Přízrak v nákupním středisku

Recenze

FEJETONISTA JAN BURIAN VYVEDL SVÉ PŘÍZRAKY Z NOVIN DO KNIHY

Písničkář, spisovatel a svéráz Jan Burian shrnul do jednoho svazku 107 fejetonů, které publikoval v novinách v letech 2006 až 2008. Při četbě však naštěstí nevzniká dojem „předávkování vtipnými komentáři". Naopak, po přečtení jednoho fejetonu z knihy Přízrak v nákupním středisku máme chuť pustit se do dalšího. Na sbírku nesouvisejících textů nezvykle napínavá četba.

Jednotlivé fejetony vlastně nejsou až tak nesouvisející. Nejen, že je pojí Burianovo vidění světa, známé i z jeho písní, televizních pořadů či cestopisů. Autor navíc seřadil texty podle příbuznosti témat (a bez ohledu na chronologii) do dvanácti kapitol a právě společné vnímání dává jednotlivým postřehům odlišné vyznění než ve spěchu přečtené vydání v novinách.

Krátká prozaická forma Burianovi zjevně sedí, asi nikoliv náhodou připomíná práci na písničkovém albu. Každá z miniatur jako by měla předehru, sloky, refrén a finále. Pointy vyzní podobně jako pointy písní z posledních Burianových alb Dívčí válka a Muži jsou křehcí. Kniha stejně jako dobré písničkové album netvoří sbírku jednotlivostí, ale celek s promyšlenou dramaturgií.

Jan Burian občas moralizuje, ale jen tam, kde je přesvědčen, že musí (Smutek tlustého vegetariána). Občas si vycucal téma z prstu, jak bohužel často velí deníkářská praxe (Proč ptáci zpívají). „Psaní pro psaní" je však vzhledem k počtu textů v překvapivé menšině.

Těžko říci, zda budou Burianovy fejetony, z podstaty žánru většinou komentující konkrétní „dobové" události, srozumitelné i za několik let, až povědomí o jejich prvotní inspiraci vyprchá. Lidská paměť není médium zrovna stabilní a kdo si po čase vzpomene na tahanice kolem Kaplického knihovny, dovoz sněhu ze Šumavy na Hradčany kvůli jakési lyžařské soutěži či na momentální „špičky" politického života?

Ale jelikož časy a hlavně lidé se zase tak nemění, nemusí ani Burianovy miniatury ztratit platnost. Stačí pouze za staré děje dosadit děje nové a nahradit jména zapomenutá těmi stávajícími. Nejen „čunkovská" hříčka nazvaná Nestydí se - má kopřivku! najde hlavní postavu v každé době.

Tomáš S. Polívka

Recenze

SOUBOR FEJETONŮ Z LET 2006-2008

Tenhle chodec se prochází Prahou 21. století, je však i průvodcem její minulostí. A nejen to, do svých textů vkládá v lehce ironické a humorné zkratce i dojmy, postřehy, nečekané souvislosti. Fejetony, jichž je víc než sto, jsou uspořádány do 12 tematických oddílů s názvy a podtitulky.

Básník a písničkář se taky rád občas vrací do míst i k zážitkům svého dětství, což je spojeno s osobou jeho věhlasného otce, jehož politické postoje jsou dodnes vykládány nejednoznačně a rozporně. To Jana Buriana zřejmě i po tolika letech od listopadu 1989 občas dostává do složitých situací, v nichž jako by předpokládal, že je povinen něco vysvětlovat a komentovat, nebo spíš že se to od něj očekává.

Jeho texty jsou občas kritické až rozhněvané vůči všemu hloupému, nízkému a falešnému ve společnosti i politice, převažuje v nich však vlídná zamyšlenost, s níž se obrací na své čtenáře, a pokud se občas neubrání příkřejšímu tónu, v závěru fejetonu se za to málem omlouvá, jako by chtěl říct, že to nemyslel zle, avšak stejně mu nezbývalo než to vyslovit, připomenout. Fejetony jsou i s odstupem času aktuální svou naléhavostí, nové události a situace jejich působivost nijak neoslabují. Pro čtenáře je užitečné obnovit si s autorem paměti, nechceme, aby obrazy v naší mysli smetl čas, mnohé z Burianových textu připomínají události, které se staly před lety, často desítkami let. A „náš" chodec se občas, možná i zdráhavě, s bolestí, ponoří do „rozvalin" své paměti (nejen na str. 25 v textu Proč ptáci zpívají) a jejích časových i emocionálních vrstev.

