Šafrán

Recenze

SPOLOK VOĽNE BEŽIACICH KONÍ

 

Hutka, Merta, Třešňák a ďalší členovia Šafránu dokázali, že aj v nastupujúcej normalizácii 70. rokov a napriek odporu ŠtB sa podarilo aspoň načas vytvoriť slobodnú pesničkársku scénu.

„Na predstavenia Vlastimila Trešňáka chodia vraj pravidelne Tatarka, Havel, Kohout a ďalší disidenti, čo je pre študentov akousi druhou rovinou ich záujmu a účasti na koncerte," píše sa v jednom zo spisov Štátnej bezpečnosti, ktoré sa zaoberajú pôsobením pražského pesničkárskeho združenia Šafrán. Práve obsiahla dokumentácia ŠtB je jedným zo zdrojov, z ktorých pri zostavovaní knihy Šafrán čerpal jej autor Přemysl Houda.

 

Rozlúčka v Pezinku

Kniha pozostáva z niekoľkých častí. V tej prvej historik Houda zhromaždil a do celospoločenských súvislostí zasadil veľké množstvo cenných faktov, ktorými dôkladne opísal kultúrno-politickú situáciu v Československu 70. rokov. V nej pôsobil Šafrán ako zjavenie, keď v nastupujúcej normalizácii dokázal, že aj v časoch pre mnohých dnes už nepredstaviteľných sa dala vytvoriť slobodná umelecká scéna.

Šafrán sa stal ostrovčekom slobody už vtedy, keď sa tomu ešte ani tak nehovorilo, a ako taký sa musel stať aj objektom ŠtB, ktorá sa výrazne podpísala pod ukončenie jeho existencie po piatich rokoch, v roku 1977. Pravda, presný dátum jeho vzniku a zániku neexistuje, tak ako neexistovalo ani žiadne oficiálne členstvo v tomto zoskupení. Paradoxom je, že práve v tom roku sa podarilo všetkým hlavným členom Šafránu vystúpiť na „slovenskom Woodstocku", dvanásťhodinovom open-air festivale v Pezinku.

 

Pesničkári Dylanovho typu

Kľúčoví členovia združenia, organizačne vedeného Jiřím Pallasom, boli Jaroslav Hutka, Vladimír Merta, Vlastimil Třešňák a Vladimír Veit, napĺňajúci známu dobovú definíciu folkera. Jeho klasický obrázok pozostával z pesničkára Dylanovho typu - spevák s neškoleným hlasom, ktorý sa sprevádza na gitaru prípadne fúkaciu harmoniku, s repertoárom od ľudoviek až po vlastné skladby. K zakladateľom sa radia aj Petr Kalandra, Oskar Petr a Zuzana Michnová, tvoriaci neskôr folkrockovú skupinu Marsyas, postupne Šafránom prešla ešte zhruba desiatka ľudí vrátane slovenskej pesničkárky Zuzany Homolovej. Pod hlavičkou Šafránu všetci vystupovali samostatne i v najrôznejších kombináciách, „členstvo" bolo vlastne len istým druhom označenia a spriaznenosti.

 

Komplikovaný vzťah s undergroundom

Autor venuje pomerne veľký priestor vzťahu pesničkárov a hudobného undergroundu stelesňovaného najmä kapelami Plastic People a DG 307. Ten vzťah nebol zďaleka ideálny, hoci na oboch stranách išlo o túžbu po pravdivej a ničím neobmedzovanej výpovedi. (Hutka: „Hranie som nebral ako zápas s hlúpym režimom, ale ako nájdenie iného zmyslu života.")

Underground vyčítal pesničkárom ich snahu po verejnom hraní a pristupovanie na kompromisy. „V tom šíleným smutku, hraju si na Hutku," ironicky spieval kedysi Svatopluk Karásek. Na obranu Šafránu treba povedať, že to neboli kompromisy, ale vyhľadávanie a využívanie medzier vo vyhláškami zošnurovanom kultúrnom priestore. Časom však, najmä po podpísaní Charty 77 niekoľkými členmi Šafránu, prichádzalo k zbližovaniu oboch „táborov" navzájom i s intelektuálskym filozofickým a literárnym disentom.

Mnohých z nich skôr či neskôr spojil aj osud nedobrovoľných emigrantov.

 

Dialógy po tridsiatich rokoch

Najrozsiahlejšiu časť knihy tvorí množstvo archívnych fotografií, plagátov, obalov platní a reprintov článkov z dobovej tlače, ktoré dodávajú publikácii atraktívnu vizuálnu podobu.

No z obsahovej stránky by bolo užitočnejšie venovať časť tohto priestoru výňatkom z niektorých zásadných recenzií a hlavne piesňovým textom, ktoré sú primárnou stránkou folkovej výpovede.

Naopak, nesmierne cenná je podrobná diskografia a bibliografia. Žánrovú rozmanitosť knihy zvýrazňujú aj rozhovory po tridsiatich rokoch s členmi združenia.

„Šafrán bol spolkom voľne bežiacich koní, pre ktorý bolo výhodné mať jeden názov, jedno logo, jeden typ plagátov a jeden spoločný typ publika," hovorí dnes Vladimír Merta.

Alexander Balogh

Recenze

Šafránu víc než šafránu

 

O písničkářském sdružení Šafrán se dlouho nemluvilo - nyní o něm vychází kniha a jeho členové se sešli na vzpomínkovém koncertě. Nastal čas účtování?

 

Soudě podle zaplněného sálu pražského Divadla Na Prádle, který 6. listopadu uvítal skoro všechny žijící členy společenství, má Šafrán stále co říct. Nadčasovost tvorby i postojů autorů potvrzuje i pečlivě zpracovaná kniha Šafrán Přemysla Houdy. O volném sdružení Šafrán, do něhož v 70. letech patřili naši nejlepší písničkáři Vladimír Merta, Jaroslav Hutka, Vlastimil Třešňák, Dáša Andrtová-Voňková, Zuzana Homolová či Jan Burian s Jiřím Dědečkem, Petr Kalandra, Zuzana Michnová a Oskar Petr a další, bylo stále více ticho. Po listopadu se u nás objevila alba, která jim ve Švédsku vydával Jiří Pallas, vyšly i nové nahrávky, po počátečním zájmu posluchačů ale po Šafránu jako by se země slehla. Pokud už se o něm psalo, tak jen tehdy, když Hutka natočil písničku Udavač z Těšína o Nohavicovi, nebo když se bývalí »šafráni« mezi sebou soudili.

 

Na Prádle zazněly především starší, klasické písničky, jako třeba Hutkovy Pravděpodobné vzdálenosti s veršem »prý chodíme okolo, prý chodíme vpřed, prý jsme zaostali, prý prý«, Merta zahrál svou Magickou Prahu, Oskar Petr se Zuzanou Michnovou Zmrzlináře, svůj velký hit z dob Marsyasu, Zuzana Homolová krásné slovenské balady, Bohdan Mikolášek zazpíval Ticho napsané pár dní po oběti Jana Palacha. Ač mohla celá akce připomínat abiturientský večírek po třiceti letech, vše bylo prosto sentimentálního připomínání. Naštěstí.

 

Pořadatel večera, nakladatelství Galén, vydává kromě lékařské literatury i písničkáře, vedle Šafránu nabídl i knižní rozhovor s Vlastou Třešňákem To je hezký, ne?, výtečnou biografii Karla Kryla Akorát že mi zabili tátu, první svazek Hutkových sebraných spisů, verše Jana Buriana či Jiřího Dědečka, texty a vzpomínky Zuzany Michnové Země Bójů nebo připravované spisy Vladimíra Merty. Je tedy logické, že sáhl i po Houdově knize, jež původně vznikla jako diplomová práce. V rozšířené podobě, doplněná mnoha archivními materiály, fotografiemi, bibliografiemi a rozhovory, spolehlivě dokazuje, jak důležití v marazmu normalizačních 70. let písničkáři byli - odhlédneme-li od jejich uměleckých kvalit, ještě potřebnější byl osobní příklad boje s režimem, s nímž si žádný ze členů Šafránu nikdy nezadal. Příznačné je, že se mezi nimi nevylíhl jediný práskač - což se o generaci 80. let, k níž patřila jména jako Nohavica, Daněk a další, říct rozhodně nedá. Estébáci šli po Šafránu skutečně tvrdě. Někoho donutili k emigraci, v případě Vlasty Třešňáka došlo i na mučení, jiní, jako třeba Merta, hráli, ovšem s velkými obtížemi, dál. I v tom je osud Šafránu poučný. Ukazuje, že moci - ať je jakákoli, rudá nebo modrá, oranžová či zelená - se lze vždy postavit.

