Nežádoucí návraty E. F. Buriana

Recenze

JAN BURIAN TUŠÍ, JAK ZESTÁRNOUT

 

Na prahu nového roku ohlašuje písničkář, spisovatel, cestovatel a moderátor Jan Burian své hodně bohaté „pražské jaro".

Ještě než se dočká šedesátých narozenin (26. března), má dost napilno. Za pár dní uvede do světa čerstvou knihu, v níž se po svém vyrovnává s diskuse stále vzbuzujícím odkazem svého otce. Nazval ji Nežádoucí návraty E. F. Buriana aneb Skutečný život tzv. kontroverzního umělce a jeho souboj se dvěma totalitami dvacátého století (vyd. Galén). Do té doby připomíná na svých stránkách otce E. F. B. citátem: „Vnímat umění je stejně složitý proces jako umění vytvářet." Kromě toho, že jej můžeme slýchat v cyklu desetiminutovek Na Sever s Janem Burianem, které vysílá rozhlasová stanice Vltava, v březnu pustí do oběhu své nové album Jak zestárnout (Indies MG records) a v předvečer svých narozenin 25. března si dopřeje slavnostní jubilejní koncert v pražském divadle Archa. Jak oznamuje, za účasti či doprovodu Kyklos Galaktikos a Republic of Two (tj. bratří Burianů).

 

Písničkáři osamělí už deset let

Od roku 1970 Jan Burian vystoupil na téměř čtyřech tisících koncertů, většinou sólově za doprovodu klavíru, ale také v různých formacích. Vydal více než desítku samostatných písňových alb, přičemž jeho debut Hodina duchů z roku 1989 vyšel již ve třech vydáních. V současné době vystupuje mimo jiné také v rockové sestavě svého syna Jiřího. Protože nezapomíná, odkud vzešel, a protože přes svou rozvětvenou činnost s kolegy sdílí pocity písničkářů, kteří ať na startu nebo v zenitu, stále mají a chtějí cosi říct, plánuje pro ně i pro sebe jubilejní festival. Burianovi kolegové a přátelé sdružení ve volném společenství Osamělých písničkářů vystupují sice samostatně, ale několikrát v roce se sejdou na společné dvoudenní přehlídce v pražském klubu U Kaštanu. Deset let volného písničkářského sdružení oslaví ve dnech 20. a 21. dubna.

Aktivní autor stále trvá na svém kontroverzním heslu „Kopírování zachraňuje hudbu!", a proto je možné některá jeho alba stáhnout zdarma z internetu. Jan Burian přeje úspěšný lov a souhlasí.

Marta Švagrová

Recenze

JAN BURIAN: NEŽÁDOUCÍ NÁVRATY E. F. BURIANA

 

Kniha písničkáře a básníka Jana Buriana je pozdní reakcí na velké ticho, které do dnešních dnů panuje okolo válečného a poválečného působení jeho otce Emila Františka Buriana. Jako by zůstala jen pověst o nejkontroverznějším umělci své doby, „člověku, který se ,zbláznil z pobytu v koncentráku' a stal se jakousi podivínskou troskou v plukovnické uniformě", jak v předmluvě píše autor. Troufám si tvrdit, že čtenář, který nepatří mezi teatrology a jméno E. F. Buriana má spojené pouze s obecně známou škatulkou „levicový divadelní režisér", bude lecčíms překvapen. Předně tím, jak neuvěřitelně širokého uměleckého záběru byl Burian - i po válce - mocen. Psal prózu i verše, komponoval hudbu, napsal celou řadu divadelních her, založil noviny, měl dva roky svou rozhlasovou relaci. Po osvobození řídil hned čtyři divadelní scény, psal teoretické stati, režíroval film… To všechno i v padesátých letech, které jsme si zvykli považovat za období naprosté umělecké stagnace.

Jan Burian se rozhodl pro dosti neobvyklý koncept monografie: zavrhl klasický postup literárně vystavěného a dokumenty prokládaného textu a svou knihu pojal jako svého druhu album výstřižků z novin, vzpomínek současníků a deníkových záznamů E. F. B., do kterého jsou vloženy dopisy otci psané během autorova sbírání a třídění materiálu. Jednotlivé citace a dokumenty opatřil užitečnými poznámkami, ale jinak je úmyslně nekomentuje. Je to čtenářsky nevstřícné, nicméně tato zdrženlivost poskytuje prostor pro vlastní zhodnocení a nechává zaznívat jazyk doby, ze kterého jsme si dnes už zvykli jen tropit legraci. Tento suchý, objektivizující styl ostře kontrastuje s autorovými dopisy, které jsou psány ve velmi osobním tónu, někdy láskyplném, někdy úpěnlivě posmutnělém, podle toho, na jaký segment bouřlivého a často protikladného životního působení E. F. B. zrovna reagují. Jan Burian je ve svém „hledání otce" krajně upřímný. Nesnaží se ho za každou cenu obhajovat ani nesklouzává k jednoduchým odsudkům. Jen píše, co právě cítí, a tato až dětsky dojemná otevřenost je v memoárové literatuře tak málo vídaná, že se čtenář může někdy cítit téměř nepatřičně, jako kdyby porušil autorovu privátní zónu… („Milý tatínku, někdy mám hrozné problémy pokračovat v téhle knížce. Říkám si: ještě jeden projev, ještě jedna fráze, jedna necitlivost a nevydržím a zabalím to. /…/ A nejhroznější jsou ty rozpory mezi vírou, dobrými úmysly a jejich tragickými následky.") Právě tyto osobní vsuvky dokládají, že sběr podkladů pro knihu byl i pro Jana Buriana často výletem do neznámých končin, s nejistým výsledkem a mnoha trpkými okamžiky.

Kniha začíná vzpomínkami matky E. F. B na jeho dětství a dospívání a pak náhle přeskakuje až do doby okupace. Burianovo statečné a obětavé působení během nacistického věznění (ani zde nepřestal tvořit jako umělec!) a při poválečné repatriaci dokládá řada osobních svědectví spoluvězňů z koncentračních táborů. Málo známá je tragická epizoda z května 1945, kdy britské letectvo oklamané podvrženou zprávou nechalo bombardovat lodě vezoucí deset tisíc vězňů, k jejichž likvidaci už Němci neměli prostředky. Z „pasažérů" přežila jen dvacetina, E. F. B. mezi nimi. Když se konečně vrátil domů, čekala ho bolestná konfrontace se společností, která s jeho návratem už nepočítala a jež se během války v Burianových očích v lecčems změnila k horšímu. Řadu lidí popouzel svým velikášstvím, s řadou se rozešel sám, protože jim nemohl odpustit jejich skutečné či domnělé kolaborantské chování či odlišné názory. E. F. B. byl nepopiratelně komunista srdcem a jeho jistou zaslepenost kniha dobře dokumentuje. Někdy působí dojmem člověka, jenž si snad vůbec neuvědomoval, co se kromě divadla kolem něj děje. Se stejnou „neprozíravostí", jako když před válkou protestoval proti zatčení sovětského režiséra Mejercholda, narážel i po komunistickém převratu. Mnoho stranických špiček té doby vyváděl z míry kombinací oddaných prohlášení („Já bych pro stranu udělal všechno!") a zároveň silnou vnitřní neochotou podrobit se něčemu, co podle jeho názoru nebylo správné. I on čelil v padesátých letech mnohým útokům i vlastním depresím. Jeho nečekaná smrt v pětapadesáti letech (údajně na otravu jater) vzbuzuje dodnes podezření, že tento samorost byl pro tehdejší komunistickou garnituru příliš nestravitelným soustem.

Veronika Bendová

Recenze

E. F. Burian

ČLOVĚK SE ODCIZIL ČLOVĚKU, ZNÍ V KNIZE, JIŽ NAPSAL JAN BURIAN O OTCI

 

Dnešnímu šedesátníkovi Janu Burianovi bylo sedm let, když jeho otec E. F. Burian zemřel. Zčásti ve formě dopisů, které mu nikdy nemohl napsat, teď pod názvem Nežádoucí návraty E. F. Buriana vydal první obzíravý pohled na jednoho z našich nejvýznamnějších tvůrců v oboru scénografie, hudby i kulturněpolitické publicistiky.

Je to pět set stránek bohaté, až překypující mozaiky deníkových i veřejně publikovaných výroků, korespondence, tiskových kritik a recenzí, i dosud neznámých stranických a ministerských dokumentů. Stěží si dovedu představit vyčerpávající záplavu soustředěné práce a času, které si takové dílo vyžádalo. Ale výsledek stojí za to.

 

Kandrdas v Kulturní politice

Emil František Burian znamenal mnoho pro moje léta poznávání, shromažďování dojmů i tříbení názorů. Ještě před likvidací jeho divadla roku 1941 mě okouzlovala jeho představení, hltal jsem jeho knížku Jazz, jednu z prvních o tomto tématu, které už roku 1928 vyšly v Evropě.

V době, kterou E. F. Burian trávil v nacistickém koncentráku, jsem poslouchal jeho osobité překlady blues, která jako neméně osobitý zpěvák stačil ještě předtím nahrát s orchestrem Gramoklubu. A po jeho návratu jsem se roku 1946 jako zcela nezkušený kandrdas ocitl v roli subalterního externího redaktora v jeho týdeníku Kulturní politika.

Pravidelné redakční porady byly shromaždištěm literátů, kteří už za sebou měli významné zkušenosti, i nastupující mladé generace, sdílející poválečné okouzlení marxismem. A právě tuto atmosféru přibližuje sbírka dokumentů jeho syna jako klíč k dalším otcovým osudům.

 

Postoj k pochodu na Hrad

V květnu 1948 adresoval do redakce Kulturní politiky tehdejší student Jiří Ješ dotaz na postoj k represím proti účastníkům studentského únorového pochodu na Hrad. Byl to soukromý dopis určený E. F. Burianovi a zůstal bez odpovědi. Jan Burian jej objevil v otcově pozůstalosti a ve své knize posílá odesilateli tuto opožděnou odpověď:

„Milý pane Ješi, čtu si Vaše řádky pořád dokola a přemýšlím zejména o tom, jak je možné, že v době, kdy se země propadala do diktatury a veřejný jazyk se rychle proměňoval v jakési shluky prázdných frází a klišé, našel jeden vysokoškolák odvahu napsat tak jasně, zdvořile a přitom se zdrcující argumentací, co bylo třeba. A zároveň se musím ptát, proč to umělec formátu mého otce nedokázal a, ač bezesporu básník, přizpůsobil se tehdejší jazykové apokalypse a davové psychóze, a dokonce ji napomáhal šířit."

 

Odcizení člověka

Něco z toho jsem zřejmě přes svůj politický analfabetismus začal v poúnorové atmosféře cítit a výsledkem byl můj odchod z Kulturní politiky i z tehdejší Mladé fronty. Ale nejhlubší příčiny tohoto stavu - i s nabídkou možných analogií - mi poněkud varovně objasňují další citáty z knihy Jana Buriana.