Jestliže jsme dosud spojení slov věřící a ateista považovali za nesmyslné, Jan Burian nás o tuhle jistotu zřejmě připraví - nejprve se možná trochu podivíme a mnozí z nás mají radost, že takový věřící ateista může mít dokonce i svého faráře. Ve fejetonu Krásné ráno vystihl polohu, v jaké se nepochybně nachází hodně lidí - ačkoli Boha jednoznačně neodmítají a nepopírají, zároveň o něm nepřetržitě a dlouhodobě pochybují.

Ze současné Letné (Na stejném místě - „Něco se tu staví, ale knihovna to nebude") se autor dostává ke vzpomínce na listopad 1989, v níž se mi částečně objasnil jeden velmi důležitý moment z manifestace na Letenské pláni. V žádném dokumentu o listopadových událostech, i když se každoročně proslovy umělců, novinářů a politiků opakovaly, tedy i záběry na Josefa Kemra, jsem už nikdy neviděla tu část, kdy Josef Kemr pateticky (a byly to chvíle, kdy patos byl adekvátní situaci a atmosféře) zvolal: Toho ďábla odsud vyženeme! Víckrát mě napadlo, jestli jsem si to nějak chybně nepropojila, až mi fejeton Na stejném místě potvrdil, že jsem se nespletla. I když ani to není jisté - Janu Burianovi se tento okamžik uložil v podobě věty: Ďábel musí být smeten! Záludnost paměti.

Když nás Pražský chodec provádí biografy svého dětství a dospívání (str. 51 - to zapomenuté kino mohl být Zvon), Pražanům poválečné generace se hned vybaví sklápěcí dřevěná sedadla, obrovská kamna i eskymo za padesátník. A jsou nostalgičtí při zmínce o tramvaji, která je „dnes zaparkovaná na Václaváku", kde žádné tramvaje už léta nejezdí.

Mezi záludné jevy patří vedle paměti i sám fejeton, jehož životnost mnohdy nepřesahuje ani do druhého dne, a ohrožuje tak své autory propadem do bezvýznamnosti. Pro Přízrak v nákupním středisku to ovšem neplatí. Když se paměti spojí s všemožnými přízraky a taky s nezbytnou schopností poutavě napsat, jak se to stalo, pak zároveň s autorem přežívá i jeho text.

Název posledního oddílu (i závěrečného textu) je Poslední noc před popravou (pardon - Poslední noc před podepsáním hypotéky) - tak tohle můžeme považovat za výstižnou uměleckou zkratku, kdy někde něco není, a přesto to tam každý najde.

Eva Škamlová

Recenze

KDYŽ BURIAN PÍŠE O STO SEDM

Písničkář, nejlaskavější provokatér u nás a všeuměl Jan Burian je člověk odporně pracovitý, alespoň tak na mne působí. Tento původem vystudovaný žurnalista v letech 2006 až 2008 psal do Deníku své fejetony a 107 jich spojil do knížky Přízrak v nákupním středisku.

Řazeny jsou tematicky do dvanácti oddílů, jejichž tituly a podtituly stojí za uvedení místo pokusu o popis jejich obsahu vlastními slovy: S Madonou v Loretě (Čerstvé zprávy z Hradčan), Poučení ze starého domu (Ze vzpomínek domovníka), Měšťácký blues (Sochy, psi, lvi, filmy a plastové lahve), Daleko od Moskvy (Z rodinné kroniky), Toulky českou přítomností (Zápisky ze studené občanské války), Zpěvy lidu pražského (O idolech, písních a jednom vikinském snu), Pohledy z dálky (Sám sobě zahraničním zpravodajem), Je jiná doba? (Malé noční a denní můry), Střepy na cestě (Z Evropy do Evropy), Jsem jenom chlap (Z intimního deníku), Život v jednom záběru (Pohádky a podpohádky), Poslední noc před podepsáním hypotéky (...a jiná tajemství).

Jednotlivé fejetony jsou vždy v rozsahu dvou téměř plných stran knihy, tedy typické jednohubky, připravené na noční stolek před usnutím. A podobně jako u nich, po první neodoláte a slupnete další. Na rozdíl od těch potravinových totiž nejsou ani po pár letech okoralé, ostatně není uvedeno, ze kdy je která a je to jedno. Burian velmi dobrým jazykem popisuje věci vždy nějak zasahující do našeho všedního života a dokáže to téměř vždy z nějakého zajímavého úhlu pohledu. Nachází zajímavé paralely a souvztažnosti, logicky konstruuje důsledky, které jsou mnohdy zdánlivě paradoxní. Ale většinou mu, asi stejně jako já, dáte za pravdu.

