ale i - v souladu s nimi - kvůli použité hudební složce. Na předchozím albu užíval skopolamin, drogu pravdy, a ani teď nehodlá své dojmy, pocity i ztracené iluze nijak zkrášlovat. Naopak si úmyslně vybírá ty nepříjemné okamžiky našich životů, naší společnosti. Pojmenovává věci, na něž jiní raději ani nepomyslí. K tomu navíc v češtině nachází perly jako: „Tuhle viděl jsem ji / tanečnici go-go / polkla nás, jsme její / na zadku tetovaný logo." Odpočinout nedává ani hudebně. Těžké tóny umocňuje ještě tenorsaxofon Jana Štolby a foukací harmonika. A tak se tu skladbami prolínají táhlé, přísné tóny. Ale dojde i na zjemnění, a to za pomoci Olina Nejezchleby. Jeho violoncello dodává Skleróze, nejjemnějšímu kousku z desky, křehkou romantickou náladu. Což mezi stádem ovcí - skopovým pro řezníka anebo třeba konečným řešením mile pohladí po duši a ukáže Třešňáka zase v trochu jiném pohledu, i když, zaposloucháte-li se do hořkého textu, ne tak docela. Vlasta Třešňák zapadl do českého bigbítu jako lahváč do basy. Zůstává zpěvákem protestsongů, témata mu zřejmě nikdy nedojdou. Otvírá nám oči a hlídá, abychom se nenechali semlít okolnostmi. Abychom nebyli přespříliš spokojení. Abychom si zachovali správný odstup a vlastní názor. Jeho věčná nespokojenost funguje jako důležitý maják, který se ozve, když je něco v nepořádku. A tu svou drzost, rejpání a nepříjemné nastavování pokřiveného zrcadla dokáže podat poeticky, slovy básníka a umělce.

Honza Průša

Recenze

SONGY ROZHNĚVANÉHO ŠVÉDA

Někdejší karlínský bouřlivák a všeuměl VLASTA TŘEŠŇÁK vydal se svým Bandem už třetí album. Po albech Inventura (2005) a Skopolamin (2007) tu je NĚMÝ SUFLÉR, vydaný nakladatelstvím Galén. Podkladem pro čtrnáct písní alba jsou tzv. „deníkové texty", které Třešňák píše jako reakci na nejrůznější události a situace, které ho rozčilují. Hned úvodní Chlape! oslovuje politiky, které nic nevyruší z jejich bohorovnosti, s níž kašlou na ty, pro které by měli pracovat, a končí verši: Tvá loď nás veze a vezla zkratkou nikam / je míň než za šest, je za pět minut padla / časovaná bomba v podpalubí tiká / a ty si zkoušíš - projevy u zrcadla. V podobném duchu se nesou i další texty. V písni Vabank slyšíme varování před zpupnou povýšeností (Svět se už letos nejspíš nezmění / Bůh si po právu postavil hlavu / a ztratí-li se, jsme i my ztraceni / zamával a mizí kdesi v davu), 9. listopad A. D. připomíná tragickou křišťálovou noc a nebezpečí neonacismu (Přijde noc jako křišťál / pátá čtvrť zas plná závor / fángle, bubny, pištění píšťal / a v hlavě nic než nádor /.../ Dnes čekám až magistrát / zakáže šábes, povolí transport / čekám teprv na vhodné seřadiště / A befel rekomando z Norimberku) a Mr. Šperhák je o politicích, kteří jeden na druhého hledají špínu, kterou by mohli protivníka zdiskreditovat (Prošmejdím byt jako Vy mně / najdu co zameteno pod tépich / a nezkusit Vás, a upřímně / byl by, Mistře, hřích). Jak je zřejmé, i když komunistické represe v roce 1982 Vlastu Třešňáka vyhnaly a on je dodnes poddaným švédského krále, osud jeho starého domova mu není lhostejný a snaží se proti zde panujícím nepravostem bojovat nebo na ně alespoň upozornit.

