Slovník českých lékařů-spisovatelů

Recenze

Mezi medicínskými novinkami na českém knižním trhu jsem objevil také zajímavou knížku MUDr. Svatopluka Káše, syna MUDr. Josefa Káše, zakladatele legendárního sdružení Kocourkovští učitelé. Slovník, jak sám autor v úvodu říká, je výsledkem mnohaleté práce, které se věnoval přes třicet let. O českých lékařích-spisovatelích uveřejnil celou řadu menších článků, a to většinou v různých lékařských časopisech. Někdy to byly jen medailonky lékařů, které osobně znal, některé články pak byly soubornější a byly uspořádány podle odbornosti lékařů (dermatologové, internisté, neurologové, pediatři, stomatologové). Některé články pak byly naopak uspořádány podle literárního žánru, kterému se ten který lékař převážně věnoval (básníci, dramatici, autoři cestopisů, tvůrci medicínského humoru atd.). Slovník českých lékařů-spisovatelů tedy nevznikl náhle. Dalším stupínkem, a jak sám autor uvádí, stupínkem nedokonalým, byla v roce 2003 vydaná rozsáhlejší práce, v níž bylo zachyceno větší množství autorů. Přes tyto peripetie tedy došel Svatopluk Káš až k současné podobě Slovníku, který má abecední řazení autorů. V závěru Káš uvádí seznam lékařů dle profesí - obory teoretické, patologická anatomie a soudní lékařství, mikrobiologie, internisté a příbuzné obory, pediatrie, neurologie, psychiatrie, dermatologie, obory chirurgické, gynekologie a porodnictví, oftalmologie, otorinolaryngologie, stomatologie a praktičtí lékaři. Neméně zajímavý je třístránkový seznam používaných pseudonymů. Mnoho nám napoví i desetistránkový seznam použité literatury, v němž jsou práce doktora Svatopluka Káše uváděny na dvou a půl stranách.

Slovníková hesla více než pětiset jmen lékařů mají stručné biografické údaje a případně kompletní bibliografii. Autor nepíše obsahy děl a hlavně ne žádné literárně kritické hodnocení, k čemuž se necítí být povolán. Časový rozsah uváděných autorů zabírá dlouhé období osmi staletí, od 13. století až po současnost, po první léta 21. století. Přitom ovšem doba středověku je lékaři zastoupena velmi střízlivě. Nejsou zde pochopitelně uváděni autoři-lékaři, píšící pouze odbornou lékařskou literaturu. Některé údaje, týkající se například místa narození či úmrtí či rok úmrtí, chybí. Ve Slovníku mohou chybět i některá díla, která se autorovi nepodařilo zjistit. Díky šťastným okolnostem a zejména díky paní Aleně Regalové z uváděného nakladatelství Galén se podařilo doplnit množství chybějících dat i mezer.

Slovník českých lékařů-spisovatelů zaznamenává lékaře píšící česky, případně v jazyce německém, což tu ovšem většinou není výslovně uváděno, spíše to může vyplývat ze souvislostí u autorů, píšících ještě v období Rakousko-Uherska. U středověkých či renesančních autorů pak přichází v úvahu psaní v latině. Co především čtenáře u této poměrně nevelké knížky překvapí, to je její vlastně nenásilně předestřený ideový obsah. Čtenář si může maně uvědomit, na jaké duchovní bohatství je tu poukázáno, že lékaři - možná na rozdíl od většiny těch současných, kteří jsou spíše vyčerpanými dělníky na svém pracovišti - patřili a díkybohu také mnohdy ještě patří především mezi elitu národa, že se mohli věnovat nejenom své profesi, ale po večerech také inspirativní práci za psacím stolem. Uvědomí si, jaká literární bohatství nám naši předchůdci i současníci lékaři zanechali, jaké literární bohatství se stalo součástí celé naší kultury minulosti i současnosti.