Josef Rauvolf

Recenze

HUTKA A SPOL. ZASAZENI DO DĚJIN

 

Historik Houda napsal knihu o písničkářském sdružení Šafrán. A možná víc o době normalizace

 

Shrnutí historie písničkářského sdružení Šafrán (existovalo v letech 1972 až 1977) do jednoho objemného knižního svazku je důležitý počin. Nejen kvůli zmapování činnosti Jaroslava Hutky, Vladimíra Merty či Vlasty Třešňáka v nepřehledných „normalizačních" časech. Ale také kvůli oživení paměti v dnešní době, kdy se jménem populistické rádoby sociální politiky zapomíná na běžné praktiky tzv. socialistických společenských zřízení.

 

Díry v totalitě

Ve stěžejním prvním oddíle knihy členěné do čtyř částí rozebírá historik Přemysl Houda nejen dějiny samotného Šafránu, ale také dobové reálie jako díry v paragrafech, díky kterým mohlo protirežimní a obtížně cenzurovatelné písničkářské sdružení překvapivě dlouhou dobu působit na oficiální scéně. Podrobně Houda popisuje i způsob, jakým byl Šafrán nakonec Státní bezpečností „eliminován", včetně donucení Hutky a Třešňáka k emigraci.

Houdův text je informačně hutný, přestože sběr dat musela ztěžovat již z podstaty efemérní povaha spolku písničkářských individualit, ignorování Šafránu většinou tištěných médií krom časopisu Melodie i překvapivá nepřesnost spisů StB. Pokud bychom měli studii něco vytknout, tak snad autorův sloh, připomínající spíše formální jazyk diplomových prací než literaturu faktu. Takový způsob psaní ale bohatě vyvažuje zasvěcenost pohledu a důraz na opomíjené, ovšem důležité skutečnosti.

Dosud snad nebyla zapomenuta odvaha písničkářů Šafránu vyjadřovat se k nenormalitě normalizačního režimu veřejně a svobodně, bez ohledu na postihy až kriminalizaci jich samotných i jejich rodin. Jedním z opomíjených faktů, na který Houda upozorňuje, je však odvaha bezejmenných pořadatelů koncertů, kteří umožnili „problematickým" nebo již oficiálně zakázaným osobnostem vystupovat. Přitom jejich pomyslnou odměnou nebyla ani ona „jánošíkovská" proslulost písničkářů.

 

Underground je nebral

Dalším důležitým momentem, který Houda zdůrazňuje, jsou spory Šafránu s undergroundem. Při pohledu zpět lidem často splývají pojmy underground, disent a scéna protestních zpěváků. V éře trpěného působení Šafránu však underground kritizoval Hutku a spol. za kolaboraci s totalitou. Aby mohli písničkáři Šafránu oficiálně vystupovat, museli halit svá sdělení v textech do jinotajů a alespoň formálně splňovat požadavky režimu, mít tzv. zřizující organizaci, povolení, přehrávky.

Oficiálním vystupováním prý Šafrán budil falešnou iluzi svobody. Do jisté míry je postoj undergroundu, který než aby kolaboroval, raději tvořil jen v soukromí pro hrstku zasvěcených, pochopitelný. Ovšem podle mnohých pamětníků nepředstavoval Šafrán žádný „falešný ostrůvek svobody", ale jednu z mála vzpruh, díky kterým šlo zdravým rozumem přežít komunistické vymývání mozků.

 

Co člověk, to pravda

Cennou druhou část knihy tvoří faksimile vybraných dobových materiálů o Šafránu. I tato zdánlivě pouze dokumentační pasáž působí sugestivně. Chronologicky řazené články z časopisu Melodie, plakáty a obaly desek postupně střídají citáty ze spisů StB.

Aktuální rozměr dodávají knize Houdovy Rozhovory po třiceti letech, vedené se všemi členy Šafránu včetně epizodních (Michnová, Burian a Dědeček) a s manažerem Jiřím Pallasem. Paměť je médium klamavé a čas stírá detaily. Pravda má být jen jedna, dosti se však liší podle úhlu pohledu. O lecčems vypovídá, jak různě vnímají minulost Šafránu jednotliví protagonisté. Někdo zahořkle, jiný odtažitě, další málem romanticky.

Závěr svazku patří podrobným diskografiím členů Šafránu. K dokončení mozaiky možná v knize chybí dnešní muzikologický pohled na tvorbu jednotlivých písničkářů. Houda se však tušené výtce brání už v upoutávce na přebalu tím, že jeho záměrem bylo vytvořit pramenné historické dílo, což se mu povedlo beze zbytku.

Tomáš S. Polívka

Recenze

Od nadšení po trpkost

 

Takřka současně vyšly dvě knihy, jejichž centrálním zájmem je historie folku a okolnosti působení písničkářů u nás. Knihu Přemysla Houdy o dodnes připomínaném sdružení Šafrán vydalo nakladatelství Galén, svazku Folkaři dal autor Vladimír Vlasák podtitul Báječní muži s kytarou, kteří psali dějiny. Vyšel v nakladatelství Daranus.

 

Historik Houda a novinář Vlasák se sešli na jedné lodi s vědomím, že politika doby a písničky se v letech sedmdesátých (kdy působilo sdružení Šafrán) a osmdesátých (kdy zažívali chlapci s kytarou největší vrcholy a pády) od sebe nedaly oddělit. To, co by mohlo být jen reflexí obyčejného lidského života, popisem strastí a emocí člověka v normální době, bylo nutně odpovědí na fakt, že v nenormální době se každodenní svobodný život změnil ve svou parodii.

 

Z nevyspalých písničkářů se stali bardi, kteří svými leckdy v podstatě banálními pravdami suplovali svobodu slova a texty jejich písní dostávaly nutně další významy. Lidé za zpěváky s kytarou chodili pro povzbuzení a útěchu, že někdo ještě také cítí tak, jak cítí oni, že černé je černé a bílé pořád ještě zůstalo bílé.

 

Souznění i součinnost z nouze

Jaroslav Hutka, Vladimír Merta, Vlastimil Třešňák, Vladimír Veit, Bohdan Mikolášek, Zuzana Michnová, Petr Kalandra, Oskar Petr, Dagmar Voňková, Petr Lutka, Zuzana Homolová, Pepa Nos, Slávek Janoušek, Jan Burian, Jiří Dědeček a ještě další patřili k poměrně širokému kruhu těch, kdo se pohybovali ve volném sdružení, jež dostalo název Šafrán. Někteří k sobě patřili stejným naladěním mysli i muziky, jiní tuto sounáležitost brali tak trochu z nouze, protože cítili, že sami zmůžou málo, v několika případech šlo o omyl, který poměrně rychle napravili tím, že se vydali vlastní cestou.

 

»Myslím, že umělecky to byl vrchol nás všech. Šafrán byl úspěchem. Samozřejmě z toho nikdo z nás nezbohatl, pouze jsme se nějak uživili. Ale zapsali jsme se do povědomí celé generace, lidé si nás nahrávali na magneťáky. Celé koncerty se tak rychle šířily, což bylo lepší než samotné desky, kde se muselo vše osekávat. Myslím, že jsme hlavně v posledních třech letech existence Šafránu ovlivnili podstatnou část společnosti, především naši generaci,« míní dnes, po třiceti a více letech, vůdčí osobnost Šafránu Jaroslav Hutka.

