Pravděpodobné vzdálenosti

Recenze

JAROSLAV HUTKA: PRAVDĚPODOBNÉ VZDÁLENOSTI (REEDICE)

Nakladatelství Galén přichází s další záslužnou reedicí. Opět se týká jednoho ze stěžejních počinů českého předrevolučního folku - tentokrát se dostalo na první exilové album Jaroslava Hutky. To sice oficiálně vyšlo v roce 1979 ve Švédsku (u firmy Šafrán 78), ale obsahuje živé nahrávky z pražské Baráčnické rychty pořízené už v dubnu 1977. Tedy v době, kdy zrovna vrcholily vypjatě hysterické reakce komunistického režimu na vznik Charty 77 - a to pro změnu nemohlo nechat chladným Hutku a ten na aktuální dění reagoval nejen v legendární písni Havlíčku, Havle.

V podstatě by se dalo říct, že Pravděpodobné vzdálenosti obsahují ty nejznámější a do značné míry i nejlepší Hutkovy písničky. Z těch absolutně zásadních tady chybí vlastně jen Náměšť. A třebaže ve srovnání se svými souputníky a kolegy Vladimírem Mertou a Vlastou Třešňákem Jaroslav Hutka samozřejmě vždy byl (a je) textově i hudebně nepoměrně jednodušší, přímočařejší a „lidovější", nemusí to znamenat a priori odsudek. V posledních letech před svou emigrací byl možná na vrcholu svých uměleckých sil a třeba obvykle těžko stravitelný „nacionálně-historický patos" byl v tehdejším Hutkově podání díky mezi řádky skrytému daleko hlubšímu, ryze současnému poselství (Sobě a tobě, Kat Mydlář) nejenom snesitelný, ale naopak z něj doslova mrazilo v zádech.

Zlatý hřeb: Sobě a tobě, Havlíčku, Havle, Pravděpodobné vzdálenosti

Zní to jako: dodnes zřejmě nejlepší Hutkova deska

Petr Korál

Recenze

PRAVDĚ PODOBNÝ H.

Každý z velkých českých písničkářů vlastně redefinoval, čím může písnička být: „vynalezl" její trochu jiné pojetí, ať to byli V+W, Kryl, Merta, Janota, Voňková nebo Navarová. Dobře uleželé nahrávky Jaroslava Hutky z roku 1977 teď ukazují, jak suverénní a ničemu nepodobný byl jeho autorský repertoár z posledních let před emigrací. Pravděpodobné vzdálenosti, jež vydává v pečlivé reedici Galén, jsou zprávou s dikcí, kterou dnes nikdo nepoužívá (vzdáleně možná někteří rappeři), přesto je jasné, oč tu jde.

Troufám si tušit, že léta po Hutkově návratu ho mnoha lidem zafixovala buď jako předzpěváka lidovek, nebo autora k nesnesitelnosti obehraného „co je nejkrásnější, co je nejkrásnější", tedy Náměšti. Tohle album (vydané prvně švédským Šafránem v roce 1979) je jiné.

Hutka tu ve vlastních písních jde na dřeň témat své doby, ale při dnešním poslechu vlastně stálých: nejvíc asi té titulní, kterou si k silvestrovskému bilancování pustí jen drsná povaha („byly to jen přemety a žádná cesta životem"). Kdo nikdy anebo pár let neslyšel text (předělaný z pretextu Pavla Kohouta) Kat Mydlář, čeká ho vybroušená palba bez zbytečných míst, humor mrazivý nejen pro pointu („proč nás maj stínat cizozemci, když líp to můžem udělat"), ale i pro paradox kramářského valčíčku a Hutkovu lišácky „jevištní" dikci. A posluchači nadšení slavnou Velkou zpovědí od Nohavici si můžou poslechnout Církevní tatíky a objevit, co si Hutkův obdivovatel - třeba podvědomě - vypůjčil.

To album, sestavené Jindřichem Kučerou, je jak z jednoho kusu - přes všechny paradoxy a zákruty, od patosu písně věnované Vlastě Chramostové až k výsměšné Sociální baladě. Leccos tu zestárlo, ale ne Hutkův styl: na to je příliš mimo jakékoli (i dobové) normy.

