Přírodní toxiny a jedy

Recenze

Skvělá publikace, která nechává nahlédnout do pestré říše přírodních látek působících v lidském organismu jako jedy. Velmi doporučujeme s ohledem na vymezení tohoto časopisu, zejména exkursi mezi širokou paletu přírodních substancí působících neurotoxicky. Úvodem se dozvíme základní fakta o toxokinetice. Následuje speciální část, která je logicky členěna na rostlinné, houbové, bakteriální a živočišné jedy. Knihu uzavírá kapitola věnovaná základům léčby akutních intoxikací. Každá kapitola je opatřena odkazy na rozsáhlou literaturu. Kniha se může chlubit poměrně bohatým obrazovým doprovodem s množstvím barevných fotografií. Jde o velmi zdařilé dílo.

MUDr. Filip Španiel

Recenze

Základním posláním publikace, která vznikla spojeným úsilím pořadatelů - prof. MUDr. Vratislava Hrdiny, CSc., a doc. MUDr. Radomíra Hrdiny, CSc. - spolu s dalšími autory, prof. RNDr. Luďkem Jahodářem, CSc., RNDr. Zdeňkem Martincem, CSc., a doc. RNDr. PhMr. Vladimírem Měrkou, CSc., za přispění dvou recenzentů, profesora RNDr. Jiřího Patočky, DrSc., a profesora RNDr. Václava Suchého, DrSc., je přiblížit složitou problematiku přírodních toxinů a jedů bakteriálního, rostlinného a živočišného původu odborné veřejnosti. Ačkoliv jsou jedy a toxiny mnohých rostlin a živočichů známy již od dob dávno minulých, objem informací o nich se stále zvyšuje. Publikace tak přináší současný pohled na problematiku toxinů a jedů biologického původu a aktuální přehled informací o nich.

Kniha je rozdělena do dvou oddílů - části obecné a speciální. Obecná část seznamuje čtenáře především s toxikokinetikou, tj. přestupem xenobiotik přes buněčné membrány do organismu, s jejími způsoby a mechanismy (filtrace, difúze). Dále se věnuje principům absorpce, otázce distribuce, biotransformace, exkrece a toxikokinetickým parametrům.

Rozsáhlá Speciální část uvádí především charakteristiku a organotropní vlastnosti jedů a toxinů (např. již Paracelsus si u jedů uvědomoval, že jejich definice nemůže být jednoznačná, neboť sám konstatoval: „Všechny látky jsou jedy, není žádná, která by nebyla. Pouze na dávce závisí, že věc se stane jedem."). V této kapitole je podán výklad důležitých pojmů (endotoxin, exotoxin, enterotoxin, intoxikace) a jsou zde uvedeny hlavní typy jedovatých živočichů i organotropní vlastnosti toxinů a jejich složek. Součást této kapitoly tvoří vysvětlení používaných termínů (např. cytotoxin, hemoragin, hemotoxin, nekrotoxin, antitoxin aj.).

Další kapitolou speciální části jsou rostlinné jedy. Většina těchto látek vzniká jako konečný produkt látkové výměny rostliny. Výsledkem jsou metabolity, které mohou mít zásadní význam jako léčiva nebo rostlinné jedy. Oba projevy biologické aktivity vůči živočišnému a lidskému organismu jsou často závislé na přijaté dávce. Kapitola je členěna na subkapitoly podle jednotlivých metabolitů: obsahuje informace o terpenech, glykosidech, alkaloidech, toxických aminokyselinách a aminech, toxických proteinech, fenylpropanech, fenolech a fenolových derivátech, polyalkynech, lignanech, saponinech, kumarinech, nitrosloučeninách a azoxysloučeninách, fytoestrogenech a dalších rostlinných jedovatých metabolitech (kanabinody apod.) s uvedením charakteristiky látky, jejím podrobným rozborem, chemickým začleněním, působením v organismu, terapeutickým využitím i toxicitou.