Hudbu komponovali společně s Vlastou i jeho spoluhráči - kytaristé Jaromír Panáček a Jan Volný a bubeník Martin Rychta. Základem hudební stránky alba je výborná rocková muzika, která podle potřeby přitvrzuje nebo si naopak odskočí k jemné, až líbivé melodii, která je v kontrastu s textem, jako například v Mr. Šperhákovi. Jsou tu také dvě písně hudebně navazující na Vlastovu folkařskou minulost - Poločas a závěrečný Cannabis. Zvuk Bandu a Vlastovy kytary a foukací harmoniky doplňuje v šesti skladbách tenorsaxofon nepřekonatelného Jana Štolby a v písni Skleróza výtečné violoncello Jaroslava Olina Nejezchleby.

Vkusný papírový obal alba s fotografiemi Ivana Prokopa obsahuje booklet s bibliografickými údaji a všemi texty. Prostě hezké podívání a ještě hezčí poslouchání. Album bude pokřtěno 19. května při koncertu v Malostranské besedě.

Ivan Kott

Recenze

KLÍČ JE U DIVADELNÍ NÁPOVĚDY

Desku písničkáře Vlasty Třešňáka vydává nakladatelství specializované na knihy o lékařství. Skutečně, album Němý suflér zabírá přinejmenším jako kapky proti ztrátě paměti.

Vydavatelství Galén se vedle zdravotnické literatury už léta zaměřuje na české písničkáře - nedávno u něj vyšlo třetí vydání životopisu Karla Kryla, další kniha fejetonů Jaroslava Hutky nebo písňové texty básníka Pavla Šruta. Důkaz, že fanouškové a mecenáši dokážou nahradit to, nač specialistům nezbývá čas, ochota nebo peníze.

„Vlasatý proletář", švédský občan s povolením k pobytu a letošní šedesátník Vlasta Třešňák se po návratu z exilu sešel na pódiu v nahrávkách s romskými hudebníky i Davidem Kollerem z domovského Karlína. Němý suflér je třetím albem natočeným s kapelou bubeníka Martina Rychty, který dlouho doprovázel jiný písničkářský samorost, harmonikáře Václava Koubka.

Proč doktor Houdek, ředitel nakladatelství Galén, tentokrát investuje do dlouhohrajícího Třešňáka? Stačí nahlédnout do činžákového bytu muže, jenž si „půjčí baterie z manželčina vibrátoru / pro svůj dálkový ovladač / dá všemu ještě čas". Za tenhle jediný drobný detail z nové desky by recenzent vyměnil stovky českých písní, ve kterých nikdo nebydlí ani nežije.

Zapomnění v teplácích

O bytí v nových písních z alba Vlasty Třešňáka vypovídá název desky, navazující na knihu rozhovorů, vydanou rovněž péčí značky Galén. „Už nechci ani remcat," prohlásil v ní Třešňák při stručné debatě o českém veřejném životě a politice. Snad není ukvapené usoudit, že ten „němý suflér", tedy němý divadelní nápověda v názvu nové desky, je samotný Třešňák. Dobrovolně zvolený pozorovatelský „distanc" je posluchačským dobrodružstvím alba, v němž se současná tuzemská realita objevuje mezi řádky, jakoby periferním viděním. Obtloustlá žena tančí u tyče v rytmu předvolebních slibů, muž objímá stromy, ale přitom jim šlape na kořeny, pán z dopisní známky klepe na dveře bílou holí a nabízí změnu.

Třešňák tu po dylanovsku nechá do písní vstoupit panoptikální figurky idiotsky režírovaného divadelního kusu. Jenže zapomnětlivé obecenstvo už neví, oč šlo v minulém dějství.

