Můj labyrint světa

Recenze

V edícii »Almanach medicíny« ako 10. zväzok vychádza v roku 2005 vo vydavateľstve Galén v Praha rukopis denníkových záznamoch známeho pražského profesora Dr. Josefa Charváta, bývalého prednostu III. internej kliniky Lekárskej fakulty Karlovej univerzity.

Prof. Charvát bol zakladateľom českej a československej endokrinológie a celý svoj život zasvetil vedeckej práci v tejto oblasti, o čom svedčí celý rad aj v súčasnosti platných poznatkov a pozorovaní.

Kniha, ktorú vydáva Galén v Prahe je voľný prepis poznámok denníka prof. Charváta. Má dve časti - v prvej časti sa venuje spomienkam, druhá časť potom prináša zápisky z denníkov z rokov 1953 až 1958. Záver publikácie hovorí o významnom živote tohto vedca a človeka, knihu ukončuje doslov, veľká obrazová príloha a menný register.

Publikácie prof. Chaváta sú veľmi známe a veľmi oceňované. Statní zdravotnícke nakladatelství a neskôr Avicenum vydalo v minulosti Charvátove publikácie, ktoré ešte aj dnes majú svoju čitateľskú hodnotu - nejde iba o vedecké diela, ide skôr o populárne písané knižočky, ako je »Človek a jeho svet« z roku 1974, alebo »Život, adaptace a stres« z roku 1973.

Jednotlivé poznámky prof. Charváta, literárne upravené v tejto publikácii, sú zaujímavé nielen po stránke obsahu, ktorý svedčí o širokej popularite prof. Charváta, ale aj o enormnom aspekte záujmov tohoto muža, počnúc skautingom a končiac vlastným povolaním lekára a vedca.

Kniha spomienok prof. Charváta predstavuje aj určitý pohľad do histórie obdobia, v ktorom žil a pracoval, s celým radom detailov nielen zaujímavých, ale aj významných.

Recenze

Vyrostlý z chudých poměrů, skaut a později jeho čelný funkcionář, premiant, vědec světového formátu, výborný klinik, svobodný zednář, nekomunista, člověk, který prošel dobou komunistického období bez větších problémů, nimrod (mezi internisty neobvyklé), společensky vytříbený, ovládající 3 světové jazyky (ve své době asi výjimka, když zřejmě prof. Pelnář uměl jenom německy, jak z textu vyplývá), absolvent klasického gymnázia, akademik a nositel řádu Rytíř Zlaté hvězdy, funkcionář WHO a konečně rektor Karlovy Univerzity po roce 1968, kdy musel krátce po volbě abdikovat.

To jsou základní body, které rozvádí kniha vzpomínek Josefa Charváta, jež dlouho nemohla vyjít. Pro Charvátovy zápisky totiž neplatilo »nomina sunt odiosa?«, psal si své poznámky a pozorování jak pro odlehčení v těžké době, tak asi i svému svědomí.

V době plné Charvátovy slávy jsem studoval na lékařské fakultě, bohužel přímo jsem se s přednáškami prof. Charváta ani s provozem jeho kliniky nesetkal. Až později jsem mohl obdivovat jeho schopnosti okamžitých brilantních souhrnů zcela nových poznatků v kurzu Novinky v biochemii.

Po stručném úvodním curriculum vitae následují vzpomínky na dětská léta, skauting, gymnázium, účast v 1. světové válce, na život za první republiky. Pozoruhodně působí přímluva jeho přítele, švédského korunního prince-skauta Gustava Adolfa, na jehož naléhání propustil A. Hitler Josefa Charváta z koncentračního tábora. Jako chlapec z chudých poměrů se vždy snažil vyrovnat svým bohatším či schopnějším spolužákům, jednoduše proto, že když mohou ti druzí, tak on také, a vždy se mu to povedlo.To bylo hnacím motorem jeho kariéry, kterou si předem nijak neplánoval. Zkrátka, vše mu padlo jakoby samo do klína, ovšem pomocí své inteligence, vůle a také diplomatických schopností, které umožnily včas se dohodnout na kompromisu, ať již to bylo v problematice skautského hnutí (netušil jsem, co jich bylo druhů a jak se ne všichni navzájem milovali) nebo odbojové činnosti během 2. světové války.