O lidech, jako je Hutka, míváme často ustálenou představu. Jenomže stačí, aby místo klišé z médií znělo chvíli samo jejich dílo, a něco mnohem plastičtějšího a otevřenějšího rozmetá pravdě nepodobné klišé. Skladatel John Cage pro ten stav posluchačské otevřenosti měl gratulantský pozdrav: šťastné nové uši! Tak tedy - happy new ears!

Pavel Klusák

Recenze

O PŮVODU PÍSNÍ TAKŘKA ZLIDOVĚLÝCH

Zatímco píseň Pojď se mnou, milá je „nalezenec ze sbírky Františka Sušila", Církevní tatíci vznikli „kvůli vlažnému vztahu katolické církve k Chartě 77" a o písni Havlíčku, Havle autor tvrdí, že ji nenapsal, ale našel v únoru 1977, kdy byl Václav Havel ve vězení: „Seděl jsem v kuchyni a myslel na něj a najednou během půlhodiny byla píseň hotová i s melodií... Věc drzá, veselá a poťouchlá. Sebrali mě až v půli května..." Vznik písní, shromážděných na desce, jak Jaroslav Hutka podotýká, poprvé vydané svobodně a sestavené tak, jak by si to přál, komentuje s dnešním odstupem. Jde o nahrávky ze dvou koncertů z dubna 1977. Jak to tehdy bylo i jak se materiál dostal do Švédska, v bookletu vypráví Jindřich Kučera. Ten písně nahrával na magnetofon, sestříhal, zajistil přepis na profesionální pás... „V roce 1978 se mi ze Švédska vrátilo elpíčko s ptákem se zamčeným zobákem na etiketě..." Dvanáct písní vychází v graficky čistém „balení" s Hutkovým linorytem i připomínkou Šafránu 78.

Marta Švagrová

Recenze

MERTA A HUTKA

MUŽI, KTEŘÍ VRACELI PRAVÝ VÝZNAM VELKÝM SLOVŮM

Třiatřicet let po svém vzniku vychází poprvé v České republice Hutkovo exilové album Pravděpodobné vzdálenosti. A po dvaceti letech se poprvé na CD objevila živá nahrávka Vladimíra Merty pořízená v roce 1988 v pražské Malostranské besedě. Legendární nahrávky písničkářů zakazovaných komunistickým režimem nabízí ediční řada Olivovníky nakladatelství Galén.

První Hutkovo autorské album je záznam koncertu, který se konal v roce 1977 v pražské Baráčnické rychtě. O rok později odešel Hutka, signatář Charty 77, do exilu. Pásek zvukaře Jindřicha Kučery se podařilo propašovat za hranice a záznam vyšel ve Švédsku v roce 1978 jako první deska vydavatelství Šafrán 78, jejímž logem se stala Hutkova kresba ptáčka se zamčeným zobáčkem.

„Album Pravděpodobné vzdálenosti je pro mě významné zejména tím, že šlo o první desku vydanou svobodně a sestavenou tak, jak jsem si přál," podotkl Hutka. Na desce jsou dvě z písní, kterými se Hutka natrvalo zapsal do dějin českého písničkářství - Pravděpodobné vzdálenosti a Litvínov. Zejména druhá píseň je zrcadlem takzvané normalizace. Nechybí ani zřejmě nejznámější Hutkova píseň Havlíčku, Havle, napsaná v rozjitřené atmosféře prvních měsíců po zveřejnění Charty 77.

Deska bude pokřtěna 13. prosince koncertem v restauraci U vystřelenýho oka na Žižkově. Vedle Hutky zahraje Vladimír Veit a pravděpodobně i Vlasta Třešňák a Vladimír Merta.

Jako další titul spisů Vladimíra Merty v ediční řadě Olivovníky vychází Mertovo 2CD Live/Malostranská beseda 1988 s nahrávkami, které poprvé vyšly jako dvojice vinylových desek na začátku roku 1989. Deska vydaná tehdy díky producentovi Ladislavu Kantorovi byla jedním ze signálů blížících se politických změn v tehdejším Československu. Podle pamětníků nešlo vůbec o snadný úkol. Merta jako jeden z nejvýznamnějších představitelů městského písničkářství byl předmětem soustavného zájmu Státní bezpečnosti, která na něj vedla svazek s krycím jménem Šafrán.