O své hře Hráze mezi námi napsal EFB 14. dubna 1947 tehdejšímu ministru školství Stránskému: „Člověk se touto velkou válkou odcizil člověku (...) Můj celý zápas od těch dob, co jsem se vrátil (z koncentračního tábora), byl o to, abych našel cestu z bludiště, do kterého nás uvrhl fašismus a poslední válečný konflikt."

A Josef Träger roku 1954 reagoval: „Burianova hra už názvem napovídá, jak různé prožitky a zkušenosti stavějí hráze mezi lidi, jak jinak prožívají skutečnost navrátilci z hitlerovských věznic a jak se cítí vzdáleni a cizí těm, kdož mohli uniknout v relativní svobodě okupačních let."

 

Analogie ke komunismu

Do značné míry mi to připomíná situaci po dalším velkém zvratu, po čtyřicetileté vládě komunismu. Ta zůstává kořenem nejen rozdílu pohledů mezi navrátivšími se emigranty, ale také mezi těmi, kdo se s komunistickou diktaturou vyrovnávali různými způsoby. Třeba i tak, že na ně začal být „veden osobní svazek pod číslem 4569, který byl 18. 3. 1956 archivován a poté zničen", jako se to - bez jeho vědomí - stalo E. F. Burianovi.

Zdá se mi, že podobně jako osobní tragédie EFB, i historické dědictví našeho období, likvidující normální vztahy mezi lidmi, stále ještě doznívá v našich zmatcích a neuspokojivé politické situaci.

Jan Burian svou vlastní tvůrčí prací i knihou Nežádoucí návraty dělá mnoho, aby obdobné podmínky k likvidaci takového dědictví přece jen, byť pozvolna, dospívaly k jisté změně. A o něco podobného se svým uměleckým dílem snažil i jeho otec.

Lubomír Dorůžka

Recenze

PŘÍBĚH MUŽE, KTERÝ SI NESTAČIL

 

Zásadní postava meziválečné avantgardy evropského významu, ale i jeden z nejpravověrnějších aktivních komunistů. Zpěvák, herec, básník, hudební skladatel, dramatik, teoretik a současně autor obludné bolševické agitky Pařeniště. Divadelní režisér, o jehož rozmáchlé tvorbě vyšly desítky odborných studií, a také tragikomická figura pohybující se v padesátých letech po svém „zkarhanovštělém" Déčku v plukovnické uniformě... Osobnost E. F. Buriana (1904-1959) je vskutku až „příkladně" kontroverzní - i proto, že o druhé části jeho předčasně a podezřele ukončeného života nevíme zas až tak mnoho. S nápravou přichází jeho syn Jan Burian v objevné monografii Nežádoucí návraty E. F. Buriana (vydal Galén).

Příběh umělce, s nímž trefnými slovy Adolfa Hoffmeistera „nikdo nesoutěžil, protože byl rychlejší, než si sám mohl stačit", obsahuje momenty, jimiž by nepohrdli ani tvůrci hollywoodského spektáklu. Představme si jen osudovost střihu, v němž se z prvorepublikové kulturní celebrity během pár jarních dnů roku 1941 stává dohola ostříhaný a hnůj kydající vězeň Malé pevnosti v Terezíně... Nebo ještě dramatičtěji - píše se 3. květen 1945 a hořící parník Arcona přeplněný několika tisícovkami koncentráčníků jde po útoku Britů ke dnu, zoufalí vězni vyskakují z okének lodi a ve vodě se mezi sebou perou o místa na záchranných člunech, o holý život. Přežijí jen čtyři stovky z nich, mezi nimi E. F. Burian... Po válce se vrátil do vlasti rozpolcený člověk, s otřesnými prožitky čtyř let v lágrech Dachau a Neuengamme, zato ideově zatvrzelejší, hnaný velikášstvím i hořkostí vůči všem, kteří nemuseli zažít to, co on. A právě v tomto „bodu zlomu" začíná mozaika dokumentů, deníkových záznamů i soukromých zápisků „EFB" a vzpomínek a svědectví desítek jeho souputníků, kolegů či blízkých.

Jan Burian v pětisetstránkové pečlivě připravené i uspořádané publikaci neusiluje o otcovu rehabilitaci - na to s ním asi ve dvacítce vložených dopisů až příliš často nesouhlasí. Vyzývá však k nečernobílému pohledu - nejen na E. F. Buriana, ale hlavně na dobu, v níž jedna totalita nahradila druhou a spousta lidí si toho bohužel nevšimla.

Milan Šefl

Recenze

BURIAN BURIANOVI: MILÝ TATÍNKU...

 

První burianovská monografie je tedy na světě. Nejde však o monografii v obvyklém slova smyslu. Jan Burian sestavil o svém otci E. F. Burianovi pozoruhodnou mozaiku ze stovek kamínků - dopisů, svědectví, vzpomínek, kritik, udání, vyhlášek, žádostí, studií i stránek soukromých deníků z let 1941-1959.

 

Důvod časového vymezení tohoto souboru je prostý: první část života EFB (jeho popularita zrodila i tuto značku, kterou stačilo uvést namísto jména) v letech 1904-1941 je zmapována detailně, vznikly desítky odborných děl o jeho divadle, hudbě, filmu. Přední osobnost meziválečné avantgardy je nasvícena výtečně.

Středa 12. března 1941 rozlomila tento dramatický osud na dvě části, od zatčení gestapem až po nevyjasněné úmrtí v roce 1959. Toto Burianovo dvacetiletí, těsně spjaté s historií Československa, je stále do značné míry obestřeno mlčením, záhadami, nepochopením. Jak ovšem syn Jan konstatuje, syntetizující dílo o poválečném Burianovi neexistuje. Což je tedy důvod, velmi osobní, proč vznikla tato kniha, svým způsobem rezignující na „odbornost", avšak nabízející cennou možnost cesty za poznáním.

 

Přísně i soucitně

Zápisky Vlasty Burianové-Hatlákové, učitelky klavíru a choti miláčka plzeňského publika, barytonisty Emila Buriana překvapivě, ale šťastně otevírají objemnou knihu. Dítě Emil přišlo na svět mlčky. Ani nadále nevydávalo zbytečné zvuky, vše bylo zřejmě v pořádku. Muzikální byl od počátku. Starosvětské kouzlo vyzařuje ze stoletého deníčku matky, jež syna podporovala (i proti slavnému strýci Karlovi, tenoristovi MET, který v Emilovy schopnosti nevěřil) na hudební dráze do té míry, že pořádala a financovala koncerty Emila a jeho kolegů.

Tvůrčí začátky i vznik D 34 zde zastupují málo známé fotografie a poukaz na kalendárium v závěru knihy. A rovnýma nohama do čtyřletého pekla německých koncentráků. Desítky stran autor věnuje hrůzně konkrétním vzpomínkám EFB i spoluvězňů, popisujícím mimo jiné groteskní i tragické okolnosti divadelních či hudebních produkcí na hranici života a smrti. Máchův Máj v lágru! Hořící, bombardovaná, potápějící se loď Cap Arcona 3. května 1945! (A absurdní zásah Jiřího Hájka, který znehodnotil posmrtně Burianův román Vítězové, „upravený" pod titulem Trosečníci z Cap Arcony.)

Léta 1945-1959 zkoumá Jan Burian podrobně, přísně i soucitně. Sleduje Burianovo repatriační úsilí, marný pokus o supervizi pěti souborů, souboj s Kouřilem, který divadlo téměř zlikvidoval (EFB je jako aktivní komunista, poslanec a šéfredaktor Kulturní politiky trvale ve dvojím ohni). Roky 1945 až 1955 se ocitají pod drobnohledem dobové kritiky, ale i svědectví těch, kteří byli blízko.

Patří sem i hořké dopisy nebo úryvky z Kroniky Armádního uměleckého divadla. Detailně a přesvědčivě je popsán „přestup" k armádě, který divadlo D doslova zachránil. Ve světle těchto faktů je přízračná „plukovnická uniforma" argumentem doslova trapným.

Silné okamžiky nabídne vhled do pracovního deníku mladého Otomara Krejči, který hrál v D 46 Cyrana. (Jan Burian užívá výsledků výzkumu časopisu DISK; zde byly unikátní zápisky zveřejněny poprvé, stejně tak zpověď herečky Marty Kučírkové.) Vedle dnes zapomenutých realistických her inscenuje režisér znovu své nejlepší předválečné tituly, takže mladé publikum má možnost vidět Máj, Vojnu, Lidovou suitu, Oněgina, Krysaře, Žebráckou operu.

Křehká struktura opalizující mozaiky, neustále proměňující úhel pohledu a vybízející ke zpětnému listování a srovnávání, má pevnou oporu v dopisech a denících. Opožděných dopisech syna otci - a deníkových záznamech EFB. Často neznámá fakta a šokující detaily nesou pečeť upřímnosti a otevřenosti.

 

Burian-Radok

Téměř dvacítka Janových dopisů otci je páteří knihy; syn reaguje na přečtené, svěřuje se s vlastními problémy, neváhá vyslovit nesouhlas, vypráví doslova kuriózní historky (jako tu s Horníčkem). Zvláště působivé je v této jednosměrné korespondenci zastavení v kapitole Pan Radok - Dopis o hloubce jedné tragédie. Alfréd Radok, Burianův žák, byl po válce (ironií osudu po návratu obou mužů z koncentráků) exkomunikován z okruhu přátel EFB - bohužel definitivně. Důvody známé i neznámé se pokouší Jan Burian pojmenovat. Při četbě se nelze ubránit srovnávání osudů obou velkých českých režisérů: obdivováni, nepochopeni, milováni i zrazováni, znovu a znovu začínající, umírají předčasně. Burian v pětapadesáti v „péči" exkluzivního stranického sanatoria, emigrant Radok ve dvaašedesáti ve vídeňské nemocnici. Zatímco EFB se sžíral úspěchy svého nejlepšího žáka - Radok je vykupoval dalšími a dalšími infarkty.

Jan Burian jako zkušený autor řady knih různých žánrů zvolil méně obvyklou metodu. Doslova se prodral nekončícím materiálem a dokázal si vybrat: stihl vyzpovídat stále vzácnější pamětníky (Josef Topol, Adolf Scherl, A. J. Liehm, Libuše Čechová); získat výstižnou charakteristiku situace EFB po návratu po válce, pádně vyslovenou Bořivojem Srbou; zveřejnit citlivé partie z otcova i matčina deníku (Zuzana Kočová jako by byla neustále přítomna, ale zároveň v pozadí).

Samozřejmě není možné zde upozornit na všechny zajímavé peripetie Burianova života a díla, s nimiž se lze setkat v této ojedinělé knize. Příklad za všechny - málo známá epizoda neúspěšné spolupráce s Brechtovým Berliner Ensemble. Smysl pro humor, vtip, pointu i napětí se odráží v rozvrhu knihy do kapitol a kapitolek - včetně jejich názvů: Upír socialistického realismu, Dopis o traktoru, Měl jsem být poučen, Umění nemusí být srozumitelné, Vzorná opereta, Ruším premiéry!, Despota a jeho herci (láskyplné vzpomínky Kučírkové, Havelkové, Janouškové, Kopeckého, Brodského, Menšíka, Sováka, Racka).

