Dnes Šafrán

Recenze

ZÁPISKY

Staří čeští houslaři občas podepisovali vlastní mistrovské kousky slavnými italskými jmény. Vytvořili tradici: naše současná hudební scéna připomíná cokoliv z té světové. S výjimkou starého dobrého Šafránu.

Bylo nás tam v publiku pražského Divadla Na prádle u příležitosti vydání studie Přemysla Houdy o písničkářském sdružení Šafrán tak trochu jako toho koření, které dnes nahradí umělá barviva. Rodinní příslušníci, milenky, novináři (vyberou si povinný výtisk a zmizí na další, lépe obufetovanou akci). Ze Šafránu zbyli skuteční pamětníci, naši spoluautoři-umělci v naslouchání.

Každý odzpíval tři písně. Kouzlem nechtěného, ochablostí smyslů jsme si po létech sami sobě od srdce zatleskali. Z dálkových soubojů s neviděnou policií, náměstky náměstků a inspektorů nekultury zbyly cudně nedokonalé rýmy, ledabylé melodie, pozapomenuté narážky. Málokdo se toho večera odvážil bez nostalgie vyzvat na život a na smrt současná témata. Jeden nedorazil, druhého raději nepozvali… Já skočil do řeky zapomnění, Dáša Andrtová vyvolala z minula pokorný doprovod bez elektrických kouzel, diváci konečně zahlédli Zorku Růžovou, autorku krásných Hutkových textů…

Spíš než staré mistry připomínáme dnes polotovární výrobek, manufakturu na vzpomínky. Akustická hudba, neopálená žádnou nálepkou world music, šukáním multimédií, designu, tance s vesmírným šumem, on-line improvizace či in-line bruslením, zůstává popelkou. Dřív se slušelo nikam nic o Šafránu nepsat. Čím míň o nás věděli, tím líp. Časy se mění. Dnes ta kniha potěší.

Vladimíra Merta

Recenze

PÍSNIČKÁŘI ZE ŠAFRÁNU: „STARÁ VLNA" NAŠLA NOVÝ OBSAH

Historie písničkářského sdružení Šafrán, tvořeného Jaroslavem Hutkou, Vladimírem Mertou a dalšími průkopníky tuzemského folku, skončila v roce 1977. Socialistickému režimu nepohodlné umělce tehdy rozprášila StB. Na loňském křtu knihy historika Přemysla Houdy o Šafránu se však „členové" sdružení znovu a v téměř kompletní sestavě sešli.

Záznam mimořádného koncertu, který proběhl 5. listopadu v pražském Divadle Na Prádle, nyní vychází na DVD, nazvaném symbolicky a zároveň v duchu starých plakátů Dnes Šafrán.

„Tvrdé jádro" a ti druzí

Ačkoliv někteří písničkáři na loňském koncertě logicky zavzpomínali na dávný repertoár - zvláště působivě vyzněla píseň Ticho Bohdana Mikoláška věnovaná Janu Palachovi a své místo měl i „písničkářský naivismus" Petra Lutky a Jaroslava Hutky - lehce převládaly nové či novější písně. Díky tomu nehrozí při sledování koncertního záznamu ani pustý sentiment, ani pocit mrtvé minulosti a ustrnutí autorů ve „starých nezlatých časech", natožpak oslavný patos.

Jiří Dědeček si v písni Za trochu lásky s geniálním sarkasmem tropí žerty z neonacismu. Dagmar Andrtová-Voňková vsadila výhradně na skladby z poslední desky Slunci ležím v rukou a je fenomenální jako vždy. V tématu ohlédnutí za předchozím životem se bez domluvy shodli Jan Burian (píseň Nanečisto), skromný a přesvědčivý Vladimír Veit (Čím dál víc) i Vladimír Merta (charakteristicky „mertovsky" překombinovaná anekdota Pomazánka a la humor). Slovenské lidovky v podání Zuzany Homolové zůstávají nadčasovou kvalitou.

