Šafrán

Recenze

ŠAFRÁN: NAHRÁVKY Z LET 1968-1976

Kolekce 2CD rekapituluje supraphonské snímky Jaroslava Hutky, Petra Lutky, Vladimíra Merty, Vlasty Třešňáka a Dáši Voňkové, písničkářů ze sdružení Šafrán, z nichž dva nahrávali už před jeho vznikem v roce 1972. První disk mapuje devět singlů a čtyři dosud nevydané rarity včetně největší, Třešňákova Zrzavého malíře. Druhý disk obsahuje LP desku Šafrán, jejíž výlisky byly v roce 1977 před distribucí na pokyn StB sešrotovány. Nahrávky charakterizuje v objemném CD booku se všemi texty hned titulek průvodního textu Jiřího Černého: Album, které se vymklo normalizaci. Totéž platilo i pro celý Šafrán.

Pavel Víšek

Recenze

V ARŠE SE SEJDOU LEGENDY ČESKÉHO PÍSNIČKÁŘSTVÍ, ABY OŽIVILY ŠAFRÁN

Legendy českého písničkářství zahrají 3. prosince v Divadle Archa. Vlasta Třešňák, Vladimír Merta, Dáša Voňková, Jaroslav Hutka, Zuzana Homolová a Petr Lutka obnoví na jeden večer neoficiální sdružení Šafrán při příležitosti souhrnného vydání dobových nahrávek tohoto sdružení.

„Na výjimečném společném vystoupení se sejdou písničkáři, kteří zásadně ovlivnili několik generací publika, a to i přes dlouholetý boj s cenzurou a minimální možnost vydávat oficiální nahrávky," uvedl jeden z organizátorů, hudební publicista Pavel Klusák.

Během večera se představí klíčová trojice Šafránu - klasikové písňové poezie Jaroslav Hutka, Vladimír Merta a Vlastimil Třešňák. Dále zahraje jedinečná kytaristka Dagmar Voňková a zpěvák s citem pro nonsensovou poezii i spiritualitu Petr Lutka. Vystoupí i slovenská členka Šafránu, interpretka lidových balad Zuzana Homolová.

„Koncert je jedinečnou příležitostí pro všechny, kdo se chtějí vrátit k momentům, v nichž se formovaly jejich životní hodnoty: atmosféře konfrontačních koncertů, ilegálních nahrávek, pašovaných alb, opisovaných samizdatů, hledání osobní svobody, písní jako živé a účinné sebereflexe," podotkl Klusák. Dodal, že organizátoři zároveň chtějí představit jednotlivé tvůrce v ryze současném kulturním a společenském kontextu.

Koncert je uspořádán ve spolupráci s vydavatelstvím Galén, které v těchto dnech vydává dvojalbový komplet s názvem Šafrán. Nahrávky 1968-1976, který tvoří všechny dochované studiové nahrávky včetně dosud nezveřejněných. Dále vychází titul Jaroslava Hutky Tak jako květ tvořený nahrávkami pro rádio Svobodná Evropa z roku 1986 a koncertní dvojalbum Včerejší vydání dvojice Vladimír Merta a Jan Hrubý. Poslední z novinek jsou „konopné pohádky" Vlastimila Třešňáka nazvané The Vole - hraboš hrdina.

Šafrán bylo neoficiální sdružení folkových písničkářů. Vzniklo v roce 1972, pozvolna přestalo existovat okolo roku 1978. Písničkáři Jaroslav Hutka, Vladimír Veit a Vlastimil Třešňák a organizátor Jiří Pallas byli v souvislosti s Chartou 77 donuceni emigrovat. Jediným „oficiálně" přijatým členem byl Karel Kryl, kterého do Šafránu přijali Hutka a Pallas.

Koncerty písničkářů organizoval Jiří Pallas. Ten po své emigraci založil ve Švédsku stejnojmenné vydavatelství, ve kterém vydával alba písničkářům, kterým tehdejší státní moc v Československu neumožňovala vydávat desky ani koncertovat.

Ondřej Bezr

Recenze

SILNÁ SLOVA MÍR, SVOBODA A VŮNĚ KOŘENÍ

Šafrán: Hutka, Lutka, Merta, Třešňák, Voňková

Vlastně je to dnes už dávná historie. Podtitul alba Nahrávky z let 1968-1976 je výmluvný dostatečně, o sdružení Šafrán, které spojovalo to nejlepší z domácí písničkářské scény v sedmdesátých letech, už asi každý, kdo chtěl, dávno ví. A nejspíš i o albu, které mělo vše shrnout a podat o celé tehdejší scéně zprávu, avšak na poslední chvíli díky laskavým normalizátorům skončilo „ve stoupě".

