Ballades de Prague

Ukázka

Text ze zadní obálky původního vydání (1968)

Před dvěma lety, někde v Anglii, jsem vešel do malé díry, kde se scházeli lidi, někdo měl kytaru, jiný pivo, další jenom bíbra, zpívali nekostelním způsobem písně svých dědů - říkal aspoň plakát. Pak po sobě uklidili podlahu a šlo se domů. Do té doby jsem cítil nemožnost čehokoliv v téhle umělohmotně lžičkové, papírově talířové a »Jaguára všem!« společnosti. Tam mi jasně došlo, co dělat se svou ruskou kytarou - říkal jsem jí Nataša: jenom tak stát na scéně, nikým nedoprovázený, a platit hned za každou chybu, lež. Nemít žádné zvláštní boty, gatě, květinkovaté košile a brýle jak Bee Gees… být ručně tkaný, domácí výroba. Ale co dělat s kytarou, když se tu na ni ani nesáhlo? A navíc ty nepopové slabiky škrábavé a chrochtající v hrdle, které jsou prý keltského původu… Jsou to jenom slova… Americká vdova mi řekla, že jsem umělec, a koupila mi zmrzlinu. Jsou lidi, kteří se zajímají, co je za slovy… no, ukázal jsem jim pár svých básní, nebo jim prostě vyprávěl o mém pokoji: hromady flétniček, kytar, malá harfa, loutna, modrý balónek, bílé skříně s rudými knoflíky, bílé stěny s oknem namalovaným v rohu, zrcadlo ve tvaru jezírka, desky Faheye, něco z Donovana, Sheppa, a jiných svobodně spoutaných jazzmanů… atd. Protože všechny ty věci zahaleně znějí, zabaleny do imaginárních prostor, žijí a umírají mé životy, aby se vrátily nad mou hlavu… a pak pustá krajina mé země, obloha jako jezero a jezero jako zrcadlo v mém dětském pokoji, sahající až kamsi dozadu, ke kořenům imaginární síly zašlých předků… Písně jsou plné mléka valícího se z vrcholů kopců do údolí, kde jsou vyslyšeny a špatně zapamatovány, změněny a odvrženy zpět ke slunci… A jednou jsem je zaslechl, rozhlédnul se kolem, a že se nikdo nedíval, dotkl jsem se bezostyšně kytary, duchové hor sestoupili dolů, hebce hekali, a já hrál, a Genevieve, Regis a Bernot to nějak stihli zaznamenat…a pak jsme si dali čaj.

Vzpomínka po 40. letech (2009)

Paříž byla pro nás nedostižným městem. Město Sen, město jako klícka duše. Ulice Gît-le-Coeur, tak zní název jedné Nezvalovy prózy. Dostal jsem od někoho z antikvariátu knihu Štyrského, Toyen a Nečase, kterou sepsali, aby si vydělali právě na svou první cestu do vysněného města. Popisovali v ní přesně adresy a ateliéry umělců, které znali bůhvíodkud, snad z uměleckých revue v pověstném Louvru. To byla pražská kavárna, posvátné místo surrealistické skupiny.

A snová poloha Dylanových textů, to byla tehdy nedostižná meta mladého studentíka, který putoval Evropou s ručně ušitým spacákem. Dosahoval mi nad pás, hřál jen nohy, protože ve dne se použil jako obal na kytaru, kterou jsem si dával vedle bot pod hlavu, abych o ni nepřišel. Svět byl malý i velký současně. Každý druhý stopař měl stejnou kopii bestselleru Evropa za pět dolarů denně. Já vystačil s jedním. Chleba a rajčata. Setkávali jsme se před stejnými hostely, abychom se obrátili k nejbližšímu nádraží či parku, kde jsme si navzájem zpívali nekonečné variace na téma Pomoz mi propít se touto nocí. Jenomže já byl jogín, a asketové nepijí, aby nemuseli často chcát do cizích květin.