 

Má pravdu, on a jeho kolegové byli mimořádně populární, zažívali beznadějně vyprodané sály a tím, co a jak zpívali, nejen že silně ovlivnili generaci svých posluchačů, ale dali také podnět k formování mladší generace písničkářů. Neboť ti nepochybně Hutku a spol. měli za své předobrazy, vzory, a jsou-li upřímní, i dnes to přiznávají.

 

Předností knihy Šafrán je (kromě velmi povedené grafické a obrazové podoby) poctivost sběru materiálu s hnutím písničkářů souvisejícího. Přemysl Houda celkem přesně popisuje kulturněpolitickou situaci v Československu sedmdesátých let dvacátého století. Pro dnešního čtenáře je leckterý údaj dnes už těžko uvěřitelný a okolnosti, za jakých se smělo veřejně vystupovat, se budou leckomu zdát až směšné. Přesto, či právě proto je nadmíru užitečné tato fakta zaznamenat a zasadit do souvislostí. Aby jednou provždy bylo jasné, v čem myslící a tvůrčí lidé žili, čemu se přizpůsobovali, proti čemu mělo smysl protestovat, co bylo možné akceptovat, co už ne. A jak se dalo či nedalo jakž takž slušně přežít.

 

Houda shromáždil doklady organizačních omezení, jimiž režim usměrňoval tvůrčí československý potenciál. Názorně také ukazuje činnost Státní bezpečnosti, která v té době svou pozornost zaměřila na muzikanty kolem Šafránu; dala si za cíl sdružení zlikvidovat, což se jí v roce 1977 také podařilo. Někteří emigrovali, jiní zůstali s vědomím, že jejich aktivita je a bude sledována a silně nebo zcela omezena.

 

Autor strávil hodně času v archivech a kromě estébáckých dokumentů shromáždil také výstřižky z dobového tisku, žebříčky populární hudby, čímž mimo jiné připomněl například význam tehdejšího hudebního časopisu Melodie. Ukazuje kromě jiného i výtvarný cit a nápaditost propagačních letáků, obalů desek či plakátů, jež si šafráni s velkou invencí vyráběli většinou vlastnoručně.

 

Ze všech těchto dokumentů si čtenář může udělat vlastní názor na význam sdružení Šafrán. Hodně podnětné je ovšem i bilancování dotyčných písničkářů v rozhovorech po třiceti letech. Byť jsou vedeny poněkud úřednicky stereotypně, odhalují vývoj od naivních počátků, romantických iluzí o možném soužití a kooperaci jednotlivých individualit, jež by se mohly navzájem podporovat a posilovat vůči nepřátelským úřadům a řídicím orgánům, přes věcné vystřízlivění až k trpkému poznání, že čas pro Šafrán a jeho ideály vypršel.

 

Jakkoli muzikologické zhodnocení této éry československého folku stále chybí, a přesto, že i v knize Přemysla Houdy jsou ještě mezery (třeba v připomenutí některých osobností, jež měly zejména na organizaci koncertů a vydávání písničkářů významný podíl), je nepochybně velmi dobrým pramenným základem pro příští zásadní dílo.

 

Fakta, dokumenty, komentáře

Publicista Vladimír Vlasák šel ve svých Folkařích populárnější a schůdnější cestou, když se soustředil především na charakteristiku jednotlivých osobností, které, coby muži s kytarou, »pomáhaly psát naše moderní dějiny a ať chtěly, nebo ne, staly se vlastně legendami.« Písničkáři nejvyšší kvality, Kryl, Nohavica, Merta, Hutka, Plíhal, Dobeš a další, všichni ti, kteří vzešli z fenoménu Porta - Slávek Janoušek, Wabi Daněk, Samson Lenk, Jan Nedvěd, Pavel Žalman Lohonka... co mají společného a čím se liší? Jaké je to nerovné manželství folkařů pracujících na jedné straně velmi podobnými prostředky, na druhé straně tvořících spolek (ne)poddajných individualit, které sledují hlavně vlastní cíl, k jehož dosažení ovšem jen někteří mají dost cílevědomosti a kázně? Kniha stručně shrnuje počátky folkového vzedmutí v šedesátých a sedmdesátých letech, poté od vrcholných osmdesátých let postupuje rok po roku a podrobně popisuje, co se tehdy kolem folkařů dělo.

 

Vlasák (podpořen zasvěcenými fotografiemi Jana Šilpocha) mapuje jejich kariéru a trochu i jejich osudy, ke kauzám, které je provázejí, se vyjadřuje úzkostlivě korektně. S pomocí veřejných zdrojů a zpěvákova webu rekapituluje kupříkladu příběh Jaromíra Nohavici a Státní bezpečnosti. »Je to otázka, která dělí publikum na dvě části. Jedna Nohavicu odsuzuje za to, že si se Státní bezpečností zadal, že s touto represivní organizací komunikoval, a možná s ní podepsal spolupráci... Jiní posluchači, k nimž patří i autor této knihy, vnímají Nohavicovy problémy jako jeho osobní, byť velmi vážné, a dávají přednost jeho písním. Nejvíce o tom asi ví samotný Nohavica, neboť na takové věci se nezapomíná,« píše a shrnuje fakta, jež jsou prozatím zřejmě nepochybná.

 

I Vladimír Vlasák, tak jako Přemysl Houda v Šafránu, hojně využívá otevřených zdrojů. Cituje z tisku i z internetu, používá archivy, v odhadu, co může být pro čtenáře zajímavé, nezapře dlouholetou novinářskou zkušenost. Deformace povoláním se ovšem projevuje třeba jen v drobných nepřesnostech, k nimž může vést rychlá práce v deníku, v knize by už uniknout neměly (jen pro ilustraci: autor Reflexu se nejmenoval Petr, ale Miloš Čermák), neboť hrozí, že další publicisté budou napříště donekonečna opakovat tyto chyby, vzniklé původně jen z nepozornosti. Zamrzí víc to, že události, jimž už autor mohl být přítomen, zachytil jen lehkým nahozením, tedy nepřesně, asi jak mu je kdo vyprávěl: třeba příjezd Jaroslava Hutky z exilu v listopadu 1989 sám Hutka zcela podrobně několikrát popsal (například v Hvížďalově Výslechu revolucionářů, ale i jinde), podobně se poněkud liší okolnosti příjezdu Karla Kryla. Byly to události překotné, nepřehledné a jejich aktéři si je už osvojili podle vlastních představ či přání. Právě proto by stálo za to je zaznamenat co možná nejpřesněji.

 

Přes tyto výhrady je knížku Vladimíra Vlasáka třeba uvítat jako kombinaci faktů a komentáře, jež osvětluje a do souvislostí zařazuje důležité období v životě této společnosti. Ještě žijí jeho pamětníci a aktivní účastníci. Pokud mají potíže vysvětlovat svým potomkům, jak to bylo, Vlasákova i Houdova kniha jim v mnoha ohledech mohou být názornými pomocníky.

 

Šafrán v rozhovorech po třiceti letech

Dagmar Andrtová-Voňková

Jako mnoho mladých jsem nebyla připravena na střet s tak razantní zlovůlí moci a s bezprávím. To prozření ve mně vzbudilo velké vnitřní rozhořčení a pohrdavý postoj k odpornému. To nešlo ignorovat a nereflektovat.

 

Jan Burian

Ty večery na Rychtě nebo v Čáslavské byly z nejsvobodnějších, které jsem tehdy zažil. Ostrov svobody v nesvobodě. To znamenalo hodně. Když na tu dobu vzpomínám, řekl bych, že díky tomu, co jsme poznali v Šafránu, jsme si mohli v té šílené době uchovat zdravý rozum.

 

Jiří Dědeček

Chtěl jsem, aby se něco dělo. Vždyť mně bylo dvacet. Studoval jsem stupidní vysokou školu... a to mě žádným způsobem nezaměstnávalo ani nenaplňovalo. Chtěl jsem, aby se něco dělo, a měl jsem pocit, že v prostředí, kde všichni tvoří a něco píšou, se budu cítit dobře.