Díky péči vydavatelství Galén, která v současnosti tak trochu připomíná práci buditelů a národních osvícenců své doby, vyšla po pětatřiceti letech nejen původní deska, ale ještě druhý disk s písněmi té doby - možná ještě silnějšími, s větší výpovědní hodnotou i zachycením tehdejšího ducha doby i nevadnoucí poezie, z nichž některé stačily vyjít na singlech a některé vůbec ne. Silnými a cennými navzdory podání a odlišnému pojetí interpretů.

První kompletní vydání všech tehdejších studiových nahrávek dýchá především nostalgií, ale v drtivé většině svou sílu ani po letech neztratilo. Hodnotit jednotlivé, dnes mnohdy zlidovělé písně, srovnávat známá fakta - tedy že Merta a Voňková byli lepší instrumentalisté než ostatní, Třešňák silný ve své autenticitě a syrovosti a Lutka roztomilý v interpretaci Zychových vtipných, ale jinak vcelku nenáročných bláznivých blbůstek - zavání naivitou. Prověřil je totiž čas. Mnohem zajímavější je si připomínat různé detaily: jak zajímavě zní smyčcový komorní soubor v Hutkově Milý s milou nebo kdože s ním zpívá ten druhý, vychraptělý hlas ve Václavek vrah.

Dvojalbum Šafrán je ale především odrazem své doby. Výraznou stopou invence, zformulovaného názoru i impulsem pro další generace k uvědomění si, že ani doba normalizace nezastavila autorskou tvorbu. Dokumentem toho, že bojovat proti nepřízni je vždy lepší, než jen si stěžovat. A tak si lze užívat jejich dnešní svobodný poslech a uvědomovat si u toho, že svobodný je každý přesně tak, jak sám chce svobodný být. V každém režimu a v každé době.

Antonín Kocábek

Recenze

RECENZIA PREDBEHLA ZAKÁZANÚ PLATŇU

Hutka, Merta, Třešňák, Lutka a Voňková sa predstavujú na jedinom spoločnom albume Šafránu z roku 1976 a ďalších unikátnych nahrávkach zo začiatkov aj vrcholnej éry tohto folkového združenia.

Už si dnes sotva niekto spomenie, ako bola v roku 1976 potrestaná redakcia populárneho mládežníckeho časopisu Pionýr, no jej počin patrí do kategórie nezabudnuteľných kúskov, ktorým dominuje prepašovanie narodeninovej gratulácie Václavovi Havlovi aj s fotografiou (samozrejme pod menom jeho obľúbenej dramatickej postavy Ferdinanda Vaněka) do spoločenskej rubriky Rudého práva v októbri 1989.

Pravda, kým v prípade Havla, vtedy najprominentnejšieho nepriateľa komunistického režimu, išlo o recesiu a „podvratnú" akciu jeho priateľov, redakcia Pionýra konala zrejme s úprimným úmyslom spropagovať čo najskôr dobrú vec.

Slobodná umelecká scéna

A tak sa zrodila prvá a na dlhé roky osamotená recenzia jediného albumu pesničkárskeho združenia Šafrán, ktoré v nastupujúcej normalizácii dokázalo vytvoriť a načas udržať slobodnú umeleckú scénu. Albumu, ktorý nakoniec nevyšiel - v čase, keď sa už časopis s recenziou predával, Štátna bezpečnosť doslova v poslednej chvíli zošrotovala celý náklad dlhohrajúcej vinylovej platne a predznamenala tým zánik Šafránu.

Platňa vyšla až začiatkom roku 1990, v čase náhlivého vydávania všetkého dovtedy zakázaného, ale v anonymnom obale, bez textovej prílohy a vysvetľujúcej poznámky tak trochu zostala mimo zaslúženej pozornosti. Dnes ju vydavateľstvo Galén, ktoré už roky knihami a cédečkami systematicky mapuje tvorbu Šafránu a jeho jednotlivých členov, prináša ako súčasť 2CD Šafrán - Hutka, Lutka, Merta, Třešňák, Voňková (Nahrávky z let 1968-1976).

