Základy neuroimunomodulace

Recenze

Všechny životní funkce jsou založeny na souhře biochemických, biofyzikálních a molekulárních fyziologických procesů, které jsou činností somatických buněk. Nervová soustava se podílí na řízení orgánových funkcí, reakci organismu a komunikaci s okolním prostředím. Přitom mozek představuje zásadní a integrující systém živého organismu. Neuroimunologické analýzy vypovídají o průběhu imunitních reakcí v mozku, neuroimunomodulace zahrnuje také imunitní reakce regulované mechanismy příslušejícími nervovému systému (např. neurotransmitéry).

Současným zaměřením neuroimunomodulace je zkoumání interakcí mezi imunitním a nervovým systémem na všech úrovních.

Publikace věnovaná problematice neuroimunomodulace je rozdělena do sedmi kapitol, ve kterých je zachycena nejen teorie, ale také experimentální část, obsahující studie obou autorů - doc. RNDr. Hany Kovářů, DrSc., z Psychiatrické kliniky 1. LF UK a VFN v Praze a prof. MVDr. Františka Kovářů, DrSc., z Veterinární a farmaceutické univerzity v Brně a Akademie věd ČR.

Klíčová úloha buňky a jejího povrchu, buněčná komunikace, úloha plasmatických membrán a enzymů buněčného povrchu jsou probrány v úvodní kapitole. Následuje podrobná charakteristika imunitního systému, který není jen soustavou obranných reakcí organismu proti infekci, ale především rozlišovací schopností mezi »vlastním a cizím«. »Cizím« jsou nejen baktérie, viry a plísně, ale i další elementy vnějšího prostředí i buňky jakýmkoliv způsobem pozměněné, nádorově mutované (případně i odumřelé buňky vlastní), které jsou identifikovány a zneškodňovány. Proto má imunitní reakce v podstatě tři fáze - fázi rozpoznávání cizorodého podnětu, fázi amplifikace a fázi efektorovou (eliminační) se zpětnou regulační vazbou.

Nervový systém představuje hlavní řídicí a integrující systém živého organismu. Specifické nervové vzruchy lze registrovat jako elektrické děje.

Kapitola o vzájemné molekulové komunikaci mezi CNS a imunitním systémem stručně poukazuje na existenci komplementární výbavy v centrální nervové soustavě (CNS) a imunitním systému. Tato výbava tvoří molekulární základy dvousměrné komunikace jak za fyziologických, tak za patofyziologických podmínek. Informačními molekulami mohou být neurotransmitery, cytokiny, chemokiny a neuropeptidy.

Poznání informačních molekul společných pro centrální nervový systém (cytokiny, hormony, neuropeptidy) mimo neurotransmiterů přispívá k molekulárnímu důkazu dvousměrné komunikace mezi těmito systémy a regulace osy HPA (hypothalamus - hypofýza - nadledviny).

Základní mechanismus neuroendokrinních regulací (principy zpětné vazby) je podrobně uveden v kapitole věnující se neuroimunomodulaci a stresové reakci. Stres je vysvětlen jako nespecifická, stereotypně nastávající reakce organismu na zátěžové vlivy (stresory). Stresová odpověď má tři fáze: poplachovou (zvyšuje se sekrece kortisolu), adaptační, která představuje maximální odolnost vůči stresu, a fázi vyčerpání, je-li stres nadměrný. (K hormonálním stresovým reakcím patří vyplavení vasopresinu a pokles sekrece gonadotropinů). Komunikace mozku s imunitním systémem však stále není přesně objasněna.

Neuroimunomodulace, afektivní poruchy, psychofarmaka a imunita jsou výpovědní části této kapitoly, která reflektuje výsledky studií obou autorů, stejně jako závěrečná kapitola o neuroimunomodulačních aspektech působení psychofarmak.

Samozřejmou součástí této mimořádné monografie je rozsáhlý seznam odborné literatury, včetně doporučené literatury, seznam zkratek a anglické summary v závěru publikace.

Kniha je vybavena četnými přehlednými tabulkami, grafy i obrázky výborně doplňujícími a často i objasňujícími odborný text.

Předkládaná publikace určená lékařům ukazuje složitost imunitních dějů v živém organismu. Přispívá však také k detailnějšímu objasnění vzájemných interakcí mezi nervovým, imunitním a endokrinním systémem i k objasnění homeostatických mechanismů, představujících základ přežití organismu. A také vede ke zpřesnění znalostí v působení psychofarmak.

MUDr. Olga Wildová

Recenze

Dle vyjádření autorů bylo cílem knihy seznámit čtenáře s některými poznatky a trendy dalšího výzkumu v oblasti interakcí mezi imunitním a nervovým systémem. Zvolené téma je společensky závažné a aktuální, neboť se vztahuje k mechanismům patogenetického působení chronického psychosociálního stresu. Kniha sestává ze sedmi kapitol, které se svým obsahem a didaktickou úrovní značně liší. První čtyři kapitoly pojednávají přehledným způsobem o zákonitostech mezibuněčné komunikace v imunitním a nervovém systému a o cestách, kterými se oba systémy mohou vzájemně ovlivňovat. Text je vhodně doplněn názornými ilustracemi a schématy, dobře se čte a je srozumitelný biologicky vzdělanému čtenáři. Poslední dvě kapitoly shrnují výsledky dlouholeté výzkumné činnosti autorů především z oblasti studia alogenní reaktivity lymfocytů a neuronů a z oblasti poruch přenosu signálu membránovými bílkovinami u afektivních poruch. Tato část odpovídá svým formálním uspořádáním nárokům na vědeckou publikaci, je psaná vysoce odborným jazykem a je tudíž dobře přístupná pouze specialistům v oboru. Snaha o začlenění uváděných výsledků do širšího kontextu základního tématu knihy je málo zřejmá. Z pohledu praktického přínosu knihy pro širokou medicínskou veřejnost je potenciálně nejvýznamnější kapitola nazvaná Neuroimunomodulace a stres. Kapitola poskytuje historický vhled do problematiky a řadu významných faktických poznatků. Ve výkladu bohužel chybí novější poznatky z oblasti kognitivních neurověd, které dnes již dovolují integrovat znalosti z různých úrovní funkce imunitního a nervového systému do představy zahrnující celého jedince. Přes uvedené výhrady se domnívám, že vydání knihy Základy neuroimunomodulace je užitečným počinem, a že informace v ní uvedené mohou být prospěšné každému, kdo usiluje o hlubší pochopení této závažné problematiky.

prof. MUDr. Miloslav Kukleta, CSc.