 

Zuzana Homolová

Šafrán určitě nebyl neutrální ve vztahu k režimu. To bylo fantastické, že na jeho koncertech se mluvilo otevřeně a spontánně a lidé mohli získat mnohé podněty. Každý tam říkal, co ho napadlo, a nikdo mu v tom nebránil. Byla to jakási tribuna hlavně pro studenty a intelektuály, kteří tam chodili.

 

Pepa Nos

Lidé, kteří na nás přišli, si sice taky šli poslechnout ty naše písničky, ale hlavně se těšili na ty naše řeči mezi nimi. Hudba tam ani možná nebylo to nejdůležitější, proč nás vyhledávali. Oni totiž nikde nic podobného neslyšeli.

 

Slávek Janoušek

Každý večer jsme chodili na koncerty nábožně poslouchat. A mráz běhal po zádech, když hrál Merta na struny otevřeného klavíru... nebo Třešňák s Kormanem a Gadžorem, kdy spolu rozmlouvaly kvílející saxofon a foukací harmonika...

 

Jaroslav Hutka

... Já to nebral jako zápas s pitomým režimem, ale jako nalezení jiného smyslu života... Ta protirežimnost mi byla sice vnucována, ale policajti měli nekonečný problém mi ji prokázat. A jsem rád, že jsem to tak dělal, protože ty písničky se tím pádem dají hrát dodnes, jsou otočeny k hodnotám, nikoli k nehodnotě bolševismu.

 

Petr Lutka

Jarda Hutka, hlavní »ideolog«, měl bezesporu důležité slovo. Merta měl zase významnou pozici coby výjimečný písničkář. Vlasta Třešňák byl ctěn pro svůj repertoár a umělecké kvality. A Dáša je kapitola sama pro sebe. Její nová tvorba a unikátní kytarová technika vznikly v době naprostého zákazu vystupování... Vše se odvíjelo od vzájemného respektu. Když někdo zahrál nějakou novou písničku, tak se dočkal nejen reakce diváků, ale i názoru, někdy peprného, vždy však přátelského, od svých kolegů.

 

Vladimír Merta

Šafrán je něco jako květovaná košile, kterou už nenosím, ale nikdy ji nevyhodím. Nosil jsem ji nerad, ale nosil. Se mnou však, ani duchem, ani tělem, nemá nic společného a doufám, že ani mít nebude. Takové to odborářské sdružení protestních zpěváků s přepisováním stanov je mi tak odporné, že s ním snad nebudu spojován.

 

Zuzana Michnová

Oni ti soudruzi na nás těžce tlačili. Proto jsem si říkala, že bychom se měli s lidmi, jako byl Hutka, Třešňák nebo Merta, vzájemně proti nim bránit a podporovat. Říkám to nerada, ale měla jsem představu, že by to byla v podstatě jakási odborová organizace. Proto jsme se tenkrát s Hutkou domluvili, že něco musíme založit, aby se nám lépe žilo. ... Myslím, že komu měl ten Šafrán prospět, tomu prospěl. Mně ale neprospěl a ani jsem o to nestála, navíc jsem na to, že o něj nestojím, přišla hrozně brzy.

 

Oskar Petr

Teď, v dané situaci, si myslím, že mě Šafrán neovlivnil v podstatě nijak zvlášť, jsem na to dost nezávislý. Tehdy ale, když jsme s nimi hráli, to bylo jiné. Byla to totiž doba, ve které se nedalo svobodně žít, a oni ji, tím, co dělali, očividně narušovali. Jak si vzpomínám, měl jsem pocit takové blazeovanosti, a i teď jsem vlastně rád, že můžu být k takové společnosti přičítán.

 

Vlastimil Třešňák

Představte si: Hutka, Merta, já a spousta dalších na jednom pódiu. To byl každý pes jiná ves. Ale hrál jsem tam rád a jsem za to vděčný. Nedám na to dopustit, i když mě to sdružování ze začátku štvalo, ale ukázalo se, že dobrovolní hasiči to nebyli. Byli to inteligentní lidé, kteří si chtěli navzájem pomoci, i když to zní trochu frázovitě. Nicméně dnes vidím, že to byla hloupost. Kdybych se mohl ještě jednou do těch let vrátit, tak bych emigroval hned, jak to trochu šlo. Tehdy jsem ale na emigraci vůbec nepomýšlel. Začal jsem o ní přemýšlet až po mých brutálních výsleších na StB.

Marta Švagrová

Recenze

MYŠKA A KOČKA

Jak písničkáři ze Šafránu unikali před komunistickým drápem

 

V první (a pěkně tlusté) knize věnované sdružení písničkářů Šafrán se její autor Přemysl Houda nezabývá tím, jaká byla poetika Hutky, Merty či Třešňáka, co z jejich písní přežilo dobu zrodu a čím to je. Místo toho zkoumá jinou věc, která stojí za to: povahu sedmdesátých let, z níž se zrodily šafránovské paradoxy. Autorští písničkáři se přece téměř vždycky cítí jako jedineční a nesouměřitelní. Proč tedy najednou založili něco mezi odbory, koncertní agenturou a klubem spřízněných duší?

Klíč k dalšímu paradoxu lze hledat ve výborném oddílu dobových materiálů - často bezděčně zábavných, ať už jde o výstřižky z Melodie nebo spisy StB. Ta druhá otázka zní: jakou povahu měly režimní represe, že se Šafránu přece jen podařilo leccos vydat, zveřejnit, ukoncertovat? Tedy až do doby, než spadla klec.

 

Potvora zarudlá

„Takové tři Svatoplukovy pruty," odtuší Vlasta Třešňák v interview, když má charakterizovat Šafrán. Soubor rozhovorů ukazuje, jak tytéž věci vidí někdy až fatálně rozdílně Jan Burian, Oskar Petr, Dagmar Andrtová-Voňková či Zuzana Michnová. Ale přes různou perspektivu a nespolehlivost paměti se na čemsi shodnou: Jiří Pallas se ujal neoficiálního „manažerství" Šafránu pod společným logem hlavně proto, aby se snáz pořádaly koncerty a aby pro režim nebylo tak snadné je likvidovat. „Sebeobranný pud" (Hutka) měl akční zázemí v Pallasovi, jehož organizační schopnost celou věc držela - a po emigraci do Švédska se soustředila na vydavatelství gramofonových desek, díky němuž vyšlo alespoň pár nahrávek Kryla, Třešňáka, ale třeba i - tehdy nevydané - paměti Jaroslava Seiferta čtené Vlastou Chramostovou.

„Myšce se většinou podařilo včas uniknout před drápem kočky," praví Petr Lutka o dobové situaci. Ale v roce 1975 StB rozjela akci k likvidaci Šafránu: statečnost a vztyčená hlava mnoha místních organizátorů i zásadová čest redaktorů oficiální Melodie (Františka Horáčka, Čestmíra Klose a dalších) náhle byla málo platná. Společné album Šafránu bylo nahráno a dokonce už vylisováno a na skladě. Ale nejdřív musela být přímo ve státním studiu Supraphonu smazána Hutkova Kamna (paranoičtí činovníci pokládali za nebezpečný text „potvora zarudlá, všechny nás zničí"), a pak se kdesi rozhodlo o likvidaci celého nákladu. Kdyby se Pallas nevydával za Třešňáka a načerno od skladníků nekoupil pár výlisků, nezachoval by se ani kotouč.

 

Kdyby Magor tušil

Houdova kniha moc dobře zpřítomňuje tehdejší způsob psaní a myšlení - včetně polemik a obhajob, nad nimiž bychom dnes mávli rukou. V Melodii tehdy Leo Jehne (expert především na popový zpěv) napadl vytěžování lidové hudby popem a folkem: splynuli mu při tom režimní Bukanýři s neskonale nezávislejším a duchovněji zaměřeným Hutkou. Houda nenechává bez povšimnutí ani (z dnešního pohledu překvapivou) nevraživost části českého undergroundu, která se dívala skrz prsty na kolegy v opozici, kteří vystupovali o stupeň oficiálněji. Merta, i v tomto rozhovoru pichlavý vůči mnohým, vzpomíná na pokoncertní hlášku dívky „od androšů": „Kdyby se Magor dověděl, že jsme byli na folku, domrdá nás do čtverečku."

