Písničkář

Recenze

VLADIMÍR VEIT NATOČIL NOVÉ ALBUM „S TROCHOU POMOCI" VLADIMÍRA MERTY

Vladimír Veit, jeden z členů bývalého hudebního sdružení Šafrán, natočil svou třináctou studiovou desku, kterou příznačně nazval Písničkář. Kolekce patnácti písní vznikla ve studiu Vladimíra Merty, jenž album aranžoval a přidal se k nahrávání i jako instrumentalista.

V několika skladbách přijali účast i dva další hosté - zpěvačka Sára Mertová a violoncellista Jaroslav Olin Nejezchleba. Nakladatel Lubomír Houdek připomíná: „Veitovo nové album nechce v žádném případě být obsahově převratné nebo nuceně revoluční. Přináší nám typického Veita s jeho písněmi o láskách, dětství, holkách, lidských vztazích a o kočkách. Jemná a křehká poezie na desce plné nenápadných, ale dobře zapamatovatelných melodií navazuje na to nejlepší z českého městského písničkářství let šedesátých a sedmdesátých."

Na Veitově albu se setkaly dvě výrazné osobnosti českého „klasického" folku. Deska vznikla v domácím studiu Vladimíra Merty, který svému méně suverénnímu kolegovi přispěl nejen radou, ale zejména pomocí, nahrál řadu nástrojů a ochotně přijal roli hráče na „druhé housle".

Navíc Veit na album zařadil, a to poprvé, text svého dávného spoluhráče Jaroslava Hutky Velbloudi. Sám Veit k tomu podotýká: „S Jaroslavem Hutkou jsme se vrátili k našemu klasickému modelu spolupráce, tedy že on píše slova a já na ně skládám muziku. Píseň je stará asi dva roky. On ji původně zamýšlel jako dětskou písničku, ale když jsem si ta slova přečetl, uvědomil jsem si, že se mu nechtěně podařilo napsat něco úplně jiného. Popsat písničkářskou cestu životem."

Album Písničkář vzniklo jako náhodné, byť předem naplánované setkání dvou dávných přátel, do kterého oba promítli svoji momentální náladu a hráčské zkušenosti. Přestože se v konečném výsledku objevuje víc nástrojů (violoncello, viola da gamba, elektrická kytara, perkuse) i dva hosté, dá se s ohledem na obecně známou nechuť Vladimíra Merty k přehnaně nimravé práci ve studiu hovořit o živém albu, natočeném ve studiových podmínkách.

Výtvarného řešení obalu se ujal o generaci mladší Ondřej Pfeiffer, mimo jiné autor grafické podoby veškeré produkce písničkáře Xindla X. Album Písničkář je k dostání od konce srpna v běžné distribuci.

Ondřej Bezr

Recenze

ALBUM DVOU VLADIMÍRŮ

Po Mertovi, Třešňákovi a Hutkovi došlo v nakladatelství Galén i na dalšího ze „staré písničkářské gardy" - na Vladimíra Veita. Jeho nové album stručně nazvané Písničkář obsahuje 15 autorských písní s jedinou výjimkou v textu k Velbloudům, jehož autorem je Jaroslav Hutka. Tematický okruh písňových textů je velmi široký. Úvodní Písničkář a závěrečná Vrátil se poutník, reflektující asi Vladimírův návrat z rakouského exilu, jsou písně do jisté míry bilanční. K nim patří i Ne, ještě není čas bilancující ve směru opačném - to, co je nutno ještě před opuštěním tohoto světa udělat. Najdeme tu ale i písně milostné (Ilona, Pro Šárku), jednu milostnou na ruby (Když tě nechce) a také písničku dětskou nazvanou Krabička pastelek. Jsou tu i písně reagující na současnost, u nichž už ale nejsem tak jednoznačně nadšen. Z nich nejlépe dopadla Svobodo! Svoboděnko!, jejíž verše „Svobodo, svoboděnko, kdo tě špínou protáh / a kdo ti nedovolil dosnít si svůj sen?" nám musí mluvit z duše. Ale text nazvaný Lepší už to nebude mohl s nepatrnými obměnami zaznít už v 70. či 80. letech a melodicky vydařená Praha, v úvodu opěvující krásy stověžaté matičky, vyznívá v druhé polovině poněkud rozpačitě díky přeladění do invektiv na „tatíčka prezidenta Klause". Vždyť těch je dnes všude tolik - v novinách, v televizi, na internetu - že mi na novém albu připadají už trochu po sezóně. Pak tu je ještě U nás doma, kde se na atributech piva a hospodských řečí posté brojí proti těm, kteří považují Čechy za pupek světa. Nejsem si úplně jist jak chápat písničku Zvrhlická, kde jsem po drsné zpovědi násilníka čekal nějakou humornou, shazující pointu, ale ta se nedostavila. Ale abych se zase vrátil k tomu, co se mi tu moc líbí. Je to písnička Až vyrosteš... , což je něco mezi otcovsky starostlivou a milostnou, v níž s Vladimírem zpívá Sára Mertová. Její otec, další Vladimír, je autorem „hudebního kabátu" celého alba, když nahrál několik doprovodných nástrojů, ujal se hudební a zvukové režie a ke třem písničkám přizval violoncellistu Jaroslava Olina Nejezchlebu. Ten se zaskvěl především v písni o kočičím skotačení nazvané Dvacátá pátá hodina a v milostné Pro Šárku.