Kapitola Houbové toxiny a jedy seznamuje čtenáře s toxikologií hub a s toxiny hub s mikrostélkou - mikromycet, jako jsou námelové alkaloidy (mykotoxikóza ergotismus!), aflatoxiny (byla vyslovena hypotéza o spojitosti mezi biologickou aktivitou aflatoxinu a rozvinutím Reyova syndromu) a další. Autoři rovněž představují jedy hub s makrostélkou - makromycet, podávají jejich negativní zdravotnický dopad (otravy houbami), seznamují např. s otravou muskarinem či působením psilocinu a psilocybinu, jejichž aktivita je podobná aktivitě biogenních aminů CNS - serotoninu a dopaminu. Kapitola dále seznamuje s potenciální karcinogenitou hub, alergickým působením hub u některých jedinců a s dalšími houbovými jedy. Závěr tvoří důležité informace o projevech otrav, postupech při intoxikaci po požití hub i základy terapie.

Toxiny sinic a řas jsou další kapitolou zařazenou do Speciální části. Sinice jsou rozšířené ve sladkých vodách i v mořích, některé druhy (plovoucí pěna) jsou často významně toxické. Také ústřice mohou být smrtelně nebezpečné, jsou-li napadeny saxitoxinem - paralytickým jedem z mořských plžů a sinic. Kapitola v rámci této tematiky seznamuje mj. s makrolidy, látkami produkovanými sinicemi Cyanophyta.

Zvláštní skupinu makromolekulárních látek vyvolávajících poškození organismu a vedoucích k onemocnění až ke smrti představují bakteriální toxiny. (Prvním objeveným bakteriálním toxinem byl v roce 1888 difterický toxin). Pozornost je v této kapitole věnována stafylokokovému enterotoxinu, difterickému toxinu, toxinům klostridiovým, botulotoxinu, tetanospasminu a shigatoxinům. Posledně jmenované toxiny mohou být původci vážného průjmového onemocnění s letálním koncem.

Intoxikace způsobené suchozemskými a mořskými živočichy jsou tématem samostatné kapitoly Speciální části. Autoři zde popisují jednotlivé formy otrav bičíkovci, žahavci apod. Uvedeny jsou rovněž otravy jedem některých druhů sklípkanů a dalších druhů pavouků a štírů. Kapitola představuje i nebezpečí běžně se vyskytujících živočichů, jako jsou roztoči, klíšťata (klíšťová encefalitis, Q-horečka, borrelióza, brucelóza, tularémie apod.), hmyz (včely, vosy, sršně, mravenci), popsáno je i nebezpečí některých brouků (španělská muška), ostnokožců a obojživelníků. Kapitola uvádí rovněž přehled lékařsky nejdůležitějších jedovatých hadů, možnosti využití živočišných toxinů a abecední seznam jedů, toxinů a jejich složek.

Tuto nesmírně zajímavou a cennou publikaci uzavírá kapitola nazvaná Zásady léčby akutních intoxikací způsobených přírodními toxiny, doplněná důležitými adresami a telefonními čísly pracovišť, která poskytují odbornou pomoc při intoxikacích.

Každá z kapitol je doplněna rozsáhlým seznamem odborné literatury. Publikace dále obsahuje seznam zkratek a symbolů, bohatý rejstřík, instruktivní schémata a tabulky. Obohacena je rovněž výbornou barevnou obrazovou dokumentací i originálními snímky hub.

Nutno konstatovat, že uvedené informace nejsou jen suchým výčtem daných skutečností, ale poutavým zpracováním toxikologických tajů přírody. Jak také v úvodu říká prof. Vratislav Hrdina - „(uvedené informace) nabízejí možnost studia dosud málo probádaných oblastí buňky, iontových kanálů, neuropsychických stavů, hemostázy atd." Publikace odhalující roušku tajemství přírody kolem nás určitě zaujme toxikology, lékaře, farmakology, biology a odborníky dalších profesí a usnadní jim jejich práci.

MUDr. Olga Wildová

Recenze

Společnou péčí dvou předních českých nakladatelských domů se na knižním trhu počátkem letošního roku objevila pozoruhodná monografie, jejímž posláním je přiblížit naší zdravotnické veřejnosti přístupnou a srozumitelnou formou i v našich podmínkách velmi významnou problematiku přírodních toxinů, tedy chemických látek biologického původu produkovaných jednobuněčnými a mnohobuněčnými organismy, tj. bakteriemi, rostlinami i živočichy, jež mohou negativně ovlivnit lidské zdraví. Pod vedením prof. MUDr. Vratislava Hrdiny, CSc., emeritního profesora farmakologie a toxikologie a dlouholetého pracovníka katedry toxikologie VLA J. E. Purkyně v Hradci Králové, a doc. MUDr. Radomíra Hrdiny, CSc., z katedry farmakologie a toxikologie Farmaceutické fakulty UK v Hradci Králové se při její přípravě spojili zkušení autoři z renomovaných pracovišť v Hradci Králové - prof. RNDr. L. Jahodář, CSc., RNDr. Zdeněk Martinec, CSc., a doc. RNDr. PhMr. V. Měrka, CSc.