Z knížky je zřejmé, že některé písně přežily dobu, z níž se zrodily, ale idea Šafránu ne - provizorní útočiště spojovalo ty, kdo už dál o spojení nestáli. „Bojovat za demokracii v totalitě je věc bezesporu hrdinská. Ale představy o ní se mohou od sebe pořádně lišit," vystihuje různoběžný spolek Lutka. Někteří muzikanti (Zuzana Michnová, Bohdan Mikolášek) vzpomínají dost hořce a s výčitkou - byť v rozhovoru zápasí, jak ji vyjádřit co nejnoblesněji.

A i když jemný, vírou hluboce zasažený Petr Lutka říká stran spolupráce s StB „všichni jsme byli čistí", patrně do toho shrnutí nepočítá Pepu Nose, u nějž existuje dost dokumentů ukazujících ke spolupráci. A nic na tom nemění, že šílenecký Nos tu v rozhovoru mluví stejně sympaticky a nápaditě jako druzí a navrch zapáleně líčí, že Šafrán pochopitelně „představoval od samého začátku platformu pro zničení režimu".

Pavel Klusák

Recenze

Byl jednou jeden Šafrán (nad knihou Přemysla Houdy Šafrán - Kniha o sdružení písničkářů)

 

V době, kdy píši tuto recenzi, uplynulo od 17. listopadu 1989 devatenáct let. Za tu dobu vyrostla další generace. Nedávno se mi dostala do ruky kniha s názvem Šafrán - Kniha o sdružení písničkářů. Jejím autorem je Přemysl Houda, historik, který se narodil osm let před rokem 1989. Knihu vydalo nakladatelství Galén. Argument, že autor je příliš mladý, dobu nezažil, neuznávám. Doba, v níž působilo sdružení Šafrán, tedy první polovina sedmdesátých let minulého století, je ještě živá a jsem jejím pamětníkem. O to více si vážím mladého člověka, který se o tuto dobu zajímá, byť ji zná spíše z vyprávění či ze studia.

 

Co to vlastně bylo za dobu? Pro někoho hřejivá vzpomínka na byt 3+1 na sídlišti »zdarma« za závazek deseti let v pracovním poměru, na vánoční kolekce, na pivo za dvě koruny a guláš se šesti za šest korun a na rekreaci v Bulharsku. Pro normalizační představitele, v čele s velmi inteligentním Gustavem Husákem, původně advokátem a politickým vězněm, bylo konečnou metodou, jak »uklidnit« národ, to staré, dobré »chléb a hry«. Ty hry byly v oblasti kultury představovány zejména seriály Jaroslava Dietla, které by například obyvatele Marsu přesvědčily o tom, že je zde vše v pořádku, na radnici i v nemocnici. Tenhle druh televizní kultury vykonal pro režim více, než celé ideologické oddělení ÚV KSČ. Pozadu nezůstala ani hudba. Vzpomínám živě na tříčlenný pěvecký soubor ÚV SSM s názvem Plameny, či soutěže o Zlatý palcát, a samozřejmě i festival v Sokolově.

 

Jenže v každém systému útlaku se vedle oficiální a propagované kultury vytvoří i kultura, kterou nazval Ivan Jirous Magor kulturou druhou. Mezi tuto druhou kulturu je možné řadit i písničkáře. Písničkáři se začali objevovat v šedesátých letech minulého století a jejich zlatá éra začala v roce 1968. Na Karlově mostě, v Platýzu, v divadle Maringotka zněly kytary, flétny a především písně, přetextované i původní. Symbolem konce šedesátých let byly květiny, láska a dlouhé vlasy. Na Karlově mostě i jinde zpívali a hráli Jaroslav Hutka, Hvězdoň Cígner, Zorka Růžová, Vladimír Veit či Petr Kalandra. V rozhlasové Houpačce zněly Pravděpodobné vzdálenosti, snad jeden z nejlepších textů, které od Hutky znám.

 

Pak zarachotily tanky a po roce 1969 o písničkáře zájem nebyl. Jenže po upevnění normalizace lidé potřebovali slyšet, že není jen stanice Hvězda s Pavlem Liškou. Někdy v roce 1972 se písničkáři začali dávat dohromady a u zrodu Šafránu stál především Jaroslav Hutka, ale i Zuzana Michnová. Bylo to sdružení zcela volné, protože nějaká právní platforma v té době ani nebyla možná. Organizační a manažerské práce se chopil Jiří Pallas. Uměl nejen dát do jednoho vystoupení různorodé písničkářské povahy, ale uměl obejít režim i právně, když i při absenci různých úředních certifikátů dokázal, že písničkáři hráli po určitou dobu na základě regulérních smluv za peníze. Okruh Šafránu se postupně rozrůstal. Vedle Zorky Růžové, výtvarnice a autorky krásných textů, a Zuzany Michnové přibyly i Dagmar Andrtová-Voňková a ze Slovenska Zuzana Homolová. Samozřejmě nemohl chybět ani kníže českých písničkářů Vladimír Merta. Merta dokonce při svém pobytu v Paříži v roce 1969 vydal LP desku s názvem Ballades of Prague. Dalšími členy byli například Bohdan Mikolášek z rodiny evangelických duchovních, jehož píseň Ticho, věnovaná Janu Palachovi, mě dodnes mrazí. Mikoláškovi ji Státní bezpečnost nikdy nezapomněla. Samozřejmě byl členem Šafránu i Vlasta Třešňák, souputník Hutky, dále Pepa Nos a z mladších Oskar Petr, Petr Lutka, pro něhož skládal jeho kamarád Jiří Zych, či Jan Burian a Jiří Dědeček.

 

Autor použil v první části knihy svou diplomovou práci včetně bohatého seznamu citací a literatury, jak to u dobré diplomky má být. Líčí ony krátké dějiny, včetně počátku pronásledování členů Státní bezpečností, až k zániku hnutí a nucené emigraci Hutky, Třešňáka, Veita či Mikoláška. Druhou část tvoří velmi dobrá obrazová a textová dokumentace. Ve třetí části klade autor členům Šafránu stejné otázky. Krom jiného se jich ptá i na vztah k undergroundu, kde Magor hlásal absolutní ignoraci režimu. Z většiny odpovědí vyplývá, že se obě hnutí spíš dost dobře neznala, či spíše nevyhledávala své koncerty.

 

Je dobré, že nakladatel umožnil knihu o Šafránu vydat. Sdružení Šafrán je sice poměrně krátkým úsekem dějin hudby v době nesvobody, ale rozhodně bychom na něj neměli zapomínat. Krom odporu proti režimu dalo sdružení vyniknout i mnoha vynikajícím uměleckým dílům.

Tomáš Pohl

Recenze

Šafránu nebylo málo!

 

Pražské nakladatelství Galén se za patnáct let existence pozoruhodně vyhranilo. Začalo odbornou lékařskou literaturou, pak rozšířilo záběr na populárně-vědecká díla a nyní je vedle toho rovněž unikátní a zaručenou firmou, které jde o zevrubný pohled na historii našeho folku a rocku, její osobnosti a vývoj, nazřený s určitým odstupem, ba se snahou bilancovat dnes již uzavřené etapy.

 

V edici P. S. vydalo sbírky veršů Ženy, muži a jiné básně Jana Buriana, Boží mlýny Jaroslava Jeronýma Neduhy, Země Bójů Zuzany Michnové a Haiku haiečku Jiřího Dědečka. V řadě Olivovníky sloupky, črty a fejetony téhož písničkáře s názvem Bát se krást, příběh Karla Kryla z pera Vojtěcha Klimta Akorát že mi zabili tátu, rozhovor Jaroslava Riedla s Jiřím Černým Kritik bez konzervatoře, rozmlouvání Ondřeje Bezra s Vlastimilem Třešňákem To je hezký, ne? a nedávno zásadní knihu o sdružení písničkářů ŠAFRÁN, jejímž autorem je sedmadvacetiletý Přemysl Houda, absolvent oboru historie a politologie na FF UK v Praze a doktorand v Ústavu politologie FF UK: k vydání ji pečlivě připravili Jan Šulc a Lubomír Houdek a opatřili vyčerpávající diskografií a bibliografií všech členů, jmenným rejstříkem a bohatou dokumentací fotografií, plakátů, obalů desek, pozvánek a článků.