Sestava účinkujících se neomezovala jen na pomyslné „členské jádro" Šafránu, vždyť písničkářské sdružení mělo efemérní povahu a nikdy „členství" striktně nevymezovalo. Dvě novější písně zazpíval také kytarista někdejší skupiny Marsyas Oskar Petr, a jako by tak zastoupil zpěvačku této kapely Zuzanu Michnovou, která se na pódiu neobjevila, i dalšího člena, zesnulého Petra Kalandru.

Třešňák opět nepřišel

Koncertu se bohužel nezúčastnila jedna z nejnápadnějších osobností Šafránu, Vlasta Třešňák. Třešňákova dnešní rockerská inkarnace by ještě více posunula dění na pódiu z minulosti do současnosti. I Třešňákova „absence" je však podle Hutkových slov, pronesených z pódia, pro Šafrán charakteristická. Ani v sedmdesátých letech prý nikdy nebylo jisté, zda Třešňák na vystoupení dorazí, ačkoliv slíbil, že přijde.

Vedle záznamu koncertu, který trvá bez deseti minut dvě hodiny, obsahuje DVD i půlhodinový dokument režiséra Václava Kučery, který prostřednictvím krátkých rozhovorů s písničkáři, „manažerem" Šafránu Jiřím Pallasem a hudebním kritikem Jiřím Černým připomene historii sdružení. Loňská kniha vzhledem ke svému značnému rozsahu pochopitelně mapuje dějiny Šafránu mnohem podrobněji a na rozdíl od krátkého filmu na DVD v ní nechybí prostor pro mnohdy rozporné názory protagonistů Šafránu. Ale jako povšechné, snadno přístupné shrnutí či obrazový doplněk ke knize poslouží dokument na DVD dobře.

Co na DVD bohužel chybí spolu s Třešňákem jsou filmové záběry z koncertů z let existence Šafránu. Atmosféru snímku dotváří jen několik dobových fotografií. Ovšem alespoň krátké filmové sekvence ze sedmdesátých let, byť amatérsky natočené a technicky nekvalitní, by dodaly dokumentu další rozměr a umožnily lepší srovnání. Ale je také možné, že výsledek pátrání v soukromých archivech by neodpovídal vynaložené námaze. Důležitější poselství disku představuje spíš fakt, že písničkáři Šafránu mají stále co říct.

Tomáš Polívka

Recenze

KNIHU O FOLKOVÉM ŠAFRÁNU DOPLNILO DOKUMENTÁRNÍ DVD

Velmi příjemným doplňkem k obsáhlé knize o písničkářském sdružení Šafrán, kterou vydalo vloni nakladatelství Galén, je nyní čerstvé DVD Dnes Šafrán, obsahující záznam koncertu a půlhodinový dokument.

Koncertní část byla natočena v listopadu loňského roku, kdy se za účelem křtu knihy sešla v pražském Divadle Na Prádle většina protagonistů sdružení a představila se vždy několika ukázkami svého repertoáru. Producenty koncertu byli Lubomír Houdek a Ivan Prokop, režii záznamu měl osvědčený Václav Kučera.

Jestliže výborná kniha Přemysla Houdy pojímá Šafrán především jako historický fenomén a je do značné míry prací teoretickou, koncertní záznam ukazuje praxi. Právě vystoupení jednotlivých zástupců sdružení ukazují, jak neuvěřitelně stylově široký byl záběr špičky zdejší folkové hudby, která se pod křídly této „ochranné známky" sešla téměř kompletní.

Vždyť snad nemůže být vzdálenějších přístupů k hudbě, než jaký má kupříkladu „akustický rocker" Oskar Petr a v současnosti silně duchovně orientovaný a spíše „nehudební" Petr Lutka, nebo jaký prezentuje ironický Jan Burian a pateticky rozmáchlý Bohdan Mikolášek. Nebo, konec konců, abychom zůstali u největších hvězd sdružení, po všech stránkách košatý Vladimír Merta a víceméně lidový Jaroslav Hutka.