Práce je přehledně rozčleněna na obecnou a speciální část, za něž je připojen nejen obvyklý pomocný aparát zahrnující seznam zkratek a symbolů a propracovaný rejstřík, nýbrž i ryze praktický seznam adres a telefonních čísel specializovaných pracovišť a kontaktních míst, která poskytují odbornou pomoc při intoxikacích. Cenné je také, že za každou kapitolou následuje souhrn relevantní literatury. Přitažlivost práce rovněž zvyšuje velmi kvalitní barevná obrazová dokumentace.

Obecná část je uvozena statí stručně seznamující s vývojem studia přírodních toxinů, jejich využitím i zneužitím a zejména s definicí pojmu přírodní toxin. Podstatu obecné části pak tvoří kapitola nazvaná toxikokinetika, která se zabývá kinetikou toxinů a jedů v organismu, počínaje jejich přestupem přes buněčné membrány, absorpcí, distribucí, biotransformací, exkrecí a vysvětlením základních toxikokinetických parametrů a jejich praktickým významem.

Speciální část pak podává přehled o klasifikaci jedů z hlediska jejich účinku a následně uvádí charakteristiku jednotlivých jedů a toxinů a jejich organotropních (toxických) vlastností. Přehled zahajuje kapitola věnovaná rozsáhlé skupině rostlinných jedů - terpenům, monoterpenům atd., glykosidům, antrachinonovým glykosidům, kardioaktivním glykosidům, alkaloidům, toxickým aminokyselinám a aminům, toxickým proteinům, fenylpropanům, fenolům a fenolovým derivátům, ketonům, chalkonům, chinonům, fenolovým kyselinám, tříslovinám, polyalkynům, lignanům, saponinům, kumarinům, nitrosloučeninám a azoxysloučeninám, fytoestrogenům a dalším rostlinným jedovatým metabolitům (sirné rostlinné metabolity, kanabinoidy a různé sloučeniny).

Následně je probrána toxikologie hub, a to toxinů hub s mikrostélkou (hub vláknitých - mikromycet), např. aflatoxinů, fumonisinů, ochratoxinu A, patulinu, trichothecenů aj., a jedů hub s makrostélkou - makromycet (hub tvořících makroskopickou plodnici). Autoři uvádějí rozdělení otrav způsobených makromycetami, chemickou charakteristiku a mechanismus působení jedů makromycet, např. amatoxinu, psilocybinu, muskarinu.

Následující kapitola se soustřeďuje na toxiny sinic a řas. Při výskytu vodního květu v lokalitách rekreačního koupání je i v ČR známo významné zdravotní riziko v podobě alergických reakcí a také rozvoj hypersenzitivity I. typu způsobující dýchací potíže po inhalaci alergenu.

Kapitola o bakteriálních toxinech obsahuje výčet jejich nejvýznamnějších představitelů, včetně stafylokokového enterotoxinu B, difterického toxinu, botulotoxinu a shigatoxinu.

Zajímavá je rovněž kapitola o intoxikaci způsobené suchozemskými a mořskými živočichy doplněná o abecední seznam těchto jedů, toxinů a jejich složek.

Závěrečná kapitola speciální části je věnována zásadám léčby akutních intoxikací způsobených přírodními toxiny, a to od základních opatření přes eliminaci toxických látek z organismu až po opatření k urychlení eliminace, včetně metod extrakorporální eliminace a symptomatických opatření.