Nežádoucí návraty E. F. Buriana jsou do světa čtenářů vypraveny s pozornou péčí - vazba, obálka, neznámé fotografie, rejstřík. (Jedno drobné přehlédnutí: nejde o spisovatele Jana Procházku, nýbrž o dramaturga a kritika téhož jména.) Knihu konečně zdobí i zasvěcený doslov Přemysla Ruta.

Marie Boková

Recenze

MŮJ TÁTA BYL BOUŘLIVÁK, PÍŠE PÍSNIČKÁŘ JAN BURIAN

 

Divadelník, hudební skladatel, spisovatel, teoretik umění, výtvarník. Tím vším byl E. F. Burian. Bývá označovaný za geniálního, ale stejně tak i za kontroverzního umělce, jeho nedlouhý život byl plný dramatických situací a bojů. „Byl to bouřlivák, jenž šel často za svou pravdou až do sebezničení. Může takový člověk přežít bez úhony dvě děsivé totality dvacátého století?" To se ptá jeho syn, písničkář, spisovatel a moderátor Jan Burian. Napsal o otci knihu nazvanou Nežádoucí návraty E. F. Buriana, vychází v nakladatelství Galén. Autor vytvořil mozaiku, v níž kombinuje neznámé či zapomenuté dokumenty, úryvky z veřejných vystoupení, citáty, soukromé zápisky, básně svého otce a jeho první necenzurovaný životopis.

 

Od Tigrida k Zápotockému

Také přidal dvacet svých dopisů, které otci psal během práce na knize. E. F. Burian zemřel, když bylo jeho synovi sedm let. „Dopisy vznikaly spontánně, jak se při studiu otcova života vynořovaly různé otázky, témata, problémy či vzpomínky. Psal jsem je i proto, že se mi tím často značně ulevilo," vysvětluje Burian.

Zástup velkých jmen, která v knize cituje, je téměř nekonečný, i to svědčí o osobnosti jeho otce. Nechybí svědectví Otomara Krejči, Jana Grossmana, Františka Hrubína, Františka Listopada, Ludvíka Vaculíka, Pavla Tigrida, Františka Halase, prostor dostal i Vlastimil Brodský, Vladimír Menšík, Jan Werich, a dokonce i Bertolt Brecht.

„Otec se dostal do střetu se dvěma děsivými totalitami dvacátého století, s každou zvlášť a s každou úplně jinak," píše Burian. A tak ve výčtu pamětníků nechybí ani Antonín Zápotocký - Burian byl stoupencem komunistické strany. Přesto byl pro svoji nevypočitatelnost svým spolustraníkům často nepohodlný, kritizovali ho zprava zleva.

„Když někdy na sklonku svých gymnaziálních let začal jsem u klavíru objevovat Burianovy písničky a jednou provždy propadat jejich kouzlu, kousek ode mne sedával tatínek, hudební skladatel," vzpomíná autor doslovu Přemysl Rut. Jeho otec tehdy spílal, že Buriana nemůže poslouchat, hlavně ne poté, co po válce plamenně mluvil do rádia a propagoval komunistickou ideologii. „Ale muzika to je, zabručel posléze otec, přistihnuv se, že si zpívá se mnou. Bylo to vítězství múz nad ideologií, talentu nad světovým názorem," dodává Rut.

(klr)

Recenze

Emil František Burian, jehož si spojujeme s první česky psanou knihou o jazzu, divadelními voice-bandy i evergreeny, byl nejen avantgardní umělec renesančního formátu, ale i komunista. Po válce, kterou přežil v koncentrácích, byl za své názory kritizovaný zprava i zleva, ale zemřel dříve, než mohl v 60. letech dostat šanci k sebereflexi jako mnoho jiných. Písničkář Jan Burian se v pětisetstránkových Nežádoucích návratech E. B. Buriana na svého otce dívá složeným motýlím okem, které má velké zorné pole, takže vidí i dozadu. Tato mozaika nabízí úryvky z deníků, dopisů a recenzí, soudy historiků, svědectví pamětníků s panoramatickým záběrem od Antonína Zápotockého až po Pavla Tigrida. Autor cituje, ale neposuzuje: nechává na každém čtenáři, aby si utvořil vlastní obraz. Ostatně Jaroslav Kladiva, dostatečná autorita, autor dlouho jediné biografie, vydané v 80. letech ještě Jazzovou sekcí, svého času napsal: „Je těžko člověku formátu E. F. Buriana sčítat a odčítat klady a zápory." Může být, že pro někoho jsou návraty E. F. Buriana do naší kultury stále nežádoucí, ale tenhle byl potřeba.

Pavel Víšek

Recenze

SKONČILO JICH TAKHLE MÁLO?

 

S Janem Burianem o usměvavém tatínkovi, chlupatém kaktusu, druhém největším českém trockistovi a hlavně o komunismu a pařeništi.

Emil František Burian (1904-1959), tvůrce českého avantgardního divadla, výjimečný skladatel, explozivní osobnost, umělec, jakých v této zemi bylo pár - a komunista s velkým K. Jeho syn, písničkář, cestovatel, spíše klidný člověk. Cestu do hlubin svého otce podnikl v nedávno vydané knize EFB - Nežádoucí návraty.

 

Změnil se během práce na knize o otci váš vztah k němu?

Vždycky jsem ho měl rád. Teď ho mám ještě raději. A je mi ho v něčem strašně líto. Věřil v komunismus, který ho přitom hrozně deptal. Je mi líto, že se nedožil šedesátých let, kdy by se nejspíš se stranou zcela rozešel, jako mnozí jeho přátelé. Je mi líto, že umřel ve chvíli, kdy se to začalo lámat, a hlavně - že mu nebyl dán čas, aby mohl dokončit své dílo, především hudební.

 

Váš otec zemřel, když vám bylo šest. Jak si na něj pamatujete? Jak jste pak přijímal, že byl velkým umělcem a zároveň velkým komunistou?

Pamatuju si ho jako rozesmátého tatínka - což, jak vím z jeho zápisků, vůbec asi neodpovídá tomu, jak se tehdy cítil. Matka mě pochopitelně vychovávala k lásce a úctě k němu. V pubertě, to byl rok 1968, se mi pak ale zcela a definitivně zhroutil nějaký zbytkový vztah ke komunismu nebo spíš k režimu - k němuž jsem byl přece jen vychován. Tehdy jsem taky začal pátrat po tom, co ten otcův komunismus bylo za posedlost. A byl jsem z toho všeho tehdy spíš znechucen. Naštěstí mezi písničkáři Šafránu, kam jsem patřil, nikoho žádný E. F. Burian moc nezajímal. Tam bylo důležité, co člověk hraje, ne čí je potomek. Jinde, především na škole - a já jsem studoval žurnalistiku v dosti hnusných letech - jsem to většinou tajil. Nikdy jsem taky neviděl žádnou inscenaci divadla E. F. Buriana, nikdy jsem nechodil na žádné pietní akce, nedělal jsem žádnou stafáž. Zkrátka jsem se nechtěl nechat zneužívat.

 

Nežádali vás někdy na koncertech, abyste zahrál třeba Chlupatý kaktus?

Já jsem dosti jasně dával najevo, že když mě budou dramaturgové spojovat s EFB, tak prostě hrát nebudu. To mě naučil Vladimír Merta, který odmítal cokoli, v čem by musel slevit ze svých nároků. Prostě to neudělal. Ano, když se mě posluchači na koncertech ptali, jak to tedy s mým otcem bylo, tak jsem samozřejmě odpovídal. To vedlo někdy až k takovým absurditám, že jeden pořadatel na mě poslal udání, že mluvím špatně o svém otci. Já jsem ale nemluvil špatně o otci, ale o jeho komunismu.

 

Pro mě bylo důležité, že o EFB vyšla v druhé polovině 80. let monografie v poloilegální Jazzové sekci. To byl signál, že jeho odkaz není režimu úplně pohodlný.

Ano, to byla významná věc. Autor té knížky, Jaroslav Kladiva, člen reformního ÚV KSČ - a v roce 1968 děkan Filozofické fakulty UK, byl komunista otcova střihu, který ovšem na rozdíl od něj mohl zažít 60. léta, po nichž upadl v nemilost. Pro spoustu lidí bylo překvapení, že právě pronásledovaná Jazzová sekce vydává knihu komunisty o komunistovi, ale šlo o to, že v obou případech to byli tabuizovaní komunisté. EFB byl v té době opět nepohodlnou postavou.

 

Na druhé straně o EFB mohli ti, kteří se tehdy dostali k pamětem Václava Černého, číst jako o někom „opilém mocí, který ze své umělecké minulosti vyvozoval nároky na vliv v přítomnosti".

Já těžko můžu komentovat Černého paměti, ale už mnohokrát bylo dokázáno, že nejsou nejlepším zdrojem informací. Ostatně Černý také tvrdí, že otec nebyl zapojen do odboje. Z mé knihy snad vyplývá, že otec nemohl být v odbojové organizaci, protože byl v divadle v odboji veřejně každý den. Choval se jako kamikadze a skončil v koncentráku s označením „návrat nežádoucí".

 

Co se pak změnilo po roce 1989?

Doufal jsem, že se o něm bude moci mluvit normálně. První, co se ale muselo stát, bylo, že začal z ran vytékat hnis. Samozřejmě přišlo na přetřes Pařeniště, tedy hra, která je vydávána za jakési přitakání procesům, a pak taky to, že otec chodil v uniformě. Jeden textař pop-music, který seděl při Antichartě v první řadě, o něm po Listopadu statečně mluvil jako o komické plukovnické figurce a tak dále. To se ale dalo předpokládat, škoda byla, že se téměř nemluvilo o tom, co bylo důležité a kvalitní. Jak to mám s otcem já, jsem napsal v roce 1994 - to bylo 90. výročí jeho narození - v otevřeném dopise, který vyšel v tehdy ještě docela čtených Literárních novinách a který pak měl docela slušný ohlas.

 

Už o čtyři roky dříve vyšlo v Revolver Revue - tu tehdy taky četlo dost lidí - interview s Josefem Topolem, kde o svém základním setkání s EFB mluví on...

Je pravda, že Josefem Topolem jsem asi měl začít. Ale podobně o otci mluvil i Otomar Krejča, Karel Kraus nebo také Jan Grossmann nebo Jiří Sovák. Prostě lidé, kteří ho zažili a něco o té době věděli. Ani na DAMU se na něj nezapomnělo. Na druhé straně ještě před nedávnem vznikla inscenace, kde chodí v černém kabátě, švihá bičem, a snad dokonce i hajluje...

 

Ale v Arše, tedy v divadle jaksi nástupnickém, vzniklo v roce 2004 - to bylo sto let od narození - slušné představení EFB - Kladivo na divadlo.