Zajímavé jsou jistě jeho styky s čelnými představiteli »strany a vlády«, především s K. Gottwaldem a V. Kopeckým, také s V. Širokým a dalšími. Líčí je ze svého pohledu jako celkem rozumné a přívětivé osoby. Je však třeba si dnes uvědomit, že z hlediska těchto prominentů šlo především o utilitární jednání. V té době nebyl žádný jiný, lepší a známější univerzitní profesor lékařství, který by se o ně v jejich nemocech úspěšně staral. Svým komunistickým lékařům funkcionáři příliš nevěřili, neboť byli často příliš mladí a více se věnovali politice slibující kariéru, než medicíně, v níž většinou nebyli příliš zdatní. Poněkud úsměvně zaznívá poznámka o tom, že v roce 1945 Charvát nevěděl, kdo byla paní Gottwaldová, a považoval ji za novinářku.

Při vzpomínkách na léta na fakultě nikoho nešetří. Velmi si vážil svého asistenta Břeského (kterého nemohl z politických důvodů prosadit k habilitaci), profesorů Vondráčka, Šikla, Diviše, Prusíka. Kriticky se staví k prof. Jiráskovi, gynekologu Lukášovi a řadě dalších.

Idylicky a s láskou hovoří o prof. Pelnářovi, který byl pravým otcem svých žáků a lékařů, řekli bychom téměř opatem tohoto řádového společenství. Vyzdvihuje na něm především schopnost neuzavírat se novým nápadům a ctít přesvědčení druhého a potěšení z vytvoření přátelského prostředí, což mu původně ani nebylo vlastní. Podobný dojem z prof. Pelnáře vyvolávají i nedávno uveřejněné vzpomínky prof. Mařatky.

Knihu přečtou pamětníci jedním dechem. Mladším čtenářům bude asi těžko pochopitelná doba, v níž se vzpomínky a zápisky vytvářely. Měly by se stát mementem a pomůckou pro kritické posuzování nových situací, které bývají často těm zmíněným podobné.

Kniha je doplněna řadou dobových fotografií a obsahuje také množství politických vtipů. Publikaci uspořádala poněkud neznámá Miroslava Sedloňová.

Doc. MUDr. Milan Kment, CSc.

Recenze

Nenechávejme ležet ladem lidský potenciál

Recenze nás obvykle nejprve seznámí s obsahem díla, zhodnotí jeho přednosti, kriticky se vyjádří o případných nedostatcích, posoudí kvalitu textu a občas se několika větami zmíní i o autorovi. Vzpomínky profesora Josefa Charváta však tímto způsobem recenzovat nelze. O obsahu nás totiž dostatečně informuje již název: Vzpomínky, zápisky z deníků. Můžeme jen dodat, že text vzpomínek (první část knihy) pokrývá období od autorova narození (r. 1897) přes první světovou válku až do konce světové války druhé, zápisky z deníků pak léta 1953 až 1959. A kvalita textu? Josef Charvát byl výjimečná osobnost, skvělý lékař a uznávaný vědec. Spisovatelem nebyl, přesto však jsou obě části jeho vzpomínek nesmírně čtivé. Zápisky z padesátých let pak o to více, že přinášejí těm, kteří tuto dobu zažili na vlastní kůži, informace z tehdejšího akademického zákulisí, veřejnosti dodnes málo známé.

Nejcennější na této knize však je možnost poznat osobnost tohoto výjimečného člověka. Narodil se v chudé rodině a jako chudý chlapec byl také vychováván. Tento domnělý hendikep se pak po celý život snažil překonat. A tak se mu nakonec podařilo stát se nejen uznávaným odborníkem ve své profesi, ale i velkým příkladem a vzorem v houževnatosti, píli a mravní čistotě. Když jsem začátkem šedesátých let nastoupil jako mladý asistent na lékařskou fakultu, vyslovovalo se tam Charvátovo jméno s úctou, k jeho klinice se vzhlíželo s uznáním a činy pana profesora byly sledovány s obdivem.