První album Mertovi vyšlo zkraje roku 1969 ve Francii a do rodné země autora se jen pašovalo. Druhé LP natočené již doma roku 1969 Supraphon vyřadil z edičních plánů, aby z něj v roce 1975 vydal jen slavný singl Písmenková láska. V roce 1977 natočil Merta první domácí album P. S., a to na poslední chvíli před rozehnáním sdružení Šafrán, jehož profilová deska byla již na příkaz StB sešrotována.

V červnu 1988 byly natočeny dva Mertovy koncerty v Malostranské besedě. O rok později bylo z natočených koncertů sestřiháno a vydáno LP s pořadovým číslem 1 a s „kartonovým" obalem Josky Skalníka. O několik měsíců později následovala dvojka. Reedice na CD obsahuje písně z vydané dvojice LP desek plus osm písní z původního koncertu. „Merta se nebojí velkých slov, jako by věděl, že je musíme uchopit a vrátit jim jejich pravý význam," napsal v lednu 1989 Ladislav Kantor.

-PES-

Recenze

HUTKA A MERTA OTVÍRAJÍ ARCHIVY, VYCHÁZEJÍ JEJICH DLOUHO NEDOSTUPNÁ ALBA

Legendární nahrávky písničkářů Jaroslava Hutky a Vladimíra Merty nabízí ediční řada Olivovníky nakladatelství Galén. V České republice poprvé, 33 let po svém vzniku, vyšlo Hutkovo exilové album Pravděpodobné vzdálenosti. Po 20 letech, poprvé na CD, se pak objevila živá nahrávka Vladimíra Merty pořízená v roce 1988 v pražské Malostranské besedě.

První Hutkovo autorské album zaznamenává koncert, který se konal v roce 1977 v pražské Baráčnické rychtě. O rok později odešel Hutka, signatář Charty 77, do exilu. Pásek zvukaře Jindřicha Kučery se podařilo propašovat za hranice a záznam vyšel ve Švédsku v roce 1978 jako první deska vydavatelství Šafrán 78, jejímž logem se stala Hutkova kresba ptáčka se zamčeným zobáčkem.

Litvínov - zrcadlo normalizace

„Album Pravděpodobné vzdálenosti je pro mě významné zejména tím, že šlo o první desku vydanou svobodně a sestavenou tak, jak jsem si přál," podotkl Hutka.

Na desce jsou dvě z písní, kterými se Hutka natrvalo zapsal do dějin českého písničkářství - Pravděpodobné vzdálenosti a Litvínov. Zejména druhá píseň je zrcadlem takzvané normalizace. Nechybí ani zřejmě nejznámější Hutkova píseň Havlíčku, Havle, napsaná v rozjitřené atmosféře prvních měsíců po zveřejnění Charty 77.

Deska bude pokřtěna 13. prosince koncertem v restauraci U vystřelenýho oka na pražském Žižkově. Kromě Hutky zahrají písničkáři Vladimír Veit a pravděpodobně i Vlasta Třešňák a Vladimír Merta.

Krycí jméno Šafrán

Jako další titul spisů Vladimíra Merty v ediční řadě Olivovníky vychází Mertovo 2CD Live/Malostranská beseda 1988 s nahrávkami, které byly poprvé vydány jako dvojice vinylových desek na začátku roku 1989. Deska vydaná tehdy díky producentovi Ladislavu Kantorovi byla jedním ze signálů blížících se politických změn v tehdejším Československu.

Podle pamětníků nešlo vůbec o snadný úkol. Merta jako jeden z nejvýznamnějších představitelů městského písničkářství byl předmětem soustavného zájmu Státní bezpečnosti, která na něj vedla svazek s krycím jménem Šafrán.

První album Mertovi vyšlo zkraje roku 1969 ve Francii a do rodné země autora se jen pašovalo. Druhé LP natočené již doma roku 1969 Supraphon vyřadil z edičních plánů, aby z něj v roce 1975 vydal jen slavný singl Písmenková láska.

V roce 1977 natočil Merta první domácí album P. S., a to na poslední chvíli před rozehnáním sdružení Šafrán, jehož profilová deska byla již na příkaz StB sešrotována.

V červnu 1988 byly natočeny dva Mertovy koncerty v Malostranské besedě. O rok později bylo z natočených koncertů sestřiháno a vydáno LP s pořadovým číslem 1 a s „kartonovým" obalem Josky Skalníka. O několik měsíců později následovala dvojka.