Na druhom disku sú potom dochované piesne týchto piatich pesničkárov, nahrané v uvedenom období na singloch. Súčasťou reprezentatívneho vydania sú, samozrejme, texty všetkých skladieb, úvodné slovo Jiřího Černého, vydavateľská poznámka Lubomíra Houdka, dobové fotografie aj ukážka prekrásneho pôvodného obalu zošrotovanej platne, ktorý vytvorili Merta s Třešňákom.

Šafrán sa lúčil v Pezinku

Znalci si všimnú, že zastrešujúci názov Šafrán pre nahrávky z rokov 1968 až 1976 sa časovo celkom presne nekryje s existenciou tohto združenia, no je legitímny v rámci editorského zámeru predstaviť aj takmer neznámu časť tvorby jeho protagonistov. Keď už na to príde, skutočný dátum jeho vzniku ani zániku neexistuje (prvé zmienky sú z roku 1972 a naposledy vystúpili jeho hlavní predstavitelia na „slovenskom Woodstocku" v pezinskom amfiteátri v roku 1977).

Rovnako nejestvovalo ani oficiálne členstvo v ňom, to bolo skôr istým druhom označenia a spriaznenosti, a k Šafránu patrili okrem spomínaných piatich pesničkárov z tohto dvojcédečka aj Homolová, Veit, Burian, Dědeček a pár ďalších.

Dvojalbum nepredstavuje typickú podobu Šafránu, je predovšetkým dokumentom jednak spomínanej zlikvidovanej platne a potom toho neveľkého počtu piesní, ktoré sa podarilo v monopolnom Supraphone v uvedenom období vydať.

Pomerne veľký priestor patrí Petrovi Lutkovi, ktorý ako jediný z prezentovanej pätice dnes už nepôsobí na vrcholnej folkovej scéne. Hoci nespĺňal nepísané kritériá pravého folkera - nešlo u neho o typickú autorskú výpoveď, ale bol „len" interpretom hudby a textov svojho výhradného autora Jiřího Zycha - bol Lutka neodmysliteľným šafranovským komikom a jeho vystúpenia vyvolávali búrky smiechu.

Od Dylana po Náměšť

Tri piesne Dagmar Voňkovej tiež predstavujú polohu, dosť vzdialenú od jej dnešnej produkcie, keď svojou originálnou technikou povýšila gitaru (podobne ako neskôr Iva Bittová husle) na nástroj mnohých nových netušených možností. Pravda, veľa naznačuje už jej pieseň Chlapci na tom horním konci, kde, ako hovorí Jiří Černý, jej spev končí s obkresľovaním textu.

Zhruba na podobnej ploche dostali možnosť prezentovať svoje už vtedy vyzreté autorské a intepretačné kvality gitarový virtuóz Vladimír Merta a „drsňák" s neprehliadnuteľným sociálnym cítením Vlastimil Třešňák, oboch spájajúca (a pritom rozdielna) poetika ich až básnických textov.

Na druhej strane len málokto by poznal začiatky Jaroslava Hutku, spievajúceho koncom 60. rokov Dylana a Donovana, zato Náměšť je dodnes oslavou ľudskej slobody ako najvyššej hodnoty a, samozrejme, zaspievali si ju s ním pár hodín po jeho návrate z emigrácie státisíce ľudí aj na manifestácii na Letenskej pláni v prvých dňoch novembrovej revolúcie.

Alexander Balogh

Recenze

ŠPETKA ŠAFRÁNU FOR EVER

Vlasta Třešňák řekl úkosem: „Dlouho jsme se neviděli, jsem zvědav, jestli spolužáky poznám." A pak před mikrofonem Divadla Archa rozřízl Finským nožem podezření, že koncert písničkářského sdružení Šafrán bude páchnout abiturientskou nostalgií.

Třešňák totiž svůj klasický kousek zpíval naprosto současně a pořádně chraplavě, jako kdyby svůj Finský nůž napsal včera, a ne v hloubi sedmdesátých let, kdy ho taky v roce 1978 natočil na své album Zeměměřič - to ovšem tehdy mohlo vyjít pouze ve Švédsku. Bylo okamžitě jasné, že právě tahle písnička a její podání předznamenává celý večer. A že všechny obavy ze sentimentálního setkání byly plané. Písničkářské sdružení Šafrán působilo v sedmdesátých letech, než je bolševici rozehnali, ale jejich sobotní setkání v Divadle Archa bylo na hony vzdálené nějakému trapnému vzpomínání. Naštěstí. Večer uvedl hned po Pavlu Klusákovi, který to vše spískal v rámci prvního ročníku festivalu Babel Songs, právě Vlastimil Třešňák.