„Národ - soudruh teplák" si prostě od básníka o moc víc nezaslouží, řečeno po třešňákovsku, či spíš sršatě po demlovsku. Ctitel Vančury, Eisnera, Hrabala a Vaculíka tu drtí mezi zuby i svou milovanou češtinu. Jazyk, ve kterém, na rozdíl od zvolené zeměpisné šířky a délky ospalých Měchenic, Třešňák skutečně žije a bydlí. Struny na kytaře má napnuté mezi dvěma kolíčky: „Nadějí v háji" a nadějí nadpozemskou, bez níž jsme už jen stádo ovcí a skopové pro řezníka. „Angažmá mám, repertoár / penze navíc víc než jistá / hvězda, suflér, superstar / nadosmrti - komparsista", shrnuje Třešňák poněkud temně svou písničkářskou misi, ale hned nato si furiantsky, jako v hospodě, odfrkne: No bodejť by ne!

Krátké spojení

Krátce, v Třešňákovi zůstává nechuť k životnímu a uměleckému melouchaření (slovní spojení vypůjčené od vedoucího kultury LN), nebo, jak Třešňák říkává po hrabalovsku, k „prcání v průjezdu". Jen se totéž nedá říct o Třešňákově hudebním doprovodu, občasných blues-rockových tanečních pro starší a pokročilé. Leonarda Cohena doprovází na deskách plastově laciný šantánový doprovod, kazatele Svatopluka Karáska rozhrkaný hospodský šraml. Krátce, kontrasty nejsou k zahození. Třešňákův doprovod na Němém suflérovi je nejsilnější ve chvílích, kdy na svůj tradičně blues-rockový rukopis zapomene, a rovněž díky dvěma vynikajícím hostům, saxofonistovi Janu Štolbovi a Olinu Nejezchlebovi s violoncellem. Tehdy se písničky rozsvítí a zableskne krátké spojení s Třešňákovými legendárními alby Zeměměřič a Koh-i-noor.

Se Štolbou a Olinem mohl být Třešňák úplný Eminem, napadne jednoho. Jenomže - a to je druhá stránka písničkářských samorostů - ani v té zálibě ve „starém bigbítu" není cítit žádné nadbíhání posluchači. Spíše přístup „ber, nebo nech být". Beru.

Petr Vizina

Recenze

STŘET GENERACÍ NEBO PŘÍBĚHY Z OPAČNÝCH PÓLŮ?

Vlasta Třešňák oslavil nedávno své šedesátiny a naopak Navigators jsou považováni za skupinu, která má všechno teprve před sebou. Zdánlivě působí jako dva cizí světy, které nemají nic společného. Ve skutečnosti však se liší jen hudebním žánrem. Jejich nové desky jsou obě vypiplané jak po instrumentální, tak po produkční stránce na nejvyšší úroveň, obě můžete bez obav pustit komukoliv ze zahraničí, obě jsou svým způsobem konzervativní. A u obou to vůbec nemusí vadit.

Třešňák Band - Němý suflér (Galén)

Cesta Vlasty Třešňáka od folkového písničkáře, přes nejrůznější kooperace s romskými muzikanty či Davidem Kollerem, až k vlastní doprovodné rockové kapele s naprosto zjevným bluesovým feelingem, byla dlouhá a pozvolná. Ale zatímco po hudební stránce už se aktuální podoba jasně vyprofilovala na předchozí dvojici alb Skopolamin a Inventura, zdá se, že textový přerod od zpěváka protest songů k podobě, kde text je rovnocenným partnerem hudby a vše nestojí a padá jen s ním, se mu podařil až nyní.

Současný Třešňák band je totiž vyzrálou rockovou kapelou, která hned v úvodní skladbě připomene odvázanost věhlasných Rolling Stones, ale zároveň ani trochu nepůsobí vyčpěle a staromilsky. Jako by do sebe navstřebala energii, odhodlání i nadšení mladých retro-rockerů, jasně se hlásících k létům minulým, aniž by působili jako mechem obrostlý revival. Album je oproti svým předchůdcům příjemně přímočařejší, bez toho, že by se vytratil nekompromisní a nesmlouvavý pohled na realitu, Třešňákovi vždy vlastní.

Nahrávka působí zcela vyrovnaně, s dotaženými aranžmá, která příjemně občerstvuje vklad renomovaných hostů - saxofonisty Jana Štolby a cellisty Olina Nejezchleby. Může tak oslovit nejen klasické rockery, vyrostlé na Mišíkovi, ale i libovolné mladé posluchače, kteří si třeba zatím k interpretovi nenašli cestu. Skladby, jako je například Skleróza, jsou totiž zcela nadčasové.

