Mýlíš se, řekla Láska

Recenze

TERAPIE NOHEM

Co dokáže vyvolat moment, kdy se z neznámé písničky stane dobrovolně a nadšeně sdílená kulturní událost? Za jakých okolností si širší publikum uvědomí, že určitý autor je může tak dobře pobavit nebo obohatit, že se vyplatí sledovat ho? Tu a tam narazím na starší českou hudbu, která v čemsi předběhla vkus své doby - a to nejen ten mainstreamový, ale i klubový. Bývají z toho takzvané kultovní kapely: pár lidí je zbožňuje, všem ostatním jsou šumafuk. Newyorský Jeffrey Lewis má o tom rozkmitu mezi osaměním a adorací skvělou komickou písničku Cult Boyfriend: „Jen jedno nechápu: když jsem tak skvělý, proč si to ksakru nemyslí o něco víc lidí?"

Tenhle moment, řekl bych, je součástí příběhu písničkáře Jana Jeřábka, jehož starší nahrávky právě vycházejí pod názvem Mýlíš se, řekla Láska (vydává Galén). Jeřábek působil na scéně především v prvních letech po listopadovém převratu: zájem o čerstvou tvorbu v Čechách byl tehdy patrně na absolutním historickém minimu. Jen úzké publikum registrovalo songwritery, kterým dali jejich starší kolegové ocenění v soutěži o cenu Ptáka Noha (tu tradici kdysi založilo sdružení Šafrán). Jeřábek, jeden z „Nohů", měl a pořád má nezaměnitelnou dikci: vypráví jakési případové studie, situační otisky psychologických zádrhelů. „Jsem na dosah všemu za průsvitnou slupkou, nemůžu blíž, nemám to rád…" Texty jako Svět dýchá nebo vrcholné Je sama (o dysfunkčním vztahu udržovaném pod heslem „hlavně že nejsem sama") v sobě mají přesně tu odhalující trefnost, pro kterou určití lidé nemají rádi terapeuty.

Což není náhodná asociace: Jan Jeřábek po léta vykonává praxi grafologického experta a do bookletu právě vydané desky si bez komentáře vypsal pár slov z Carla Gustava Junga: „Velké události světových dějin jsou v podstatě hluboce bezvýznamné. Podstatný je nakonec jen soukromý život jedince. Jenom v něm se nejdříve připravují a odehrávají všechny velké světové proměny."

Aby nedošlo k mýlce: nahrávky oprášené na Mýlíš se, řekla Láska (hostuje tu i Jan Burian) jsou nepochybně hodné doporučení. Ale Jeřábkova hvězdná hodina, k níž bych vztáhl tu kultovní úvahu z počátku textu, nastala ve skupině Před vaším letopočtem, jejíž dvě elpíčka (to druhé nese absurdní název Nejprodávanější deska) se v porevoluční době nepodobala ničemu - což trvá dodnes. V tom triu se sešel akademicky vzdělaný skladatel Vlastislav Matoušek (dřív člen skupiny Máma Bubo, dnes především etnomuzikolog), Jan Jeřábek a písničkář skvěle otevřený formálním experimentům František Janče. Janče a Jeřábek absolutně netrpěli nostalgií k folkovým autoritám: hráli si se zvukem, dělali potměšilé narážky na žánry, neměli problém dát k akustické sestavě bicí automat (což v téže době vynalézal za mořem Beck). Jančeho kytara občas soptila noisové otřesy a pak zas lkala country, trio do nahrávek svatokrádežně samplovalo Nohavicu a Mejlu Hlavsu: čistá postmoderna. Spousta posluchačů tehdy naprosto nechápala, proč někdo něco takového provádí. Nerozuměla ani Janu Burianovi, který s mladšími zvichřenými kolegy Jančem a Jeřábkem hrál několik sezon v triu.

Myslím, že až generace kapel, jako jsou Květy a Midi Lidi, přišla po letech s podobným pocitem - mixem ironie a dost propracované vlastní poetiky. „Opakovat ve dne, opakovat v noci, zopakovat si svůj oblíbený pocit," hypnotizuje Jeřábek na novém albu. Třeba někdo časem vrátí do hry alba Před vaším letopočtem: dnešní uši by je nepochybně poslouchaly už jinak. I tak by se dost divily.

Pavel Klusák

Recenze

LETNÍ RYBÁŘSKÝ ÚLOVEK A TAJUPLNÉ KLENOTY, CO NESTÁRNOU

(...)

Čím byla pro Ivána Gutiérreze Zuzana Navarová, tím je pro Jana Jeřábka Jan Burian. Spolu s ním a kytaristou Františkem Jančem vytvořili počátkem devadesátých let seskupení Další konec světa, které navázalo na formaci Před vaším letopočtem. Jeřábek v obou představoval ten nejintrovertnější prvek a přinášel písničky ovlivněné magií i viděním světa, kterou mezi české písničkáře zasel už v sedmdesátých letech Oldřich Janota. Vychází z toho, že připustíme-li hypotézu, že existují trampští písničkáři, folkoví písničkáři nebo rockoví písničkáři (a vlastně dnes již i popoví písničkáři), pak Jan Jeřábek je jednoznačně písničkářem „alternativním" ve smyslu hledání vyjádření, a vůbec není odvážné říci, že vlnu takzvaného freak folku předběhl přinejmenším o dekádu.

