Himálajské deníky aneb po infarktu pod Everest

Ukázka

Předmluva

Akutní srdeční infarkt je způsoben náhlým ucpáním jedné ze tří věnčitých tepen (tj. tepen vyživujících srdeční sval a umožňujících jeho činnost) krevní sraženinou. Krev se obvykle srazí v nemocném úseku věnčité (koronární) tepny, v jejíž stěně jsou usazeniny cholesterolu. Pro vlastní vznik krevní sraženiny může být bezprostředním impulsem kouření. Cigarety totiž zvyšují krevní srážlivost. Po ucpání tepny sraženinou začíná odumírání postižené části srdce. Toto odumírání (nekróza) postupuje přibližně 12 hodin - po této době již odumřela celá oblast zasažená infarktem. Bez léčby asi polovina nemocných zemře během několika dnů a u druhé poloviny pacientů se infarkt zhojí jizvou tak, že postižená část srdce již nikdy nemůže normálně pracovat a srdce je trvale oslabeno. Ještě v době před cca 20 lety byly i možnosti nemocniční léčby infarktu velmi omezené a i v nemocnici umíral navzdory léčbě asi každý třetí nemocný... Proto je infarkt v povědomí většiny lidí jako záludný a nebezpečný zabiják, po jehož eventuálním šťastném přežití je další život stejně pouhým živořením.

V posledních 20 letech však medicína učinila největší pokrok v celé své historii. V léčení infarktu se nejprve prosadila tzv. trombolytická léčba (tj. infúze léku, rozpouštějícího sraženiny ve věnčitých tepnách) a poté ještě účinnější léčba pomocí tzv. přímé koronární angioplastiky (tj. oprava nemocného místa v tepně pomocí speciálního balónku s event. zavedením jemné výztuže do tepny - tzv. stentu). Měl jsem to štěstí a čest být při tom, když v nizozemském městě Zwolle Dr. Felix Zijlstra se svými spolupracovníky přímou koronární angioplastiku zavedli do praxe v letech 1992-93. Jejich výsledky mne fascinovaly: nemocní, o nichž jsem z vlastní praxe věděl, že takto velký infarkt nemohou přežít, se téměř zázračně uzdravovali a odcházeli po několika dnech domů. Uvědomil jsem si, že jsem svědkem jedné z revolučních změn v kardiologii. Po návratu z této stáže jsme spolu s dalšími spolupracovníky tuto metodu postupně zavedli i v Kardiocentru Fakultní nemocnice Královské Vinohrady. Radost z výsledků byla pak úměrná vynaloženému úsilí. Tvrdím dokonce, že v žádném medicínském oboru není tak dramaticky vidět zlepšení kritického stavu pacienta, jako během 30 minut koronární angioplastiky: z umírajícího člověka se stává (pokud do nemocnice přijde včas!) téměř zdravý...