Ano, až na to, že v té hře umírá v uniformě, tedy asi o pět let dřív, než ve skutečnosti, což znamená, že byla vynechána velmi významná kapitola jeho života a práce. To, že chodil po roce 1950 v uniformě, byla epizoda, kterou ale každý rád připomene.

 

Mimochodem, kde ta uniforma skončila?

Myslím, že ji otec odevzdal v roce 1955, když s ulehčením zase přešel do civilu. Já jsem ji na sobě nikdy neměl.

 

Vraťme se ještě k té motivaci, proč se otcem zabývat...

Kromě té skutečně osobní je to jistě i pocit, že naše společnost má tendenci vidět vše černobíle. A můj otec byl všechno jiné, jenom ne černobílá postava. Tím nechci říct, že by byl rozpolcený nebo schizofrenní. Jeho komunismus, kterému zřejmě do poslední chvíle věřil, však není možné šmahem označit za nějaký obludný, nelidský omyl. To by bylo příliš jednoduché. Já sice při čtení jeho zápisků trpěl a mnohdy s ním strašně nesouhlasil, ale nemohl jsem popřít, že v něm bylo zároveň mnoho oprávněné touhy po lepší společnosti. Já vím, že se tomu můžeme dnes smát a říkat, jak byl třeba ten Vančura hloupý nebo jak byl ten Nezval naivní. Ale opravdu? Největší umělci, kteří tu žili, byli hloupí a naivní? A proč se přitom i oni dostávali do konfliktu s komunistickou vrchností? Proč i oni nakonec umírali s pocitem, že je tu něco špatně? Co my víme, co by se třeba s Vančurou stalo, kdyby ho Němci nepopravili. Třeba by skončil na šibenici jako Kalandra. Tak třeba mohl skončit i můj otec, druhý největší „trockista" ve státě. Zemřel o pár let později. V srpnu 1959 po banální operaci žlučníku na záhadnou infekci. Bylo mu 55 let.

 

Vy v té knize necháváte prostor pro úvahu, že mu na onen svět mohl někdo pomoci. To je trochu románový motiv, ne?

Proč románový? Skončilo jich takhle málo? Nebyla to sovětská metoda? Nedělají to občas doposud? Já tomu věřím. Po projevu na Pražském hradě v listopadu 1957 jim muselo být jasné, že Burian už není jejich sluha, ale nebezpečný rebel.

 

Soudit po padesáti letech úmysly, které skutečně je možné považovat za idealistické, je skutečně jalové. Ale z pohledu těch, kteří mezi věřící - natož prominenty - nepatřili, se lidé jako váš otec mohli jevit řekněme problematicky. Člověk z perzekvované rodiny asi nebyl zvědav na inscenace o budování socialismu, byť dobře míněné. A možná ani nebyl pak zvědav, že mnozí prohlédli.

Samozřejmě. Ale my jsme přece jen už poněkud dál. My přece po padesáti letech nemusíme vést bitvy, které se když tak měly vést tehdy. My se můžeme v klidu na tu dobu podívat a rozlišovat. A zkoumat, jestli nám náhodou něco nemohou dát i lidé, kteří k té době zdánlivě patřili. Mimochodem k stému výročí otcova narození se konala konference v Paříži a tam mi francouzští teatrologové potvrdili, jak důležitý byl otec pro evropské divadlo, jak se o jeho novátorství ví. Tam mají jiný přístup k dědictví: jména jako Aragon nebo Eluard, kteří byli také komunisty, tam prostě patří do kánonu národní kultury.

 

Je ale nutné dodat, že ve Francii si komunistickou diktaturu jaksi nezavedli. Tudíž jim dočasný stalinismus Aragona může připadat jako taková zajímavost.

To je pravda. Ale umělec, jako byl EFB, kromě toho, že předsedal schůzím, že byl funkcionářem ve straně, že zřejmě věřil v lepší společnost dejme tomu komunistického typu, také v té době tvořil, psal hudbu, režíroval, vedl divadla. A to způsobem, nad kterým nelze mávnout rukou.

 

Ale přece jen se choval, aspoň zpočátku, způsobem, který mohl mnohé zarazit. Také existují soudy, že se vrátil narušený z koncentráku. Což by vlastně nebylo divu.

Tak především, když člověk má za sebou komando smrti v koncentráku a na konci války je svědkem smrti asi osmi tisíc spoluvězňů a sám se přitom zázrakem zachrání skokem ze sedmnácti metrů do hořícího ledového moře, musíme připustit, že to s ním něco udělá. Ale rozhodně nepřipouštím, že by mu to změnilo osobnost k nepříčetnosti. Ne, Burian i po válce dobře věděl, co dělá. Jednal racionálně, iracionální začala být doba.

 

V jeho zápiscích i projevech se často opakuje slovo maloměšťák: on je podle něj zdrojem všech potíží, on je tím, kdo brání vítězství komunismu. Maloměšťák?

To je opravdu důležité slovo. Ale je nutné udělat si jasno v terminologii. V jeho pojetí to není obyčejný, malý člověk. Pokud vím, u divadla ho měli nejraději kulisáci a švadleny. Maloměšťáctvím myslel neschopnost myslet na druhé, sobectví, takovou tu českou schopnost přivlastnit si všechno ve svůj prospěch. Tím slovem si označil ty, kteří, když se dostali k moci, vzali mu jeho představu komunismu. Pro mě představuje slovo komunismus útlak a zničené hospodářství. Pro něj to bylo nadechnout se a svobodně tvořit. Přesně to říká A. J. Liehm: Komunismus je náboženství, strana je církev.

 

Takže na jedné straně funkcionáři, na druhé lidé jako EFB, lidé tvůrčí, oběti svého idealismu?

Ale ano. Skutečně vidím rozdíl mezi Vančurou, mým otcem, Halasem či Nezvalem a mezi Gottwaldem, Zápotockým, Novotným či Štrougalem nebo Mohoritou.

 

Ale pak je tu Burianovo Pařeniště, hra z roku 1950, která - nedá se nic dělat - působí děsivě: jako karikatura postav, které jsou v té době vedeny na popraviště, tedy Záviše Kalandry a Horákové. Je známo, že EFB se oprávněně děsil, že stejný osud čeká i jeho. Ale psát o nich hru?

Já nevím. Mě ta hra také stále děsí, ale nevím, jestli lze jednoduše říct, že je to o Kalandrovi a Horákové. Jasné je, že otec se bál, že mu předválečnou kritiku moskevských procesů Rusové jen tak neodpustí a že je na řadě; však také v roce 1949 zničil část svého hudebního díla v obavě, že mu přitíží... Ale jestli jednoduše dát mezi Pařeniště a procesy rovnítko? Mně na té hře připadá zajímavé také to, jak špatně se mu podařilo napsat postavy kladné, protože ty prostě neexistovaly. Zato ty, které měly být záporné, působí velmi věrohodně.

 

Však to také J. A. Pitínský ve své inscenaci před čtyřmi lety interpretoval, že to je vlastně skrytě antikomunistická hra.

Tak daleko bych já nešel. Teorie je to úžasná. Ale tak to nejspíš opravdu nebylo. Že psal tu hru pod hrozným tlakem, je myslím jasné, je tam zároveň patrný rys fanatismu přesvědčeného komunisty, který zjišťuje, že jeho ideály byly zrazeny. Rozčarování, že se jim řada lidí brání a chce žít jinak. To byla jeho tragédie: on zjistil, že největší nepřátelé jeho komunismu jsou vlastně v jeho straně. Píše si to do svých poznámek a také to zcela otevřeně říká při projevu v listopadu 1957 na Pražském hradě. Tam vlastně zavrhne téměř všechno, čemu v 50. letech sloužil, a obrací se zpátky k předválečné avantgardě. Ten projev nebyl nikde otištěn a já myslím, že ho stál život.

 

Co po něm máte?

Doufám, že po něm nemám tu jeho strašnou sebestřednost, to přesvědčení, že umění je nejvyšší věc, jejímž jsem apoštolem. Já jsem asi víc po mamince.

Jiří Peňás

Recenze

POVÁLEČNÝ E. F. BURIAN BEZ UNIFORMY

 

Aniž by ji vědomě načasoval, knížku o svém otci Nežádoucí návraty E. F. Buriana (nakladatelství Galén) si písničkář a publicista Jan Burian nakonec nadělil takřka ke svým březnovým šedesátinám. Reportážní mozaika recenzí, dopisů, deníků, úředních listin, knižních i osobních výpovědí aj. má tempo i napětí a jen autorovi blízcí vědí, jak těžce vznikala; více než čtyřicet roků. Protože nejméně tak dlouho se její autor prodíral k poznání, kdo vlastně byl muž, který sedmiletému synovi umřel.

 

Příběh závěrečných čtrnácti let avantgardního divadelníka evropské pověsti je zároveň neobyčejně vrstevnatým obrazem poválečné české kultury a společnosti vůbec. Který čtenář dosud věřil, že vše podstatné už bylo řečeno, bude se asi divit. Popraskají i leckteré brilantní formulace, včetně oné z Křiku koruny české od Václava Černého. „Burian se vrátil z německého koncentráku opilý velikášstvím. Dostal pět divadel, založili pro něj týdeník Kulturní politika, měl k dispozici ke svému pontifikování pravidelnou tribunu v rozhlase a brzy oděl plukovnický kabát. Skončil jako marná a prázdná figura v dokonalém uměleckém svrabu." Což slepě převyprávěl třeba i jinak seriózní Respekt (č. 40, 2004).

 

Jak se podléhá chaosu

Fakta říkají, že se s Burianovým návratem v roce 1945 už moc nepočítalo, a když si ho z Německa až 6. června přivezli jeho kamarádi v čele s novinářem A. J. Liehmem, byly pražské divadelní sály už obsazeny a pro něj zbylo jen podzemí Na Poříčí. Budoucí karlínskou operetu a tři brněnské scény, kterých se ujal s blouznivou představou o divadelní decentralizaci, opustil po devíti měsících. (Ferdinand Peroutka: Plastickým a zajímavým příkladem, jak se podléhá chaosu, byl E. F. Burian.) V Brně stačil prosadit jen názvy Janáčkova opera a Mahenova činohra.

Rozhlasové komentáře skončily v roce 1947 a jen Kulturní politika vydržela až do skandálu s protinezvalovským - ovšemže nepublikovaným - pamfletem v roce 1949. (S tvým tělem jež se v mou náruč skácí/ Ve tvé zahrádce tak rádi sídlí ptáci/ Jak básníci na ministerstvu informací).

Do plukovnické uniformy a péče Čepičkovy armády se Burian schoulil až v roce 1951. Možná se bál, že se mu komunistická strana, jejímž členem byl od roku 1923, pomstí za jeho protistalinské postoje během moskevských procesů ve 30. letech, možná usiloval o lepší podmínky pro své herce. Jak vzpomínal Vladimír Menšík, u Buriana měl poloviční plat než předtím ve Vesnickém divadle.

