Přímluva za dnešní dobu

Recenze

Písničkář Jan Burian do Café Max veze novinky, CD i knížku

Slavný český písničkář, spisovatel, cestovatel a průvodce se po roce a půl vrací do Café Max.

„Právěmuvyšlanovádeska a knížka, bude zde tedy především zpívat a číst. To vše bez scénáře, podle atmosféry v kavárně a nálady všech zúčastněných stran,“ uvedl Jan Civín, dramaturg Café Max. Tedy klubu, v němž je ještě možné lístky na Burianův koncert za 200 Kč zakoupit.

„Nenechte si ujít tento výjimečný večer,“ láká dramaturg. A popisuje, co je u Jana Buriana nového:

„Jeho nová kniha „Přímluva za dnešní dobu a další příběhy z let 2010 - 2013“, to je 90 fejetonů, které v uplynulých 3 letech otiskoval na svých stránkách Týdeník Rozhlas. Tak jako v předchozím „Přízraku v nákupním středisku“ (2009), fejetonech pro Deník, nabízí autor opět čtenářům výlety v prostoru i v čase,“ konstatuje. „Takže dobrodružnější povahy se ocitnou na hřbitově v Patagonii, zažijí bouřlivou plavbu na ostrůvek Christianso v Baltském moři, v doprovodu Jiřího Gutha­ Jarkovského se vrátí do Portugalska kolem roku 1900 a podniknou s ním cestu vlakem přes železniční most navržený Gustavem Eiffelem,“ popisuje Jan Civín.

Přiznává, že se i sám těší na Burianovo 2CD „Zpěvy u klavíru“. Po zvukových experimentech v minulých let, ke kterým si přizval o generaci mladší spolupracovníky, se nyní představuje ve své nejznámější podobě, jen s klavírem. Album vychází pro tu část Burianova publika, která má raději tradiční verze písní s klavírním doprovodem, jak je zná z koncertů, a navazuje tak na alba Jenom zpívám, Blues 4. kategorie/ Božskej klid či na klavírní verzi cyklu Dívčí válka,“ upozorňuje dramaturg. AnaBurianazve.

Děčínský deník, 15. 4. 2013, s. 7

Recenze

Burian fejetonista

V nakladatelství Galén vyšla nová knížka, do níž její autor Jan Burian soustředil devadesát svých fejetonů, vycházejících v letech 2010 - 2013 v Týdeníku Rozhlas. Podle jednoho z fejetonů se dvousetstránkový svazek jmenuje Přímluva za dnešní dobu a je rozčleněn do dvanácti tematických celků. Náměty jsou vedle aktuálního dění hudba, cestování a samozřejmě také rozhlas, televize, knihy, ale i zdravotnictví a sport. Je to milé počtení, protože autor umí své názory a myšlenky precizně formulovat a čtenáři podat vtipnou formou.

Zaujme samozřejmě fejeton titulní, v němž autor nabádá čtenáře k zamyšlení nad tou "dnešní dobou" a ke srovnání s různými obdobími minulými. To lze ostatně provést četbou dalších textů, např. Nevýroční vzpomínky. Hodně místa je věnováno hudbě, koncertování, muzikantským přátelům (Bystřice, Bílovec, Horažďovice…, Můj život s Mertou, Zpěvník Přemysla Ruta, Písnička je křehká věc a další) a samozřejmě cestování, kde kapitola Islandské nadechnutí přináší devět fejetonů o Janově oblíbeném ostrově. Ve fejetonu Vzpomínka na matku má čtenář možnost seznámit se s životem paní Zuzany Kočové, divadelnice, cestovatelky a spisovatelky. A přehlédnut by neměl být ani text, jehož název je parafrází na známou divadelní hru Oscara Wildea a zní Jak je důležité míti Luboše. Je to hold nakladateli Lubomíru Houdkovi, jehož bohatá nabídka knih i hudebních a obrazových nosičů je skutečně obdivuhodná.

Ivan Kott

Jonáš, 2013, č. 8, s. 19

Ivan Kott

Recenze

Nechci pohodu

Písničkář Jan Burian pořád vede polemiku s pohodlným viděním světa

Spojuje břehy, které se na české scéně zdají být dlouhodobě nepřemostitelné: žánrové, generační i ty, jež vznikly v důsledku změny doby a režimu. A daří se mu to s velkou elegancí.