Jak dokazují písně Mr. Šperhák nebo závěrečná akustická Cannabis, Třešňák si uchoval svou charakteristickou poetiku. Zároveň se ale naučil nedržet se jen jedné polohy, i v momentech s burácející rockovou kapelou za zády se už definitivně zcela sžil. Ukočíroval svou všudypřítomnou ironii i v minulých letech často patrnou zatrpklost. A přesvědčivý byl vždycky. Těžko spekulovat, jestli na tom, jak nyní působí vyrovnaně, mělo nějaký vliv osobní bilancování s nedávno oslavenou šedesátkou, ale jedna věc je jistá - Němý suflér je zatím rozhodně nejlepší nahrávkou, kterou se mu po návratu z emigrace podařilo zrealizovat.

Navigators - My Place (Sub Pub)

Soul, jazz a funk - tři slova, která charakterizují tvorbu Navigators. Druhé album ji nijak neposouvá, spíš jen prohlubuje a cizeluje k přesvědčivější podobě. Skutečnost, že se zjevnými vlivy hiphopu a popové melodiky vše dostává celkem pestrý a svěží charakter odlehčenosti, která ovšem nezní vůbec vlezle ani plytce jako většina R'n'B, je právě tím, proč stojí si tuhle desku mezi stovkami tuctových a snadno zaměnitelných kapel vybrat.

Deska My Place se rozjíždí naprosto přesvědčivě, živelně a suverénně. Není vůbec odvážné říci, že u nás má asi skupina jedinou „konkurenci", a to v Monkey Business. Bohužel však jim trochu dělá problém udržet pozornost na delší ploše. Zhruba od poloviny nahrávka ztrácí tah a kratší stopáž by tak bývala vůbec neuškodila. Ale i ve skladbách, kde chybí výraznější nápady, leccos vyrovná dotažená produkce a především schopnost vtáhnout posluchače do svého světa s charakteristickou atmosférou.

Ozdobou alba jsou rozhodně věhlasní hosté. Ondřej Pivec už je dnes pojmem, ale jeho účast rozhodně není jen na ozdobu. Samotná kapela disponuje skvělým obsazením se dvěma zpěváky a raperem a spolu s hosty dociluje plného zvuku, což následně umožnilo důkladnou propracovanost výsledné podoby všech skladeb.

Aktuální novinka tak jasně naznačuje, že skupina se odmítá spokojit s průměrností a reakcí jen malého českého písečku. A že nezůstává jen u ambicí, ale že si pánové a slečna uvědomují, že samo to z nebe nespadne. Primárně se nepodbízejí povrchnímu posluchači, zatímco tomu, který si album poslechne pozorně, nabízejí zdaleka nejen příjemnou kulisu, ale velké množství chytrých detailů, které ze skladeb dělají víc než jen instrumentálně dobře zvládnutou nudu, tak častou u mnohých kolegů. Což není v dnešní době s na této scéně běžným pachtěním po rychlém komerčním úspěchu zrovna málo.