Publikace je v naší současné vědecké produkci pro svou ucelenost a kvalitu zpracování, jež poskytuje encyklopedickým způsobem významné informace o zdravotně závažných přírodních látkách, zcela ojedinělá. Jako taková může velmi dobře posloužit pedagogům i studentům, praktikům a v neposlední řadě i vědeckým pracovníkům v oblasti medicíny, farmacie, hygieny, přírodovědy i ve veterinární oblasti, jimž ji lze vřele doporučit

RNDr. František Malíř, PhD., Zdravotní ústav v Hradci Králové, NRL pro biomarkery mykotoxinů, mykotoxiny v potravinách

Recenze

Toxinologie je věda zabývající se studiem toxinů produkovaných jedovatými živočichy, rostlinami a mikroby včetně možností příslušné terapeutické intervence. Právě tuto oblast často extrémně toxických látek čtenáři přibližuje kniha, na jejímž sepsání se podílel vyvážený a z hlediska jednotlivých oborů nadmíru zkušený kolektiv představovaný toxikologem, farmakologem, botanikem, biologem a epidemiologem.

Přírodní toxiny a jedy - mimochodem hned na začátku knihy je vysvětlen rozdíl v obsahu těchto pojmů - představují v současné době nejen příčinu nechtěných (někdy i chtěných) intoxikací, případně i výchozí surovinu při výrobě některých léčiv, např. z farmakodynamické skupiny cytostatik, kardioaktivních látek apod. V době individuálního i státního terorismu nutno bohužel počítat i s narůstajícím rizikem jejich zneužití v jedné řadě s nechvalně proslulými nervově paralytickými látkami typu sarinu a somanu. Přitom se nejedná o méně nebezpečné toxiny, jak si dovolím demonstrovat na dvou příkladech. U hlodavců se perorální toxicita somanu či sarinu - vyjádřená jako LD50 - pohybuje v rozmezí od 0,5 do 0,9 mg/kg, u abrinu je to 0,01 mg//kg, u botulotoxinu dokonce ještě méně. Život ohrožující dávka nervově paralytických látek u člověka se pohybuje mezi 10-20 mg, u ricinu to může být již od 0,03 mg. Navíc v případě nervově paralytických látek je k dispozici propracovaný a účinný systém jak léčebných, tak profylaktických opatření, který u toxinů chybí.

Po krátké obecné části, zaměřené především na stručný výklad nezbytných toxikokinetických ukazatelů, následuje podrobná speciální část přinášející postupně základní rozdělení a charakteristiku jedů a toxinů, rostlinné jedy, houbové toxiny a jedy, toxiny sinic a řas, bakteriální toxiny, intoxikace způsobené suchozemskými a mořskými živočichy a zásady léčby akutních intoxikací způsobených přírodními toxiny. Závěrem jsou uvedeny i nejdůležitější adresy a telefonní čísla pracovišť poskytujících odbornou pomoc při intoxikacích. Vlastní text je doplněn řadou kvalitních fotografií původců uváděných toxinů.

Přírodní toxiny a jedy tak vyplňují naprostou absenci odborných knih tohoto zaměření a rozsahu na českém trhu. Vždyť např. kniha Kůrky a Pflegera Jedovatí živočichové vyšla před 20 lety, Rostliny způsobující otravy a alergie autorů Baloun a spol. před 15 lety. Relativně nejnovější kniha z této oblasti, Mannova Jedy, drogy, léky (překlad z angličtiny), věnuje otázce toxinů přírodního původu pouze 34 z celkového počtu 203 stran, a to hlavně z kulturně-historického a popularizujícího pohledu. Za uvedených okolností si tato, nakladateli pečlivě vypravená, publikace jistě najde široký okruh spokojených čtenářů.

MUDr. Josef Herink, DrSc., Vojenská lékařská akademie J. E. Purkyně, Hradec Králové

Recenze

Kniha napsaná skupinou královéhradeckých toxikologů a toxinologů bude nepochybně velmi vítaná v odpovídajících kruzích. Zaplňuje určitý prázdný prostor. Je encyklopedicky pojatá, čímž se liší od některých předchozích kompendií, vydaných na tomto poli. O tom bude ještě řeč. Proč ji ale recenzujeme zde? Má, přirozeně, rozsáhlou kapitolu věnovanou »Intoxikacím způsobeným suchozemskými a mořskými živočichy« napsanou Vratislavem Hrdinou, Radomírem Hrdinou a Zdeňkem Martincem. A v ní část zasvěcenou členovcům. A ta si zaslouží náš bližší pohled.