Profesor Josef Charvát byl skutečně výjimečnou osobností. V době svých nejproduktivnějších let zastával názor, který si v sobotu 28. března 1953 zapsal do deníku (s. 249): …nesnáším to naprosté nerespektování svobody jednotlivce v pronášení úsudků o tom, co je správné a nesprávné podle skutečné hodnoty a kvalifikace. To je hlavní důvod, proč jsem nevstoupil a nevstoupím nikdy do KSČ. Nejen však, že si to zapsal; on se podle toho i řídil v běžném životě a se svými názory se na veřejnosti rozhodně netajil. Mohl bych z jeho vzpomínek vybrat spoustu příběhů a zajímavých historek úsměvných, tragických i tragikomických. Neučiním tak a budu doufat, že zájemci si tuto knihu koupí, neboť její četba poučí více než stohy papíru popsaného mravokárci, politiky, politology či sociology.

Josef Charvát byl rozený vůdce, svou autoritu však nikomu nevnucoval násilím, příkazy, rozkazy nebo nařízeními. Vyplývala zcela samovolně z jeho schopností, které slušní a vzdělaní lidé kolem něho vnímali a uznávali. To neznamená, že neměl nepřátele. Měl jich ve skutečnosti mnoho a byli o to nebezpečnější, že to byli většinou lidé oddaní budování nové společnosti. Ti nejnebezpečnější a nejzákeřnější se vyznačovali stranickou příslušností a často i podprůměrnou inteligencí. Profesor Charvát s nimi zápolil téměř neustále a kupodivu nebýval vždy mezi poraženými. Dokázal totiž vycházet alespoň s těmi několika slušnými straníky a snažil se zbytečně je nedráždit. Nedělal to kvůli sobě. Věděl totiž, že jen pragmatický přístup mu dává alespoň malou naději prosadit občas na odpovědné místo inteligentního a pracovitého nestraníka proti línému hlupákovi se stranickou legitimací. Podařilo se mu tak i uchránit fakultu před zavedením některých nesmyslných nařízení přicházejících z míst nejvyšších. Za některé tyto své úspěchy vděčil svým privilegovaným kontaktům se státními a stranickými špičkami. Na tomto místě se čtenář asi zarazí. Antikomunista s konexemi na nejvyšší představitele strany a vlády? K vysvětlení tohoto paradoxu snad pomůže následující citace (s. 166): Brzy po 2. světové válce přišla ke mně do ordinace paní se srdečními potížemi a představila se jako Hermína Kopecká. Napsal jsem si jako obvykle její adresu i věk a povolání manžela: řekla »redaktor«. Vyšetřil jsem ji, předepsal léky, a když se ptala, co je dlužna, odmítl jsem honorář se slovy, že lékaři, umělci a žurnalisti u mě nikdy nic neplatí. Pak přišel únor a najednou její manžel už nebyl redaktor, ale mocný ministr, který nicméně nezapomněl, že jsem nevykořisťoval a že mi v ordinaci platili jen bohatí. Paní Hermína se tak stala mou pacientkou, a přivedla mi pak ještě Martu Gottwaldovou. Obě jsem je léčil a k oběma jejich manželům mě volali, až když byli in ultimis.

Dobrá memoárová literatura dokáže čtenáře vtáhnout do doby, kterou popisuje, a tím ho i vybízí k srovnávání. Vzpomínky profesora Charváta jsou v tomto směru zvlášť inspirující, neboť nám umožňují porovnat kariéru a životní osudy osobnosti s vysokou odbornou prestiží a pevných morálních zásad v dobách před a po nástupu komunizmu.

K politice měl profesor Charvát vztah vždy dosti vlažný. Ve třicátých letech sice vstoupil do agrární strany, ale sám o tom říká (s. 147): Můj vstup do agrární strany byl opravdu jen naivní čin apolitického člověka. Snad v tom byl i určitý odpor proti tehdejší politice komunistů… Během svého členství se zúčastnil jedné jediné schůze, z níž odešel ještě před koncem. Jeho členství pak zaniklo s druhou republikou. Raději se totiž angažoval v organizacích, kde mohl uplatnit své zkušenosti přímo nebo kde nalezl přátele s podobnými mravními principy. A s tím souvisí jeho aktivní a obětavé členství ve svobodném zednářství a ve skautingu.