Do Paříže jsem se dostal dvakrát, pokaždé po vysilujícím boji, stopem a s úžasně odlehčeným tělem, které si muselo zvyknout žít za dolar denně. Vždycky po práci v CCI, v Mezinárodním budovatelském táboře, jak kryptografi cky přejmenoval celý podnik bolševik, aby si pod jeho rouškou mohlo vyjet pár studentů vydělat nějaké devizy. Poprvé jsme kopali vodovod v předměstské vesničce u Florencie. Každý den pak jezdili po práci, ještě celí rozdychtění, v klesajícím vedru do bájných uliček poničených povodní. Potloukali se od jednoho Donatella k druhému, míjeli neznámého Giotta, shlíželi přes ramena objímaných dívek na božské město. Fiesole je dodnes mým vstupem do ráje. Tam jsem přišel za úplňku o panenství, viděl nad sebou měsíční tvář s mírně indiánskými rysy, a dodnes se chvěju, když takovou tvář zahlédnu. Ale… nebyla to Paříž. To frivolní, mírně dekadentní, arogantní velkoměsto, kde se člověk ztratí s jakoukoliv úchylkou, město, kde lze žít jen s talentem žít v Paříži. Stopoval jsem do ní v horečce, během dopoledních veder jsem se hodiny koupal v Azurovém moři, kterému tu říkají jinak, jen aby naznačili Italům, že je to jiné moře nežli jejich stoka u Janova. Přespal jsem v Nice na luxusní pláži, kde kolem mě ohleduplně hrabali dva černouškové vlnky v písku. Po probuzení mě pohostil milionář sektem s jahodami. Byl jsem v sedmém nebi. Ale nebyla to Paříž!

Měl jsem telefon na tatínka spolužačky, byl dopisovatelem rozhlasu. Dopisování spočívalo v zasílání hudebních pohlednic. Něco jsem mu namluvil do Revoxu, on to odeslal a mohl mi vyplatit pár franků honoráře. Zašel jsem do obchodu do Rue de Rennes, kde jsem si v suterénu vyhlédl červenou dvanáctku Eco. - Nemám peníze, určitě si nic nekoupím, - říkal jsem, když mi ochotně ze skladu vynášeli další a další kusy. - Nevadí. Až budeš mít, přijdeš k nám. - Nebyl jsem si tím jist. Půjčil jsem si zimní kožich a šálu a jezdil metrem od jedné památky ke druhé. Budil jsem nelíčenou pozornost. Ale vypotil jsem se, a to mě vyléčilo. Zhlédl jsem v rychlém sledu dokument Don't Look Back o Dylanovi, přelezl několik barikád a všiml si na jednom domu litinové cedule: V tomto domě žil a tvořil Gérard de Nerval. - Nevěděl jsem, co zde vytvořil, ale připadal jsem si jako jeho dobrý známý.

Další rok jsem se po skončení tábora plavil rybářskou bárkou na Île de Sein, Zrzavého mytický ostrov. Tam mě zastihla zpráva o ruské okupaci. Paříž se mi stala dobrovolným vězením. Zkejsnul jsem se stipendiem, ale na ulici. Všechny školy byly v rozvratu, architekti požadovali, aby mohli pracovat na chýších pro Afričany nebo panelácích pro dělníky. Blázinec…

Měl jsem na sobě montgomerák po tátovi, později jsem si na něj na záda namaloval Smrk - ovský. Chodil jsem bezcílně po Champs Elysées, a potkal Helenu. Živila se jako modelka kožichů, vzala mě do kina na Woodstock: - Tohle je nejlepší kytarista na světě, - říkala o Hendrixovi. Dostal jsem tedy úžasný lektorský úvod. Helena na sobě zrovna měla kožich, který si šla ozkoušet. Byli jsme nevyvážená dvojice - já v botaskách, ona v lodičkách, ladná, elegantní tygřice s tváří světlovlasé šelmy. Poloslepá milionářka nás na ulici zastavila, pečlivě si nás zblízka prohlídla lorňonem a blahopřála Heleně: - Šarmantní pár. Moc vám to spolu sluší. - Což jsem nevypadal jako protestní zpěvák? Možná si mě Helena držela vedle sebe kvůli kontrastu. Kráska a zvíře. Dodala mi odvahu a sebevědomí. Toho se ale nenajíš.