Jeho nové album je jakousi kompilací typu „best of", písničkami posbíranými z dostupných (či přesněji: již nedostupných) nahrávek, doplněných i několika koncertními záznamy. Na jednu stranu je tak možná maličko škoda, že tu téměř nikde není ke slyšení autor samotný, v nejsyrovější podobě, na tu druhou pak je nutno konstatovat, že veškeří hosté nejenže citlivě doplňují a zpestřují celek, ale nápaditým vkladem a všudypřítomnou chutí experimentovat mu dodávají na překvapivosti, a tak i na nadčasovosti.

Tím, že skladby dostaly nápaditou vnější podobu - a vlastně nejde o to, zda jde zrovna o empatický saxofon Víta Kahleho nebo naopak surovou, zběsile zkreslenou kytaru Františka Jančeho - a upoutávají už jen pestrostí aranží, je daleko snazší se nechat vtáhnout do jejich světa. Světa všímajícího si detailů, plného pozoruhodných postřehů tam, kde se jiní snadno nechají ukolébat obyčejností a nenápadností. Jeřábek je bytostný poetik, i přes „neupovídanost" umí maximálně využít tajuplnost, ale zároveň v jeho textech nechybí nenápadný humor ukrytý v paradoxech i v občas trochu sarkastických pointách.

Svět Jana Jeřábka, tak jak ho představuje výběr z jeho tvorby, je krajina skoro až návyková ve smyslu toho, že je lákavé se do ní opakovaně vracet. Autor k návštěvě zve jakoby nezúčastněně, ale zároveň s podivuhodnou naléhavostí. Dělí se o emoce i o vlastní postřehy a nebojí se svěřit se i s pochybnostmi. Ze všeho nejlepší je ale si u té nahrávky znovu uvědomit, že je - jak kdysi recitoval i v jednom z textů alba zmíněný Petr Váša - pořád naděje. Protože dokud budou existovat písničkáři jako Jan Jeřábek, tak nepraktičtí vůči hudebnímu průmyslu a tak samozřejmě nabízející jiná témata než ostatní i módní kopie zahraničních hudebních trendů, pak netřeba mít o tuzemskou hudbu strach.

Antonín Kocábek

Recenze

Nové album vlastně nabízí probírku dlouholetou (pokud si dobře vybavuji první zaslechnutí písní, asi dvacetiletou) tvorbou. V koncertních či v autenticky syrových demo verzích tu najdete všechny charakteristické přístupy, které učinily Jeřábkovo písničkářství výjimečným. Brutálně přesné pozorování pitoreskního světa lidských bytostí Je sama či Vypadáte opravdu dobře z repertoáru seskupení Další konec světa, které s Jeřábkem tvořili Jan Burian a František Janče, abstraktní poetické krajiny (Hloubka) i působivá zhudebnění staré perské poezie (Mýlíš se, řekla Láska). Zmíněná zvuková syrovost není překážkou, naopak písním sluší.

Pavel Víšek

Recenze

S JEŘÁBKEM UŽ NEBUDETE SAMI

Jméno písničkáře Jana Jeřábka vstoupilo do povědomí zkraje devadesátých let, kdy vytvořil rovnocenné trio s Janem Burianem a experimentujícím kytaristou Františkem Jančem. Později působil - opět s Jančem a také s etnomuzikologem Vlastislavem Matouškem - v alternativní rockové kapele Před Vaším Letopočtem. Profesí grafolog a psychoterapeut dnes už vystupuje spíš sporadicky a jeho nahrávky si musíte dokázat najít. Nejnovější album Mýlíš se, řekla Láska je průřezem jeho tvorbou a vyšlo na jaře péčí nakladatelství Galén.

Enfant terrible folkové scény se dobře připraveným výběrem připomíná ve všech polohách své autorské originality, od intimních křehkostí typu Ukolébavky pro Jidáška po zkreslenou kytarou pulzující miniaturu Vítej, jež už strukturou odmítá vžitou představu, jak by měla píseň vypadat. Ukázky z řadových desek střídají koncertní záznamy, ve své syrovosti ještě autentičtější než nijak nepřikrášlené studiové snímky. Zajímavé je, že Jeřábek sice patří mezi Osamělé písničkáře, jak zní název spolku sdružujícího solitéry žánru od Andrtové-Voňkové po Janotu či Vášu, ale na pódiu bývá málokdy sám: většina reprezentativní kompilace ho zastihuje spíš coby lídra bandu spřízněných muzikantských duší, než jako introspektivního individualistu. Ve skladbách Jana Jeřábka se snoubí myšlenky starých perských mystiků s důvěrně známými příběhy jakoby odpozorovanými ze života našich současníků. Jeden takový nás zavádí do mikrosvěta rezignovaného páru, v němž apatický mlčící muž už jen sedí v obýváku před talířem od jídla, zatímco jeho manželka se utěšuje „hlavně, že nejsem sama". Jinde se zase zpívá o muži, který má strach, že se řízne, protože by pak mohl zjistit, že mu už v žilách neteče krev... Třebaže obrazy, jež autor črtá, působí znepokojivě, záleží na vnímání každého z posluchačů, jak budou prožity. I v tom je síla Jeřábkova neokázalého písničkářství.

Milan Šefl