 

Houda v archivech

Pokud jde o ono výše zmíněné bilancování, písničkářské sdružení Šafrán je k tomu velice příhodným objektem, neboť existovalo pouze pět let v období 1972-1977, přičemž o rázné utnutí jeho čilého a nepoddajného bytí se jednoznačně postarala komunistická tajná policie. Historik Houda pracoval s nejvyšší poctivostí a využil spousty archivních materiálů tehdejšího ministerstva kultury, předsednictva a fondu ÚV KSČ a Pražského kulturního střediska, vlády ČR, ale též knihovnu Libri prohibiti a dobový tisk, kdy zvláště měsíčník Melodie, prakticky jako jediné periodikum za normalizace, jak mohl, důležitě zpravoval o dění v Šafránu. Čerpal také ve Státním ústředním archivu, samozřejmě v Archivu ministerstva vnitra a prostudoval svazky jednotlivých členů, které na ně vedla Státní bezpečnost. Je škoda, že se zalekl a nebyl si jistý, zda je správné, aby byly zcela přístupné veřejnosti. Obsahují totiž velmi citlivé osobní údaje, jak píše ve svém úvodu. Nechtěně tím přispěl k přetrvávajícímu mlžení kolem některých nejasných míst v minulosti takového Pepy Nose a kromě toho pošetile zamlčel jména práskačů, převlečených za kamarády, kteří psali na písničkáře udání. Udání věru velmi necitlivá.

 

Normalizační ozdůbky

Jisté rozpaky ve mně vyvolala závěrečná část jeho díla, v níž - jak přiznává - záměrně pokládal zainteresovaným písničkářům (plus manažeru Jiřímu Pallasovi a textařům Zorce Růžové a Jiřímu Zychovi) podobné a monotónní otázky Jak jste se dozvěděl o Šafránu? Kdo rozhodoval o vašem přijetí? Jakým způsobem se přijímal nový člen? Jak proběhl váš první koncert v Šafránu? Považoval jste Šafrán za protirežimní sdružení? atd., čímž se zbytečně zbavil možnosti pružně reagovat na některé jejich občas diskutabilní názory, pronesené v těchto »dotazníkově« suchopárných rozhovorech. Zklamán může být čtenář, který očekával muzikologický či hudebně-publicistický rozbor díla našich folkových veteránů. Houdovi však jde o něco jiného a podstatnějšího. V době, kdy se bagatelizují, natož aby se trestaly, komunistické zločiny, kdy se předlistopadoví bolševičtí aparátčíci vracejí na krajská hejtmanství, nezničitelné normalizační estrádní kreatury se na nás zubí z obrazovek, i Mirka Spáčilová zešílela a v pomýlené ódě na bezcenný Drhův film Anglické jahody napíše do MF Dnes, že spíše jako milá ozdůbka výhradně pro české publikum účinkuje návrat majora Zemana alias Vladimíra Brabce v roli estébáka. Děkuju pěkně za takové milé zdobení. Houdovo seriózní dílo o Šafránu proto přichází v pravý čas a neobyčejně plasticky přibližuje a varovně upamatovává (na) svinské a leckterými sklerotiky idealizované časy husákovského a štrougalovského bezčasí se všemi jeho mocenskými likvidačními mechanismy. Třebaže se mohlo zdát, že tehdy šlo »jen« o umlčení pár svobodomyslných lidí s kytarami, podstatou byl zásadní existenciální souboj nepodrobeného občana s totalitní hydrou o možnost žít důstojným a hrdým životem, aťsi v despotickém režimu. A kdo nakonec vyhrál? Pak že láska a pravda nevítězí. Aspoň že občas a na chvíli.

 

Rekvalifikace a jiné smlouvy s ďáblem

Na příkladech narůstajících obstrukcí a utahování estébáckého šroubu kolem Šafránu Přemysl Houda brilantně demonstruje, jak doopravdy vypadala ta slavná vytrubovaná kulturní politika socialistického státu, režírovaná StB. Osoba, narozená až po roce 1989, si bude zřejmě při četbě knihy na některých místech nevěřícně mnout oči a považovat popisované praktiky a děje za výplod přespříliš fantazírujícího ducha. Ale opravdu to tak bylo, milé děti. Poslouchejte. Hudebník, který chtěl vystupovat veřejně za honorář, musel být tzv. zprostředkován uměleckými agenturami. Nejvyhlášenější slavíky a klokotalky ze středního proudu držel ve voliéře Pragokoncert, v případě písničkářů agenturou mohlo být Pražské kulturní středisko, které si rozhodovalo podle svého, komu vydá osvědčení ke koncertování a jaký honorář mu přisoudí (nejnižší kvalifikační stupeň měl rozpětí od 80 do 200 Kč za vystoupení). Vedle agentur existovala instituce tzv. zřizovatele, nad nímž bděl příslušný okresní národní výbor, který prostřednictvím odboru kultury vydával povolení a sledoval ideovou úroveň. Dalším článkem řetězu byli pořadatelé kulturních akcí, jak zaznamenává Houda, a základním imperativem se stalo, že uspořádat vystoupení je možno jen těm osobám, které jsou v evidenci některé z existujících agentur. Účinkující museli před každým koncertem ke všemu odevzdávat seznam zamýšlených skladeb. Mimo tento systém stály rozhlas, televize a gramofonová vydavatelství, jež měla jiné instrukce a jen kvůli tomu, že se někdy soudruzi nestačili domluvit, se mohl v rádiu nebo výjimečně na desce objevit »nevhodný« interpret. V televizi ani omylem, soudružka Balášová si dovedla vlasatce nebo zpěvačky bez podprsenky ohlídat. Aby touhle umnou železnou sítí neproklouzla vskutku ani jedna čilá rybka, režim pro velký úspěch zopakoval stranické prověrky a čistky formou tzv. rekvalifikačních zkoušek mezi muzikanty, u nichž bedlivě vybrané komise od roku 1974 prověřovaly znalost hudební teorie, politické znalosti a uvědomělost (čili otázky typu Kdo je generálním tajemníkem ÚV v Mongolsku?), a teprve v posledním bodu směl kádrovaný ubožák předvést, jak zpívá nebo hraje. Cíle se podařilo splnit skvěle. V roce 1975 byly dle Houdovy knihy z téměř tří a půl tisíce evidovaných umělců vyřazeny dvě třetiny! Mantinely byly jasně stanoveny. A přece se je Šafránu podařilo krátce nahlodat.

 

Hra dinosaura s myší

Po krátkodechém pokusu o Tyjátr písničkářů se volné umělecké sdružení Šafrán ustavilo koncem května 1972 a jeho členy se postupně stávali Jaroslav Hutka, Štěpán Rak, Dáša Voňková, Petr Lutka, Zuzana Michnová, Vladimír Merta, Vlastimil Třešňák, Vladimír Veit, Zuzana Homolová, Jan Burian s Jiřím Dědečkem, Bohdan Mikolášek a Slávek Janoušek. Častý spoluúčastník koncertů Pepa Nos jím kupodivu nikdy oficiálně nebyl. K prvnímu společnému vystoupení došlo v bývalém divadle Ateliér (dnešní Studio Ypsilon) ve Spálené ulici. V Praze jste mohli Šafrán slyšet i v Malostranské besedě, v Baráčnické rychtě, od roku 1973 se o organizaci staral Jiří Pallas a Šafrán se rozjel po celé federální republice. V počátcích měli všichni platné kvalifikace, Melodie pomáhala k legitimizaci pravidelnými informacemi, vyšly první singly a Hutkovi dokonce supraphonské LP Stůj, břízo zelená (1974). Zdání idyly rychle vyšumělo. Udeřily rekvalifikace a probrala se StB. Šafrán se přesunul do klubu Tesla v Čáslavské ulici, přibylo hraní v Divadle v Nerudovce. Oddálení konce mu paradoxně zajistil výnos ministerstva kultury, který umožňoval odměňovat čelné osobnosti našeho veřejného, kulturního, blebleble života v rámci kulturně výchovných pořadů, aniž by stanovil, kdo tou čelnou osobností je či smí být. Písničkáři vágní vyhlášky okamžitě využili, prohlásili se za osobnosti a díky ní jim byl legálně placen honorář. Hutkovi ještě Supraphon vydal druhé LP Vandrovali hudci (1976), leč přituhovalo. Ve studiu s diváky byla sice natočena společná deska Šafrán (1977), ale téměř celý její náklad byl zničen.