V rámci recenze pro vysloveně moravský časopis Vlastivědný věstník moravský tu nelze nevyzvednout lékaře čistě moravské či slezské. Někteří se na Moravě anebo ve Slezsku pouze narodili, někteří se naopak narodili v Čechách a na Moravě delší dobu žili a pracovali, či tu i zemřeli. Z těch, kteří jsou s Moravou či Slezskem úzce spojeni, ale přitom prožili život v Praze, či naopak z těch, kteří se narodili v Čechách a přitom větší část života strávili na Moravě a přímo v Brně mi - aniž bych musel Slovníkem příliš listovat - vyvstávají především dvě lékařské osobnosti, známé naší kulturní veřejnosti z první poloviny 20. století. Je to autor, který se narodil v Háji ve Slezsku, jeden z předních českých novodobých spisovatelů, Vladislav Vančura, spíše literát nežli lékař. Především svými Obrazy z dějin národa českého se výrazně zapsal do literárních dějin české společnosti. Z poválečných 60. let si jistě vzpomeneme na významné zfilmování jednoho jeho díla - Markéty Lazarové - režisérem Františkem Vláčilem. Pro děti napsal půvabnou knížku Kubula a Kuba Kubikula (1931). Svůj život navíc skončil hrdinsky: po atentátu na Reinharda Heydricha v roce 1942 byl mezi popravenými. Původně člen KSČ, který z ní vystoupil v roce 1929, po převzetí vedení strany Klementem Gottwaldem. První předseda a iniciátor skupiny Devětsil. Autor inovativních postupů i osobitého jazyka v literatuře a filmový scénárista.

Druhým výrazným autorem, který téměř čtyřicet let působil v Brně, byť se narodil v Čechách, v Karlově u Křivoklátu, je Antonín Trýb. Jako lékař se v roce 1917 habilitoval pro obor dermatovenerologie. V roce 1921 byl povolán, aby v Brně, u nově ustavené Masarykovy univerzity, zřídil dermatologickou kliniku, na níž působil až do své smrti (1960). Antonín Trýb obohatil českou literaturu o sbírky poezie i lyrickou komedii (Vodníkova nevěsta, 1909), ale především pak výraznými romány Císař chudých (1935), který se opírá o podrobné historické a archeologické studie, a Dioklecián a jeho doba (1937). Při volném listování Slovníkem narazíme i na současníky, z nichž musíme nepochybně uvést gynekologa a endokrinologa Radima Uzla, narozeného v Ostravě, širší veřejnosti známého především jako sexuologa. Je autorem mnoha populárních článků a publicistických relací v rozhlase a v televizi a také autorem popularizující sexuologické literatury. V Třebíči se dále narodil Jaroslav Zvěřina, který od roku 1977 působil v Sexuologickém ústavu 1. LF UK v Praze. V roce 2004 byl zvolen poslancem Evropského parlamentu. Zvěřina je autorem esejů se zaměřením na sexuologickou problematiku.

Jsou tu ale i méně známí a méně populární autoři nové doby, například Ludmila Uličná, která se narodila i zemřela v Ostravě (1920-1997). Je především autorkou cestopisných reportáží, mimo jiné Na shledanou, Afriko aneb moskvičem až na Saharu (1979), Sahara, má láska (1987), Na obzoru Island (1981) a další. Autorka pracovala na brněnské kožní klinice. Mezi moravskými lékaři jsou i takoví, kteří se zabývají pouze poezií. Alois Volkman, narozený v Chudobíně u Olomouce, který studoval na LF UP v Olomouci, je básníkem s typickou úspornou formou verše, s více než desítkou básnických sbírek. Mezi publikující lékaře se řadí také lékaři-emigranti. Zdeněk Hruban, který se narodil v Přerově, ale studoval na LF UK v Praze a v Hradci Králové, emigroval v roce 1948 a dostudoval medicínu v Chicagu. Hruban je autorem mnoha prací o českých vystěhovalcích a krajanském hnutí v USA i o dějinách poúnorového exilu. Kromě jiných uveďme alespoň práci Tři sta let Čechů a Slováků v Americe. Mezi současníky může zaujmout i Marta Brtníková, narozená v roce 1931 v Ostravě, která promovala na LF MU v Brně v roce 1956. Původně dětská a zubní lékařka v Ústí nad Labem je autorkou drobné beletrie a mnoha popularizujících, zdravotně výchovných prací: Žena a její svět (1985), Sex - AIDS (1989), Děti, sex, rodiče (1990), Důvěrně o muži, důvěrně o ženě (1992) a dalších. Marta Brtníková působila rovněž v Prognostickém ústavu ČSAV.