Část fejetonů se váže k hudbě (celá kapitola Zpěvy lidu pražského, ale leccos i jinde), část se zabývá jinými oblastmi kultury, ale štěpná témata přinášejí vlastně všechny.

Kniha je vypravena graficky čistě, byť spartánsky, bez jakýchkoli ilustrací, typografie byla volena zřejmě tak, aby se fejetony vešly na dvojstránku. Vždy rafinovaně tak, aby čtenář musel v polovině otočit list. Jedinou nevýhodou tohoto uspořádání je, že se blbě kopíruje fejeton jako celek na jednu stránku A4. Nenajdete rejstřík osob, ale zde to nějak zvlášť nevadí. Najdete kratičký doslov a poděkování (především jazykové lektorce Mileně Tučné) a krátké encyklopedické heslo Jan Burian. Ale především najdete spoustu příjemných čtenářských zážitků.

Kniha je dalším potěšením, které na mne seslalo nakladatelství Galén. Vždy nad dalším úlovkem z jejich produkce prožívám radost.

Jiří Moravský Brabec

Recenze

„DRTIVÉ JISTOTY NEMÁM RÁD"

Dvojí příležitost k oslavě (kromě zítřejších 57. narozenin) má Jan Burian. V Respekt edici mu právě vyšlo CD zhudebněných textů dánského básníka Bennyho Andersena a zároveň nakladatelství Galén vydává soubor 107 fejetonů, které písničkář a spisovatel napsal a uveřejnil v uplynulých dvou letech.

V knize s dlouhým názvem (Přízrak v nákupním středisku a další příběhy z této a jiné doby) nejde, jak Jan Burian sám upozorňuje, ani tak o fejetony jako spíš o soukromý deník: „Zápisník toho, co se mi za ten čas stalo."

Připouští, že z celkové sumy textů, které psal pro Pražský deník týden co týden coby „Pražský chodec" po dva roky, vypustil v knize jen pár těch příliš „aktuálních", ostatní jsou zamyšleními nad nejrůznějšími nadčasovými problémy - od rodinných až k politickým, i když těch je také jen sedm. Roztřídil je tematicky, nadhazuje otázky osobní i všeobecné. Dokáže čtenáře poučit i pobavit, ačkoli tvrdí, že každý fejeton píše především sám pro sebe, nikoli pro lidstvo.

Texty psané pro noviny jsou specifickým literárně-publicistickým žánrem. Jan Burian se hlásí k odkazu Chestertona či Nerudy. „Mám rád drobné autentické texty, které se nevztahují jen ke dni. Myslím na to, aby i po letech v nich lidi mohli něco najít. Rozhodně všechny své texty píšu s velkou vnitřní angažovaností." Naopak s texty cizími se potkal při práci na CD s opět nikoli krátkým názvem (Drtivé jistoty aneb Vlastní noha pod vlastním stolem). Už podruhé zhudebnil verše Bennyho Andersena. Z dánštiny je přeložil František Fröhlich, který Andersena označuje za „nejmilovanějšího dánského básníka, který vtipně a laskavě zesměšňuje národní nectnosti a velkohubou patetičnost, ale zároveň malému člověku, typickému hrdinovi svých básní, říká, že i jeho životní pocity jsou látkou hodnou poezie". Pro velmi intimní album Jan Burian složil hudbu, hraje na klavír a k němu zpívá.

S Andersenem (* 1929) se Burian cítí spřízněn duší i tématem. „Kdybych opravdu uměl to, co dělám, chtěl bych být jako on," říká. „Jeho verše jsou mnohovrstevnaté, přečtete si je a rozumíte jim napoprvé, ale přečtete si je znova a najdete v nich nové významy, oslovuje všechny vrstvy. V Dánsku je slavný, protože dokáže rozesmát davy a zároveň potěšit lidi, kteří přemýšlejí hlouběji. Je velmi inteligentní, je to člověk, který ve svém díle zahrnuje celé 20. století - všechny jeho existenciální stavy, pocity, radosti i skepsi a dokáže to dělat zábavně, i když jde o závažné věci."