Jako většinou, i tady Jan Burian poctivě a drtivě cituje z otcových zápisků: „Tak do deseti dnů budu v uniformě - nebojím se přiznat, že se na to těším. Ano, těším se na to, až budu moci dát veřejně najevo čest, která mne potkala." Zděšeného dnešního čtenáře napadá, jestli se plukovník nebál, že mu někdo může zkontrolovat i jeho soukromí. Někdejší šéfredaktor Rudého práva Stanislav Budín, sám v dlouholeté nemilosti stranického vedení, vzpomíná, co mu E. F. Burian svěřil i z očí do očí: „Strana je pro mne vše. Bude-li strana chtít, abych skočil z Karlova mostu do Vltavy, učiním to. Bude-li strana žádat, abych poplival celou svou uměleckou dráhu, udělám to."

Tohle všechno se Jan Burian dozvídal postupně. Prvně mi o svém zděšení vyprávěl, když mu bylo asi dvacet, na začátku našeho (nejen) novinářského přátelství. Tehdy vůbec nechtěl, aby mu někdo jeho otce připomínal. Chápal jsem to, přece jen jsem mu ale taky pověděl o některých svých jevištních zážitcích s E. F. B. Pro mě byli Krysař, Bílé noci, Žebrácká opera, Věra Lukášová, Evžen Oněgin nebo Opera z pouti až do vzniku Semaforu a Srncova Černého divadla ty nejkrásnější divadelní večery.

 

Pár Menšíků zbourá divadlo

Pro Jana bylo samozřejmě přesvědčivější, když si o nich postupně přečetl od herců, režisérů, novinářů, teatrologů.

„Sedím a poslouchám, jak ten člověk boří takový nedotknutelný chrám (pro mne), jako je Romeo a Julie…tady jsem měl tu čest spatřit, jako málokdy v životě, geniálního inscenátora při rozvrhu jeho partitury. Tam nebylo alternativ, buď je to šílenství k nepochopení, nebo je to geniální. A inscenátor nás svou taktovkou táhl přirozeně k té druhé alternativě." (Zdeněk Dítě, představitel Merkucia)

„Já už jsem jeden z mála, kdo Buriana opravdu zažil. Každý ví, že po válce začala jeho sporná éra, která vyvrcholila v padesátých letech… Opakoval svoje slavné předválečné inscenace - Lidové suity, dodnes si vzpomínám na jeho dramatizaci Dostojevského Bílých nocí, kterou sám doprovázel na klavír, a to pokaždé jinak… Burian hrozně žárlil, že jsem druhou hru dal Krejčovi, ale přesto nakonec vyvinul úsilí, abychom se znovu setkali… Nedávno jsem seděl u Krejči, který poznal spoustu velkých režisérů, Frejku, Radoka, a když jsem se ho zeptal, kdo z nich ho nejvíc zaujal, tak bez váhání řekl: Burian!" (Josef Topol)

„To je docela normální, že mají kluci, než začnou milovat děvčata, idoly v chlapech. Já bych byl pro Buriana udělal všechno do roztrhání. A on to taky poznal a řekl třeba: Menšíku, sežeň mi ještě pár takových bláznů a zboříme divadlo. To jsem zrovna tancoval koně ve Vojně, pod tím hadrem mi bylo kolikrát nanic, ale skákal jsem jako divý." (Vladimír Menšík)

„Říkalo se o něm, že je to uzurpátor, ale já jsem ho takového nezažil. Byl to spravedlivý a tolerantní člověk, který mi ponechal velkou tvůrčí svobodu, proto jsem mohl působit současně i u Osvobozeného divadla Jana Wericha. Buriana jsem obdivoval nejen proto, že byl vynikající režisér, ale také muzikant a herec. Byl to také výborný malíř a choreograf. V mých očích byl tehdy a je i dnes, génius… jednou za mnou Emil Burian přišel a řekl: Vím, že umíš dobře svoje řemeslo, načrtni mi svou představu Zareckého v Puškinově Evženu Oněginovi. Chci ho zrzavého a ošuntělého, jako jsou „dojížďáci" v automatu Koruna… Připravil jsem několik návrhů i pro několik dalších postav a on je vzal." (Rudolf Kurel, divadelní maskér)

 

Dopisy otci nebo tatínkovi?

Zatímco téměř ode všech citovaných materiálů si Jan Burian udržuje po způsobu klasických reportérů odstup a nehodnotí je, ve svých devatenácti dopisech adresovaných zemřelému otci nechává vlastním, i těm nejosobnějším pocitům mnohem větší prostor, než třeba i ve své písničkářské tvorbě. Čtenáři tím ponechává možnost udělat si jiný názor, zároveň ale nepředstírá objektivitu, v tomto případě ostatně nedosažitelnou. Už odlišná oslovení „milý tatínku" nebo „milý otče" předznamenávají tóninu výpovědi. Všechny dopisy jsou i při své věcnosti dojemné, nejvíc snad ten pátý.

„Vždycky lituju, že ses nedožil těch šťastnějších časů (šedesátá léta za ně určitě můžeme považovat), třeba by se bývalo leccos vyjasnilo. Takhle se prohrabuju vzpomínkami různých lidí a je mi smutno z toho, kolik jsi jich od sebe odehnal možná neuváženě, kolik jsi jich vypudil svou zaslepeností „revolucionáře", který si umanul, že právě teď a tady je třeba zvítězit nad vší nespravedlností světa. A také se nikdy nedozvím, kolik jsi jich zapudil, protože jsi nemohl snést pomyšlení na to, jak se chovali za války… Asi bych to všechno dokázal snadněji pochopit, kdybych při hledání podstaty věci nenarážel neustále na svědectví lidí, kteří v téhle Tvé zběsilé poválečné době dokázali vidět a popisovat věci umírněně, klidně, přesně, se smyslem pro rovnováhu věcí a vztahů, a dokonce i ušlechtilým jazykem, tak nepodobným tomu Tvému žargonu táborových řečníků."

Nejdůležitějším dopisem je šestnáctý, z dubna 2011, kde se autor ve své zásadovosti neodváží ani naznačit „dobrý" konec, pokud o něm není přesvědčen. „Milý otče, dneska jsem našel a přečetl Tvůj mnohastránkový dopis adresovaný ÚV KSČ. Ležel jsem pak asi hodinu na posteli a měl pocit, že na mě spadl kufr starých krámů a leží mi na hrudníku a už se nezvednu, žádnou knihu nedopíšu. Říkám si (pod tím kufrem), jaké jsem měl štěstí, že jsem se narodil až těch padesát let po Tobě, že si nemyslím, že můžu zbourat svět a postavit ho znova podle svého, že si dokonce ani nemyslím, že jsem bůh ví jak dobrý v tom, co dělám, že spoustě lidem, kteří jsou úplně jiní než já, nezávidím úspěch či cokoli jiného, že jsem neprožil koncentrák a padesátá léta jen jako malý kluk, že mě moje maminka tak moc nechránila a nehýčkala jako ta Tvoje Tebe… Někdy to dá strašně moc práce se zvednout, odvalit ze sebe to haraburdí a začít znovu normálně uvažovat a nepřestat tě mít rád. Vrací se ta banální otázka - jak to, že ses nedokázal z toho svého snu o straně probudit a co by se muselo stát, aby ses vrátil alespoň ke svým postojům z roku 1937… Já vím, nejspíš by musel přijít osmašedesátý rok a ruské tanky by musely rozstřílet pražské jaro… Asi… A nebo možná taky ne, kdo ví…"

 

Krejča, Radok, Werich

V chronologicky řazené knize nemohou pochopitelně být úvodní části o otcově mládí a prvních úspěších tak objevné jako jeho poválečné „nežádoucí návraty". Ale pokud už z mateřsky podrobných vzpomínek pěvecké pedagožky Vlasty Burianové, rozené Hatlákové, vycházejí její manžel Emil Burian a švagr Karel Burian jako brzdy v rozvoji talentovaného E. F. B., zasloužili by si pár slov navíc. Kdo dnes ví, že Emil Burian položil mezi barytonisty Národního divadla základy smetanovské deklamace a Karel Burian byl fenomenálním wagnerovským tenoristou, podle dirigenta Artura Toscaniniho „nejrytmičtějším pěvcem světa"?

Mimochodem v životě obou vzrůstala podobná melancholie a pocit zneuznání jako u E. F. B. A to, že oba zemřeli ještě mladší než pětapadesátiletý E. F. B., by historiky asi mělo vést k větší opatrnosti vůči domněnce o jeho politicky motivované smrti ve státním sanatoriu, kterou se i Jan Burian několikrát zabývá. Neexistuje téma tak složité a pro dnešní hodnocení E. F. B. tak bolestné, aby se jím jeho syn nezabýval. (Včetně Pařeniště, vlastně hry o popravené Miladě Horákové.) V tom je největší informativní i etická síla této reportážní mozaiky. K vrcholným místům patří spory E. F. B. s Alfrédem Radokem, Janem Werichem a Otomarem Krejčou. Tam není podstatné, na čí stranu se přikloníme. Přemysl Rut ve svém doslovu mluví o „vítězství múz nad ideologií, talentu nad světovým názorem".

Jiří Černý

Recenze

KLADIVEM NA DIVADLO

 

Pojďte lidé na divadla s železnýma kladivama, volal Emil František Burian v roce 1940. Skladatel, režisér i plukovník opsal tradiční oblouk od avantgardního umělce až po stalinistu. A to se mohl stát i zubařem. Teď o něm jeho syn, písničkář a dokumentarista Jan, vydal knihu Nežádoucí návraty E. F. Buriana.

 

Už ve dvaceti psal opery pro Národní divadlo, byl u vzniku Osvobozeného divadla a několika dalších scén, v pětadvaceti vedl Experimentální studio v Národním divadle Brno, ve třiceti založil divadlo vlastní. Psal, skládal, točil, hrál, maloval, režíroval, dirigoval, zpíval, vydával časopisy i knihy. Učil herectví Stellu Zázvorkovou, Miloše Kopeckého i Vlastimila Brodského. A do toho připravoval revoluci; nejprve tu uměleckou, potom i tu světovou. Únor přivítal, stal se poslancem za volební obvod Kladno a řídil skupinu tří divadel a karlínské operety - samozřejmě vedle toho vlastního. Pak si pořídil slušivou uniformu plukovníka a řídil divadlo armádní. Zanedlouho uniformu zase svlékl. Nakonec zemřel na selhání jater. Celkově jde o jednu z nejvýznamnějších postav dějin českého divadla vůbec; byl mimořádně plodným a originálním hudebníkem. Seznamte se, Emil František Burian (1904-1959).