Už od poloviny osmdesátých let umí Jan Burian vyměnit polohu písničkáře s klavírem za experimentátora se syntezátory a novými zvuky, což pravověrné folkové publikum těžce nese. I to je jeden z důvodů, proč jednašedesátiletý Burian v minulých týdnech vydal dvojalbum Zpěvy u klavíru, jehož první část obsahuje kompletní akustickou verzi loňské syntetické desky Jak zestárnout.

Oproti tomu přirozeně nenásilná chuť hledat nové cesty a obklopovat se muzikanty z řad třicátníků mu zajistila oblibu u mladší generace. Důkazem může být třeba absolutní vítězství skladby Odešli spolu v české hitparádě Radia 1 za rok 2008. Burian se prostě drží motta, že nejlepší způsob, jak zestárnout, je nestárnout.

Nic z výše uvedeného by však nemohlo fungovat, kdyby vytrvalý písničkář neměl o čem zpívat. Burian patří k autorům, jejichž rukopis se utvářel v průběhu sedmdesátých let, koncertoval ve dvojici s Jiřím Dědečkem a měl blízko ke společenství Šafrán. A právě těmto muzikantům připravil rok 1989 šok. Vynesl je z klubů k obrovské popularitě - nutno dodat krátkodobé -, a přitom jim sebral ústřední téma. Mnozí z nich se už nedokázali tvůrčím způsobem najít.

I Burian si dával načas. Trvalo mu bezmála deset let, než začal psát vlastní texty. V povídkových příbězích lidí žijících na prahu třetího tisíciletí se pak pustil mimo jiné do současného kultu konzumu. „Vždyť se podívejte, jak žijeme idiotsky. Vyprávíme si jen o penězích. Zprávy pojednávají o zdražování a o krádežích,“ říká s podivem, ale beze vzteku. „Když někdo vydá desku, mluví se o tom, kolik se jí prodalo. Jako kdyby neexistovaly podstatnější otázky.“

Dánské prozření

Burian stále pamatuje na to, že úkolem písničkáře není chlácholit publikum, ale hledat slabiny světa. Přesto zažil časy, kdy se musel hledat. „V devadesátých letech mě zahltila svoboda, začal jsem žít rychle a na skládání nových textů nebyl čas,“ vzpomíná dnes na divoká léta. Obyvatelům Československa se otevřel svět i nové možnosti a písničkář, jenž na sklonku perestrojkových let konečně vydal první album Hodina duchů, měl pocit, že písňová tvorba pro něj ztrácí přitažlivost. Psal fejetony, uváděl vlastní televizní pořad Posezení, cestoval po Islandu, Skandinávii a Chile. Stále sice natáčel desky, ale byly to zhudebněné básně od Šrámka, Biebla či Halase. Jako by mu docházela vlastní slova; navíc se cítil svázaný pravidelným rýmem, který se v tradici české populární skladby objevuje už od dob Osvobozeného divadla a Semaforu. Momentem prozření mu bylo setkání s dílem současného dánského básníka Bennyho Andersena, který se nejen umně a ironicky strefoval do pokrytectví svobodné společnosti, ale ještě tak činil nevyzpytatelnou formou volného verše. Burian jeho básně zhudebnil na albech Unavený válečník a Drtivé jistoty. S „andersenovskou“ výzbrojí se pak pustil do nové etapy, jež kulminovala v letech 2006 a 2007 na dvojici genderových desek Dívčí válka a Muži jsou křehcí.

Na nich Burian objevil kouzlo vyprávění ve třetí osobě. Zálibně dává svým postavám křestní jména a co skladba, to portrét ženského či mužského hrdiny, jenž se protlouká životem se svými úzkostmi a nejistotami. Takový osud mají třeba Tři kamarádi - zřejmě úspěšní manažeři, kteří se každý týden potkávají v sauně, ale přitom si nedokážou říci, co mají na srdci.

Podobně jako slova i hudbu zavedl do současných končin. V posledních letech se střídavě spoléhá na aranžérské schopnosti svých synů: Jana, který má kritiky ceněný hiphopový projekt Kyklos Galaktikos, a Jiřího, jenž dlouhá léta vedl kytarové Southpaw a nyní slaví úspěchy s akustickým duem Republic of Two. „S mladšími muzikanty jsem začal dělat prostě proto, že jsem zjistil, že spousta mých vrstevníků už nechce zkoušet nic nového a spolupráce se syny se přímo nabízela,“ konstatuje suše.