Neměl jsem kde spát, táhlo mě to osudově k Nervalovu domu. Před vchodem už se do něj někdo dobýval. Za ním stál mladý Ind. Byl na tom hůř než já: jeho otec byl mahárádža, natáčel filmy v bollywoodském stylu, měli dvacet jedna sluhů, jeden jenom vyhazoval z terasy hady zpátky do zahrady, vyvezl si nesměnnou rupii a zlato v pásku kolem kalhot, je za to trest vězení, ale teď už nemá nic, nepůjčil bych mu? Půjčil jsem mu frank, dvacetinu všeho, co mi zbývalo - a vyhrál jsem šanci svého života.

- Nemáš kde spát? Pojď s náma. Naserem sestru! - řekl neznámý, pozdravil způsobně consierge, která jej vpustila, ale nám se postavila do cesty hrozivě jako vztyčený chřestýš. Sestra vypadala ještě hůř, nežli mluvila. Obývali celé patro sestávající z šlechtických komnat, propojených jen postupně otevíranými a zavíranými dveřmi. Chodby byly v 18. století neznámým luxusem. V jednotlivých většinou nezařízených pokojích se už válelo několik dobrodruhů. Všichni jsme se sešli ráno u snídaně. Sestra dávala bráchovi najevo, kdo je tu pánem, třískala nádobím, ale nakrmila nás a my se postupně vytráceli do naší Paříže.

Večer prasklo, že jsem ten komunista z Prahy. Bál jsem se, že mě vyhodí, ale sestra se ke mně vrhla a zaníceně žadonila: - Nauč mě říkat to vaše příšerné Ř. Řekni Paříž! - Poručila mi. Skončili jsme tak, že podle mě perfektně šišlala. - No jo, zase nás na Sorbonně naučili něco špatně, křováci, - zanadávala jadrně. Studovala fonetiku, ne češtinu. Zajímalo ji jen to moje Ř.

Pak se stalo cosi, co se může odehrát jen v Paříži. Nebo v Praze? Ty dvě města spojuje nějaký podzemní proud. Až nastane konec světa, duch obou měst se sloučí a vznikne snad Nový Jeruzalém. Hezký námět na písničku? Všiml jsem si, že si cestou po ulicích zpívám… ze zoufalství. Ztracený, sám ve velkém vysněném městě. Začínala zima, šoural jsem se po Paříži pomalým krokem bezdomovců a potkal Jeňýka Pacáka. Pískal si na flétničku a vzal mě s sebou do sídla společnosti Vogue. - Nějaká holka nám vyjednala pracovní večeři. Ztratíš se v davu, nažerem se, pojď se mnou, zahrajem si na flétny. Bylo to období Jethro Tull, všichni jsme tehdy prskali do fléten a divoce sebou škubali. - Půjdem se toulat. - Z večeře sešlo, z desky Olympicu taky. - Máte exkluzivní smlouvu se Supraphonem, tím to končí. - A kdo je ten tulák vzadu, ptal se ředitel. - Ále, ten si jen tak brnká. - Ředitel zazvonil, cikánek přinesl naladěnou kytaru, já zahrál Mikulecké pole (později jsem s ním exceloval i u přehrávek). - Máš exkluzivní smlouvu, zeptal se mě. - Ne - Fajn, natočíme ípíčko. - Rozešli jsme se, čtrnáct dní nikdo nevolal. Pak že mám být druhý den v devět ve studiu. Rychle jsem si začal shánět nějakou kytaru. Nahrávalo se ve starém klasicistním domku, ve dvoře, na čtyřstopý magneťák. Neuměl jsem vůbec nic, ale technici mi říkali mistře, cikánek žárlivě postával kolem a machroval: - To je hezká melodie. Dylan, že jo? -

Byl ve studiu jen proto, aby kytaru naladil. Zbytek dne polehával v křesílku. Jak jsem mu záviděl!

