Útržky paměti

Ukázka

Prolog

Pamatuji se na spoustu věcí, které však nejsou spojeny s příběhy, takže je uvádím jen tak nahodile - jako obraz tehdejší doby. Tak například to byly koňmi tažené modré poštov­ní vozy s velkými koly, které jezdily denně a vozily balí­ky. Bylo tak možné poslat z Hradce Králové nezabaleného střeleného zajíce, který měl k nohám připevněný tuhý papír s adresou. Co by tomu asi pošta řekla dnes? Nám už zajíce nikdo neposílá. Už je nemusím stahovat a kuchat, ač bych rád. Za těmi vozy poletovala hejna chocholoušů a čekala na servírování koňských koblížků. Velké hejno chocholou­šů sídlilo na stromech před dnešním městským úřadem na náměstí Míru, krmili se zřejmě plody těch stromů. Cho­cholouši dávno z Prahy vymizeli - asi že už nejsou ti koně. Další připomínkou minulé doby byli pivovarští koně: tahali pod hrozbou biče těžké vozy se sudy piva nahoru do kopce v naší Tyršově (nynější Žitomírské) ulici a nelíbilo se mi, jak byli tvrdě bičem poháněni. Na očích měli klapky, aby viděli jen dopředu. Přetrvalo z toho rčení, které používal profesor Charvát, když měl někdo úzké, omezené představy ve vědě nebo v běžném životě: »Nesmíš být jako ti pivovarští koně!« Sotva by tomu dnes někdo rozuměl. Dále jezdila po ulicích jednou týdně nákladní auta na parní motor - senti­nely. Dělala velký rámus a svážela odpadky. Za protektorá­tu jezdila také auta na dřevo: na zadní části měla plechová kamna, kde se ohněm destilovalo dřevo a získával se tak poháněcí dřevní plyn pro motor. Auta na biomasu místo nafty - už se na ně zapomnělo? Nakonec i žebráci: nevím, jestli jako dnes poklekávali na frekventovaných místech ve středu města, ale pamatuji si, že jeden chodil pravidelně jednou týdně do našeho domu (domy se tenkrát nezamykaly) a zvonil u jed­notlivých partají. Maminka mu dávala v modrém smaltovaném litrovém hrnci polévku a krajíc chleba. Jedl to vsedě na schodech před bytem a pak znovu zazvonil a s poděko­váním hrnec vrátil. Nevím už, zda mně to jeho ponížení va­dilo - bylo to prostě normální, žebrák se do bytu nepouštěl (a dnes už ani do domu). Konečně - kdo dnes kromě ven­kova zná drhnutí podlahy? A přece v kuchyni byla prkenná podlaha, která se jednou týdně do běla drhla a na mokrou jsem nesměl šlapat. Pak ovšem byla překryta linoleem, pro jehož výrobu snad byl vskutku surovinou lněný olej - pak teprve přišly plasty, plovoucí podlahy a jiné vymoženosti. V parcích byly řady židliček, spojených řetězy, aby nebyly odcizeny: za sezení se vybíralo dvacet haléřů za hodinu a pamatuji se na tu drobounkou starou paní s vel­kou černou brašnou, která ty dvacetihaléře vybírala a dávala každému lístek. Maminka zaplatila, seděla a pletla, a my děti jsme směly v dohledu lítat okolo nebo jezdit na tříkolkách a koloběžkách. Na trávu se ovšem nesmělo - byl tam přísný hlídač. Dnes je udržování trávníku dokonalejší a běžně se tam rodiny s dětmi i slečny v bikinkách (to slovo jsme ovšem tehdy před atomovou érou neznali) opalují. Je to pokrok...

Také se pamatuji na flašinetáře. Flašinet je přenosný nebo pojízdný hrací nástroj, vlastně takové malé varhany s řa­dou vyladěných píšťal, u kterých se zvuk vyluzuje točením klikou. Býval do vlastně takový druh žebrání. Flašinet patří mezi tak zvané automatofony a jeho větší forma (i se zvuky bicích nástrojů) bývala jako orchestrion v hospodách - po vhození koruny chvilku hrál. Jeden flašinetář hrával na bře­hu Botiče poblíž naší skautské klubovny a také on se svým flašinetem patří k mým útržkům paměti: jednou v pozdním létě (1939, 1940?) jsem odpoledne přišel do klubovny, na malém záhonku před klubovnou kvetly šarlatové ozdobné fazole a v tom teple a tichu od Botiče zazníval kvílivý zvuk flašinetu… Je to asi jedna z posledních vzpomínek na dobu skautingu - zvuk flašinetu se mi vybaví vždy, když vidím kvést šarlatové ozdobné fazole...