Bruno v hlavě

Recenze

Restartovat život

Když vydá román herec, zavání to koncentrovanou sebestřednou projížďkou po vlastních úspěších. Když vydá román zpěvák, čeká čtenář lyrické hospodské vyprávění nebo smršť drsňáckých rock'n'rollových historek a silných slov. Když pak - nedej bože! - vydá román zpěvák s výtvarnicí, sáhne po něm člověk s pocitem škodolibosti a touhou po záškodnické satisfakci, která by jeho předsudky měla rychle potvrdit. Českému folkovému písničkáři Ondřeji Ládkovi alias Xindlovi X a slovenské výtvarnici Monice Šimkovičové se povedlo černé představy o tvorbě umělců, kteří si k próze odskočí jen tak bokem, přetřít minimálně na šedou barvu.

Bruno v hlavě vznikl prý spontánně. Šimkovičová pracovala jako výtvarnice na interiéru Xindlovy matky, kde se příležitostně potkávali. Časem zjistili, že oba píší povídky, a o něco později dokonce, že jsou si jejich texty nápadně podobné. Bruno v hlavě zůstal československý i ve své finální podobně. Ústřední, letmo autobiografická postava slovenské výtvarnice Moniky v něm přirozeně mluví stále slovensky, jezdí do Bratislavy za přáteli a zase zpátky do Čech.

Zatímco Šimkovičová vnesla do textu vizuální imaginaci a životní příběh i drobné peripetie hlavní hrdinky malířky, Xindlův textařsky strohý a ostře vypointovaný rukopis je cítit především ve zrychleném způsobu vyprávění. Xindl X už dříve napsal scénář celovečerního filmu Julia Ševčíka Restart, krizové životní situace a falešné konce číhající na zlenivělého příjemce má tak nacvičené, a to v tom dobrém slova smyslu. Bruno v hlavě po prvních pár stranách nevyhnutelně, byť si myslím, že neúmyslně, připomene bezmála tragikomický snímek Falešné vztahy Ferzana Özpetka. Stejně jako italský film, i československá kniha načíná osud své smutné hrdinky v okamžiku razantního životního zlomu, který s sebou nese nevyhnutelné a okamžité prozření, že věci, jež dosud považovala za pilíře svého života, nemají zdaleka tak pevný základ. Výtvarnici Monice náhle zemře manžel, aby toho však nebylo málo, zemře v posteli své milenky. S tou se Monika krůček po krůčku seznamuje, až mezi nimi vyroste bizarní, ovšem o to pevnější přátelské pouto. Xindl X a Šimkovičová si se svou ženskou postavou pohráli ve stylu nenápadné krutosti Johna Irvinga - nestačí, že ztratila muže, ze dne na den se u lékaře dozví, že má nádor v mozku a může tak velmi lehce ztratit to poslední, co jí zůstalo, tedy sám život. Postava je zkoušená osudem a reaguje impulzivně, chaoticky a řekněme hollywoodsky přehnaně (ovšem kdo ví, co se s lidskou psychikou začne dít pod takovým nátlakem a se sbírkou tragických událostí). Monika se nechá strhnout divokým životním stylem milenky svého muže. Chodí z párty na párty, střídá milence, na internetovém chatu balí neznámé muže podivných satanistických zájmů, laškuje se svým dlouholetým kamarádem. Vědomí blížící se vlastní smrti je pro ni ale nesnesitelné, a tak se rozhodne jít osudu naproti - zabít se sama, dokud to za ni neudělá nádor.

Šimkovičová a Xindl X nechají Moniku plánovat sebevraždu detailně a chladně, jako by si sestavovala nákupní seznam na sobotní dopoledne. Pod záminkou drahé léčby, kterou chce podstoupit v zahraničí, si půjčuje slušné peníze od přátel i vzdálenějších známých. Jinou možnost než předčasnou smrt na svém horizontu ale nevidí. Autoři tak čtenáře pošťouchávají stránku po stránce k pompéznímu sebevražednému vyvrcholení, k uměle vykonstruované gradaci a narůstající touze po závěrečné katarzi, která ovšem jednoduše nepřijde. Román začíná jednoznačnou větou: „Je sedmnáctého listopadu 2003 a pouhejch pět měsíců tě dělí ode dne, kterej si zvolíš pro svůj odchod z tohoto světa. Momentálně o tom ještě nevíš," ale o sedm kapitol a pomyslných pět měsíců později už končí mnohem otevřeněji: „Je sedmnáctýho dubna. Je čas přestat počítat dny." Moment zklamaného očekávání jako vystřižený z příručky pro začínající básníky chce člověka nachytat nepřipraveného, dost možná zděšeného nad poklidným koncem a zmařenými jednoznačnými závěry. Čtenář v roce 2010 není ale ani zdaleka tak zaskočený, jak by měl být. Nutno však dodat, že takový není jen proto, že je z doznívající éry postmoderní literatury zkrátka zvyklý na ledacos.

Xindl X a Šimkovičová spolupracují dobře. Stojí sebevědomě rozkročeni mezi překombinovaným osobním dramatem s přestávkami pro náhodný sex, svérázné sexuální praktiky nebo divoké večírky a chladnou, ale působivou sondou do nitra bortící se lidské duše. Sugestivní dojem emocionálních stavů své hrdinky vyvolávají jednoduše. Celou knihu totiž netradičně vypráví její mozkový nádor pojmenovaný Bruno, který dává banální slovní hříčkou vzniknout názvu knihy. Mluví na ni, komentuje její nálady a chování. Kritizuje ji, vtipně i krutě zároveň. Xindl X a Šimkovičová zřejmě nenapsali knihu, která se za rok bude objevovat v nominacích na Magnesii Literu, natož knihu, o které se bude mluvit za dvacet třicet let. Není nijak revoluční, ale přesto dobře napsaná. Bruno v hlavě udržuje čtenáře v napětí, dynamiku neředí nudnými nadbytečnými pasážemi. Všechno, co v knize je, v ní má být. Bruno v hlavě neokouzluje výjimečným příběhem nebo převratnými narativními konstrukcemi. Jen trochu jinak vypráví, co člověk zažil někdy jindy někde jinde. Vypráví to ale s temným nadšením a citem pro absurdní zvraty, se smyslem pro černý humor a nebanalizující nadějnou tečkou v závěru. Kvůli tomu stojí za to si knihu přečíst. Neříkám, že dvakrát, třikrát, postačí jednou. Bohužel i bohudík.

Michaela Hečková