Reedice na CD obsahuje písně z vydané dvojice LP desek plus osm písní z původního koncertu. „Merta se nebojí velkých slov, jako by věděl, že je musíme uchopit a vrátit jim jejich pravý význam," napsal v lednu 1989 Ladislav Kantor.

Recenze

SPISY A DISKOGRAFIE JAROSLAVA HUTKY SE ROZROSTLY O DALŠÍ TITULY

Jako nový titul v ediční řadě Olivovníky vydalo nakladatelství Galén další svazek Spisů Jaroslava Hutky Prózy I. Zároveň se díky témuž vydavateli na hudebním trhu vůbec poprvé objevila CD verze prvního exilového Hutkova alba Pravděpodobné vzdálenosti.

Čtvrtý svazek Spisů Jaroslava Hutky Prózy I, který navazuje na dosud vydané svazky Básně a Fejetony, obsahuje všechny autorovy v úplnosti dochované a dokončené prozaické texty, které vznikly před jeho odchodem do exilu, tedy v letech 1965-1978.

Obsáhlý soubor přináší kromě dvou již dříve samizdatově publikovaných novel Dvorky a Plechovka řadu povídek, novel, úvah a zlomků mapujících Hutkovo „hippie-období" i léta prvního střetu s komunistickou mocí. Řada publikovaných próz vychází knižně poprvé.

Svazek končí texty z roku 1978, kdy již byl Jaroslav Hutka sice folkovou hvězdou první velikosti, současně však již byl dva roky sledován Státní bezpečností, jeho svazek „Zpěvák" se rozrůstal, zejména po jeho podpisu Charty 77.

Hutka se stal nežádoucí osobou, nesměl již veřejně vystupovat, jeho dvě LP s moravskými lidovými baladami se stala těžce sháněným artiklem, profilová deska sdružení Šafrán šla na příkaz StB do šrotu, písničkářskému sdružení Šafrán zbývalo už jen pár měsíců existence.

Na pořadu dne bylo rozhodnutí vytlačit Jaroslava Hutku do exilu, což se o rok později i stalo. V té době již měl Hutka rozepsanou novelu Cesta do království, mapující poslední dny před odchodem do Holandska. Ta bude spolu s texty z exilu součástí druhého svazku Próz (asi 2011).

Pravděpodobné vzdálenosti po 33 letech

Součástí ediční řady Olivovníky je i album Jaroslava Hutky Pravděpodobné vzdálenosti. Je téměř neuvěřitelné, že tato první autorská Hutkova deska vychází u nás poprvé, a to 33 let po svém vzniku. Nahrána byla živě 26. dubna 1977 v pražské Baráčnické rychtě.

Autor po letech vzpomíná, že album Pravděpodobné vzdálenosti je pro něj významné zejména tím, že šlo o první desku vydanou svobodně a sestavenou tak, jak si přál. Jedenáct let po tom, co začal veřejně vystupovat, jedenáct let po tom, co text písně Pravděpodobné vzdálenosti napsal.

Jiří Pallas, manažer sdružení Šafrán, žijící v roce 1978 v exilu ve Švédsku, založil vlastní gramofonovou společnost Šafrán 78, jejímž logem se stala slavná Hutkova kresba ptáčka se zamčeným zobáčkem. Deska Pravděpodobné vzdálenosti tedy našla svého vydavatele; pásek zvukaře Jindřicha Kučery se podařilo propašovat do zahraničí a první Hutkovo autorské album bylo na světě.

Na desce najdeme dvě z písní, kterými se Jaroslav Hutka natrvalo zapsal do dějin českého písničkářství, a sice Pravděpodobné vzdálenosti a Litvínov, kdy zejména druhá píseň je dokonalým zrcadlem toho, čemu dnes říkáme normalizace. Kromě nich nechybí ani řada dalších Hutkových „hitů" jako Havlíčku, Havle, Církevní tatíci, Galileo, Sociální balada či Kamna.

Oba nové Hutkovy tituly budou pokřtěny na předvánočním koncertě v Praze U vystřelenýho oka. Kromě Jaroslava Hutky vystoupí jako hosté jeho dlouholetí souputníci Vladimír Veit a Vlastimil Třešňák.