Výmluvný název Jan Burian vysvětluje jako jisté varování před ustrnutím v pohodlí. „Jistoty jsou dobré, ale když jich je moc a brání vám pustit se do života, zkoušet nové věci, zpohodlňují vás, a to je podle mě nebezpečné. Může se stát, že vás to zavalí, stane se, že myslíte jen na to, jak zaplatit hypotéku, ale nic vás nežene poznávat dál, co je na tomto světě důležité. Drtivé jistoty nemám rád."

I tímto albem se Jan Burian hlásí ke komornímu rozhovoru písničkáře s posluchačem, v němž je už léta „doma". „Neumím se obracet k davu, každá má písnička je dialog s jedním každým divákem."

***

107 fejetonů

Texty z rubriky Pražský chodec psal Jan Burian dva roky týden co týden. Nesetrvávají však jen v hlavním městě: z Hradčan putují do Moskvy i na Island, všímají si pocitů čistě osobních i jevů nadčasových. Autor si v souboru fejetonů z let 2006-2008 dává záležet, aby nepsal jen o tom, co se stalo včera, dnes či zítra. Jeho nápady a myšlenky letí z „této" do „jiných" dob. Vydalo nakladatelství Galén.

Marta Švagrová

Recenze

KUDY JÍT NA FEJETONY PRIMÁŘE OZDRAVOVNY

Ve výčtu rolí akčního renesančního umělce Jana Buriana, muže z periferie Prahy a dědice genů E. F. Buriana, jsem opomněl funkci primáře Burianovy kulturní ozdravovny (BKO). Jan je zde sice - pravda - samozvaný, ale o to čilejší. Vždyť bé ká ó „pátrá" po zajímavostech, „radí" kam jet i co číst, „informuje" o všem, co se šustne okolo páně Jana, Osamělých písničkářů i jiných pozornosti hodných. A vlastně tak „Pomáhá a chrání" naši kulturu.

Loni Jan u nakladatelství Galén vydal knihu fejetonů Přízrak v obchodním středisku. Doporučuji ji koupit. Lovit v ní nápady a šetřit tak náklady. Čvachtat se v těch větách, jak v bazénu firmy „Jen do Velikonoc", užívat si slovní obraty i dějové zvraty a la film „který skoro dostal Oscara". Těkat knihou, nechat to náhodě. Volit podle toho, který název je vám sympatický, či ve stylu „O čem může být fejeton s tak blbým jménem?" Čtěte - a blbá nálada zmizí.

Je to ideální zábava na kratší trasy. Vždyť i Deník, pro který ty řádky vznikaly, čteme cestou, na pokračování. A že si tak z „Přízraku v nákupním středisku" můžeme „nedej Bože" něco přečíst dvakrát? Jistě, proč ne? Vždyť to se občas stane i při čtení textů, které vidíme prokazatelně poprvé.

Radek Strnad

Recenze

DVAKRÁT JAN BURIAN

Přízrak v nákupním středisku

Knižně vydaných 107 novinových fejetonů Jana Buriana, z let 2006-2008 je mimořádně čtivou dávkou typické „burianovštiny", vyvážené kombinace neprvoplánového humoru, sarkasmu, (sebe)ironie, ale i posmutnělosti a rozpaků. Mnohdy méně čekané postřehy, drobné či zásadnější reminiscence. Rozlet je opravdu široký, od: Proč ptáci zpívají až po: Rána jazyka otevřená, o neuvěřitelných konotacích z volby prezidenta. Stojí za to! Už dlouho jsem se tak nepobavil, jazyková úroveň „našich" politických machrů je vše povídající.

Není snad zákoutí života, jehož by si renesančně našlápnutá osobnost Burianova nevšimla. Píše velmi šťavnatou češtinou, což je zvláště v této době radost, píše s mnohdy velmi překvapivými pointami… jako např. ve fejetonu Zkrachovalá nemluvňata. Ono už i názvy statí jsou malým přírodním úkazem. Absurdita dnešního našeho bytí je v knize zachycena se záviděníhodným rozhledem, způsobem jakým si zaslouží. Na záložce knihy sám autor napsal: „Vždycky mi byli podezřelí umělci, kteří vyhlašovali, že „tvoří pro lidstvo". Zní to jako reklamní slogan na něco, co nepotřebujete, ale máte si to prý koupit. Většinou také nikdo z těchto lidí pro lidstvo nic pořádného neudělal. Když mě někdo neustále ujišťuje, že to, co dělá, dělá pro mě, začnu se pomalu bát, že se za chvilku vytasí s fakturou a patřičně mi to naúčtuje…"