Co byl Šafrán

Volné sdružení písničkářů, existující přibližně mezi lety 1972-1978. Jeho neoficiálním manažerem byl Jiří Pallas (který po své emigraci ve Švédsku pod jménem sdružení vydal řadu slavných gramofonových desek), jakýmsi vůdčím duchem či ideologem pak Jaroslav Hutka. Dalšími členy Šafránu byli Vladimír Merta, Vlastimil Třešňák, Petr Lutka, Dagmar Voňková-Andrtová, Vladimír Veit, Jan Burian, Jiří Dědeček a slovenská písničkářka Zuzana Homolová. V širším šafránském okruhu pak najdeme další významná jména jako například skupinu Marsyas (Zuzana Michnová, Petr Kalandra, Oskar Petr), Bohdana Mikoláška nebo Slávka Janouška. Dodatečně v emigraci byl Hutkou a Pallasem do Šafránu formálně přijat ještě Karel Kryl. Pokusy oživit Šafrán v 90. letech mj. i na bázi hudebního vydavatelství skončily neúspěchem.

Přesto tyto „protivy" ve své době k sobě vzájemně přitáhla síla snahy o svobodné autentické vyjádření a o překonání marasmu 70. let vlastní tvorbou, spojená se snahou co nejdéle se udržet mimo dohled státní moci. A přirozeně také užít si společně trochu legrace, což sice ani kniha, ani dokument příliš nezdůrazňují, z jiných dostupných pramenů ale i o této nikoli nepodstatné rovině víme mnohé.

Organizátorem dění kolem Šafránu byl Jiří Pallas, ne sice „výkonný umělec", nicméně člověk, který našel nejrůznější cestičky, jak nejen v době, která svobodnému umění nepřála, zajistit de facto legální činnost, ale jak také za ni například dostat zaplaceno. Tato pro mnohé pamětníky mýtická postava nejen asi nejobsažněji ze všech tázaných vzpomíná ve filmovém dokumentu, ale také v úvodu natočeného koncertu symbolicky křtí Houdovu knihu.

Jiří Pallas slovy Vlasty Třešňáka

Dvě gangsterské tlupy. Jedna jede přepadnout banku a zjistí, že ji ta druhá už předběhla.

„Dahmed, takhle by to nešlo dál!!"

Dají si tedy schůzku, na které dohodnou společnou, koordinovanou akci. A jeden šéf představuje šéfovi té druhé bandy své pistolníky, svůj Šafrán: „Tohle je Chico, tajdle Joe Dynamit, Pedro dobře střílí, Zuzi meje excelentně nádobí, Jerry ajn cvaj otevírá trezory..."

Na konci tlupy jede v civilu na oslu malej nekňuba.

„A kdo je tenhle?"

„No, to je náš Džorž!"

„A co umí?"

„Nic."

„A proč ho tedy máte?"

„Von má dobrý nápady."

Džorž Jiří Pallas, dobrý nápady.

(z knihy Vlastimil Třešňák - To je hezký, ne?, Galén 2007)

Samozřejmě ne všechny z výše zmíněných písničkářských stylů dodnes fungují stejnou silou jako před oněmi třiceti a více lety. To ale není to nejpodstatnější - i onen listopadový šafránský koncert, pravděpodobně definitivně poslední, byl svým způsobem dokumentem. A dokumenty jsou od toho, aby připomínaly podstatné věci. Což v tomto případě platí stoprocentně.

Ondřej Bezr

Recenze

ŠAFRÁN TEHDY A DNES

O knize Přemysla Houdy Šafrán (Galén 2009) jsem psal v rubrice Hudební knihovnička vloni. Galén ale vydal k tomuto projektu i DVD. To obsahuje dva tituly. Půlhodinový dokument o Šafránu a 109 minut dlouhý sestřih z koncertu tohoto sdružení, který se konal 5. 11. 2008 v divadle Na Prádle v Praze při křtu Houdovy knihy.

Začněme oním dokumentem nazvaným prostě O Šafránu. Hovoří v něm písničkáři a písničkářky ze Šafránu Dagmar Andrtová-Voňková, Zuzana Homolová, Zuzana Michnová, Vladimír Merta, Jaroslav Hutka, Jan Burian, Bohdan Mikolášek, Vladimír Veit a Petr Lutka, dále Jiří Pallas, který byl hybnou duší celého Šafránu, a publicista Jiří Černý. Režisér Václav Kučera zvolil formát mozaiky, kde se v proměnlivém tempu střídají jednotlivé osobnosti, a pokoušejí se nějak naformulovat, co to vlastně ten Šafrán byl. K mluvícím hlavám je občas přimíchán kousek muziky, občas archivní fotografie či jiné dokumenty. Někdy padají bonmoty, někdy střípky příběhů, někdy hluboké a zajímavé úvahy, někdy citová vyznání. Výsledek je velmi zdařilý a ukazuje, kromě jiného, jak musel být Šafrán neuchopitelný pro tehdejší StB.