Když jsem nahrál čtyři skladby, vzal jsem zobcovou, druhou kytaru, na piánu si namaloval puntíky tužkou a pár prsty vybrnkal si poprvé na Steinwaye Kočka leze dírou. Přeskočil jsem roky učení a šel rovnou do alternativy. Technici se bavili, udělali mi takovou malou českou kuchyňskou společnost: nosili do studia saláty, drobili bagetami, ale zvuk udělali nádherný. Nikdy se mi ho už nepodařilo zopakovat. Za dva dny jsme byli hotoví. Začal jsem se balit. Ředitel: - Co je? Natočíme rovnou LP! Na titul dáme fotku tanku na Karlově mostě, bude to hit! - Udělal jsem životní chybu, vlastně dvě: protestoval jsem, že tanky na mostě nebyly. Že nechci lacinou publicitu. A že nechci peníze předem, ale až podíl na prodeji. - Jak chceš, moh jsi být světová hvězda. Takhle nedostaneš nic. - Tak jsem si vzal alespoň zálohu 500 franků, a bylo to. Vrátil jsem se do Rue de Rennes a koupil dvanáctku, na kterou jsem pak léta hrál. Než mi ji Vlasta přinesl s rozšlápnutým krkem. Ještě visel na strunách. Byl línej je sundat. Pak mě vezl novinář na silné motorce pařížskými bulváry. Měl jsem dojem, že zahynu, sotva jsem nahrál svou první desku.

Šlo to tak snadno, v obchodě zrovna letěl Cohen se svou Suzanne, přesně ten typ hudby, která mi zněla nasládle, jako celá francouzská kultura počínaje Tuileriemi a Notre Dame konče. Jakmile moje deska vyšla, chodil jsem po velkých obchodech a ptal se, co je nového. Všude mi cpali Cohena. - A něco z nějaké jiné země nemáte? - Ne. - Byl jsem jak opařený. Nakonec jsem se našel zastrčený v koutku - vedle české dechovky! Poslechl jsem se na sluchátka a začal přemýšlet, jak desku dopravit do Prahy. Poslal jsem předem dvacet kousků přátelům (měl jsem potíž vzpomenout si na adresy, ale i jména). Nebyl jsem vhodný typ emigranta. Táhlo mě to do revoluce.

Když jsem se vrátil, panoval všude ponurý klid. Nikde ani nápis, ani plakátek. Lidé slušně proudili ulicemi. Nosil jsem v podpaží výtisk desky, potkal Rytíře, a ten jen prohodil: - Takže jsi ten Supraphon přeci jen přesvědčil? - Nechtěl věřit, že jsem se právě vrátil z Paříže, já, nová východní hvězda. Za pár dnů mi došlo, že jsem možná udělal třetí fatální krok: zpátky se už vyjet nedalo. Zkejsnul jsem se svým lidem dvacet let doma, jako mnoho jiných optimistů tak dlouho věřil na pád komunismu, až se zlomil v pase sám od sebe, průvodce Paříží od Štyrského, Toyen a Nečase jsem nakonec dal Prokopu Voskovcovi, prokletému básníkovi, když prchal od kamarádů z milované Prahy před přízraky, které vehnaly jeho paní do vln Vltavy. Zdálo se mi, že mi ta kniha už nepatří, že má putovat. Paříž je pohyblivý svátek, pronesl žárlivý Hemingway, kterého jsme vášnivě četli, dychtivě vsakovali do sebe jako kouř kubánských ligerosek a jehož jsme citovali, kdykoli došlo na otázky umělecké závažnosti: tedy co je sračka a co je skutečné umění.

Paříž tak pro mne zůstala městem bez průvodce, městem určeným k bloudění, městem, ve kterém jsem zabloudil a kde jsem se současně našel.

Vladimír Merta