Mám pocit, že ty faktury už nám chodí, jenom jsme si toho nevšimli! A nemusí být jen od kumštýřů…

Drtivé jistoty aneb Vlastní noha pod vlastním stolem

Poezie Dána Bennyho Andersena, kterou zhudebnil, zpívá a hraje na klavír Jan Burian, je na CD prolínána ve čtyřech vrstvách. První jsou samotná slova, která dokáží vykouzlit velmi sugestivní, hmatatelnou atmosféru, přičemž nepostrádají potřebné spodní proudy, nesoucí nejistoty a tajemství. Jeví se jako největší plus nahrávek. Je to navíc moje krevní skupina, o to příjemnější potkání. Překlad měl na starosti František Fröhlich.

Druhou vrstvu tvoří invenčnost hudební složky, Burian se plus mínus drží své osvědčené parkety a kvality, není zde nic, co by vybočovalo tím nebo opačným směrem. V podstatě očekávané, což kvituji.

Třetí vrstvou je samotný pěvecký projev, který svým výsostně muzikantským pojetím nepateticky a velmi civilně slouží slovům a umocňuje je. Druhá nejsilnější složka CD.

Vrstvou čtvrtou - nejproblematičtější - je styl hraní na klavír. Nemohu si pomoci, ale tady je schován čertík, jenž má podobu přílišného „tlačení na pilu". Tam, kde by mělo piano umlkat, svou doslovností vše prokecne, navíc je na celé desce příliš jednotvárné, písně ani nálady moc neodlišuje. Ačkoliv nemám podobná srovnání moc v lásce, učiním výjimku: Trošku Briana Ena i s jeho pojetím minimalismu (třeba) by neškodilo, protože mi prostě chybí více her barev, proměn intenzity, jemnosti a tajemnosti, jak by velela přítomná poezie.

Za vrchol CD považuji Život je úzký a vysoký; Podzimu a Nejvyšší čas…

(…) Je na čase

voda se vaří

zem plane

svět čeká (…)

je nejvyšší čas

čas míjí

klobouk

kabát

galoše

teď nebo nikdy.

NEJVYŠŠÍ ČAS

František Lekeš

Recenze

Jan Burian: PŘÍZRAK V NÁKUPNÍM STŘEDISKU

V průběhu let 2006 až 2008 napsal Jan Burian přes stovku fejetonů pro periodikum Deník, kde byly otištěny v rubrice Pražský chodec, a jejichž soubor nyní vychází knižně. Opravdu, velká část z nich se tak či onak našeho hlavního města dotýká, především pak lokality kolem Hradčan, kde písničkář až donedávna dlouhá léta bydlel. Burian zaznamená a glosuje drobné příhody či setkání, která se jej bezprostředně dotýkají, či se stal jen jejich bezděčným svědkem (například náhodně vyslechnuté hovory neznámých cestujících v tramvaji). Stávají se pro něj většinou záminkou k hlubšímu zamyšlení a obecnějším úvahám nad českým charakterem a povahou, což mnohdy ne příliš lichotivě konfrontuje se zkušenostmi, jež učinil jako cestovatel při svých četných návštěvách Dánska nebo Islandu. Burianův pohled na věc je vždy zaujatý, vyhraněný, ba až kontroverzní, mnohdy se neubrání ani moralistnímu podtónu (zejména ve vztahu k projevům bezduchého konzumu), ale vždy provokuje čtenáře i k zaujetí vlastního stanoviska. Vhodná příležitost (kromě jeho televizních pořadů), jak se obeznámit i s písničkářovou publicistickou činností.

Leoš Kofroň

Recenze

JINÁ DOBA JANA BURIANA

Ve chvilkách mezi psaním písniček, organizováním koncertů a festivalů, moderováním kulturních akcí, natáčením televizních pořadů či prováděním turistů po mírně exotických zemích stíhá nenapravitelný workoholik Jan Burian stále ještě i novinařinu. Leckdo si možná ještě vzpomene na seriál Galerie osamělých písničkářů, který před pár lety připravoval pro Týdeník Rozhlas. Spíše než poetickými medailonky folkových kolegů ale žurnalista Burian proslul svými fejetony - ty z raných 90. let vyšly i knižně ve svazku Je tu nějaký zavěšený kafe?