Třešňákovi spolužáci

I já jsem se docela rozmýšlel, jestli chci poslouchat to vzpomínání, staré fotky a historky o ztracených třídnicích a falšovaných omluvenkách... Nebylo by lepší nechat vše ve vzpomínkách? Není jistější pustit si radši jejich desku doma a ušetřit si rozčarování a zklamání? Fanoušky ovšem zjevně podobné otázky netrápily - přišli si užít večer se svými písničkáři a pražské Divadlo Archa velice brzy vyprodali. Jména jako Dáša Voňková, Zuzana Homolová, Vladimír Merta, Jaroslav Hutka, Vlasta Třešňák a Petr Lutka stále, i po všech těch letech, táhnou.

Po Třešňákovi přišel a překvapil Petr Lutka. Představil totiž svou současnou tvorbu, která se od jeho dávných hravých písniček o žravých slepicích a červotočích dostala až k duchovním mariánským písním. Někomu mohly jeho písně o Ježíšovi a Pánu Bohu připadat naivní, jako blbě podaný katechismus, ale já jsem musel ocenit upřímnost jeho prožitku. Bylo jasné, že Lutkovi nejde o velké umění, a publikum mu naslouchalo. Perličkou pak byla poslední písnička, Nadějí maličké orchestříky, kterou na melodii ruského písničkáře Bulata Okudžavy kdysi otextoval dnešní ředitel Archy Ondřej Hrab.

Skládají i mobily

Druhá Dáša Voňková zahrála písničky, které vznikaly, „když chodila kolem svojí vesnice", jak předeslala. Zpívala tedy o rozkvetlých hájích, břízách, o přírodě, která ji obklopuje - do zdánlivě prostých textů ovšem dokázala vložit hlubší smysl. Ne nadarmo mluvila o hudbě, která je všude kolem nás a kterou tvoří nejen ona a její kytara, ale také ticho, vesmír, struny v něm, také publikum a jeho mobily, „prostě vše, co má být, a všechno to k sobě patří". Zůstala věrná i své pověsti experimentátorky, když zasunula mezi struny lžičku nebo smyčec, který svým metronomickým kýváním struny rozezníval.

Další - Jaroslav Hutka! Začal svou klasickou a zřejmě nejlepší písní Pravděpodobné vzdálenosti, mistrovským dílem o relativitě všeho kolem nás, druhá píseň pak byla současná. „Chtěl jsem zahrát Pravděpodobné vzdálenosti," vysvětloval, „protože těmi to vlastně začínalo. „Mezi těmi dvěma písničkami bylo čtyřicet let, takový časový most." A uvedl dvě nové písně: „... i když na ně možná nikdo nečeká. Možná, že jste přišli na ty staré," dodal se smíchem. Z jeho písně o politickém kriminále v Leopoldově ovšem spíš běhal mráz po zádech...

Podobně tomu bylo při krvavých lidových baladách Zuzany Homolové. Vložila do nich slovenskou zpěvnost, stejně jako do vlastních písniček, a právem sklidila veliký aplaus. A třeba písnička o matce vražedkyni, ve které se spojovala lehká erotičnost s krví, to byla skutečně síla!

Přichází Vladimír Merta! A potěšil. Do své virtuózní hry na dvanáctistrunnou kytaru si díky své zdatnosti může dovolit improvizovat dlouhé mezihry. Také on hrál nové písně, ať již sám, nebo se svou dcerou Sárou („Na rozdíl od jiných rodinných písničkářských kapel my se to neučíme, my to jen zpíváme," rýpnul si), či se saxofonistou Janem Štolbou. V tu chvíli vzal do ruky elektrickou kytaru a hrál si s různým zkreslením a vazbami. „Vždycky máš možnost jít do nějakého nevyzkoušeného signálu, do nevyzkoušené akce nebo, jak se říká ve fotbalu, do nacvičeného signálu. Ten je ale ve folku protimluv," vysvětloval svou metodu.