Je to kapitola, která jistě nepostrádá nic z toxikologického hlediska. Ale obsah jednotlivých odstavců nepůsobí vždy dojmem skutečného rozmyslu. Co že vše do nich soustavně zařadit. Pravda. Takovýto cíl bývá pro autora nesnadný. Stále se potom ukazuje, co vše ještě schází a co je třeba pracně vyhledávat, aby nešlo jen o nahodilé zařazení informací tak, jak se dostaly do ruky. Když se jen trochu znalý čtenář v této oblasti začte do těchto stránek, najde na nich přece jen dosti nepřesností, které mohou mít hlubší příčiny. Hned v úvodním odstavci s výčtem členovců se dozvíme, že se dělí mimo jiné na Acarina a Acari, což je jedna a tatáž skupina. Dnes spíše označovaná Acari. Snad je to příliš přísné, ale chelicery pavouků se česky nazývají »klepítka«, ne »čelisti«. Mýlí to. Pavouci rod Argiope nepatří do čeledi »skákavkovitých Salticidae«, ale »křižákovitých Araneidae«, jak je správně uvedeno v tabulce 8.2. Totéž dvojí zařazení u rodu Atrax. Nepatří do čeledi Dipluridae. Systematický výčet druhů pavouků z rodu Latrodectus je jen jeden z mnoha, což by bylo vhodné uvést. Nově se tu setkáváme s »jedovatými« klíšťaty. Ano. Jsou vlastně taká, s ne zcela jasnou příčinou tohoto působení. Která to vlastně jsou? Tento jev byl popsán ve spojení s nejrůznějšími druhy klíšťat. I běžného klíštěte obecného, i když ne od nás. Kde se tak vůbec tedy děje? U nás je chápeme především jako trapiče a přenašeče nemocí. Rychle se klíštěte zbavit je proto vhodné právě kvůli snížené možnosti přenosu nákazy. Mravenci jsou »neokřídlenými« zástupci blanokřídlých jen jako dělnice. Kde na světě žijí vůbec »červení« mravenci z rodu Solenopsis, kteří sice nemají ustálené české označení, ale určitě právě toto je nejméně vhodné? Bez údaje o jejich rozšíření může mít čtenář dojem, že žijí snad i u nás, když ten český přívlastek zde běžně užíváme. U puchýřníků Lytta vesicatoria se vůbec nedozvíme, že byli dříve užíváni jako afrodisiaca, také emmenagoga či diuretika. Proč by tyto brouky coby drogu někdo vůbec jinak požíval a měl pak popisované příznaky? Jinak je chvályhodné, že bylo české názvosloví v zásadě užito v souladu se soustavou navrženou v roce 1954, případně s novějšími odbornými publikacemi, které v tomto duchu pokračují a potřebně tuto oblast rozšiřují. Zabraňuje to zmatkům, které jsou v dnešní záplavě populární zoologické literatury tak běžné.

Rozšiřme poněkud recenzi dále. Jak uvedeno na začátku, je to kniha encyklopedicky pojatá. Jiné cíle si zřejmě neklade, takže jí nelze vyčítat, že jí schází jakási rozsáhlejší, řekněme obecně kulturnější dřeň známá z toxikologií Vondráčkových a později Vondráčkových-Riedlových a spol. (»Klinická toxikologie«, Avicenum, 5. vydání, 1980). Příjemně tento způsob připomene jen předmluva Vratislava Hrdiny. (Nic nevadí, že informace o tom, že Heydrich zemřel, protože granát, který jej zasáhl, obsahoval botulotoxin, je jen údaj z jedné publikace.) Výše zmíněné toxikologie však nejsou v recenzované knize vůbec citované!? Jako by nebyly! Své vysoké hodnoty však neztratily a nesmí se na ně zapomínat! Literatura citovaná za probíranou kapitolou nezná např. ani Kornalíkovy »Živočišné toxiny« (SZN, Praha 1967). Pravda. Je to kniha postarší, ale pro zájemce stále užitečná! (Citovaná je jen Kornalíkova kapitola ve výše zmíněných knihách.) Přitom právě u této kapitoly je dovolen luxus - 442 citací! Až na výjimky vesměs nejmodernějších. Stěží asi vyhovujících zásadě vyhlášené v úvodu knihy, že půjde hlavně o práce s rozsáhlou bibliografií. S počítačem se lze dnes dobrat i soupisu třeba desetinásobného.