Koncert pak je natočen zvukově velmi čistě s dostatkem kamer (obzvlášť vzhledem k tomu, že většinou jsou na pódiu osamělí písničkáři) a kromě vlastních písniček přináší občas krátkou promluvu účinkujících, hezké je třeba Mertovo absurdní líčení pohovoru před jakousi komisí, kde je jedním z členů stále titulován „pane Hutka". Asi nejvíc se mi ale líbí úsporný a promyšlený způsob, jak Bohdan Mikolášek uvede svou píseň Ticho, věnovanou kdysi oběti Jana Palacha.

Atmosféra koncertu působí velmi komorně. Lidí tam asi moc nebylo. Když si to srovnám třeba se záznamem koncertu Janouška (taky člen Šafránu) s Vondrákem z roku 1986, který vyšel na 2CD nedávno, je to až smutné. A ještě smutnější je, že sál prostě nezpívá. My pamětníci bychom mohli vyprávět, jak se tehdy společně notovalo. Kdyby se takovýto koncert konal v roce 1976, byl by narván každý sál v Praze.

Jednotliví členové Šafránu hrají každý dvě až tři písničky a volba byla na nich. Někdo zvolil jednu z doby totáče, jednu současnou, někdo jenom pamětnické, někdo jenom současné. Vše přitom má svou logiku.

Z hvězdného tria Šafránu těch dávných dob chybí Vlasta Třešňák, naopak Merta i Hutka hrají právě ty staré a slavné. Koncert začíná křtem Houdovy knihy, pak vystoupí postupně Jan Burian (Autostop, Nanečisto), Jiří Dědeček (Za trochu lásky, Posaď se, doktore), Oskar Petr (a s ním první zaručený „nešafránista" Jiří Vopava) (Jing Jang, Fabrica Atomica). Krásně a křehce působí Vladimír Veit (Čím dál víc, E 55) stejně jako Zuzana Homolová (Stála Andulka, Tenejže se, Terka, Terka) a Bohdan Mikolášek (Dům, kde bydlí láska, Ticho, Znovu). Vladimír Merta zahrál dvě staré písně, Pomazánka a la humor a asi nejkrásnější ze svých písní - Praha magická. Po něm vystupující Dagmar Andrtová-Voňková ve skvělé formě naopak zahrála písně novější až nové. Háje, Ester a Géza a Touha. Asi největším posunem prošel Petr Lutka, který s Markétou Lutkovou u klavíru vystřihne slavnou Zychovu rockůvku - protestsong Líza, a pak v triu (Petr Lutka, Markéta Lutková a Jiří Smrž) křehkou křesťanskou Panna Marie ze Strašína (od Ondřeje Fibicha). Z tohoto tria byl v Šafránu pochopitelně jen Petr. Závěr pak patří Jaroslavu Hutkovi a znovu pamětnickým písním Pravděpodobné vzdálenosti, Böhmen und Mähren a Tango o Praze. Tím koncert končí. Žádné závěrečné společné klanění, žádné ovace.

Koncert to byl nesporně krásný, natočen je zvukově čistě (Petr Neubauer, mix Dušan Vozáry), obrazově hezký, ale působí trochu studeně (střih Vilém Šrail, režie Václav Kučera). K takové trochu smutné, nostalgické náladě asi u mne přispělo i srovnání vkomponovaných fotografií a současných tváří členů Šafránu. Ale to setkání písničkářů, kteří zde s námi byli celou dobu od likvidace Šafránu po Chartě, těch, kteří odešli nebo byli nuceni odejít a vrátili se v devadesátých letech, i těch, kteří z větší části zůstali ve světě, je jímavé. A to je víc, než jen abiturientský večírek po pětatřiceti letech.

Jiří Moravský Brabec