Antonín Kocábek

Recenze

Vlasta Třešňák a jeho kapela mě překvapili svojí aktivitou. Němý suflér je již třetím alem v posledních pěti letech, kdy Vlasta zažívá svůj hudební návrat mezi českou bigbítovou elitu. Kromě novinkového alba si připravil též lahůdku pro své pravověrné fanoušky, když znovu vydal svoji prvotinu Zeměměřič z konce sedmdesátých let, která dosáhla prakticky statut legendární desky. Vlasta se ale na novém albu nijak obzvlášť nevrací do minulosti, protože důvodů pro komentování současnosti je zjevně dost. A to se mi na něm líbí, ta nevybíravost v textech, přímost, skryté i neskryté narážky, a to bez jakýchkoli servítek. Hned čtrnáct písní nabízí pestrou škálu nejen textovou, ale hlavně hudební. Hudebně jde totiž jeho band jednoznačně nahoru. Hudba, která jde od rocku k blues nebo folku, je syrová, dřevní stejně jako Vlastovy texty. Kromě skvělé kytary Jaromíra Panáčka atmosféru písní koření bezchybná rytmika dua Volný/Rychta. Kromě toho album opět obohacuje saxofon Jana Štolby a písním jako Detox nebo Syn pluku temná poloha tenorsaxofonu přidává na jejich hudební sdělnosti. Textově nejsou písně rozhodně nijak jednoduché. Bez obalu se přiznám, že u několika písní nemám potuchy o čem jsou. Ve větším poznání mi brání zejména typické Vlastovy germanismy, zřejmě osobnější stránka textů a nepochybně moje omezená inteligence. Dostat ale ke každé písni vysvětlivky, to by asi také nebylo to pravé ořechové, mám alespoň důvod si desku poslechnout o to víckrát. Na desce mě baví, že kapela hraje více rozmanitě, obzvláště koncem alba, krásná je skladba s Olinem Nejezchlebou a samozřejmě všechna ta trefná Panáčkova sóla, která desce dávají punc syrovosti. Tahle deska není rozhodně žádné cukrátko, je to pořádně tvrdá sonda do reálného života současné společnosti, kterou se nebrání srovnávat s historií (viz 9. listopad A.D.). Člověku s černým svědomím, kterých tu myslím běhá stále spousta, se tohle album rozhodně líbit nebude. Tahle deska má totiž oči otevřené dokořán.

Cábik

Recenze

BLUES S RUKOU PŘES ÚSTA

Vlastimil Třešňák, nejaktivnější z písničkářů první šafránské generace, vydal po třech letech nové - celkově třetí - studiové album se svou aktuální bluesrockovou kapelou. Ta od minulé desky Skopolamin opět zkrátila název, a tak místo V. Třešňák & band čteme na černo-červeno-bílém obalu pouze Třešňák Band. Obal je mimochodem výmluvný: Zatímco prostovlasí pánové spoluhráči Rychta, Panáček a Volný se lehce usmívají, Třešňák si zakrývá ústa dlaní a kštici čepicí, jako by na něm záleželo nejméně.

Je pravda, že Němý suflér je zatím nejkapelovější deskou Vlasty Třešňáka. Do popředí vystupuje krásně nazvučená kytara Jaromíra Panáčka (Němý suflér), Martin Rychta za bicími také růžky (Memoár) a hned v úvodním Chlape! si nelze nevšimnout baskytary Jana Volného. Třešňák Band rozhodně není písničkář s doprovodem. Jde o plnohodnotnou bluesrockovou kapelu. Zakrytá ústa však nejsou na místě, Třešňák zde opravdu není za němého sufléra. Z písničkářství zůstal důraz na texty, a to opět na texty naprosto nekompromisní.

Nelze jednoznačně říct, zda a kam se Třešňákův textařský um posunul od alba Skopolamin. Možná jsou písně víc než dříve zalidněné konkrétními postavičkami, jejichž identitu autor buď zcela tají, nebo ji pouze jemně naznačuje. A tak zatímco pravou profesi a jméno Mr. Šperháka si možná lze domyslet, u bezejmenného hrdiny Syna pluku („s reklamní taškou firmy Tesca / déja vu v Kenvelo tričku") bychom možná ani nehádali, že jde o písničkáře samotného. Obecně však platí - jak se autor recenze přímo od Třešňáka dozvěděl -, že písně pojednávají nejčastěji o lidech, kteří „jsou zlí".