Doufejme, že toto album, vybavené výborným obalem s fotografiemi obou hlavních protagonistů a bookletem se všemi texty, opět připomene - především nepamětníkům - jednoho z významných otců našeho folku.

Ivan Kott

Recenze

PÍSNIČKÁŘ VEIT VYDÁVÁ PÍSNIČKÁŘE

Písničkář Vladimír Veit vydává po letech nové oficiální studiové album. Jmenuje se Písničkář a vzniklo ve spolupráci s Vladimírem Mertou a Jaroslavem Olinem Nejezchlebou. Je téměř celé čistě autorské, pouze jeden text pochází od Jaroslava Hutky.

Nové album Vladimíra Veita Písničkář zaranžoval Vladimír Merta, který nahrál většinu doprovodných nástrojů. Do několika písní přizval na violoncello Jaroslava Olina Nejezchlebu a v jedné skladbě si s Veitem zazpívala duet Mertova dcera Sára.

Rozhovor s Vladimírem Veitem o vybraných písních z alba:

V písni Lepší už to nebude zpíváte „Uhněte z cesty, zmetci!". Komu je ten text určen?

Vládě a politikům vůbec a všelijakým „zastupitelům", kterým by dnes Masaryk ani ruku nepodal a kteří jsou dnes podle průzkumů ctění méně než uklízečky. Proti uklízečkám a uklízečům nic nemám, stavěl bych je hodně vysoko. Ale když někdo profesi politika klade mnohem níž než uklízečku, nemusí si o uklízečce myslet nic špatného a přitom tím vyjadřuje nějaký příměr.

V písni Až vyrosteš... slyšíme vedle vašeho ještě dívčí hlas…

To je Sára, dcera Vládi Merty, která tam překrásně zpívá malou holčičku, i když je sama už dnes starší. Stylizovala se, intonuje jako malé dítě. Kdo ji nezná, netušil by, kolik je jí ve skutečnosti let. Ovšem rád bych s ní natočil také milostný duet už jako s dospělou ženou.

Píseň Ilona…?

To je písnička na objednávku, vlastně jediná, kterou jsem napsal na přání někoho jiného. Přišel za mnou kamarád s tím, že potřebuje píseň pro jednu holku, a řekl mi první verše: „Přišel Pánbůh, řekl: Na! / Jmenuje se Ilona." Já jsem dopsal pokračování, ale řekl jsem si o sto korun. Nakonec jsem z něj vymámil ještě šestnáct korun, protože jsem dodatečně připsal refrén.

Hodně bezstarostně vyznívá píseň Dvacátápátá hodina o kocourech.

To je další z řady mých písniček o zvířatech. Tedy já píšu, sem tam, jen o kočkách nebo o psech a tady konkrétně popisuji chování koťat, která jsem měl na chalupě. Vláďa Merta s Olinem Nejezchlebou to krásně zaranžovali, takže v tónech violoncella slyšíte, jak skáče kotě. Mám zvířata rád a jsem přesvědčen o tom, že každý toulavý a prašivý pes má větší cenu, než například v současné době mí dva sousedé.

Jaký příběh v sobě skrývá Krabička pastelek?

Hodně se mi líbí písnička Vládi Merty K pětadvaceti, která začíná slovy: „Poslalas mi kdysi krabičku od sirek / abych měl v kapse teplo, malý plamínek" a dál je tam například o „ručně psané básničce od Morgensterna". A tak jsem napsal svou písničku o krabičce: Krabička pastelek. Vláďovi jsem nikdy neřekl, že on byl jejím iniciátorem.