Šafrán is not dead

Došlo i na křest dvojalba Šafrán, které přináší především legendární album z roku 1976. Jeho tehdejší celý náklad StB nařídila sešrotovat, a tak kolovalo na šumících páscích a kazetách. Teprve teď vychází na cédéčku, doplněné o disk se singlovými nahrávkami.

Skvělý večer ukončil znovu Vlasta Třešňák se svým Bandem, jednotlivé písně uváděl lakonickými vtípky jako „parket je váš" nebo „tak jsme se toho dožili". Pěkně od podlahy zahraný big beat, skvělé texty i výtečný zpěv Třešňáka, který jako by se pro rock narodil, tak potvrdily, že Šafrán není resuscitovanou mrtvolou - i díky svému rozpětí od křesťanské oddanosti přes hloubavé meditace a vesmírné ozvěny až ke krvavým slovenským baladám. Potvrdil to i Vladimír Merta: „My jsme jenom hráli písničky a snažili jsme se, abychom nelhali, a to zůstává i dneska. Doufám, že to ožilo." A Jaroslav Hutka přidal: „Šafrán je ve své podstatě stoprocentně aktuální. V tom, že člověk potřebuje vyjádřit smysl existence ve chvíli, kdy se zdá, že žádný nemá. Tohle se nám obecně podařilo."

A jak je to s vyzněním celého sobotního setkání? „Je to vždycky nervozita," přiznal Vladimír Merta, „protože se neznáme tolik, jsme natolik různoběžky, a je to věc, která vzniká takovým průsakem. Na druhou stranu vím, co mohu od svých lodníků čekat, ale všichni ty plachty natáhli a všichni letěli. A zejména dámy letěly úžasně!"

Josef Rauvolf

Recenze

ADVENTNÍ

Dívala jsem se ve středu na večerní televizní zprávy, kde právě říkali, že se náměstek policejního ředitele Husák sešel s předními pražskými „kmotry" Hrdličkou a Janouškem, a najednou jsem si uvědomila, že je advent. A vybavilo se mi, jak nás maminka kdysi dávno strašívala, že jestli budeme zlobit, nepřijde Ježíšek. V dnešní době, která dá na psychologii, se nejspíš takové věci dětem říkat nesmějí, aby neutrpěly trauma - ale my jsme, mohu-li soudit, žádné trauma neutrpěly, zato jsme zažily úžasný a krásný pocit strachu, že vezmeme-li si nedovolený bonbon, Ježíšek opravdu nepřijde a běh světa se vymkne z řádu.

Radši jsem televizi vypnula, měla jsem totiž pocit, že kdybych v adventní době „zlobila" tím, že bych se naštvávala na nějaké Husáky - kdoví, třeba by ani nepřišel Ježíšek. Měla bych si radši přečíst něco povznášejícího, myslela jsem si, ale cestou ke knihovně mě napadlo, že vlastně ve čtvrtek budu většinu dne v Brně a nebudu mít čas napsat fejeton, a že ho tedy musím napsat ještě ve středu večer. A tak jsem sedla k počítači, že budu psát, ale napřed jsem si přečetla poštu. Byla v ní pozvánka na sobotní festival někdejšího písničkářského sdružení Šafrán v pražském Divadle Archa. No prosím! Když člověk nezlobí a dělá, co má, přijde něco povznášejícího samo. Žádní kmotři, žádné nepravosti, Šafrán, to je to, na co mám myslet!

Vybavil se mi koncert na Baráčnické rychtě někdy v roce 1974 a znovu jsem propadla tehdejšímu okouzlení. Nikdy předtím jsem nikoho z těch zpěváků s kytarou (Honza Burian promine, ten přece hrál a hraje na klavír) neslyšela a taky jsem předtím nezažila tak mohutný pocit sounáležitosti s ostatním publikem. Bylo to jako v nějakém soukromém klubu, všichni byli naladěni na stejnou strunu - totiž na stejné struny - a viseli zpěvákům na rtech, nebo se mi to aspoň zdálo. Omamný Mertův hlas, křičící Třešňák, rýmující Dědeček, Lutka s věčně udiveným výrazem... ani už vlastně nevím, kdo tenkrát poprvé na Rychtě hrál. Koncerty Šafránu, na které jsem chodila na Baráčnickou rychtu a pak o pár ulic od nás na Vinohradech do Čáslavské, se mi v paměti slily do nekonečného proudu písniček, písničkářů a jejich věrného publika. Jak se tenkrát vlastně ti dozvěděli, kdy a kde se bude hrát, když nebyly mobily, Facebook ani internet? Šafrán byl sice „povolený", ale jeho protagonisté, které dal dohromady geniální pořadatel Jirka Pallas, byli režimu podezřelí, takže koncerty skončily. Právem podezřelí, jak se ukázalo, když někteří podepsali Chartu 77.