Novodobé protestsongy Vlastimila Třešňáka z jeho posledních tří desek by už možná nabízely téma na plnohodnotnou diplomovou práci. Vždyť všechno to prolínání témat církevních, mystických, nacistických, komunistických i úřednických, propojených nevšední poetikou, po rozborech přímo volá. Nemusí však jít o rozbory typu „co tím chtěl básník říci". Stačí sledovat formální záležitosti, protože Třešňák i tentokrát nabízí tolik zajímavých her s jazykem, že posluchač ani žasnout nestačí. Balancování na hraně vkusu není výjimkou: „Přijde noc jak křišťál," začíná například skladba 9. listopad A. D., ve které se mihne „mukl Adonai" i heslo „Arbeit macht frei". V písni Krkla lze vnímat Třešňákův smysl pro detail, když má tlustá tanečnice u tyče „na zadku tetovaný logo". Jenže nejde o tanečnici, nýbrž o... „stranu neodsuneš stranou, ztloustla". V jednotlivých skladbách si Třešňák hraje například s písmenem x (píseň Detox, ve které si chytí taxíka), s latinou (Veni, vidi, vici) i s nadužíváním módní angličtiny („K brejkfestu než kafčo, cukr, rum!" - Mr. Šperhák). Rytmicky mu to občas nevychází („Praskne, stane se ničím" - Krkla), avšak dokáže to „zachránit" svým charakteristickým hlasem, který ladí s bluesovými nepřesnostmi.

O Třešňákově hlasu by se mimochodem daly psát novely, když ne přímo romány. Nejde jen o jeho příbuznost s Dylanem nebo Mišíkem. Poslechněte si například, jak několikrát změní barvu a dikci během titulní písně Němý suflér, ve které si „nadosmrti komparsista" vyřizuje účty s „pánem z dopisní známky".

Hovoříme-li o Třešňákovi jako o autorovi nekompromisních textů, nejde pouze o zvolená témata, o výpovědi o konkrétních lidech (jakkoli skrytých za přezdívkami a šiframi) nebo o občasné použití peprnějších výrazů. Nekompromisní je písničkář i v tom, že píše, jak potřebuje a jak to cítí, aniž by přemýšlel nad tím, zda posluchač význam správně rozkóduje.

Od Baudelairových dob víme, že krásně se dá psát i o tom, co má ke kráse daleko. Třešňákův jazyk je svým způsobem vytříbený a kultivovaný, i když jej písničkář používá k popisu skutečností nepříjemných až odpudivých. Varuje nás před nimi. Autor recenze přiznává, že se příliš varovat nedá a že se s Třešňákovým pesimistickým viděním světa úplně neztotožňuje. Přesto bude dál po albech Třešňák Bandu s radostí sahat a rád se nechá překvapovat dalšími pochmurnými vizemi a děsivými slovními hříčkami, zabalenými do kvalitní a dobře zahrané hudby.

Jiří Moravský Brabec

Recenze

DOBRÝCH ŠEDESÁT

Muž několika řemesel VLASTIMIL TŘEŠŇÁK důstojně stárne. Má pořád co říct, vyhýbá se trapnostem.

Jestliže na tomto místě jsem minulý týden psal u příležitosti nynější reedice nahrávek Vladimíra Merty z roku 1988 o jeho prazvláštním polistopadovém písničkářském vyhasnutí, pak se patří připomenout Vlastimila Třešňáka, jeho někdejšího druha ve zbrani z písničkářského sdružení Šafrán. Třešňák ten zápas se sebou zvládá nějak lépe.

Před emigrací (1982) vyzrál v nejnaléhavějšího z písničkářů Šafránu. Zatímco Hutka byl „lidový" a populární, Merta nejednou unikavě ekvilibristický hudebně i textově, tak Třešňák své sociální a existenciální výpovědi valil do publika na hranici sebeobětování. Pro pamětníky těchto iniciačních zážitků byl však polistopadový Třešňákův návrat na tuzemská pódia dost zklamáním - po více než desetileté odmlce se melancholický písničkář na tuzemských pódiích hledal a za asistence alkoholu nejednou i ztrácel. Nadto Třešňák vydal celou sérii prozaických knih, maloval a prodával obrazy (vyšla mu i malířská monografie) a od alba Koláž (1995) měl desetiletou nahrávací pauzu. Zdálo se, že hudba se u něho vytrácí pod (pře)tlakem jiných řemesel.