Ondřej Bezr

Recenze

PERLIČKY Z ARCHIVŮ DOB TEMNÝCH I RADOSTNÝCH

Pravidelné domácí hudební tipy dnes nabízejí dvě reedice archivních nahrávek. Koncert Sváťa Karásek a hosté vychází po téměř jednadvaceti letech, Pravděpodobné vzdálenosti Jaroslava Hutky pak po dvaatřiceti.

Vymetání archivů hudebních nahrávek všeho druhu je u nás poměrně oblíbenou činností hned několika vydavatelů, ale přesto se nově stále objevují nejrůznější rarity. Koncert Svatopluka Karáska a jeho přátel tak vychází po jednadvaceti letech poprvé v původním rozsahu (z nějž kdysi vyšel výběr na kazetě), zatímco třetí řadové album písničkáře Jaroslava Hutky vychází prvně nejen na kompaktním disku, ale hlavně poprvé v zemi svého vzniku. A to více než po třech desetiletích.

Jaroslav Hutka: Pravděpodobné vzdálenosti (Galén)

V polovině sedmdesátých let ještě nebyl idealismus a nechuť se smířit s tím negativním, co nás obklopuje, důvodem k posměchu či nenávisti jako dnes. Jaroslav Hutka tak byl jedním z nejoblíbenějších písničkářů. Také ostatně tehdy nesahal národu na jeho modly. O co víc byl ale tehdy oblíbený u posluchačů a jeho koncerty byly natřískané, o to víc se okolo něj stahovala smyčka zájmu StB. Sice mu jako jednomu z mála z řad těch, kteří si to nevysloužili ideologickou angažovaností, stihly předtím vyjít dokonce dvě gramofonové desky, ale bylo to jen pro to, že šlo kolekce moravských lidových písní, které si netroufl zakázat ani tehdejší režim. Na autorské album nemohlo být ani pomyšlení.

První deska Hutkových vlastních písní tak vyšla v roce 1979 ve Švédsku, až poté, kdy byl písničkář vyhnán do emigrace. Pro české posluchače šlo o ceněnou raritu, masově dlouhá léta nedostupnou. Nevyšla tu ani ihned v době porevoluční, ani s rozšířením kompaktního disku jako formátu v polovině devadesátých let, kdy došlo i na mnohé reedice gramodesek jeho kolegů. Opravdu poprvé se oficiálně objevuje až teď. Pamětníci a letití příznivci zajásají, ale otázka, zda už není pozdě, visí ve vzduchu.

Album totiž silně reflektuje atmosféru tehdejší doby, navíc se vlastně jedná o jakýsi pokus o průřez tehdy více než desetiletou „kariérou", ovšem omezený repertoárem koncertu z roku 1977, z jehož záznamu se vybíralo. Na rozdíl od na stejné značce ve Švédsku vydaných, sevřených alb Vlasty Třešňáka, Karla Kryla či Vladimíra Veita, tak Hutkovy Pravděpodobné vzdálenosti působí roztříštěně, stylem „od každého trochu". Jsou tu historické alegorie, moravská lidovka, sarkastické ironie, infantilní hříčka se slovy i nejsilnější autorova poloha - lyrika kombinovaná s jasným názorem, jaká se objevuje nejen v titulní písni, ale především ve skladbě Litvínov, jedné z nejlepších, kterou kdy napsal.

Právě ty dvě, spolu s v duchu kramářské písně napsanou historickou reflexí Kat Mydlář, patří bezesporu k tomu, co přežilo a má platnost dodnes, zatímco jiné už přece jen po letech působí vyčpěle. Známá Havlíčku, Havle zní ve zpětném ohlédnutí příliš prvoplánově, Sociální balada pak navíc i archaicky, plná nepamětníkům nejspíš už téměř nesrozumitelných konotací. A toho, že Kamna, které lze brát jako zpestřující koncertní vsuvku pro nenáročné, nenahradila na nahrávce nějaká silnější skladba (namátkou mě napadá vynikající Lidé dvacátého století) lze i po více než třiceti letech litovat. Každopádně, podobně jako u krátce poté vydaných starších nahrávek Mertových, jde i v této reedici o chvályhodně splacený dluh.

Sváťa Karásek a hosté: 1. 1. 1990 (Black Point Music)

V první den roku 1990 se konal ojedinělý koncert. Pod záštitou časopisu Vokno vystoupilo v dost neuvěřitelném prostoru zasedačky Národního výboru Prahy 2 několik písničkářů i postav českého undergroundu. Nahrávka vyšla na kazetě a po dlouhých letech se objevuje její reedice, rozšířená o 40 minut. Cennější než zachycené skladby paradoxně na ní jsou nejrůznější promluvy a komentáře. Právě ony krásně a v plné síle dokumentují období tehdejší atmosféry, plné čerstvě nabyté svobody.