 

Konec kočkování, chlapci!

Před koncerty estébáci vyvíjeli tlak na pořadatele, aby je zrušili, takže byl zakázán třeba čtvrtý ročník českokrumlovského festivalu v září 1976, na němž měl Šafrán hrát. Na řidnoucích vystoupeních začalo přibývat tajných pilných donašečů. StB zavádí na jeho členy svazky prověřovaných osob a Přemysl Houda správně podotýká, že Šafrán byl stále prudčeji vytlačován z oficiální scény a sunut k hudebnímu a politickému disentu. Mezi prvními signatáři Charty 77 ostatně najdeme jména Jiřího Pallase, Vlastimila Třešňáka a Jaroslava Hutky. Naposledy si písničkáři pod hlavičkou Šafrán zahráli na festivalu v Pezinku v červenci 1977. Tři měsíce poté odchází Pallas do Švédska (a posléze zde vede gramospolečnost Šafrán 78, která vydává nahrávky, hádejte komu), v říjnu 1978 se Hutka vystěhoval do Nizozemí, Třešňák, který se mezitím zapojil do bytového divadla v Macbethovi u Vlasty Chramostové, po mučení u výslechů estébákem Josefem Kafkou je v rámci projektu Asanace v dubnu 1982 vyštván do Švédska. A teprve v emigraci byl posléze do otevřeného sdružení Šafrán přijat Karel Kryl... Nechci propadat kýčovitému plačtivému dojímání, ale troufnu si tvrdit, že causa Šafrán byla příkladem nejen pro velkou část mladého spřízněného publika, ale že našla následovníky ve všech smělých lidech kolem Jazzové sekce a Sekce mladé hudby, že její étos a osobní hrdinství převzaly později punkové a novovlnné kapely, proti nimž opět režim zaútočil s nepoučitelnou brutální tupostí, jemu odjakživa vlastní, čímž si vychoval novou generaci nepřátel, která mu to v listopadu 1989 spočítala. Nerozumím tedy Houdově obsesi, s níž si vyfabuloval údajnou jistou míru napětí mezi Šafránem a rockovým undergroundem, zosobněným zvláště skupinou Plastic People of the Universe, a obvinění z jakési, byť minimální, »kolaborac« Šafránu s režimem (!), dokonce prý vytváření umělého a vylhaného ráje naprosto odlišného od reality (!). Otravuje s tím i v závěrečných rozhovorech, přičemž sám sobě tahle nedoložená tvrzení (nejspíš přejatá z druhé ruky od zapomnětlivého Hutky) vyvrací. Nepřítel byl přece jasný a společný a každý volil jiný způsob, jak proti němu působit. Jak řekl poeta hydrolog Jiří Dědeček: Byly to takové dva potůčky, které se různým způsobem klikatí, ale tečou stejným směrem. Určitě bych našel tisíce horších případů kolaborace než byla ta fiktivní Šafránu. A vůbec nejradši mám neohrožené vyčůránky, co po roce 1969 nalezli do partaje, aby ji pochopitelně rozložili zevnitř. Naopak si cením toho, že se Přemysl Houda zdržel líčení smutného a hodně trapného pokusu o staromilské obnovení Šafránu v roce 1990, které Vladimír Merta ohodnotil tvrdě a přesně: Šafrán byla dobrá obchodní značka, za níž se nic lidsky přitažlivého, natož umělecky znělého, už dávno neskrývalo. Však je až bolestné nyní sledovat některé zasloužilé, leč vyhaslé písničkáře, jak před poloprázdným sálem dokola omílají starý repertoár a odmítají si připustit, že žádná bříza se nebude zelenat věčně...

 

P.S.

Coby účastník a pamětník této neslavné a přitom povznášející éry mohu posloužit osobní vzpomínkou. Když jsem se jakž takž zavedl jako externí spolupracovník Melodie, své nadšené dojmy z koncertů Šafránu v Čáslavské jsem mnohokrát líčil redaktorům Čestmíru Klosovi a Františku Horáčkovi. Třebaže nebo právě proto, že se nad sdružením zvolna počalo smrákat, napadlo nás, že po řadě drobných zpráv by to už chtělo napsat o fenoménu Šafrán nějaký velký souhrnnější rozbor. Šéfredaktor ing. Stanislav Titzl kupodivu souhlasil a já se dal někdy v roce 1976 do díla. Postupně jsem se sešel a skamarádil se všemi těmi výtečníky a výtečnicemi, poseděl dokonce na jedné »členské« schůzi Šafránu v kavárně Slavia (dodnes vidím, jak tam z Národní třídy přišel Merta s deštníkem, na který se mu ke všeobecnému veselí přilepila tááákováhle žvejkačka a ne a ne se pustit). Článek jsem napsal... a samozřejmě nikdy nevyšel. Kdyby o tom rukopisu Přemysl Houda věděl, rád bych mu ho pro zajímavost do knihy poskytl, eště ho mám schovanej.

Jan Rejžek

Recenze

Kniha o Šafránu: »Kolem Hutkova pomníku Mertovou ulicí na Třešňákovo náměstí«

 

V nakladatelství Galén, které se v posledních letech stále více zaměřuje na vydávání knih o hudebních tématech, právě vyšla obsáhlá monografie o písničkářském sdružení Šafrán, které působilo na české scéně v 70. letech. Jejím autorem je historik Přemysl Houda.

 

»Nevím, jestli bych jim neměl výtisky knihy rozdat až po koncertě, aby se mi během něj neporvali. On na ty staré časy přece jen každý vzpomíná trochu jinak,« uvažoval nahlas před středečním křtem knihy v divadle Na Prádle ředitel nakladatelství Galén Lubomír Houdek. Na křtu se sešla většina protagonistů sdružení Šafrán, přičemž o některých vnitřních vztazích se v kuloárech mluví jako o mírně napjatých.

Za pár hodin ale už všechny obavy opadly (i proto, že se ti nejkonfliktnější jedinci akce nezúčastnili) a nakladatel mohl s uspokojením konstatovat: »Vyrazili mi dech, byl jsem s nimi čtyři hodiny v šatně a nálada tam byla naprosto úžasná! Měli nelíčenou radost, že se vidí, špičkovalo se, to ano, ale naprosto v pohodě. Kreslili si navzájem do knih obrázky, psali si věnování... Klobouk dolů.«

 

Z koncepce knihy Šafrán je znát specializace autora: nejedná se o hudebního publicistu či literárního odborníka, který by se vyslovoval k tomu nejpodstatnějšímu, čím Šafrán českou kulturní scénu obohatil, tedy hudbě a textům písní, nýbrž o historika, který toto volné sdružení chápe především jako fenomén, který sehrál svou podstatnou roli nejen v kulturních, ale díky »polodisidentské« orientaci vlastně i v politických dějinách někdejšího Československa.

 

Knihu tvoří čtyři části. V úvodní studii Přemysl Houda zasazuje Šafrán do kulturních i politických souvislostí 70. let, tedy doznívající ideály »sixties«, přerušené okupací a normalizací, sbližování (alespoň některých členů) Šafránu s opozicí a disentem, resp. jejich přímé vplynutí do těchto řad (které se týkalo zejména Jaroslava Hutky a Vlastimila Třešňáka), zvýšený zájem StB o Šafrán a její snaha o jeho likvidaci, a nakonec samovolný rozpad sdružení, částečně v souvislosti s Chartou 77 a samozřejmě i s odchodem některých protagonistů do exilu.