 

Na rozdíl od jiných písničkářů se nikdy nedoprovázel na kytaru, ale na klavír. Řadu let vystupoval s Jiřím Dědečkem, psal texty pro Michala Prokopa nebo Marsyas. Vytvářel příležitostná hudební uskupení a nikdy se nedržel jednoho žánru, natož aby jím byl klasický folk. Na prahu nového tisíciletí pak začal spolupracovat s o generaci mladšími muzikanty včetně vlastního syna a věnuje se elektronické muzice. Už před lety začal psát cestopisy a fejetony, což tak nějak k pódiovým umělcům patří. Pak začal točit různé dokumenty a uvádět televizní pořady; velký ohlas vyvolal cyklus Burianův den žen, kde vybraným celebritám klade nepříjemné a všetečné dotazy, aniž by se přitom vzdal své klasické image, k níž neodmyslitelně patří černá barva stejně jako tloušťka. A jak sám dodává, většina lidí mu nevěří, že je vegetarián, protože nikdo nečeká, že by vegetarián mohl být tlustý. Seznamte se ještě jednou: jeho syn, Jan Burian (1952).

 

„On se pro to nehodí"

Emil František toho za pětapadesát let stihl hodně. Pocházel z muzikantské rodiny, otec Emil Burian byl barytonistou Národního divadla, matka Vlasta byla učitelkou zpěvu. Otec ho sice chtěl dát učit zubařem, ale dr. Vachman mu zanedlouho poradil: „Mistře, prosím vás, vemte svého syna ode mne, on se k zubařině nehodí, dejte ho učit muzice. Nestačil byste za něj škody platit, všechno, co vezme do ruky, rozbije. On se pro to nehodí!" A tak se i stalo a všechno mohlo vypuknout. Když ho vyhodili ze smíchovského gymnázia, navštěvoval pražskou konzervatoř. Ale bylo to trochu složitější. Nejdřív se studiu věnoval soukromě, v devatenácti složil pětiaktovou operu Palomid a Alladina a předložil ji na konzervatoři jako přihlášku - vzali ho rovnou do třetího ročníku. Během studií se živil korepeticí a psal o hudbě; ostatně jeho studie Jazz z roku 1928 byla zřejmě první českou prací o tomto hudebním žánru. Skládal šlágry jako Chlupatý kaktus nebo Má panna je v Panama, vystupoval s orchestrem po kavárnách. Některé jeho opery, třeba Bubu z Montparnassu, uvedeny nebyly, ale už v roce 1925 debutoval v Národním divadle operou Před slunce východem. Pokoušel se psát básně (sbírka Idioteon) a začal hrát a také režírovat v divadle. Spoluzakládal Osvobozené divadlo, po sporu s Jindřichem Honzlem spolu s dalším z trojice českých avantgardních režisérů Jiřím Frejkou odešli a založili Divadlo Dada. Následně působil Burian v Moderním studiu. To už si založil profesionální hudebně scénický soubor E. F. Burian Voiceband, který specifickému žánru, který Burian vyvinul, dal i název. Mezitím si střihl Brno: v sezoně 1929-30 Experimentální studio v tamním Národním divadle; když bylo studio zrušeno, strávil sezonu jako režisér v Moravském divadle v Olomouci. Pak konečně přišlo to zásadní.

Založil Divadlo D34, jehož název se měnil každý rok - až do uzavření divadla nacisty v roce 1941 - a tam konečně dělal divadlo po svém, nespoután konvencemi ani jinými problémy; i když se věnoval experimentování, dokázal přitáhnout diváky, ostatně musel. Ve třicátých letech bylo finančně soběstačným podnikem nezávislým na státu i Národní divadlo a žádná grantová politika neexistovala. Přes den se zkoušelo, studovalo, experimentovalo, odpoledne a večer hrálo. Vždycky bylo vyprodáno. Při divadle zřídil i herecké učiliště. Psal o něm i teoreticky: názvy studií jako Pojďte lidi na divadla s železnýma kladivama nebo Zameťte jeviště zaznívaly jako burcující polnice a dávaly Burianově představě nového divadla konkrétní směr. Uváděl hudebně dramatické kompozice na klasická a prověřená témata, která po svém přepisoval; důrazně dbal také na výtvarnou složku - k nejslavnějším inscenacím patřily Hamlet III., Evžen Oněgin nebo Vojna. Jako filmový režisér debutoval filmem Věra Lukášová v roce 1939.

 

Zkušený ženáč

Když byl v roce 1941 zatčen gestapem, Déčko bylo uzavřeno; byl vězněn postupně v terezínské Malé pevnosti a koncentračních táborech v Dachau a Neuengamme u Hamburku. Na konci války se při bombardování vězeňské lodi Cap Arcona zachránil skokem do moře. V červnu 1945 se nechal zvolit předsedou Družstva Divadel práce a stal se ředitelem hned pěti divadel naráz - vedle obnoveného Déčka, které dostalo název D46, také Karlínské operety a tří scén brněnského Národního divadla. Stal se také šéfredaktorem vlivného časopisu Kulturní politika.

V březnu 1946 se vedení divadel, kromě Déčka, vzdal. To přivedl do svazku Československé armády (jako Divadlo české armády bylo tehdy armádou řízeno i vinohradské divadlo, z něhož byl tehdy jeho někdejší souputník vyražen Jiří Frejka). Déčko se přejmenovalo na Armádní umělecké divadlo a přišla ta slavná plukovnická éra. V té době napsal kromě neslavného Pařeniště o Miladě Horákové také řadu dalších propagandistických her, svých uměleckých konceptů se vzdal a podřídil se oficiální ideologii výrobních a budovatelských dramat. V letech 1948-1954 byl také poslancem Národního shromáždění za obvod Kladno. Uniformu nakonec vrátil a z armády se mu divadlo povedlo přivést i k názvu D34; to bylo v roce 1955. Vedle všeho ostatního se stihl i celkem třikrát oženit; měl dvě děti - s Marií Šubrtovou dnešní herečku Národního divadla Kateřinu Burianovou (1946) a s Kateřinou Kočovou právě syna Jana.

 

Kam s ním?

Vyrovnávání se s otcem patří k základním příběhům naší kultury. Když má někdo za otce lampasáka, bývá to zdrojem mnoha zábavných historek a někdy i zásadních psychologických traumat. Když má někdo za otce umělce, bývají z toho ještě zábavnější historky a ještě vetší traumata - jen úplně jiného typu. Jan Burian měl za otce umělce. Který se nakonec stal i lampasákem. A ke všemu mu umřel, když mu bylo sedm. Dnes je Janu Burianovi šedesát a vydal objemnou knihu, v níž se do komplikovaného odkazu svého otce pouští. Jmenuje se Nežádoucí návraty E. F. Buriana, což je titul velmi trefný. Ty návraty jsou totiž opravdu tak trochu nežádoucí. Prostě jako bychom pořád nevěděli, co si s tím Burianem počít. K Burianovi se znovu vracejí nejen divadelní a hudební odborníci, ale sami divadelníci. V roce 1999 uvedla Státní opera operu Bubu z Montparnassu po sedmdesáti letech od jejího vzniku; nasazení šuplíkové opery provázela velká mediální kampaň, a tandem ředitel Daniel Dvořák - umělecký šéf Jiří Nekvasil jím zahajovali své působení ve Státní opeře a chtěli se ukázat. Divadlo Archa uvedlo v roce 2004, k příležitosti stého výročí Burianova narození, scénickou koláž Jiřího Pokorného E. F. B. - Kladivo na divadlo, ohlášenou sloganem „Několik režimů, mimořádné pracovní výsledky, vášeň i fanatismus, sláva i nepochopení". Archa je přitom místem, kde původně hrálo Burianovo D34, pak zde sídlilo samo Divadlo Emila Františka Buriana. Protože šlo o divadlo prorežimní, a jak známo, hraje se v Arše v podzemí, vžila se mezi herci přezdívka Důl Emil.

 

Pařeniště

Ještě větší ohlas vzbudilo uvedení Burianovy propagandistické hry Pařeniště, napsané roku 1950, a inspirované procesy s Miladou Horákovou a Závišem Kalandrou, brněnským HaDivadlem v režii Jana Antonína Pitínského v roce 2008. Podobné pokusy jsou u nás naprostou výjimkou a kdekdo byl zvědavý, jak si jeden z našich nejvýraznějších režisérů s touto látkou poradí - inscenovat ji na vážno nejde, jako jednoduchá parodie by to zas bylo laciné. Výsledek nebyl přijat jednoznačně, ale mluvilo se o něm dlouho. Koneckonců další dramatik Karel Steigerwald do hry Horáková vs. Gottwald vložil právě postavu Emila Františka Buriana jako posmutnělého kabaretiéra-provinilce, který diváka provází dějem hry s odkazem právě na Pařeniště. Současným příspěvkem do diskuse, a jistě nikoli posledním, je právě kniha Jana Buriana. Jde vlastně o koláž, složenou z osobních vzpomínek a různých dokumentů - nechybí úryvky z deníků, zápisník umělcovy matky Vlasty Burianové, vzpomínky mladších současníků, citáty z kritik a samozřejmě dokumentace toho, čemu se německy říká tak pěkně „Nachleben" a v našem dějepisectví se pro nedostatek jiného materiálu používá výraz „druhý život" - a to jsou ty nežádoucí návraty; výrazný prostor zde autor věnuje právě Pařeništi, s jehož uvedením měl ostatně určitý problém, který ventiloval i veřejně, i když přes své pochybnosti svolení k uvedení hry coby dědic práv dal. To nejvýraznější na celé knize jsou pak „opožděné dopisy", které Burian otci adresuje a které mu nestihl napsat. Nejsou osobní, spíš se v nich ptá na jeho etická i jiná selhání, na jeho postoje po válce a v padesátých letech. A zároveň se vyznává z obdivu k jeho umění, samozřejmě zejména hudebního.

 

Kde je problém?

E. F. B. je samozřejmě klíčovou postavou dějin českého divadla, významným hudebníkem, člověkem, který svou práci promýšlel i teoreticky, měl výrazný společenský vliv, vyučil řadu slavných herců, dotkl se filmu, měl i talent výtvarný a literární. Vedle toho miloval šlágry a takový Chlupatý kaktus má jistě každý v oblibě dodnes. Jenomže to by přece vyvolalo pouze zájem odborníků (byť oprávněný); studií i objemných knižních monografií o něm samozřejmě vycházejí tuny. Jako mnoho lidí jeho generace prošel koncentračním táborem a fází komunistického nadšení. Kdyby nezemřel v roce 1959, dost možná by prozřel jako mnoho dalších komunistů; takový Pavel Kohout je přece dodnes příkladem jak stalinistického básníka 50. let, tak vůdčí postavy českého protikomunistického disentu a exilu; a podobnou epizodou tehdy prošel kdekdo. Pravda, mnozí byli mladší: Kohout, Kundera nebo Uhde psávali své veršíky jako mladíci těsně po dvacítce, někdy i před ní, Burian se na všem podílel jako zralý umělec a životem protřelý člověk. Vždyť byl přesvědčeným levičákem od mládí, do KSČ vstoupil už v devatenácti letech (1923) a padesátnickou éru snadno lze chápat jako vyvrcholení jeho celoživotního politického snažení... Ale ani jemu se v nových pořádcích příliš nedařilo, kvůli filmu Chceme žít nebo hře Hranice mezi námi si ho dnes nepřipomínáme. V uniformě se necítil dobře a vrátil ji. V závěru života se od režimu, který tak nadšeně pomáhal budovat, odpoutával. Nikdo mu nemůže upřít obrovskou píli, pracovitost i ambice - bez něj by naše divadlo vypadalo úplně jinak. Ale upřímně řečeno, možná by jinak vypadaly i moderní dějiny naší země.

