Můj král trpaslíků aneb cverkologie - první česká vědecká nauka o trpaslících

Ukázka

»Trpaslík je člověk, jehož velikost se limitně blíží nule. Trpaslík je malý horník, tedy - permoník. Trpaslíci zaujímají k lidem vztah ambivalentní; někdy pomáhají, jindy škodí. Trpaslíci žijí v době postmatriarchální, trpaslíci neloví, trpaslíci dolují…«

Tak zněla před více než třiceti roky z úst Jana Vodňanského první vědecká paradigmata týkající se oblasti, již jsem do té doby poznával nesoustavně, empiricky, často spíše metodou pokus - omyl než metodami vědeckými. Není mi omluvou, že tenkrát mi byla vědecká kariéra takzvaně nedoporučena (tedy česky: zakázána), neboť odpovědné orgány tušily, že mě zajímají více trpajzlíčci než vítězství socialismu na celém světě. (Nevraživost budovatelů světlých zítřků k našim malým souputníkům jsem si vysvětloval tím, že trpaslíci nepřišli ze Sovětského svazu, ba ani z carského Ruska, jako třeba děda Mráz, dále tím, že pokus o jejich instalaci do těchto oblastí provedený pod heslem SOVĚTSKÝ TRPASLÍK - NEJVĚTŠÍ TRPASLÍK přivedl na scénu několik dvoumetrových staříků s velkými hlavami, a nakonec také proto, že Sněhurčini malí horníci nebyli odborově organizovaní a neuznávali vedoucí úlohu KSČ, dnes KSČM.)

Trpajzlíci mě zajímali, nicméně chyběla mi taxonomie, systém; trpajzlíky jsem neměl utříděné, a to ani podle velikosti, natož podle významných rozlišovacích prvků. Jak se v tom vyznat? Například: »Jmenuju se Kinkaš Martinko a ze vší kůže botky mám…« podle Boženy Němcové. Co tento sebepopisující výrok přináší k objasnění podstaty onoho slovenského trpaslíka, zvícího podle SI systému cca 60 cm? Kam zařadit Kokeše Karla Michala, Kokeše, který čeká v prostorech pražské kanalizace na naplnění svého poslání »prásknout paličkou mezi uši, a máme tu mrtvolu!« tak dlouho, že mu ztrouchniví topůrko, a když chce pomoci dobrému člověku v tísni, hanebně selže? A to ponechávám stranou nevysvětlitelnou metamorfózu zlobného mužíka - toho, jenž zmlátil Mikešovy kamarády, přestože dospělému »ledva po kolena dosahoval« - v krásnou princeznu, která se pak za ne­ohroženého Mikeše provdala. Byl jsem prostě v pozici amatéra (z latinského amo, amas, amare), který si danou oblast sice zamiloval, vědecky ji však nezvládá.

Nutno říci, že i Jan Vodňanský (přestože se pokusil také o analýzu skupinové psychoterapie, ke které se profesionálové uchylují, když pacienti - řečeno hantýrkou sportovních komentátorů - nebezpečně přečíslí své terapeuty a začnou zlobit a vystrkovat růžky a nezbývá, než je nějakým způsobem decimovat, k čemuž právě skupinová terapie slouží) vystupoval více jako psychoterapeut pracující s malými vzorky než jako systematik. Jeho pozice při bádání o trpaslících se stále nalézala někdy mezi vědou a uměním, za což by ho sice pochválil Hippokrates, ale rozhodně ne Česká akademie věd, Klub septiků a další zastánci čisté a exaktní vědy. Vodňanský sice nabídl psychologické a sociálně-historické hypotézy, stejně však jako Sigmund Freud nebo Gustav Jung je nedovedl v rámci evidence based science (EBS) dokázat, ba ani se nepokusil je přesvědčivě obhájit. Tento neúspěch maskoval s úsměvem idiota útěkem k »rusálkám«, Popelce a nakonec k pohádkovým »zviřátkům«.

Trpasličí role zůstávala neorána navzdory odchodu dědy Mráze (za nějž do saní naskočil Santa Claus), příchodu hobbitů a skutečnosti, že umělecky nedostižné sochy trpaslíků se objevily v mnoha galeriích, zejména v příhraničních oblastech. Zdálo se, že věda o trpaslících je definitivně pohřbena, ledaže by se stal zázrak. A ten zázrak se stal.

V duchu textu slavného sokolského pochodu se co deus ex machina objevila osobnost nanejvýš povolaná, navíc ještě vyvolená. Dodnes na její počest trpaslíci nejen 6. července, ale po celý rok sborově pějí: Oře tam Helena / máti naše drahá, / oře tam Helena, / máti naše drahá. / Ona vyorává, / ona vyorává / naše stará práva.

Helena Haškovcová, erudovaná jak přírodovědně, tak filozoficky, byla mezi naší vědeckou elitou jedinou osobou, která byla schopná etologicko-eticky popsat svět trpajzlíků v jeho bohatosti i dynamice. Svou práci odvedla s amatérským nadšením (všechny žádosti o přidělení grantu jí byly zamítnuty s nejapným odůvodněním, že trpaslíci představují jen malý problém; jakoby molekuly nebyly menší, a co se do nich proinvestovalo!) a s vědeckou důkladností. Neodradila ji ani zpráva, že Šmudla je zapsán v pořadníku jedné slavné ortopedické kliniky a čeká na operaci (hrazenou pojišťovnou), jež ho má prodloužit nejméně o 5 centimetrů. Právo zvolit si výšku ať již chirurgickou cestou, nebo používáním růstového hormonu ještě čeká na zařazení do kodexu, až bude probrána ve Štrasburku otázka, zda také člověk standardního vzrůstu má právo vyžádat si zmenšující operaci či trpaslíkový hormon.

»Pravda ve vědě může být definována jako ta pracovní hypotéza, která je nejlépe upravena k tomu, aby připravila cestu další, ještě lepší hypotéze«, napsal slavný etolog Konrád Lorenz. Myslím, že i autorka má ke svým geniálním schopnostem adekvátní dávku skromnosti, aby považovala své dílo za základní kámen budoucí vznosné stavby této nejnovější vědy. Rozhodně však navrhuji zařadit knihu jako povinnou literaturu modulu věnovaného právům menšin (po provedené školské reformě), protože jedině včasná a ucelená informace nás uchrání před xenofobními náladami, až se trpaslíci budou rojit také jinde než v politice, kde se zatím těší výhodám pozitivní diskriminace.