Byla to setsakra jiná kultura než televizní, to jsem věděla už tenkrát, ačkoli jsme žádnou televizi neměli. To tak, aby se děti dívaly na režimní nesmysly, nebo dokonce na oblíbené seriály, které divákům sugerovaly, že žijí v zemi, kde je všechno v pořádku, a když zrovna ne, hodní komunističtí představitelé, představovaní milovanými herci, to napraví.

Takže v sobotu si půjdu na Šafrán zavzpomínat a připomenout si, že se i v přidušených sedmdesátých letech dalo někam vyrazit.

Petruška Šustrová

Recenze

ADVENT S VŮNÍ ŠAFRÁNU

Štědrá předvánoční nadílka a zpráva o jednom dobrém vkusu

Letošní vánoční trh nabízí kromě obvyklé záplavy popových příšerností také několik lahůdek z kuchyně nejlepších českých písničkářů. Hutka, Merta, Kryl a další se díky archivním záznamům opět scházejí na pomyslném „koncertě pro všechny slušný lidi".

Vladimír Merta, jenž má nejen právo řadit se mezi opravdové „básníky s kytarou", ale také má statut jednoho z nejlepších folk-bluesových instrumentalistů, se v poslední době dočkal satisfakce i co do množství vydaných nosičů. Po řadě hubených let konečně spatřily světlo světa projekty, které musel dotáhnout do konce už kvůli svým věrným fandům. Od chvíle, kdy se skupinou ETC... natočil nové studiové album Ponorná řeka, uplynulo teprve pár měsíců, a už je tu další podstatná nálož Mertovy poetiky - tentokrát obohacená o uhrančivý zvuk houslí klasika tuzemského bigbítu Jana Hrubého.

Na dvojalbu Včerejší vydání je nahrávka společného koncertu těchto dvou samorostů, který se uskutečnil někdy před pětatřiceti lety v Gottwaldově čili Zlíně, dána do kontrastu se současným záznamem vystoupení Merty a Hrubého na zámku v Dobřichovicích. Písničkář v roce 2011 už, pravda, nehraje tak rychle jako zamlada, kdy si vyloženě vychutnával „cigánský drajv" skladby K pětadvaceti nebo zurčící riff donovanovské melodie Chtít chytit vítr. Díky zestárlému hlasu však získal charisma, bez nějž by kupříkladu krásná balada Intuice ženy nebyla ani poloviční.

Z trochu jiného soudku je poezie obsažená na dalším dvojalbu, pojmenovaném po sbírce Josefa Hory Struny ve větru. Vladimír Merta a zhudebňování básníků, to jde dohromady mnohem lépe než třeba u Vladimíra Veita, ačkoliv jejich přístup je vlastně podobný. Jenomže Mertova hudební imaginace a schopnost improvizace zřejmě dokáže zahladit to, co veitovská strohost pouze bolestně vypíchne: totiž fakt, že jde - alespoň z vnějšího pohledu - o víceméně nahodilou záležitost, okamžitý melodický nápad. Vladimír Merta v průvodním slovu doslova říká, že si v tom šedivém období normalizace přezpíval „jednou dvakrát první verše básně, pustil revoxe a napodruhé přímo nahrál celou báseň". Výsledek po sobě zásadně nekontroloval - příprava tohoto CD pro něj tudíž mohla být docela dobrodružným návratem v čase.

Ztracené klenoty

Do kontextu celé silné generace českých písničkářů, vycházejících z uvolněné atmosféry šedesátých let, se Merta dostává na dvoudiskové reedici archivních nahrávek volného sdružení Šafrán, v němž vedle něj působili především Jaroslav Hutka, Vlastimil Třešňák, Dáša Voňková a jako jakýsi odlehčující protipól i nenapodobitelný Petr Lutka. Právě tato pětice byla zachycena na kultovním albu, jehož dvacetitisícový náklad putoval roku 1977 do stoupy. Nebýt Jiřího Pallase, který se tehdy ve skladu Supraphonu vydával za Třešňáka a dostal autorský exemplář, nebylo by dnes co vydávat. Prvního vzkříšení se sice deska dočkala už po listopadu 1989, nyní však poprvé vychází tak, jak ji tvůrci zamýšleli. Na bonusovém CD pak najdeme všechny ostatní dochované nahrávky Šafránu, například Mertův singl s písněmi Písmenková láska a Zem voní dřevem, který zbyl z jeho druhého, samozřejmě nevydaného, a navíc zničeného alba.