Vojtěch Varyš

Recenze

JAN BURIAN: ŽIJU TAK, JAKO BY BŮH EXISTOVAL

 

Marně byste hledali oblast kultury, do které by Jan Burian (60) alespoň trochu nezasáhl. Kromě skládání písní a psaní textů má za sebou několik knih, mnoho fejetonů do novin a v neposlední řadě originálně moderoval i televizní pořady. Mezi jeho aktuální počiny patří kniha o otci nazvaná Nežádoucí návraty E. F. Buriana a album Jak zestárnout. Vzhledem k tomu, že Burianovi bylo 26. března šedesát let, je jedno z témat rozhovoru prakticky předem dané.

 

Považujete oslavu svých šedesátin za osobní mezník?

Myslím, že ne. Člověk si spíš vždycky řekne, že má zas o deset let víc. Mně se z toho ale podařilo vždycky prokousat nějakou prací. Teď třeba koncertem v narvané pražské Arše, kde jsme hráli s kapelou.

 

Na tom koncertě jste vy, ateista, děkoval bohu. Co vás k tomu vedlo?

Já jsem děkoval hlavně svému faráři Miloši Rejchrtovi, protože to je inspirativní člověk. Zkrátka cítím, že se spoustou věřících mám společné názory. Že jsou i jiné hodnoty než peníze. Jen ten bůh mi nějak schází. Tak říkám, že se snažím žít, jako by bůh existoval, a pak se případně uvidí.

 

Kniha o vašem otci E. F. Burianovi může být chápána také jako určitý dárek k šedesátinám?

Ne, je to spíš náhoda, že vyšla zrovna letos. Nejvíce mě těší, že jsem ji vůbec dopsal. Musel jsem se prohrabat spoustou materiálů a dát tomu smysluplný tvar. Hodně mi pomohla zkušenost s prací na dokumentárních filmech. Tady to bylo podobné, jeden dopis, jedno svědectví, stříhal jsem vlastně dokument.

 

Přemýšlel jste někdy o tom, jak by se otci líbila vaše tvorba?

To jsou spekulace. Myslím ale, že bych byl vzdělanější. Studoval bych určitě víc hudbu. Ale nakonec jsem stejně jako on dítě ulice.

 

Když už mluvíme o hudbě, jak dlouho vznikala vaše nová deska Jak zestárnout?

Ty skladby pocházejí zhruba z období posledních dvou let. Písničky měl můj syn Jiří v pianových verzích a vymýšlel pro ně hudební kabát. Má cit pro to, co konkrétní věc potřebuje. Dá se tedy říci, že je to nejaktuálnější tvorba.

 

Byl byste schopen své poselství vyjadřovat i jinou řečí?

To nevím. Čeština je můj rodný jazyk a já jsem na ní jako autor závislý. Co mě teď nejvíc otravuje, je ta hybridní „euro-english", kterou autoři písní po celé Evropě píší, protože se naučili pár výrazů v jazykové škole. Angličtina je důležitá v komunikaci mezi národy, ale pokud člověk literárně tvoří, potřebuje více odstínů jazyka, synonyma, hrát si třeba s ironií. To dovedou rodilí Angličani, ale ostatní jsou jazykově omezení. Pak vznikají nesnesitelná a povrchní klišé.

 

Leckdy se ale nesnesitelná a povrchní klišé objevují i v rodném jazyce, že?

Je to dané obrovskou neúctou lidí k jazyku. Jak třeba mluví v televizi komentátoři, politici, byznysmeni. U fotbalistů mi to vadí nejméně. Ty obraty typu - tak určitě, nebo jsem za to rád se objevují čím dál víc a lidi je už považují za naprosto správné. A tak nám degenerují výrazové prostředky a s nimi i naše duše.

 

Je někdo hodně talentovaný textař na naší hudební scéně?

Třeba brněnský objev Martin Kyšperský, případně Jana Trchová či Jana Šteflíčková a další. Ze skupin WWW, kapela, která má silné textové obrazy, ale talentů je víc. Jen hudební průmysl propaguje povrchní a populistické věci, protože mu nejde o žádnou uměleckou tvorbu, ale o prodej desek, a k talentům se chová naprosto cynicky. Novináři také často celí nadšení píší o tom, že někdo v písni kritizuje politiky či třeba prezidenta. Jak známo, Čechům připadá snadnější zazpívat si, než vyměnit politiky. Když si Maďaři stavěli parlament, Češi stavěli Národní divadlo. A tak je tu díra na trhu, protože naštvaní na politiky jsou skoro všichni a ta díra se zaplní populistickým zpěvákem, který zpívá o tom, co dávno všichni vědí. Umění ovšem spočívá v tom zpívat, co lidi nevědí! Nebo o tom, kam se neodváží podívat.

 

Jako jeden z mála hudebníků starší generace jste vždy obhajoval stahování a vypalování. Stále to platí?

Ano, připadá mi totiž nedůstojné pro umělce, když se handrkuje o halíře. Musíme se rozhodnout, jestli nám jde jen o poplatky, nebo o to, abychom svoje umění šířili mezi lidi, aby žilo, aby se hrálo a zpívalo. Já jsem zkrátka zastáncem rozmnožování a šíření. Může to být i zadarmo, ale to není tak podstatné. Lidi třeba přijdou na koncert a koupí si vstupenku. A když je zaujmete, nebude jim stačit, že vás mají v iPodu. Nebo taky ne, tak to jednoduše chodí. Ale nemůžete chtít peníze za všechno, co uděláte, a za každou cenu. To pak nezabíjíte jen umění, ale i sebe sama.

Jan Šída

Recenze

CO S KONTROVERZNÍM VELIKÁNEM ČESKÉHO DIVADLA?

 

Pokračující bezradnost ve vypořádání se s osobou Emila Františka Buriana zřejmě vedla jeho syna, písničkáře a publicistu, Jana Buriana k vydání knihy Nežádoucí návraty E. F. Buriana. To, zdali celou problematiku EFB někam posunuje, je však více než sporné. Její hlavní silou je komplexní vykreslení profesního a životního údělu avantgardního divadelníka.

E. F. Burian byl členem Svazu moderní kultury Devětsil, v němž se formovala česká umělecká avantgarda meziválečných let. Chvíli spolupracoval s Osvobozeným divadlem, dokud se nepohodl s tehdejší ústřední postavou divadla Jindřichem Honzlem. Nejpodstatnějším momentem ale bylo založení progresivně levicové scény D 34. Už v třicátých letech zde aplikoval své netradiční přístupy k divadelní režii. Nevšední práci se scénou inspirovanou ruským režisérem Mejercholdem dovedl až k revolučnímu experimentování s filmovou projekcí, takzvaný theatergraph. Kvůli napojení na aktivity komunistického odboje a otevřenému nesouhlasu D 34 s nacistickou okupací byl internován v koncentračních táborech Terezín, Dachau a Neuengamme. Na sklonku druhé světové války přežil útok jednotek Royal Air Force na loď Cap Arcona. Vypravena jako nacistická válečná loď, v jejíchž útrobách byli ukryti vězni z Neuengamme, měla sloužit k jejich rafinovanému sprovození ze světa.

V poválečné době začíná jeho manické a poněkud kontroverzní období. Řídí několik divadelních scén, včetně brněnské a operetní v Karlíně. Stává se komunistickým funkcionářem a D 34 je přejmenováno na Armádní umělecké divadlo.

Od té doby kolují českým kulturním prostorem historky o despotickém řediteli, jenž podoben bláznu korzuje po divadle v plukovnické uniformě. Někteří pamětníci si jeho jednání vysvětlují tlakem stranického aparátu zapříčiněným Burianovým postojem proti zatčení Mejercholda z roku 1939, kvůli němuž byl označován za trockistu. Nutno také podotknou, že roku 1939 byl ze stejného důvodu za trockistu označen i Záviš Kalandra.

Uvedení hry Pařeniště krátce po procesu s Miladou Horákovou a Kalandrou je bráno jako největší tvůrčí debakl E. F. Buriana. Hra ovšem sklidila povětšinou negativní reakce tehdejšího tisku a kritiku za své schematické a neúčinné vykreslení třídně uvědomělých hrdinů.

Obhajoba strachem ze smrti pomíjí Burianovo bytostné přesvědčení sloužit socialistické revoluci. Roku 1958 vystoupil s kritickým projevem proti vulgárnímu socialistickému realismu, díky čemuž se opět dostal do nemilosti nomenklatury a roku 1959 za podezřelých okolností umírá.

Největší výhodou i problémem knihy je její forma. Skládá se totiž z výňatků z dobových materiálů, korespondence, publikací teatrologů a pamětí herců, režisérů a osob Burianovi blízkých. Samostatnou kapitolou jsou poté „dopisy" Jana Buriana svému otci, v nichž se vymezuje vůči jeho chování, moralizuje jej a jindy zase chlácholí.

Vystavět portrét jednoho z největších českých divadelních režisérů dvacátého století z fragmentů jiných textů je jistě zajímavá strategie, v níž se vytváří jeho mnohoperspektivní a plastický obraz. Spíše než torzovitou dokumentaci by si však Burian zasloužil koncentrovanou monografii, na niž si zřejmě budeme muset ještě nějakou dobu počkat.

Jan Bělíček

Recenze

KUBISTICKY ZPODOBNĚNÝ E. F. BURIAN

 

Písničkář, cestovatel a autor tří desítek knih Jan Burian vydal novou knihu, jež se rozsahem, obsahem a zpracováním nepodobá žádné z minulých. Zabývá se v ní odkazem svého otce, velké osobnosti meziválečné umělecké avantgardy, po válce zastánce socialistického realismu a opěvovatele Sovětského svazu Emila Františka Buriana (1904-1959). Páteří knihy jsou autorovy „dopisy" z let 2009-2011 nadepsané Milý tatínku... (řidčeji Milý otče...), plné různých zneklidňujících otázek. Otázek, jež by si - i když asi v ne tak vyhraněné podobě - měl položit každý, kdo podobně jako autor prožil dětství v 50. letech. Téma v sobě Jan Burian nosil určitě dlouho. První „dopis" s názvem Milý tatínku... otiskl v Literárních novinách už v roce 1994, v roce nedožitých devadesátin EFB. Do knihy ho ale nezařadil. Knihu otevřel pohledem z nečekané strany - vzpomínkami matky EFB, jež měla, zdá se, na povahu a formování uměleckého nadání syna určující vliv. (O jejích příkrých soudech o pěvcích Emilu a Karlu Burianových, otci a strýci EFB, se už stihl zmírnit Jiří Černý v recenzi knihy v Divadelních novinách.)