Srdce bibliofila potěší to, jak je tato kniha dokonale vypravena. Splňuje nejnáročnější požadavky. Výborně vytištěna na vysoce kvalitním natíraném matném papíře švédské výroby a doplněna krásnými barevnými ilustracemi, s opravdu neotřelými záběry. Je z nich zřejmé, jak pečlivě byly vybírány! Nic, co by bylo právě po ruce, jen aby to bylo. Vazba je vkusná a dovoluje knihu pohodlně otevírat bez nebezpečí, že se ve hřbetu rozlomí.

Je to určitě užitečná kniha a platí o ní to, co bylo řečeno v prvních větách. Bude dobře sloužit v oblasti toxikologie a je jistě dobře, že vyšla.

Josef Chalupský

Recenze

Kniha o celkovém počtu 302 stran podává podrobný přehled toxinů tzv. přirozeného původu, tedy produkovaných živými jednobuněčnými i mnohobuněčnými organismy - mikroorganismy, houbami, rostlinami i živočichy.

Text je rozdělen na část obecnou a speciální. V obecné části je na celkem pěti stránkách čtenář seznámen s obecně platnými základními toxikokinetickými mechanismy od přestupu toxické látky přes buněčnou membránu, absorpci, distribuci v organismu, biotransformaci až po vyloučení z organismu.

V úvodu speciální části jsou uvedeny definice termínů a dalších pojmů, které jsou dále v textu používány, zejména definice toxikologie a toxinologie, rozdíly mezi exotoxiny a endotoxiny, či organotropní vlastnosti toxinů. Kapitola Rostlinné jedy (L. Jahodář) vyjmenovává a stručně charakterizuje jednotivé skupiny a podskupiny toxických produktů rostlinného metabolismu (terpeny, glykosidy, alkaloidy, aminokyseliny, proteiny, polyalkyny, lignany, saponiny, kumariny, sloučeniny s nitro- a azoxyskupinou, fytoestrogeny), uvádí jejich chemické vzorce, názvy, původ a základní toxické působení.

Z rozsáhlého výčtu jednotlivých rostlinných toxinů je pouze malá část, která je známá odborné veřejnosti a alespoň povědomá široké veřejnosti, a to především proto, že se jedná o obecně známé jedy nebo proto, že byly či jsou využívány v léčbě. Převážná většina názvů, uváděných v každé skupině vždy v abecedním pořadí, je však většině čtenářů zcela neznámá, což potvrzuje složitost v chápání zdravotních rizik rostlinné říše a vyvrací obecně zakotvenou představu, že vše, co je přirozeného původu, musí být nutně i zdraví prospěšné.

Jako příklad známějších toxinů lze uvést např. taxol, jehož specifický vliv na dělicí vřeténko je využíván v léčbě nádorových onemocnění (paclitaxel), glykosidy produkující kyanovodík, strumigenní glukosinuláty v brukvovitých rostlinách, kardiotoxické glykosidy (digitalin, digoxin, digitoxin), které se používaly v léčbě některých srdečních poruch, zároveň však byly i oblíbeny některými autory či autorkami detektivních románů, obdobně, jako např. koniin, atropin, skopolamin či strychnin.

Pozornost je věnována strukturám souhrnně označeným jako pyrrolizidinové alkaloidy, které již před cca 30 lety byly zařazeny mezi látky s mutagenní a karcinogenní potencí a jejichž toxické účinky se mohou projevit zejména u pasoucích se zvířat. Zmíněn je rovněž vliv fytoestrogenů, rostlinných steroidů, na fertilitu, který je pozorován u ovcí a skotu. U člověka jsou snahy využít tyto látky jako náhrady estrogenních hormonů v případě klimakterických potíží.

Oblast rostlinných jedů je však podstatně rozsáhlejší, což dokumentuje více než 70 stran textu včetně 5 stránek citací zahraniční i naší literatury. Záplava názvů jednotlivých toxinů, z nichž některá jména znějí velice poeticky (např. narciklasin, L-mimosin), je doprovázena uvedením odborných názvů rostlin, v nichž se daný toxin nachází. Nicméně, pokud by čtenář chtěl získat přehled o zastoupení jednotlivých toxinů v konkrétní rostlině, orientuje se značně obtížně. Autoři nezmiňují (pravděpodobně úmyslně) možné protektivní účinky některých látek přirozeně se v rostlinách vyskytujících (např. u brukvovitých rostlin či Ginkgo biloba). Kapitola věnovaná rostlinným toxinům je dále na celkem 16 stránkách doprovázena barevnými snímky řady rostlin s českými i latinskými názvy.