Po jinotajích a metaforách z konce osmdesátých let umí dnešní Burian vyhmátnout dobové typy: zrcadlí v nich současný vypjatý individualismus, čím dál nejasnější hranice mezi rolemi obou pohlaví i strach ze stárnutí. Vykresluje zklamanou ženu dožívající v osamění i milence praktikující lásku přes internet pod skrytými identitami; všem se věnuje s empatií i sociologickou přesností. Ostatně názvy posledních čtyř dlouhohrajících počinů (Dívčí válka, Muži jsou křehcí, Dvanáct druhů samoty, Jak zestárnout) připomínají spíše témata, na něž teď společenští vědci píší doktorské práce.

Den úspěšných žen

V portrétním žánru se našel. Možná i proto, že má za sebou desítky televizních pořadů, v nichž zpovídal jak inspirativní, tak sporné osobnosti. „Nechtěli jsme rozšiřovat řady dalších milých medailonků jako Gen nebo Ještě jsem tady,“ vzpomíná dokumentarista Vít Klusák na rok 2006, kdy jeho a kolegu Filipa Remundu oslovil Burian s myšlenkou, zda by oživili jeho talk show Posezení. Ve více než sto třiceti epizodách se tu písničkář setkával s umělci, vědci a dalšími osobnostmi, zpovídal je a víceméně přikyvoval. Mladí dokumentaristé, kteří již měli za sebou hojně diskutovaný Český sen, však připravili pro noblesního intelektuála sérii neodolatelných pastí. Hned v prvním díle cyklu Burianův den žen mu domluvili setkání s těhotnou pornohvězdou Žanetou Rosenberg. „Byla to naprosto nová situace, najednou jsem zjistil, že nemůžu přikyvovat a musím se ohradit vůči jejím postojům a názorům,“ vzpomíná Burian.

Kavárenský myslitel byl zvyklý na své publikum a spřízněné duše. Pozoruhodný projekt ho donutil znovu promýšlet své názory při setkání s ženami, jež sice hodně zasahují do veřejného prostoru, ale osidlují ho kýčem (Lucie Vondráčková), pseudoskandály (Agáta Hanychová) nebo nacionalismem (Petra Edelmannová). V poutavém střetu dvou světonázorů měl jeden jasné pojetí úspěchů a druhý se s trochou ironie ptal, jestli by v životě nemělo jít o „něco“ víc. S neutuchající zvědavostí a nelíčeným zájmem, který patří k jeho největším devízám, přicházel Burian vlastně s jedinou otázkou: Proč děláte to, co děláte, tak, jak to děláte? Namísto odpovědí často přicházely prudké reakce.

Televizní cyklus polarizoval diváky, čehož se Česká televize zalekla. Přesouvala jej na stále pozdější vysílací časy a od plánovaného Burianova dne mužů nakonec odstoupila. Ke cti průvodce pořadem budiž řečeno, že sám si otázku - proč dělám, co dělám - klade a promýšlí neustále. Otázka ztráty sebeúcty a nepřijatelných kompromisů má pro něj ve světě komerce zcela stejnou váhu jako za vlády jedné strany.

Nechci pohodu

„Z komercializace folku nutně vyplývá i nechuť k experimentování. Nejlíp je jít cestou nejmenšího odporu. A tak celá scéna stagnuje a umírá umělecky...“ Těmito slovy by se dala přesně popsat současná česká hudební hitparáda, jíž kralují popoví folkaři jako Nohavica nebo Klus. Přitom pocházejí z prohlášení Proč už nechci být folkařem, které Jan Burian napsal už v roce 1987 v reakci na čím dál masovější návštěvnost folkových festivalů. Přemítal o roli písničkáře ve společnosti a velmi brzy prokoukl rozvrstvení tuzemské hudební krajiny, jež je platné dodnes.

Okolo roku 1983 se podle Buriana vynořila nová generace folkařů typu zmíněného Nohavici nebo později Jahelky a Samsona Lenka, která z intimního a hledačského žánru, jak jej pojímalo sdružení Šafrán, učinila pouhou nenáročnou zábavu. V tomto období se dají vystopovat kořeny toho, proč je nyní folk (a jeho umělecky podbízivé odnože) v Česku komerčně nejúspěšnějším stylem. „Začali publiku dávat jednodušší písně, aby je mělo radši a radši. To je cesta popu, ne umění,“ trvá dnes Burian na svém přesvědčení i po více než čtvrtstoletí. A živý zápal v očích mu vmžiku ubírá téměř polovinu věku.