V roce 2005 se Třešňák-písničkář přihlásil o slovo deskou Inventura, o dva roky později následoval Skopolamin. Obrozený autor se opřel o zvuk kapely, kterou mu i nyní vede bubeník Martin Rychta, dalšími členy jsou kytarista Jaromír Panáček, baskytarista Jan Volný; pravidelně s nimi hostují saxofonista Jan Štolba a violoncellista Olin Nejezchleba. Letos tahle sestava nahrála pod značkou Třešňák band album Němý suflér. „Rozpuštění" Třešňákova příjmení v bandu odpovídá tomu, jak se zvuk téhle kapely stává kompaktnějším, přestalo jít o příležitostný doprovod protagonisty. Výrazově přiostřený, obnaženě bigbeatový Třešňák band si rozumí s Třešňákovými nabroušenými texty, které s každou další „elektrickou" deskou rostou stejně jako zvuk, protože se z veršů vytratilo aktuální politické komentátorství, při němž se mu na forbínu tlačí deklamace. Vidět nynějšího Třešňáka s bandem je opět zážitek, který se zadírá. Vyprodaná pražská Malostranská beseda nechtěla při květnovém křtu Němého sufléra kapelu pustit z pódia.

Třešňákovi bylo letos šedesát. Stárne důstojně. V tom smyslu, že umělecky nezakrněl, že - obrazně řečeno - nenaříká, nedojímá se sám sebou, nepřichází na pódium jen s tím, co vytvořil kdysi. A abych nezapomněl: Třešňák band bude aktuálně ke slyšení 18. listopadu v českobudějovickém klubu Solnice a dva dny předtím bude Třešňák koncertovat v brněnském klubu Leitnerka s někým jiným - s Vladimírem Mertou.

Josef Chuchma

Recenze

TŘEŠŇÁK BAND

Vlasta Třešňák nikdy nesypal hudobné projekty a albumy z rukáva ako Vladimír Merta, ani sa neuzavrel do svojho samizdatového azylu ako Jaroslav Hutka. Päť albumov za viac ako štyri desiatky odmuzicírovaných rokov nie je žiadne omračujúce číslo, na rozdiel od niekdajších „šafránovských" spoluhráčov však Třešňák vyzerá, akoby mu ubiehajúce roky len prospievali a akoby popri maliarskych a spisovateľských aktivitách chytil ešte ďalší, muzikantský druhý dych. Zdá sa, že podoba sólového pesničkára s gitarou je už neodvratne minulosťou rovnako ako spontánne poloimprovizácie s Kormanom a Gadžorom. Nové tisícročie Třešňáka zastihlo ako súčasť vlastnej rockovej kapely, s ktorou je neoddeliteľne spojený a s ktorou v prakticky identickom zložení počas piatich rokov nahral už tretí album.

Čo zostalo nemenné, je proletárska poézia a hovorový jazyk niekdajšieho karlínskeho rebela a expresívny prejav. Piesne na novom albume sú oveľa viac postavené na gitarových riffoch a menej na melódii (na tú akoby tentoraz takmer celkom rezignoval), ale na pozadí presne šlapúcej kapely Třešňák kričí svoje pocity akoby ich odsekával od seba, od svojej minulosti i súčasnosti. Väčšinou je táto textárska drsnosť účelná, len občas akoby provokácia samoúčelne prevážila („Genosse Reinharde, konečně řešení! Arbeit macht frei, ta matka pokroku…"). O to silnejšie potom pôsobia piesne, v ktorých sa Třešňák vracia ku komornému pesničkárstvu a k melódii, ako v piesni Skleróza s pôsobivým violončelom Olina Nejezchleba a ďalšom vrchole s názvom Cannabis.

U Třešňáka som mal vždy pocit, že za pesničkárom s akustickou dvanásťstrunnou gitarou sa skrýva utajený „bigbiťák" - z cédečkovej trilógie Inventura, Skopolamin a najnovšieho Němého sufléra je však jasné, že to si len teraz, tesne pred šesťdesiatkou, splnil svoje dávne mladícke sny.

Miloš Janoušek