Beatles přistanou v Praze dnes večer

Ukázka

VIDINY POSÁZAVSKÉHO ROCKOVÉHO LÉKAŘE

Patří k mým nejčtenějším autorům. Opravdu. Už od svých devatenácti let, kdy mi uctivě a tiše přinesl maturitní práci Texty a textaři české pop music. Líbila se mi, nicméně podobných jsem předtím i potom četl několik.

Pak se ohlásil už jako zubař. Na ně mám ještě přísnější měřítko, jednoho normalizačního exulanta. Jezdíval jsem za ním až do Salcburku. Však je taky Martin Jirsa zubařským Karajanem.

Do Posázaví ovšem je to jednak blíž, jednak i Leoš Šedo je, no, alespoň Barenboimem. Že nepřestal psát, jsem zjistil, až když mi donesl povídku I Saw Them Standing There. Než jsem mu stačil nějak chytřeji říct, že ta je teda vážně dobrá, hlásil - uctivě a tiše - její úspěch v mezinárodní soutěži.

Začal jsem číst i jeho rockerské profily v Xantypě. Výběrem informací a neodkoukaným názorem mě pokaždé zaujmou víc než většina článků jiných hudebních publicistů.

Nad Šedovým románem Kleště mě několikrát napadlo, jak samozřejmě a neupoceně autor drží tvar příběhu, vypravěčské tempo a přesné obrysy různých jazykových vrstev. Což jsem mu z jakési pacientské rozpačitosti opět nedokázal jasně říct. Možná mi bylo i zatěžko zvyknout si, že z teenagera se stal otec dvou dcer a úroveň jeho psaní přesáhla onen stupeň, kdy povzbuzovat je důležitější než pochybovat. O čem? Třeba jestli literární vytříbenost Kleští někde nepotlačuje prvotní autorskou nadšenost, překotnost.

Co napíšu do téhle předmluvy, jsem moc nevěděl, ani když už jsem měl rukopisy tří rockových povídek v ruce.

Pak ale propuklo moje spontánní čtenářské vytržení nad posázavským reportérem, prozaikem a esejistou: při nové, od základů předělané verzi oné původní, „vítězné" beatlovské povídky, tentokrát s názvem Beatles přistanou v Praze dnes večer.

Takhle vypadají mistrovské časopisecké povídky. Tempo story. Nemohu se dočkat další kapitoly, bojím se o jednotlivé postavy. Rozumím jejich nadějím a trápením jako svým vlastním. Musím se štípat, abych si připomněl, že Šedo tenkrát ještě ani nežil nebo nemohl té době rozumět. Že to, co jako by vypadlo z mého životopisu, jsem přece jemu ani jiným nikdy nevyprávěl. Jak může vidět nejen do svazáckých a redakčních sekretariátů, ale dokonce i do poměrů na katedře hudební vědy?

K vypravěčskému talentu, kameramanskému smyslu pro detail a dialogické úspornosti si Šedo totiž vypěstoval i znamenité umění reportérské, jakému nás učíval František Gel: něco zjistit a přinést to zpátky. Šedo shromažďuje fakta jako bobr a staví z nich historické

souvislosti i „malé příběhy".

Přitom mě ani ve svých nejbujnějších futuristických vidinách monstrózními roboty neubíjí, i tam zůstává lékařem. (Nejen zubním.) Čím je Škvorecký pro jazz, tím začíná být Šedo pro rock.

Jiří Černý