Píseň Praha, to je vyznání městu…

Jarda Hutka má své Tango o Praze, ke kterému napsala text jeho tehdejší žena Zorka Růžová. Lidem se ta písnička moc líbila a ani mě nešla z hlavy. Nedávno jsme s Jardou a jeho psem šli večer v Praze po nábřeží, pozorovali jsme kachny a labutě a já jsem si uvědomil, že bych měl napsat svou vlastní písničku o Praze, protože jsem zatím žádnou neměl, jen takovou počáteční prastarou poznámku. Je to tedy moje Praha, jsou v ní moje popisy a také to, že „nad hradem vlajka se třepetá, bolševika už vzal čert, všecičko řídí teď odtamtud Klaus a jeho regiment".

V písni Svobodo! Svoboděnko! jste použil několik vulgárních slov. Za jakých okolností může podle vás písničkář k podobným výrazům sáhnout?

Já se ve své tvorbě snažím být ne snad noblesní, ale používání vulgarismů je mi protivné. Ale tady mi to sedělo. Byl jsem asi velmi naštvaný, když jsem to psal. A tak jsem si říkal, že je to možné použít a dodnes toho nelituju, tak vulgární ta použitá slova zase nejsou. Dokonce si myslím, že ten text je sice na hraně, ale že jsem mohl být ještě tvrdší.

Milan Tesař

Recenze

JEŠTĚ JE POŘÁD ČAS, VĚŘÍ PÍSNIČKÁŘ

Jednoduchými slovy a jednoduchou melodií říká jednoduché pravdy. Vladimír Veit je teď zase připomíná v CD Písničkář.

Ozývá se znovu, typický, jak ho známe už od 60. let; tehdy spolu s Jaroslavem Hutkou, ovlivněni beatniky a Bobem Dylanem, kladli základy slávy české písničkářské scény. Vladimír Veit (* 1948) si vysloužil titul otec českého folku. S Hutkou v letech 1967-1968 hráli české verze Dylana a Donovana i své písně, Veit proslul jako autor zásadních písní z Hutkova repertoáru (Pravděpodobné vzdálenosti, Hospodskej, Život tě naučí, Světlo a stín, Instituce či třeba Udavač z Těšína a další).

Kdo tě špínou protáh

Po létech strávených tu na výsluní, kromě jiného právě ve sdružení jemu podobných písničkářů Šafrán, tu prožitých ve stínu a v náhradních profesích, když po folkařích „šli", a posléze od roku 1981 v rakouském exilu, je od 90. let opět doma. A ačkoli se ve své „první kariéře" tento nevtíravý lyrik politice příliš nevěnoval, v souboru patnácti písní čerstvého CD Písničkář se ozvukům současné české reality nevyhnul.

„Svobodo, svoboděnko, kdo tě špínou protáh, / a kdo ti nedovolil dosnít si svůj sen" se snad v písničce Svobodo! Svoboděnko! ani neptá a v jiné, nazvané příhodně U nás doma, zase s průzračnou ironií konstatuje: „Být Čechem, nad to ve světě není!", protože: „Ach, moji krajané, láskou hořím / v mateřský jazyk a ve vás věřím / dobrota, láska, porozumění / přichází nejvíc k nám, k našim dveřím..."

Z citací se může zdát, že někdejší představitel městského folku, ten křehký poeta se náhle zpolitizoval. To ale není pravda. Jeho písničky nejsou zatrpklé ani zklamané, dvaadvacet let po listopadu '89 asi věří, že „ještě je pořád čas, kdy slovo světem zachvěje, ještě je pořád čas vylomit nejednu kliku a postavit loď a objevit Ameriku..."

V jeho textech navíc najdeme tak jako dřív témata všeplatná - lásku, ženy, lidské vztahy, nostalgii domova - možná lehce sentimentální, ale uvěřitelnou („Vrací se poutník, vrací se domů / vrací se cestou odvěkou / vrací se domů, vrací se domů / berlí hledá cestu temnotou / vrací se tam, kde dům stojí...").

V hudebním vyjádření současného hledání základních jistot Veitovi pomáhají jednoduché, leč nápadité melodie a také aranže a instrumentální spoluúčast Vladimíra Merty, v jehož studiu Veitova deska vznikla.