Svým způsobem klíčový je [13.] „dopis psaný pod kufrem plným starých krámů" (s. 343-344), spekulující o tom, jaký by byl EFB, kdyby mu bylo dopřáno o pár let života víc a dožil se „zlatých šedesátých" (on už v nich ale de facto byl - v roce 1959 hrálo Divadlo Na zábradlí a Jiří Suchý v Redutě zpíval rokenroly) a hlavně procitnutí ze „zlatých šedesátých" v srpnu 1968. A pak je zde samozřejmě dopis závěrečný („o smrti", s. 431-433), po němž se nelze zbavit otázky, zda smrt v nemocnici v 54 letech po banální operaci nebyla pro E. F. Buriana vysvobozením z nekončícího řetězu stupňujících se zklamání a neúspěchů. Rok před smrtí četl Ioneska a do deníku si poznamenal „Rozhodně... je to talent... I my budeme muset začít květnatěji ukazovat na blbost, ale musí to mít smysl. Dadaismus už máme za sebou..." (s. 394). Neuplynuly ani dva roky a v D 34 (čerstvě přejmenovaném na Divadlo E. F. Buriana) se hrál Ioneskův Nosorožec.

„Dopisy" otci (je jich celkem šestnáct) jsou v knize prokládány faktografií rozmanitého druhu a původu: úředními dokumenty, úryvky z Burianovy korespondence a soukromých zápisků, ze statí historiků, teatrologů, muzikologů a filmových historiků (EFB zkusil i filmovou režii), úryvky z Burianových her, svědectvími pamětníků, získanými často speciálně pro tento účel atd. Pestrostí vytěženého materiálu, jež může na první pohled budit dojem tříště, je dosaženo mimořádné plasticity obrazu EFB, obrazu téměř kubistického. Jako nejvydatnější pramen posloužila Janu Burianovi Kronika Armádního uměleckého divadla (1955), v mnoha směrech pozoruhodná teatrologická publikace, kterou ještě za života EFB připravila k vydání jeho poslední manželka a umělecká partnerka (a autorova matka) Zuzana Kočová. Metodu této publikace autor do značné míry přejal a osobitě rozvinul.

Faktografie a do ní vřazované „dopisy" jsou v knize seskupeny do krátkých kapitol nazvaných většinou podle Burianových jevištních nebo knižních děl, včetně roků uvedení (vydání). Každý citovaný zdroj je spolehlivě bibliograficky odkázán v poznámkách pod čarou na každé straně a už jenom pouhý výtah těchto poznámek by dal dohromady slušnou burianovskou bibliografii. Vcelku se kniha drží chronologického postupu. Dvacátá a třicátá léta, v nichž se odehrálo to nejpodstatnější z Burianovy umělecké činnosti, zde nejsou. Případný zájemce má k dispozici sice stručný, ale solidní, formou kalendária zpracovaný Životopis E. F. B. v datech (s. 443-458).

Začíná se posledními dvěma sezónami Déčka (už za druhé republiky) do jeho násilného uzavření a zatčení EFB v březnu 1941 (dokumentováno útoky českého fašistického tisku), následuje pět let věznění a utrpení v koncentračních táborech vrcholících scénami jak z akčního filmu (záchrana z potopené lodi ve vlnách Severního moře) a pak návrat a poválečné pokusy navázat přetrženou nit.

Na vzpomínkách současníků a uměleckých spolupracovníků, jež v knize početně převažují, je nejnápadnější to, že ačkoliv všichni vyzdvihovali genialitu a inspirativnost EFB, případně jej humornými postřehy „zlidšťovali" (např. Jiří Sovák), ti nejvýznamnější (za všechny Otomar Krejča) jej v zlomových okamžicích opustili a vydali se jinými cestami. Právě Krejča o tom zanechal cenná svědectví ve dvou obsáhlých studiích v roce 2004 (Jan Burian z obou cituje), v nichž retrospektivně přehlížel svou uměleckou dráhu. Jistě komplikovaný vztah EFB-Werich (v knize mu patří [14.] „dopis o mrtvých mužích, kteří nekoušou", s. 404-406) by trochu z jiného pohledu dokreslila Werichova vzpomínka (nevím, jestli ji autor zná), zachovaná jen zvukově (na CD Lotos Forbíny vzpomínek 1). Jan Werich tu před publikem hovoří o pohřbu EFB a jen tak mimochodem nadhodí, jak málo z tehdejších Burianových soudruhů se přišlo s EFB rozloučit. On tehdy v Rudolfinu nechyběl.

Propracovanější přístup by si možná zasloužil i vztah EFB-Radok ([15.] „dopis o hloubce jedné tragédie"). Bylo by například zajímavé vědět, zda EFB vůbec viděl Dalekou cestu, film (těžko si představit „burianovštější"), jenž se ho musel přímo niterně dotýkat (viz jeho druhou poválečnou inscenaci Romeo a Julie aneb Sen jednoho vězně) a v němž hráli někteří herci jeho divadla.

Jinak ovšem o nápady ve výběru faktografie Jan Burian nouzi nemá. Originální svědectví najde i tam, kde by je jiný nehledal, například v knize Ludvíka Vaculíka Moji spolužáci (s. 145-146). Málo známá je započatá, ale nedokončená spolupráce EFB s Berliner Ensemble, doložená v knize dopisem Bertolta Brechta z prosince 1954 (s. 275-276), překvapí korespondence s Františkem Drtikolem či Bohuslavem Martinů. Za otce odpověděl Jan Burian po 63 letech Jiřímu Ješovi, jenž se coby bezelstný student obrátil na EFB v souvislosti s potlačením studentského protestního pochodu na Hrad v únoru 1948.

Obrazový doprovod knihy byl vybrán z obálek burianovských publikací, výtvarných artefaktů a civilních snímků z rodinného archivu. Mnohé jsou publikovány poprvé, což zvyšuje atraktivnost publikace. Burianova busta od Vladimíra Preclíka, o jejímž vzniku sochař v knize poutavě vypráví, bohužel reprodukována není. Sympaticky se profilující nakladatelství Galén (typografie Luboš Drtina) si na konečné podobě knihy nechalo záležet. Tiskových chyb či přehlédnutí je minimálně. Zcela na okraj: pod několikrát citovaným jménem Jan Procházka se zřejmě spojili dva různí autoři: první známý prozaik a scenárista, druhý divadelní kritik a dramaturg. A naopak: někdejší Burianův dramaturg (a pozdější televizní pracovník) Ladislav Daneš a Ladislav Weber, kritik Lidové demokracie z normalizační éry, jsou jedna osoba. Přemysl Rut v přátelsky laděném doslovu se zaměřil na to, co je z díla E. F. Buriana životné a inspirativní: cit pro češtinu, folklór, jevištní mluvu atd. A pochopitelně zůstává celé skladatelské dílo, z velké části neznámé a na hudebních nosičích momentálně nedosažitelné.

František Knopp

Recenze

Když byl Emil František Burian za druhé světové války zatčen a odeslán do Terezína, byla u jeho jména poznámka Návrat nežádoucí. Jeho syn Jan Burian v názvu své knihy o svém otci to poněkud pozměnil na Nežádoucí návraty E. F. Buriana (vydalo nakladatelství Galén) a měl tím na mysli nejen jeho návrat z koncentráku, ale především poválečné návraty k divadlu, které i v mých vzpomínkách byly mnohdy katastrofální. Pokud se vracel ke svému předválečnému repertoáru (viděla jsem Bílé noci nebo Věru Lukášovou), byla to výborná představení a tedy žádoucí. Ale někdy zelo divadlo prázdnotou, a aby to tak hrozně nepůsobilo, zatahovala se v půlce opona, která zmenšila hlediště. A to jsem nezažila tu smršť zřejmě hrozných her Burianových, které inscenoval v rychlém sledu za sebou a o nichž píše Jan. Svou knihou chtěl dokumentovat jen některá válečná představení a pak především léta poválečná, která z velkého tvůrce, režiséra a básníka udělala především běžce za mocí, kdy neváhal používat i stranických frází a především nízkých komunistických metod včetně udání. Jeho údajné udání Wericha, o němž tu mluví Horníček a jemuž je přítomen i Jan, vyrůstá do monumentálních rozměrů. Přitom Jan nechce svého otce soudit, ale obhajovat tím, že snese co nejvíc materiálů a názorů divadelních historiků, kritiků, aby vytvořil mozaiku událostí. Protože mu bylo jen sedm let, když EFB zemřel (Burianovi bylo 55), nemůže být ten, kdo vzpomíná na skutečné děje, ale rekonstruuje je ze všeho, co najde. Jan si zřejmě vytvořil v době svého dospívání láskyplný vztah k tatínkovi, protože mu píše dopisy, jako by byl naživu a mohl mu odpovědět. Z jeho knihy se nedozvíme o jeho úspěšné divadelní předválečné éře, kdy sice vystupoval jako levičák a komunista, ale to mu nebránilo, aby se až provokativně nedomáhal nutné svobody pro umění a pro divadelní umění vůbec. Do té doby se dostaneme jen v Zápiskách Vlasty Burianové, matky EFB, která píše o burianovském rodu, v němž se vyskytlo tolik talentovaných umělců, zpěváků a herců. A pak také z chronologie událostí, které jsou připojeny na konci jako zastavení jeho otce. Jan Burian vymyslel dobrou metodu, jak podat z různých pohledů a stran mínění různých lidí, abychom si obraz jeho otce složili sami. Přesto ten obraz, složený zdánlivě tak komplexně, se jen přibližuje ke skutečnosti a k pravdě. Možná že v Janově skládání chybí jeden pohled, a to je pohled psychologa, který by mohl dovodit, jaké měl povahové rysy, jaké měl touhy. Na první pohled se to zdá jednoduché, že jeho hlavní touhou bylo vytvářet novou, divadelní skutečnost, která by ovšem neopisovala realitu, ale vytvářela realitu novou. Myslím, že pro divadelníky, ale i diváky jeho poválečných představení byl Emil František Burian tragická postava, protože začal ne sloužit, ale posluhovat novým pánům, a to zcela nezakrytě, což mělo za následek nejen faleš a křečovitost, ale krach jeho osobnosti. Jinak by přece nemohl v únoru 1948 pronést taková slova: „Chceme vědět, koho máme mezi sebou trpět a koho ne. Kdo chce pracovat s námi, ať zůstane jako řadový voják na poli kultury." A je snad tohle jeho totální selhání i důvodem k tomu, že se vlastně umělci k Burianově odkazu nevracejí? Opravdu výjimečný je dopis, který napsal ještě student Jiří Ješ v květnu 1948, aby velmi důstojně s jasnými argumenty obhájil pravdu těch studentů, kteří šli na Hrad. Obrací se právě na EFB, jako na zastánce diskuse, ale dopis zůstal bez odpovědi, syn mu odpověděl za otce teprve v roce 2011. Je to dobrá kniha, kterou Jan Burian vytvořil a Přemysl Rut doplnil svým doslovem. Snaží se najít pravdu, ale co je pravda?

Milena Nyklová

ZPĚT na detail knihy