Naším současníkem je také Jiří Štefl, který se sice narodil ve středočeském kraji, ve Všestarech u Prahy, ale po promoci na LF UK se usadil v Brně. Nejprve internista, pak profesor farmakolog Masarykovy univerzity, dnes bychom řekli též účastník druhého a třetího odboje. Psal populární eseje a úspěšné detektivky a také zdravotně výchovné práce, podané s humorem. Zemřel v Brně v roce 1961. Ještě podstatně produktivnějším autorem beletrie z lékařského prostředí je Pavel Jansa, narozený v roce 1942 v Prostějově. Medicínu studoval na brněnské LF UJEP, dnes opět Masarykova univerzita, a dalších 30 let působil na brněnských a olomouckých univerzitních pracovištích. Stal se docentem a v roce 1983 profesorem patologické anatomie na LF UP v Olomouci. U tohoto lékaře musíme obdivovat zejména skutečnost, že i když se beletrii věnuje až od roku 1990, tak za dalších 20 let dokázal napsat a vydat 27 knižních titulů. Je autorem několika románů z lékařského prostředí, majících převážně detektivní zápletku. Překládá také z němčiny a angličtiny a je externím redaktorem dvou nakladatelství. Není nezajímavé zde některé tituly vyjmenovat: Začalo to Belmondem (1991), Hříšní lidé v bílém (1996), Doktoři nejsou andělé (1998), Muži žijí dvakrát (2001), Poslední walz (2008).

Za výraznou osobnost mezi lékaři na Moravě lze v uváděném smyslu jistě považovat i MUDr. a PhDr. Josefa Sajnera (1909 ve Slavkově u Brna - 1992 v Brně). Ve své praxi se pohyboval na Moravě, v Třebíči a v Brně. Tu na filozofické fakultě vystudoval ve věku 74 let historii (1983). Vybudoval Ústav historie lékařství při katedře sociálního lékařství. Napsal četné publikace z dějin lékařství a menší monografie o našich zahraničních lékařích a přírodovědcích, také o R. Vanýskovi, J. Jesenském, C. Linné, Marcusi Marci z Kronlandu, o M. Curie-Skłodowské, o Sigmundu Freudovi i J. G. Mendlovi a J. Ev. Purkyně. Neméně zajímavým autorem byl i Jan Šmarda, narozený v roce 1930 v Brně, který promoval v roce 1955 na LF MU v Brně. Vyučoval biologii na LF v Brně a v Plzni a studenty psychologie FF MU v Brně. V roce 1990 byl jmenován profesorem. Mnoho cestoval po světě. Byl bratrancem básníka Ivana Blatného. Autor množství odborných publikací a několika knih esejů, kauzerií, úvah a vzpomínek.

Ze začátku novověku je ve Slovníku uváděn Adam Huber z Reisenbachu, který se narodil ve Velkém Meziříčí (1546), stal se lékařem a univerzitním profesorem v Praze a také osobním lékařem císaře Rudolfa II. Mezi půvabné mnohomluvné názvy tehdejší doby se řadí i jeho spis Šestero hlavních příčin, pro které jeden každý je povinen se šetřit a tak své zdraví opatrovat. V povědomí odborné veřejnosti se nepochybně nachází také Jindřich Wankel, který zemřel v roce 1897 v Olomouci. Byl hutním lékařem v Blansku a pak v Olomouci. Jako lékař se zajímal o archeologii, byl také zakladatelem Vlastivědného muzejního spolku v Olomouci. Z bibliografie jmenujme alespoň práci Sloupská jeskyně a její doba pravěká (1880).

Bylo by jistě možno uvádět další autory se zajímavou literární tvorbou, narodivší se na Moravě či ve Slezsku, či v této oblasti působící. To ovšem není úkolem této recenze. Šlo tu spíše o upozornění laskavého čtenáře na zdařilou informativní publikaci, vydanou autorem, rovněž lékařem, Svatoplukem Kášem a „vypilovanou" a vydanou nakladatelstvím Galén, které se v nové době vydáváním lékařské i popularizační literatury zabývá. Díky za ni. Co pro naši kulturu znamenají publikující lékaři a jak velký počet jich v průběhu staletí je, to bylo řečeno již v úvodu. Ještě poznámka na závěr: je přirozeně potěšující, že se někdo zabývá lékaři, publikujícími také jiné než čistě odborné lékařské texty. Lékaři v České republice mají prostě v tomto směru štěstí. Nevzpomínám si, že by se někdo zabýval členy jiných profesí, kteří takovýmto způsobem obohacují naši literární kulturu, kulturu českého jazyka a českého způsobu myšlení. Například kromě odborných textů publikující architekty či stavební inženýry, anebo vůbec stavbaře. Anebo co třeba kuchaři? To se prosím nesnažím ani v nejmenším o ironii.

Zdařilá slovníková práce by snad nemusela chybět v žádné z knihoven kulturně orientovaných lékařů.

František Vícha