Tato spolupráce je zásadní a je slyšet. „Přál jsem si violoncello, které mělo znít - jak by řekl Fráňa Šrámek - jako by ,dlouze, po srdci smyčcem táh'," vysvětluje Vladimír Veit. „Vláďa Merta tedy sehnal Olina Nejezchlebu. Kromě něj a kromě mé kytary natočil všechno ostatní Vláďa sám. Hraje například na flétnu a také na gambu. A zůstala sem tam i elektrická kytara, kterou vnímám jako připomínku Emila Pospíšila..." Vladimír Veit naráží na dobu, kdy s multiinstrumentalistou Emilem Pospíšilem hrávali (natočili spolu například alba Texty a Quo vadis, která doma vyjít nemohla, vydalo je však švédské exilové vydavatelství Šafrán 78 Jiřího Pallase).

Vladimír Veit nevstupuje do stejné řeky, on z ní nikdy nevyšel. Potvrzuje jen, že bardi jsou na světě od toho, aby lidem ukázali, že i někdo druhý věří v to, v co oni sami třeba věřit přestávají: „Jednou to přijde, jednou to přijít musí / jednou se přikutálí doba vzdálená / jednou nás nezaskočí ti, co k cestě vzhůru / potřebují nutně jen cizí ramena / A než to přijde, tak o tom můžem zpívat / a malovat si slovy něco jako snář..."

Marta Švagrová

Recenze

VLADIMÍR VEIT: PÍSNIČKÁŘ

V pořadí už třinácté album nahrál jeden ze členů písničkářského sdružení Šafrán na jaře s pomocí dalšího folkového solitéra Vladimíra Merty. Ten písně zaranžoval k obrazu křehkých Veitových textů, které jsou civilní, poetické, místy i trochu trpké. Muzikantské finesy, k nimž třikrát přispěl i violoncellista Olin Nejezchleba, tak zůstávají pod povrchem tiché, zvukově barevné hudby, což jde dále k dobru violy da gamba, flétny, harmoniky a různých kytar včetně elektrické. Zmínit je třeba i čistý vokál Mertovy dcery Sáry, bez níž by byl duet Až vyrosteš… míň než poloviční.

Pavel Víšek

Recenze

VLADIMÍR VEIT: PÍSNIČKÁŘ

Vladimír Veit je dnes bezesporu už klasikem mezi českými písničkáři. Dlouho se mi ale jevilo nespravedlivé a zůstávalo mi záhadou, proč je jeho popularita o tolik menší než pozice bývalých kolegů ze sdružení Šafrán: Hutky, Třešňáka či Merty, i těch mladších, jako je Karel Plíhal. Pak mi to jednou „docvaklo": je prostě příliš romantický, důvěřivý, nepraktický a něžně poetický pro svět, kde jsou uctívaní ti, kteří vědí „jak na to". Pro svět, kde být „nepřizpůsobivý" znamená nadávku a kde schopnost dělat si něco po svém je na obtíž.

To vše je samozřejmě cítit z jeho nového, už bůhvíkolikátého alba. Nechybí tu ani pro jeho písničky charakteristický sentiment, ani bohužel i občasný patos za hranou. Ale Veitovi-autorovi se tentokrát podařilo seskupit takovou porci písniček, ve které došlo k vzácné vyváženosti všech jeho podob, s níž lze novinku bez přehánění přiřadit k tomu nejlepšímu, co kdy vytvořil.

Ze začátku tomu ještě nic nenasvědčuje: úvodní titulní skladba dýchá sice sympatickou, ale přesto naivitou, v následné, sociálně-společensko-kritické Lepší už to nebude dokonce zaznívá mravokárně povýšená poloha jednoduchých řešení a zjevná prvoplánovitost. Ale už s následující, Hutkovým textem opatřenou Velbloudi dochází k reflexi nadčasových témat a přirozené, nekřečovité poetice. A poprvé a zdaleka ne naposledy se tady objevuje výrazný vklad Vladimíra Merty, v jehož studiu se nahrávalo a který nejenže zastal producentský dohled, ale i pohostinskou účastí se Veitovi stal nečekaně silnou pomocí.

Merta totiž na albu zastává stejnou roli, jakou kdysi výborně Veitovi posloužil Emil Pospíšil. Hudebně nepříliš složité a někdy až jednovrstevné melodie zpestřuje, doplňuje i důmyslně koloruje a úspěšně „rozbíjí" už v zárodku vkrádající se jednotvárnost. A právě pestrost je to, čím Veitova novinka nechává za sebou hned několik svých předchůdců. Ruku v ruce s ní jde totiž neurputnost říkat jen ty „velké" pravdy a také uvolněnost - a pak vznikají i tak výtečné skladby, jako je Dvacátá pátá hodina, ale i milé legrácky typu Zvrhlická. I díky nim se novinka Vladimíru Veitovi nadmíru povedla. A bylo by fajn, kdyby to ocenila i současná generace nepamětníků.