Na jaře vydalo nakladatelství Galén nový soubor Burianových fejetonů nazvaný Přízrak v nákupním středisku - další příběhy z této jiné doby. Titul obsahuje přes 100 textů, kterými autor v průběhu let 2006 až 2008 přispěl do rubriky Pražský chodec listu Deník. Záhlaví se ale pisatel tak docela nedržel, takže vedle osobitých reflexí aktuálního metropolitního dění nabízel i témata přesahující často poněkud zatuchlý pražský, potažmo český rybníček. Značná část fejetonů má proto mnohem nadčasovější platnost než běžná časopisecká publicistika, byť půvab knížky spočívá i v tom, že skládá mozaiku často absurdních událostí, jimž jsme v posledních letech věnovali pozornost - od poplatků u lékaře přes čunkiádu či prezidentské volby až po veletoče kolem Kaplického knihovny. Současně můžeme nahlížet i do fejetonistova „intimního" deníku či rodinné kroniky a seznámit se třeba s okolnostmi, které vedly k jeho nedobrovolnému vystěhování z bytu na Hradčanském náměstí, nebo s tím, jak se vyrovnával s nevybíravými odsudky komunistické minulosti svého otce E. F. Buriana v „kauze" divadelního představení Pařeniště.

Televizní pořady Jana Buriana - ať už šlo o Posezení s J. B. nebo nedávno s výrazným ohlasem uváděný Burianův den žen - vždy stály na protagonistově schopnosti položit ve správný okamžik dobrou otázku. Což není tak jednoduché, jak by se mohlo zdát: vedle jisté dávky empatie to předpokládá i výrazné vědomostní zázemí. Stejný princip Burian uplatňuje i ve svých fejetonech, jen s tím rozdílem, že dotaz vznáší na adresu čtenářů. A právě na nich také nechává odpověď - jako každý správný fejetonista.

Milan Šefl

Recenze

JAN BURIAN, VĚŘÍCÍ ATEISTA

Nakladatelství Galén, které se v poslední době velmi intenzivně věnuje písničkářské scéně (vydáváním knih i hudebních nosičů), uvedlo na trh soubor fejetonů Jana Buriana Přízrak v nákupním středisku. Přiznám se, že jsem ke knize přistupoval s nedůvěrou, protože fejeton není mým oblíbeným žánrem. Rád čtu texty zpravodajské, analytické, publicistické i odborné a na druhé straně nepohrdnu dobrým románem nebo povídkou. Fejeton je něco mezi tím a číst jej moc neumím. Jaké však bylo mé překvapení, když jsem se po dlouhém odhodlávání do Burianovy knihy začetl tak, že jsem od stránek nemohl odtrhnout oči.

Známý písničkář, spisovatel a cestovatel se zde zdaleka nevěnuje pouze hudbě či kultuře. Sleduje život kolem sebe, glosuje politickou situaci i sousedské vztahy, připomíná zajímavé momenty naší nedávné minulosti a varuje před nástrahami budoucnosti. To vše vtipné, svižně a čtivě.

I když se Burian v knize několikrát hlásí k ateismu, zpravidla dodává, že je „věřícím ateistou". Duchovní témata se v jednotlivých fejetonech opakovaně objevují, ať už je to v souvislosti se hřbitovem bez křížů v Moskvě („Jak se bezvěrci vyrovnávali se smrtí, ví Bůh, my se můžeme jen dohadovat."), se zpěvačkou Madonnou („Madona v červeném šatě s pláštěm a bílou rouškou na hlavě, tabulový obraz darovaný do Lorety v roce 1661, ta je z jiné hitparády!") nebo s převtělováním („Jsem zkrátka poprvé. Nevěřím na žádné převtělování či stěhování duší... Myslím, že mám na tomto světě k dispozici život jen jediný."). Ve fejetonu Potíže se statistikou pak Burian ukazuje, jak nesnadné je rozlišit mezi člověkem věřícím a nevěřícím, mezi křesťanem a ateistou. Když jej kamarádka ze Švýcarska požádala, aby šel jejímu dítěti za kmotra, chtěl zjevnou překážku odstranit tím, že se kvůli kamarádce nechá pokřtít. Evangelický kazatel Miloš Rejchrt, kterého Burian nazývá „svým farářem", mu však řekl: „Víte, já myslím, že byste neměl rozmnožovat řady nevěřících křesťanů. Měl byste radši zůstat dál věřícím ateistou."

Milan Tesař