K svobodným zednářům přivedly profesora Charváta zcela zákonitě jeho morální zásady se silným humanitárním zaměřením. Ve svých vzpomínkách se o svém členství, až na několik výjimek, z pochopitelných důvodů příliš nerozepisuje. Víme však, že byl členem velice aktivním. Se zednářstvím ho seznámil s největší pravděpodobností jeho přítel profesor Jiří Syllaba. Sám Josef Charvát do své lóže přivedl řadu významných osobností. Nejvíce (prozíravě) začátkem padesátých let, v době těsně před uspáním všech lóží v republice. Mnozí z nich se pak počátkem devadesátých let zasloužili o obnovení svobodného zednářství v naší republice.

Josef Charvát vždy miloval výlety do přírody, a tak se již v patnácti letech přihlásil do Junáka. Později založil vlastní oddíl a ve dvacátých letech převzal zdravotnický referát svazu. Začátkem třicátých let přešel do ústřední rady jako místopředseda svazu, jehož starostou byl tehdejší ministr zahraničí Dr. Edvard Beneš. V roce 1935, kdy byl Dr. Beneš zvolen prezidentem ČSR, se po něm stal starostou svazu právě Josef Charvát. Zůstal jím až do roku 1939, kdy na svou funkci rezignoval.

Během četby jeho vzpomínek před námi pomalu vyvstává nevšední osobnost se všemi svými dobrými, někdy i méně dobrými vlastnostmi a vybízí nás k zamyšlení, či spíše k jakémusi myšlenkovému experimentu mířícímu až do současnosti. Mnohokrát jsem se během četby snažil představit si osobnost typu Josefa Charváta v dnešním politicko-ekonomickém systému a odhadnout, jaký by byl jeho osud, kdyby se měl odehrávat dnes. Nemyslím, že by se Josef Charvát věnoval politice. Na to měl příliš silně vyvinutý smysl pro etiku. Rozhodně by se však zúčastnil společenského dění tam, kde by mohl uplatnit svůj smysl pro morálku a spravedlnost a kde by mohl přispět k morální očistě společnosti.

Nedávno jsem si koupil jarní číslo seriózního politického a kulturního čtvrtletníku, jež bylo věnováno otázkám vůdčích osobností ve světě, a v českém národě obzvláště. Z tohoto zdroje si zde na závěr dovolím použít citaci: …v každé společnosti je jen velmi skrovný podíl lidí, kteří jsou schopni řešit věci s nadhledem, koncepčně, s vědomím podstatných a dlouhodobých důsledků jednání. A ještě méně je těch, kteří tyto dovednosti dovedou uplatnit v mezilidské komunikaci a v institucionálních souvislostech.

V každém oboru lidské činnosti nalezneme jedince, již se vyznačují výjimečnou prestiží a vlivem. Souhrn těchto oborových elit, včetně teprve se rodící elity politické, vytváří širší elity společenské… žádná společnost si nemůže nechat jejich potenciál při ovlivňování věcí veřejných nechat ležet ladem (Jan Hartl: Vůdcové, račte dál. Přítomnost, s. 14-15, Jaro 2005).

Po přečtení memoárů profesora Josefa Charváta se kolem sebe rozhlížím, pátrám a hledám jedince, kteří by se mu podobali. Neboť, jak řečeno výše, neměli bychom nechávat, zejména v dnešní době, jejich intelektuální a mravní potenciál ležet ladem.

Petr Jirounek

Recenze

Vyšla dlouho očekávaná kniha. K autobiografiím a vzpomínkám prof. Vondráčka, J. Syllaby, J. Mařatky, O. Gregora, O. Poupy se přidala kniha vzpomínek a zápisků z deníku velikána české medicíny Josefa Charváta.

Už v úvodních kapitolách se musí čtenář zamýšlet nad tím, jak vzniká veliká osobnost, jaká je anatomie vzniku lékaře, pedagoga, vědce a možno říci génia Charváta. V literárním svědectví nacházíme poměrně jednoduchou kombinaci vrozeného nadání (jen tak mimochodem ve škole prakticky vždy klasifikace jedničkami), píle (jen tak mimochodem zvládne učení se několika jazykům), cílevědomosti, s kterou sleduje tu cestu, již považuje za nejsprávnější (studium medicíny, klinická a univerzitní kariéra atd.). K tomu řada šťastných náhod - zde bych vzpomenul úlohu jeho učitele Jakubšeho, který mladého Charváta usměrnil proti vůli otce na gymnaziální studium (kolik takových rozhleděných učitelů a někdy venkovských kněží - např. v životě T. G. Masaryka páter Satora z Čapkových Hovorů - nám »darovalo« vynikající osobnost tím, že pomohlo studovat nemajetným žákům). U Charváta se přidružovala schopnost stát již na gymnáziu na vlastních nohou, láska k přírodě a sportu (stál u kolébky českého skautského hnutí) a mimořádná schopnost zvládnout nejrůznější činnosti praktické a sportovní.