Díky této metodě došlo nejen k významnému snížení úmrtnosti nemocných, ale též ke zlepšení funkce jejich srdce při propuštění z nemocnice. Od té doby jsme takto ošetřili velmi mnoho nemocných s akutním srdečním infarktem. Na některé z nich si budu pamatovat celý život. Na předním místě mezi nimi je i Filip Janoušek. Byl přivezen Záchrannou službou v kritickém stavu (v tzv. kardiogenním šoku) s počínajícím rozsáhlým srdečním infarktem. Naštěstí byl přivezen včas - necelé dvě hodiny po začátku infarktu. Tedy v době, kdy lze ještě infarkt zastavit a nemocnému zachránit jak život, tak i funkci jeho srdečního svalu. Vím, že pacienti s prvním infarktem reagují obvykle nesmírně „vyplašeně" jak na svou náhlou chorobu, tak i na nezvyklé prostředí katetrizačního sálu či jednotky intenzívní péče. Je to samozřejmě zcela pochopitelné. Vím také velmi dobře, že nejlepším způsobem, jak rozjitřené nervy nemocného uklidnit, je vlídný rozhovor, z nějž nemocný musí nabýt dojmu, že lékař, který jej přebírá do péče, je laskavý a přitom zdravě sebevědomý člověk, jehož momentálním jediným cílem je pacientovi pomoci. Jednoduché prostředky, jako je vysvětlení podstaty choroby a způsobu, jak moderní medicína umí tuto chorobu perfektně léčit, ujištění, že prováděný zákrok odstraní riziko úmrtí či srdeční slabosti po infarktu, a zejména úsměv a vlídné zacházení - to jsou prostředky, které odstraní stres nemocného spolehlivěji než všechny utišující léky. Angioplastika je zákrok, který se provádí při vědomí, neboť je zcela nebolestivý. Proto si během angioplastik rád s pacienty povídám. Ne vždy je to samozřejmě možné - někdy je zákrok složitější a soustředění na výkon musí být maximální, jindy nemocný nemá na rozhovor „náladu" (což je zcela pochopitelné zejména u těžších stavů). Filip Janoušek patřil nepochybně mezi ty nemocné, kteří otevřenost přivítali. Tehdy v pětadevadesátém byl pro mne jedním z mnoha pacientů - byť velmi sympatickým a osobitým. Když se mi v době svého infarktu svěřil se svým „himálajským snem", reagoval jsem spontánně: pokud přestane kouřit, není Himálaj ztracený. Věděl jsem, že se angioplastika perfektně povedla a že jeho věnčité tepny jsou zase jako zdravé. Věděl jsem, že díky včasnému příchodu do nemocnice a okamžitému provedení zákroku byl postup infarktu zastaven tak, že funkce srdce zůstala normální. Věděl jsem také, že pokud nebude kouřit, riziko dalšího infarktu v dohledné době je velmi malé. A konečně Himálaj je i mým snem (na rozdíl od Filipa zatím neuskutečněným), a proto jsem ho dobře chápal. Přesto jsem nevěřil, že do Himálaje opravdu pojede. Považoval jsem to spíše za symbolický rozhovor, kterým pacientovi dodávám jak chuť do dalšího života, tak i vůli k tomu, aby už nekouřil. Po propuštění z nemocnice jsem Filipa viděl jednou či dvakrát v ambulanci a pak jsem o něm mnoho měsíců neslyšel. Po dlouhé době mne požádal o podrobné kontrolní vyšetření. Když jsem se ptal, zda má opět nějaké potíže, odpověděl že nikoli. Nechápal jsem, proč tedy chce znovu podstoupit náročné vyšetření. Odpověď mě uzemnila: „Víte, pane docente, já se chystám do těch Himálají, a můj obvoďák o tom nechce ani slyšet." A pak mi Filip vyprávěl, jak od infarktu už nevzal do úst ani jednu cigaretu, jak běhá, jezdí na kole, a že se fyzicky cítí líp než před infarktem. V té chvíli jsem si ho začal opravdu vážit. Všechna provedená vyšetření potvrdila trvající dobrý efekt angioplastiky a normální funkci srdce i celkovou velmi dobrou fyzickou výkonnost. Napsal jsem mu tedy černé na bílém, že do Himálaje jet může a že jeho riziko není větší nežli riziko jeho zdravých vrstevníků. Přesto, když odjel, byl jsem trochu nervózní. Věděl jsem sice, že srdce má v pořádku, ale může tam někde uklouznout a spadnout nebo dostat normální výškovou nemoc jako kterýkoli jiný zdravý smrtelník, a já budu mít celý život výčitky, že jsem ho tam neměl pouštět. Když jsem zjistil, že se v pořádku vrátil, a dokonce že byl při tom svém prvním zájezdu (který není obsahem těchto deníků) jedním z mála turistů, kteří neměli ani výškovou nemoc, ani zažívací potíže, že se prostě cítil stoprocentně fit, velmi jsem si oddechl. Pak jsme se postupně spřátelili a on mi vždy vyprávěl o svých dalších dvou cestách. Na tu poslední mě lákal s sebou - bohužel jsem z pracovních a osobních důvodů nemohl. Snad příště...

Nechci už čtenáře dál unavovat svým povídáním - jste jistě zvědavi na Himálajské deníky a ne na napůl odborný, napůl osobní úvod nějakého „felčara". Přesto na závěr si nemohu odpustit jedno konstatování: Nedovedu si představit ve svém povolání krásnější odměnu za práci, než je možnost napsat předmluvu k Himálajským deníkům svému pacientovi po srdečním infarktu...

Filipe, i já Tobě děkuji za to, žes to dokázal - je to velká motivace pro mne do další práce!

prof. MUDr. Petr Widimský, DrSc.