Kapitola Houbové toxiny a jedy (L. Jahodář) je zpracována na 26 stránkách včetně osmi názorných barevných snímků jedovatých hub. V první části podává přehled o nejčastěji se vyskytujících mykotoxinech (aflatoxiny, ochratoxiny, trichoteceny, patulin apod.) produkovaných vláknitými houbami - mikromycetami a zmiňuje projevy jejich toxického působení. V druhé části pak popisuje toxiny makromycet, hub tvořících makroskopickou (v textu uvedeno v důsledku překlepu „makroskopiskou") plodnicí. Jsou popsány základní příznaky intoxikace houbami, jejich rozdělení dle původu, orgánového působení a biologické aktivity a v závěru pak stručně postupy při terapii otrav.

Toxinům sinic a řas (L. Jahodář) je věnováno devět stran textu se zdůrazněním jejich původu, biologického působení a rozdělením podle chemické struktury s doprovodem strukturních vzorců.

Problematika bakteriálních toxinů je známá už více než 100 let. V publikaci (V. Měrka) je zpracována na 12 stránkách. Zahrnuje exotoxiny (toxické bakteriální proteiny) i endotoxiny (lipopolysacharidy). Mezi exotoxiny patří např. stafylokokový enterotoxin vyvolávající alimetární intoxikace, ale i difterický toxin, který působí cytotoxicky a odpovídá za klinický obraz diftérie. Jsou zmíněny i další závažné bakteriální toxiny (klostridiové toxiny, které produkují Clostridium perfringens, Clostridium botulini či Clostridium tetani), základní klinické příznaky jejich působení a diagnostické možnosti. Bakteriální toxiny jsou produkovány i některýni enterobakteriemi jako Shigella dysenteriae nebo toxinogenní sérotyp E. coli O 157:H7.

Intoxikace způsobené živočichy jsou méně známé, to však neznamená, že jsou i méně závažné. To potvrzuje i 76 stran textu, včetně 4 stran barevných snímků vodních i suchozemských živočichů, věnovaných kolektivem autorů (V. Hrdina, R. Hrdina, Z. Martinec) této problematice. Mezi známější patří např. neurotoxická či paralytická forma otravy toxiny bičíkovců v člověkem konzumovaných korýších a měkkýších, tetrodotoxin v játrech a dalších orgánech čtverzubovcovitých či histamin a další biogenní aminy v rybách mikrobiálně kontaminovaných. Za zmínku stojí rovněž žahavci vyvolávající u člověka bolestivou, až životu nebezpečnou reakci hroty žahavých vláken. Mezi terestrické organismy s možným toxickým účinkem patří pavouci (např. sklípkani), štíři, roztoči, klíšťata, včely, vosy, mravenci a někteří brouci (puchýřník lékařský produkující kantharidin). Autoři uvádějí u zmíněných intoxikací základní příznaky postižení i způsoby ošetření. Mezi živočichy tvořící toxiny a ohrožující člověka patří i někteří obojživelnící a především hadi, jejichž názvy a výskyt je uveden v přehledné tabulce. Současně jsou zmíněny i postupy při první pomoci uštknutím. Závěr této kapitoly obsahuje abecední seznam toxinů živočišného původu.

V závěru publikace jsou uvedeny (V. Hrdina a R. Hrdina) zásady léčby akutních intoxikací způsobených přírodními toxiny.

Součástí publikace je i seznam použitých zkratek a rejstřík.

Celkově je publikace zpracována velice kvalitně a je jí možno vytknout snad jen několik drobností. Jednou z nich je opakované používání termínu „mutagenicita" místo správného mutagenita. To svědčí o bohužel stále častějším bezmyšlenkovitém přejímání anglických termínů včetně koncovek, přestože již několik desetiletí je používán termín mutagenita odvozený od slova mutagen (mutagen - mutagenní, mutagenita, stejně jako karcinogen - karcinogenní, karcinogenita či alergen - alergenní, alergenita). V bohatém rejstříku nejsou uvedeny furanokumariny (jsou skryty pod kumariny). Tyto drobné nedostatky však neubírají na obsahové kvalitě publikace. Knihu je možno doporučit z hlediska obsahového i pro její kvalitní provedení jako významnou součást i ozdobu každé odborné knihovny.

prof. MUDr. Milena Černá, DrSc.