Sám výslovně uvádí, že řada funkcí a poct, kterých se mu dostalo, nebyla výsledkem jeho usilování, ale důsledkem jakési konstelace příznivých okolností - jde o skromnost autora - pravdou je, že v pozadí byla jeho mimořádně vysoká pověst lékaře, vědce, pedagoga.

Síla jeho osobnosti se projeví ve vzpomínkách na 1. světovou válku - jsou psány bez patosu, skromně popisuje svoje hrdinství na frontě (jako dělostřelec byl povolán do armády z prvého ročníku studia medicíny).

A pak přicházejí vzpomínky na život lékaře za první republiky - práce na Pelnářově klinice se živým popisem spolupracovníků a atmosféry na lékařské fakultě. K některým osobnostem měl blízko - vzpomeňme namátkou Vančuru, Šilinka, Prusíka, Syllabu. Habilituje se, otevírá soukromou praxi - získává jméno úspěšného lékaře. Díky tomu léčí řadu významných politiků prvé republiky - na prvém místě např. ministerského předsedu Švehlu, několik známých českých aristokratů.

Na prvorepublikové vzpomínky navazují pak kapitolky o léčbě prominentů komunistické éry - zejména dramatický popis smrtelné choroby prezidenta Gottwalda.

Poměrně podrobně se zabývá lety protektorátními - nezmiňuje se o svém pobytu v koncentračním táboře, z kterého byl vysvobozen díky zásahu švédského krále (spojovala jej s ním práce ve skautském hnutí). Kapitola o odboji proti Němcům se čte jako dobrodružný román - autorova statečnost byla mimořádná.

V druhém oddílu knihy jsou pak autorovy deníkové záznamy z let 1953 a 1958. Odrážejí dění na vlastní III. lékařské klinice, kterou vedl, na lékařské fakultě a politicko-ekonomické události v Československé republice v éře Zápotockého a Novotného a konečně problémy jeho vlastní rodiny. Charvátův smysl pro humor dokumentují záznamy politických vtipů v jeho denících.

Jinak ale je Charvátův život stálý boj a usilování o zlepšení věcí veřejných - na poli vědecké rady ministerstva zdravotnictví, fakulty, fakultní nemocnice, akademie věd (stává se jejím řádným členem), boj za nadané a pilné lékaře a jejich habilitace a profesury. Hořkost nad stávajícím politickým režimem prostupuje denní zápisky, i když mocní tehdejšího světa byli k Charvátovi - nestraníkovi velkorysí. Jeho osobnost lékaře, vědce a pedagoga byla tak mimořádná, že ji musel režim ocenit. Příliš vyčnívala nad někdy neradostným průměrem tehdejší medicíny.

Velmi lidsky zaznívají v denících občasné stesky nad únavou a pochybnosti o smyslu jeho snažení, práce, spisování vědeckých publikací. I veliké osobnosti mají právo nebýt stále silnými a dokonalými.

Charvát si uměl vybírat spolupracovníky - toto umění založilo lékařskou školu, která přežívá dodnes. Přispěla k tomu jeho osobnost, spojující v jedné bytosti lékaře, vědce, učitele a současně filozofa. »Non sum dignus« profesora Charváta hodnotit - to mohou jeho ještě žijící spolupracovníci. Mohu ale tvrdit, že podobné spojení životních úloh už asi v naší společnosti nepotkáme.

Proto je »Můj labyrint světa« jedinečný. Dík patří pořadatelům - paní Sedloňové a prof. Petráškovi. A nakladatelství Galén, které má zásluhu o tuto knihu, ale i o řadu předcházejících autobiografií lékařů. Knihu oživuje bohatá fotografická dokumentace většinou pro nás neznámých obrázků prof. Charváta a jeho spolupracovníků. Spolupracovníků, kterým můžeme závidět, že mohli vedle Charváta pracovat.

prof. MUDr. Karel Trnavský, DrSc.