Antonín Kocábek

Recenze

OSLOVENÍ PÍSNIČKÁŘ MU STÁLE SLUŠÍ

Vladimír Veit se na novém albu Písničkář nezměnil, vtáhne člověka náladovou atmosférou.

Z tábora zakladatelů českého folku, kterých se ujalo vydavatelství Galén, přicházejí dobrá alba. Vedle desky Vladimíra Merty Ponorná řeka vyšel nedávno titul Vladimíra Veita, Mertova kolegy z památného sdružení Šafrán. Veit pro album zvolil trefný název Písničkář.

Mezi folkaři z Šafránu včetně Vlastimila Třešňáka nebo Jaroslava Hutky byl Veit vždycky rozpoznatelný melodičností i melancholičností. Vedle „hřmotnějších" kolegů působil spíš jako křehčí, lyričtější tvůrce. Ani teď se nezměnil a svou třináctou desku občas prosolil kritickými verši na adresu politiků a současných nešvarů. To vše by folkaři asi měli reflektovat, ovšem Veitova slovní palba spíš splývá se záplavou novinových komentářů. Působivějším protipólem jsou písně i hříčky o zvířatech, ryze osobní, milostné nebo bilanční skladby či Veitova a Hutkova píseň Velbloudi, zobrazující úděl písničkářů. Deska vcelku dobře skládá Veitův současný profil, nezatížený módami ani křečemi být za každou cenu slyšet.

Člověka vtáhne náladová atmosféra, jež vystupuje nejen z prchavých tónů Veitova hlasu. O hudební aranžmá i doprovod se totiž postaral výše zmíněný Vladimír Merta. Veitovy melodie rozprostřel v prostoru jako pápěří a zesílil jejich nenápadnou pronikavost. Mertovy kytary, viola da gamba a další nástroje přispívají ke křehké povaze alba Písničkář stejně jako violoncello hostujícího Jaroslava Nejezchleby nebo hlas Mertovy dcery Sáry. Z pomalých temp hudby a závoje komorních nálad tak vystupuje osobnost Vladimíra Veita, jemuž stále sluší oslovení písničkář.

Vladimír Vlasák

Recenze

ČO POČÚVAME - PÍSNIČKÁŘ

Začať Jaroslavom Hutkom a Vladimírom Mertom sa môže na prvý pohľad zdať, keďže reč má byť o albume niekoho iného, trochu nepatričné. No práve tieto dve mená sú s Vladimírom Veitom, ktorý sa predstavuje albumom Písničkář (Galén, Praha 2011), úzko späté.

Spolu s nimi (hoci bez ich mediálnej slávy) patril do pesničkárskeho združenia Šafran v 70. rokoch, a ešte predtým bol pri začiatku Hutkovej kariéry - ten pôsobil najskôr len v úlohe Veitovho textára a nespievajúceho gitaristu. Teraz, po vyše štyridsiatich rokoch, spoluprácu obnovili (keď každý z nich má za sebou svoj komplikovaný príbeh vrátane emigrácie), hoci na tomto autorskom albume sa objavuje len jediný Hutkov text.

Zato podiel druhého z kamarátov je veľmi výrazný, Merta je totiž nielen hudobným a zvukovým režisérom albumu, ale aj aranžérom a excelentným multiinštrumentálnym spoluhráčom. Melodika Veitových piesní tak získala veľmi pôsobivý farebný zvuk, pričom však Merta svoju virtuozitu plne podriadil službe autorovi a protagonistovi.

Ten svojimi textami obsiahol viacero tém - detstvo i lásku (v skladbe Až vyrosteš... ich dokonca spojil v poetickom dialógu starostlivého otca s dcérou, kde si zaspievala aj Sára Mertová), ako aj aktuálnu spoločenskú klímu („Svobodo, svoboděnko, kdo tě špínou protáh / a kdo ti nedovolil dosnít si svůj sen?").

Je to už trinásty album Vladimíra Veita a toto číslo bolo preň určite šťastné. Cédečko nadväzuje na najlepšie tradície českého folku a pre jedného z jeho zakladateľov znamená zaslúžené vystúpenie z večného tieňa svojich spolupútnikov i nasledovníkov.

Alexander Balogh