Recenze

Encyklopedicky pojatá kniha, které schází »dřeň« toxikologií Vondráčkových a později Vondráčkových a Riedlových, v knize nezaslouženě necitovaných. Při zřejmě zvoleném pojetí to nelze asi vyčítat. Obsahuje, přirozeně, část Houbové toxiny a jedy, zpracovanou profesorem Luďkem Jahodářem z Farmaceutické fakulty UK v Hradci Králové. Zkusme se zde proto na ni blíže podívat.

Výčet jedů a jejich popis a účinky jsou jistě dostatečné a v pořádku. Navíc někde se v této kapitole objeví i výše postrádané oživující zajímavosti, např. »Horečka sv. Antonína« u ergotizmu, »krůtí X onemocnění« a »Reyerův syndrom« u aflatoxinů, »Balkánská ledvinná choroba« pod ochratoxiny atd. (bez odkazů). Neblaze však zapůsobí hned v prvních řádcích uvedený »systém« hub, který je zcela zmatečný. A když začneme důkladněji pročítat jednotlivé odstavce, zarazí nás, jak jsou v nich bez výběru a pohromadě uváděny různé druhy hub, lhostejno, zda rostou u nás či v jiném světadíle - to se čtenář z textu vůbec nedozví, ačkoli jde o závažné údaje. Přestože je kniha určena především odborné veřejnosti, vůbec by nevadilo, kdyby kromě názvů vědeckých byly užita také česká jména hub - samozřejmě, že jen tam, kde to lze (např. v části věnované jedům živočišným česká jména uvedena jsou).

Znejistěn uvedenými zkušenostmi jsem požádal o nahlédnutí do této kapitoly některé kolegy s větší mykologickou erudicí než je moje. A uvedu zde několik jejich poznámek, které se mně nezdají vůbec hnidopišské. Termín Eumycota vyšel dnes z používání, protože říše Fungi jej pokrývá. Rod Cephalosporium již dávno neexistuje. Druhy z něho jsou z větší části převedeny do rodu Acremonium. A cephalosporin produkuje především Acrimonium chrysogenum. Ochratoxin produkuje z penicilií pouze druh P. verrucosum - ne chybně uvedené P. verruculosum a nikoliv také další druhy ze str. 117. Dále jsou uvedena záhadná jména, jako např. Hypoxylon terricola a tajemný rod Dolabella (str. 120). Nebyl nalezen ani v »Dictionary of Fungi« z roku 2001. A kritizováno je i neodlišené zařazení rodu Taxomyces hned za Pleurotus a Lentinus (str. 131), jakoby to byla běžná makroskopická houba, zatímco je to endofyt na Taxus brevifolia. To odpovídá výše zmíněném stylu.

Je tu cítit jisté podcenění významu jiné obsahové stránky než je pouze ta prvoplánová. Určitě by pomohla předběžná porada s jinými mykologickými kolegy. Vím, že se takovéto věci nedaří snadno »schystat«, ale při obdobném vzdělání autora by se to mohlo povést. Pochvalu zasluhují barevné fotografie. U hub jich není mnoho, ale jsou pěkné a platí to pro ilustrace celé knihy. Jsou vesměs dobře vybrané a výborné. Kladem je i literatura recenzované kapitoly, která je střídmá (nesrovnatelná s přebujelou literaturou v části živočišné), ale chybí v ní hlavně citace Herinkova. Jeho kapitola, psaná pro výše zmíněné toxikologie Vondráčkovy, vyšla dokonce samostatně (Herink, J.: Otravy houbami. SZN, Praha 1958). »Zastaralá« je jen zdánlivě. Nikdo již nedá dohromady Herinkovu na výsost užitečnou kazuistiku. Znalost existence této knihy by byla pro čtenáře potřebná. Připomínat možnost zařazení do literatury také knihy Kubičky, J. a spol. »Jedovaté houby« (Avicenum, Praha 1980) je asi spornější, neboť je více populární. Nicméně život přece nezačíná až od dnešní doby.

Dokonale knižně provedená, jak je již dobrou tradicí v záhlaví uvedených nakladatelství, s určitě přínosným obsahem zaplňujícím jistý prostor, jde nepochybně o knihu, která bude na trhu vítaná.

doc. RNDr. Josef Chalupský