Za poklad přinejmenším stejné, ne-li větší ceny lze považovat CD Jaroslava Hutky Tak jako květ, sestavené z nahrávek, které někdejší fenomén českého folku pořídil během dvou dnů v únoru 1985 v mnichovském studiu Svobodné Evropy. Natáčení inicioval Karel Kryl, jenž zde tenkrát pracoval jako sportovní redaktor.

O atmosféře plné kompromisů píše Hutka dost tvrdě: „Pak jsem vestibulem prošel ke kukani z neprůstřelného skla, kde seděl mladý muž, který vypadal stejně jako hoši z Bartolomějský. Vypadal prostě dobře. Na celém světě dělá toto povolání jeden typ lidí, kteří vždycky vypadají dobře." Faktem zůstává, že jde v podstatě o jediné profesionální záznamy Hutkovy produkce z dob jeho exilu. Zachovaly se opět díky Krylovi, který je vzal při stěhování rádia z Německa do Čech k sobě a uchránil je tak před likvidací.

(...)

Michal Bystrov

Recenze

PŘÍBĚH FOLKOVÉHO ALBA ŠAFRÁN PŘIPOMÍNÁ POLITICKÝ THRILLER

Až po čtyřiceti letech se dostalo deskám písničkářského sdružení Šafrán odpovídající péče. Nakladatelství Galén vydalo poprvé na CD památné profilové album Šafránu s písněmi Jaroslava Hutky, Petra Lutky, Vladimíra Merty, Vlastimila Třešňáka a Dagmar Voňkové. K tomu bylo přidáno druhé album s nahrávkami jmenovaných písničkářů, které vyšly převážně na malých deskách v letech 1968 až 1976.

Reprezentativně vypravená kolekce obsahuje i miniknížku s texty všech písní, z nichž například Hutkova Náměšť zlidověla.

Průvodní slovo publicisty Jiřího Černého připomíná, že Šafrán spojil unikátní osobnosti, které ve zmrtvělém normalizačním prostředí reprezentovaly inspirativní nezávislou tvorbu. Ať už to byl folkový klaun Petr Lutka, syrový, autentický Vlasta Třešňák, všestranný Vladimír Merta či uhrančivě baladická písničkářka Dagmar Voňková. Jaroslav Hutka byl ve své době folkovou hvězdou, který strhl pozornost mladých lidí k lidovým písním i svým původním songům.

Jako z Hollywodu

Profilová deska Šafrán má za sebou takřka neuvěřitelnou minulost. První náklad alba byl v roce 1977 sešrotován. O likvidaci se postarala Státní bezpečnost, která vyslýchala opozičníka Jaroslava Hutku. Když mu estébák tvrdil, že jeho písně nejsou žádné umění, ale obyčejná politická provokace, Hutka vyhrkl: „To myslíte i ty desky, které mi vycházejí u Supraphonu?" Policista prý zařval: „Vám vycházejí desky?" V té chvíli Hutka, jehož alba s lidovými písněmi Stůj břízo zelená a Vandrovali hudci se velmi dobře prodávala, hořce litoval. Nechtěně doplnil policii informace.

Lidé z StB navštívili vydavatelství Supraphon a rychle se postarali o likvidaci hotového titulu Šafrán. Na šrotování dvacetitisícového nákladu vinylových desek prý dohlíželi osobně.

Přesto se několika lidem podařilo získat pár kusů alba s nádherným obalem od Vlasty Třešňáka a Vladimíra Merty. Je na něm vyfocená pomalovaná krabice, ležící v prázdné Neklanově ulici v Praze. Zachráněné kusy alba Šafrán pak byly jedním z nejvzácnějších sběratelských artiklů v bývalém Československu.

Po roce 1989 se deska dočkala obnoveného vydání, avšak na CD ve výpravném obalu a s vysvětlujícími texty vychází až dnes.

Vladimír Vlasák