Sám se jakéhokoli chlácholení varuje. Ukázkou může být třeba loňská skladba Na hřbitově v Ruzyni. Hrdina textu se pokouší rozmlouvat s andělem, ale jejich konverzaci ruší hluk z nedalekého obchodního centra, kde vládnou povánoční slevy. Do pochmurné melodie doplněné o smuteční žestě zpěvák pronáší: „Lidi se tam tlačí, oči mají vlčí. Anděl o těch slevách naprosto nic neví. A mně se ty věci z hloubi duše hnusí.“

Jednašedesátiletý Jan Burian již sice dávno není rozhněvaný mladý muž, ale jeho texty pořád vedou polemiku s většinovým viděním světa. „Už někdy v té polovině osmdesátých let začalo být v hudbě hodně důležité slovo pohoda,“ vybavuje si v roce 2013. „Všechno byla pohoda a toho se drží hitparádoví zpěváci i nenáročné publikum dodnes. Pohoda je však to poslední, co bych já od umělecké tvorby chtěl.“

Pavel Turek

Respekt, 22. 4. 2013, s. 58

Pavel Turek

Recenze

„Mal by som mať svoju dobu rád, jednoducho preto, že inú už mať nebudem. Skôr by som sa chcel za ňu trochu prihovoriť,“ píše v titulnom fejtóne knihy Přímluva za dnešní dobu (Galén) básnik, prozaik a pesničkár Jan Burian. „Ona to má, chudera dnešná doba, tiež dosť ťažké. Predovšetkým preto, že v nej žijeme my.“

Fejtónov je deväťdesiat a ich témy dosť široké. Burian sa, samozrejme, venuje aj pesničkárskym kolegom. V texte o Vladimírovi Mertovi („bol pre mňa oporným bodom“) si spomína na slávny koncert v Lipnici nad Sázavou v roku 1988, kde sa po devätnástich rokoch nečakane objavil na verejnosti Václav Havel. Merta mal práve vtedy jeden z dištancov, a tak len vystúpil na pódium a mlčky zatancoval.

Pomerne prekvapujúce je Burianovo priznanie, že neuznáva priamu voľbu prezidenta a váha, či pôjde voliť. Na druhej strane však neváha opakovane prejavovať výhrady k vtedy dosluhujúcemu Klausovi. Keď Burian cestoval po podobnej trase ako on, v Argentíne debatoval s domácimi o Maradonovej „božej ruke“ a kontroverznom góle na futbalových MS 1986. A keď sa presunul do Čile, tam zasa stále rezonovala Klausova „božia ruka“, ktorou si protokolárne písacie pero strčil do vrecka. „Akurát že my sme sa na rozdiel od Argentínčanov nestali majstrami sveta,“ dodáva sarkasticky.

Alexander Balogh

sme.sk, 28. 7. 2013

http://kultura.sme.sk/c/6883532/co-citame.html

Alexander Balogh

Recenze

Jan Burian: Přímluva za dnešní dobu

Známý písničkář se už léta realizuje na mnoha frontách; vedle té hudební jsou to i jeho televizní pořady či cestovatelské postřehy. V nové knize shrnul své fejetony z uplynulých tří let, které mu otiskoval Týdeník Rozhlas, ale ani v nejmenším nejde jen o často praktikovanou recyklaci. Ačkoli každý z devadesáti textů vychází z reality a často reaguje i na aktuální události z doby jeho vzniku, Burian jako autor má dar vtisknout mu nadčasovost, nadhled a odstup. Pestrý je i výběr témat: zajímavý názor či postřeh může být zasazený stejně tak do debaty v pneuservisu jako do zdánlivě nevzrušivého letu na Island či do Lisabonu. I přes nevelký rozsah mají fejetony téměř vždy důmyslně zformulovanou pointu a mnohde i celkem závažný obsah je odlehčován humorem. Někde se nelze ubránit povzdechu, když autor výstižně pojmenuje problém a téměř mimoděk navrhne jeho řešení, ale mnohem příjemnější situací je jinde pocit povzbuzení a zjištění, že „v tom“, co nás obklopuje i komplikuje život, nejsme sami.

Antonín Kocábek

Týden, 8. 4. 2013, s. 69

Antonín Kocábek