 

Do druhé části knihy se autorovi podařilo soustředit neuvěřitelné množství dobových fotografií a dalších dokumentů, zejména ručně dělaných plakátů na koncerty, ale i výstřižků z tisku (zejména časopisu Melodie, který se podle možností aktivitám Šafránu soustavně věnoval) nebo obalů zřídka vydávaných gramofonových desek. Tato část skutečně přináší řadu kuriozit, které ocení zejména pamětníci oné doby.

 

Čtenářsky nejvděčnější je část třetí, nazvaná Rozhovory po třiceti letech. Zde autor dělá rozhovor se sedmnácti osobnostmi, vesměs velkými folkovými hvězdami, na témata přímo související s Šafránem a jeho dobou. Tematická svázanost a opakující se otázky (zde je třeba si znovu uvědomit, že nejde o publicistiku v pravém slova smyslu, nýbrž o sběr materiálu pro orální historii) sice může po čase unavit, nicméně zajímavost rozdílných pohledů a vesměs poctivé, byť někdy možná ne úplně »pohodlné« vyjádření názorů činí z četby dobrodružství.

 

V poslední části pak je podrobně zpracována diskografie a bibliografie členů sdružení Šafrán. Jde o nepostradatelnou tečku za seriózně zpracovaným »pomníkem« party písničkářů, kteří se přes občasné osobní rozmíšky vždy respektovali a společně udělali mnoho dobrého.

Ondřej Bezr

Recenze

Vydavatel Pallas pokřtil knihu o písničkářském sdružení Šafrán

 

Stejnojmennou knihu o volném písničkářském sdružení Šafrán, působícím v Československu v 70. letech minulého století, dnes v zaplněném pražském Divadle Na Prádle pokřtil vydavatel Jiří Pallas. Členy tohoto sdružení byli například Jaroslav Hutka, Vladimír Merta, Vlastimil Třešňák, Petr Lutka, Dáša Andrtová-Voňková, Vladimír Veit, Jan Burian, Jiří Dědeček či Zuzana Homolová. Na křest knihy, jejímž autorem je historik Přemysl Houda, navazovala série krátkých vystoupení většiny členů tohoto neoficiálního sdružení. Vydání knihy o Šafránu označil Lubomír Houdek, šéf vydavatelství Galén, které výpravnou publikaci o 470 stranách vydalo, za splnění jednoho ze svých snů. »Na některých snech je nejkrásnější právě to, když se splní,« uvedl.

 

Symbolickým rozbitím sklenky se šampusem zahájil písničkářský maraton Jiří Dědeček, který na pódium pozval svého bývalého dlouholetého spoluhráče Jana Buriana. »Byli jsme zoufalá dvojice, piáno bývalo často rozladěné, já se bál mluvit a on zase zpívat,« vzpomínal s úsměvem Jan Burian.

Na pódiu Divadla Na Prádle se dnes například objevili Jaroslav Hutka, Vladimír Merta, Zuzana Michnová, Oskar Petr a další.

 

Kniha Šafrán se skládá z několika částí, které se navzájem doplňují. Úvodní Houdův text se zabývá kulturně-politickou situací v 70. letech, legislativním rámcem, v němž písničkáři hledali způsob, jak veřejně vystupovat, a zejména činností Státní bezpečnosti (StB). Její členové se začali na jednotlivé osobnosti Šafránu zaměřovat od roku 1975 a postupně si vytyčili úkol toto sdružení úplně zlikvidovat.

Druhou část knihy tvoří koláž chronologicky řazených fotografií, plakátů, článků a jiných dokumentů osvětlujících dějiny české folkové hudby v letech 1966 až 1977.

Třetí část Houdovy knihy tvoří rozhovory po třiceti letech vedené s osobnostmi, jejichž jména jsou spjata s Šafránem včetně jeho manažera Jiřího Pallase a textaři Zorkou Růžovou a Jiřím Zychem. Součástí knihy je také diskografie a bibliografie členů Šafránu a rozsáhlý jmenný rejstřík.

 

Šafrán bylo neoficiální sdružení folkových písničkářů. Vzniklo v roce 1972, pozvolna přestalo existovat okolo roku 1978, Jaroslav Hutka, Vladimír Veit, Vlastimil Třešňák a Jiří Pallas byli v souvislosti s Chartou 77 donuceni emigrovat. Jediným »oficiálně« přijatým členem byl Karel Kryl, kterého do Šafránu přijali Hutka a Pallas.

Koncerty písničkářů organizoval Pallas. Ten po své emigraci založil ve Švédsku stejnojmenné vydavatelství, ve kterém vydával alba písničkářů, kterým tehdejší státní moc v Československu neumožňovala vydávat desky ani koncertovat.

Roman Jireš

Recenze

BÁDÁNÍ O ŠAFRÁNU

 

Prakticky současně s knihou Folkaři Vladimíra Vlasáka, kterou jsem recenzoval minule, vyšla knížka Přemysla Houdy Šafrán s podtitulem Kniha o sdružení písničkářů. Je na podobné téma, ale zcela jiná.

Zatímco jádro Folkařů popisuje celou šířku folkové scény v osmdesátých letech, obsah knihy Šafrán je prakticky ohraničen lety 1972-79, kdy Šafrán existoval. A také se pochopitelně osobností mimo Šafrán dotýká jen okrajově. Rozdíl je i v naturelu autorů. Žurnalista Vlasák popisuje to, čeho se osobně účastnil, a užívá publicistickou formu. Houda je ročník 1981 a vzděláním je historik a politolog. Jeho kniha je tedy badatelská, vlastně první pramenná kniha o tomto tématu. Neposuzuje prakticky vůbec uměleckou kvalitu jednotlivých písničkářů, mapuje společenské prostředí té doby a vliv, jaký měl Šafrán na společnost a společnost (zejména státní orgány) na Šafrán a na svobodu projevu vůbec.

 

Kniha je rozčleněna na čtyři části. V té první na zhruba stovce stránek autor popisuje historii Šafránu. Pro jednotlivé informace používá různých pramenů, které poctivě uvádí a číslovanými poznámkami upřesňuje. Těch poznámek je téměř 350 a navíc jsou na konci kapitoly i přílohy s ráznými pokyny institucí a vyhláškami.

Druhá, nesmírně vděčná část, je jakýsi kaleidoskop dokumentů z té doby - fotografie, plakáty, reprinty dokumentů. Často v barvě a více než 160 stránek od policejních hlášení až po Melodii, která jediná (kromě StB) mapovala scénu pravidelně.

Třetí část jsou rozhovory se členy Šafránu po třiceti letech. Zabírá asi 120 stran a kromě umělců Dagmar Andrtová-Voňková, Jan Burian, Jiří Dědeček, Zuzana Homolová, Jaroslav Hutka, Slávek Janoušek, Petr Lutka, Vladimír Merta, Zuzana Michnová, Bohdan Mikolášek, Pepa Nos, Oskar Petr, Zorka Růžová (textařka, manželka J. Hutky), Vlastimil Třešňák, Vladimír Veit, Jiří Zych (textař Petra Lutky) se zde objeví i velice důležité svědectví Jiřího Pallase, který byl organizační duší sdružení a po nucené emigraci založil stejnojmenné exilové vydavatelství. Rozhovory jsou zase vedeny spíš badatelsky než publicisticky, žádná odlehčení, jde se k věci.

Čtvrtou část tvoří diskografie a bibliografie zúčastněných. Samozřejmostí je závěrečný jmenný rejstřík.

 

Výsledkem je nikoliv publicistická knížka, ale badatelský pramen, který se bude hodit každému, kdo se bude chtít osudy Šafránu i jeho jednotlivých protagonistů zabývat seriozněji, než jen na pár sloupečků textu. Přitom je kniha zároveň velmi hezky vypravena a poctivě graficky obsloužena. Vydavatelství Galén se tak v edici Olivovníky povedl další záslužný titul s přispěním grantu Ministerstva kultury ČR.

Jiří Moravský Brabec

ZPĚT na detail knihy