Bylo by zajímavé udělat empirický pokus, jak by nahrávka působila na mladší generaci, která tehdejší dobu nezažila a jen těžko si bude umět představit, co například znamenalo slyšet zpívat někoho, o kom do té doby bylo možné vědět jen z doslechu, neboť jeho osobu po vyhnání do exilu představitelé předchozího režimu prostě vygumovali. Atmosféra uvolněnosti i pospolitosti, plná přesvědčení, že nyní už bude po bídných letech dobře a že některé zde zpívané texty už pozbývají platnosti, je na nahrávce všudypřítomná.

Evangelický farář Svatopluk Karásek, který čerstvě přijel ze Švýcarska, zde nejen vystoupil, ale coby hostitel uvítal další kolegy. Nejenom Jaroslava Hutku, ale i jako písničkářku zcela neznámou Ivu Vodrážkovou, jejíž lyrické a procítěné písně jsou působivé i s odstupem let, a také jednoho z neprávem opomíjených českých zpěváků s kytarou Zbyňka Benýška. I u jeho inteligentních a pro mnohé posluchače možná až příliš kultivovaných a intelektuálních skladeb čas nehraje roli a mohou oslovit i dnes. Pomineme-li legrační undergroundovou formaci The Hever and Vazelína band s „protestsongem" Tesilová verbež, nejparadoxnější je účast harmonikáře Františka Horáčka zvaného Jim Čert, který se zde sice prezentuje krásně zhudebněnými texty z tehdy ještě pouze v zasvěcených kruzích známého Tolkienova fantasy románu Hobit, ale na kterého se o několik let později sesypala hromada jasných důkazů, že se jednalo o ochotného, a za tuto činnost dobře placeného donašeče Státní bezpečnosti.

Spiklenecká atmosféra vydařeného večírku, poznamenaná jen neustálým vyháněním všech vystupujících zpoza mikrofonu, neboť „čas je neúprosný", dýchá z dvě a čtvrt hodiny dlouhého záznamu od začátku do konce. Dnes jeho vydání nejspíš přivítají jen pamětníci, ale je víc než jisté, že jednou bude cenným dokumentem své doby.

Antonín Kocábek

Recenze

JAROSLAV HUTKA: Pravděpodobné vzdálenosti

První domácí edice významné desky, kterou Jaroslav Hutka vydal roku 1979 ve Švédsku u exilového vydavatelství Šafrán 78. Hutkova diskografie není z nejpřehlednějších, proto je na místě zdůraznit, že jde o úplně jinou nahrávku než CD Pravděpodobné vzdálenosti z roku 1994, a jsou zde také úplně jiné písničky (kromě titulní). Tohle je koncertní záznam z dubna 1977. Bylo to jedno z jeho posledních veřejných vystoupení; v příštím roce odjel do exilu v Holandsku.

Koncert v Baráčnické rychtě nahrál Jindřich Kučera, ten pak také pásek sestříhal a odeslal do Švédska. Dramatické okolnosti s tím spojené jsou teď pečlivě popsány v obsažném a zajímavém bookletu. Výběr písní logicky odráží dobu, v níž se koncert konal: převažují politicky vyhraněné tituly jako Havlíčku, Havle, Litvínov nebo Kat Mydlář. Najdeme tu i jednu lidovku a také pár čistě oddechových kousků (Sociální balada, Kamna), které však přece jen fungovaly lépe na koncertě než při opakovaném poslechu. Ale silná atmosféra spikleneckého souznění s publikem je z alba znát velmi dobře.

Jaroslav Riedel

Recenze

DOKUMENT Z ROKU 77

Je složité zorientovat se v diskografii Jaroslava Hutky. Písničkář na svém webu www.hutka. cz řadí jednotlivé nahrávky do sérií nazvaných Samopal (16 titulů), Asfalt (sedm) nebo Novoty (tři alba včetně velmi povedeného Koncertu v barvách Světlé z roku 2009). Desky vydané u oficiálních vydavatelů včetně obou supraphonských kolekcí ze 70. let s lidovými písněmi Hutka zmiňuje až na osmém místě v rámci „ostatní diskografie". A sem patří také deska Pravděpodobné vzdálenosti, první Hutkova autorská, která však „bohužel nevyšla doma, ale v exilu v roce 1978", jak písničkář vysvětluje v bookletu nového vydání. V rámci vlastní edice Samopal Hutka album znovu „vydal" v roce 2004, avšak oficiálně se klíčová nahrávka dostává na českých trh až roku 2010 zásluhou značky Galén. (Pozor, CD Pravděpodobné vzdálenosti vydané v roce 1994 jako společný projekt Jaroslava Hutky a Radima Hladíka, má zcela jiný obsah.)

Zatímco Vladimír Merta a Vlastimil Třešňák svá první autorská alba nahráli ve studiu, resp. v bytě Robina Hájka, Hutkova deska přináší záznam z malostranské Baráčnické rychty včetně reakcí publika. Hutka, který byl navzdory vážným tématům některých svých písní do značné míry bavičem, tak nabízí ukázku dobové interakce s posluchači, která posiluje dokumentární význam alba. „Hráli jsme každé úterý, aby si lidé zvykli na pravidelný den," vzpomíná písničkář v bookletu. Pravděpodobné vzdálenosti tedy nejsou nahrávkou výjimečného, měsíce připravovaného koncertu (jak to známe z aktuálních live nahrávek), ale autentickým - a o to cennějším - vhledem do písničkářovy každotýdennosti.

Kdybychom chtěli album hodnotit podle dnešních měřítek, našli bychom na něm spoustu chyb: od všudypřítomných špatně kladených přízvuků a natahování krátkých samohlásek přes nerýmy tahající za uši (soudu / pravdu) až po dávno zastaralé vtípky (Sociální balada). Kdo by také dnes autorské album zahajoval jedinou neautorskou písní (Pojď se mnou, milá), ve které zpěvákovi sice odpovídá publikum, avšak zvukař je jaksi nezvládl nazvučit? Hutka jako textař navíc nedisponoval darem pečlivého kladení slov a vrstvení obrazu, jak je známe od Merty či Třešňáka, a jeho verše měly na míle daleko k formální dokonalosti Krylově. Jsou lidovější (jako by se oblíbený Sušil odrážel i v písních, které se selským folklórem z Moravy neměly zdánlivě nic společného), trošku kostrbaté, ale přesto měly ve své době smysl a mají jej i dnes. Do současné doby však přežily především písničkářovy vážné texty. Nové významy dnes nabízí píseň Sobě a tobě, věnovaná původně Vlastě Chramostové k padesátinám. Vrcholem alba pak zůstává titulní skladba, kterou Hutka napsal spolu s Vladimírem Veitem už v roce 1967 a která díky množství silných obrazů (hřbitovní nářek větru; kočka, která dovede ve tmě žít; snění tibetských mnichů; chrám Einsteinových myšlenek smělý; ubrus z nejhorší špeluňky) přináší stále bezpočet výkladů intelektuálům i nejprostším posluchačům.

I když jsou tedy některé Hutkovy písně nadčasové, album Pravděpodobné vzdálenosti je v první řadě dokumentem: nejen o písničkáři samotném, ale o společnosti pět měsíců po vzniku Charty 77. Některé písně s Chartou přímo souvisejí, ať už to byla satira Církevní tatíci („vznikli kvůli vlažnému vztahu katolické církve k Chartě 77"), Galileo nebo samozřejmě zlidovělá Havlíčku, Havle. Dokumentární charakter alba podtrhává i zaznamenaný mluvený vstup (Dovětek o tom, proč píseň Havlíčku, Havle nevychází u Supraphonu), stejně jako písničkářova komunikace s publikem. Booklet obsahuje nejen texty všech písní, ale i Hutkovy komentáře k jednotlivým skladbám, písničkářovo vyprávění o vzniku desky (a o ne-vzniku předchozích plánovaných desek) nebo obsáhlou poznámku Jindřicha Kučery, který album v roce 1977 natáčel. Pravděpodobné vzdálenosti jsou dokumentem o době, kdy vydat desku nebylo snadné. Dnes je to podstatně jednodušší, ale rozhodně není samozřejmé vydat album s takovou pečlivostí. I proto si společnost Galén zaslouží dlouhý potlesk.

Milan Tesař