Ballades de Prague

Recenze

PO ČTYŘICETI LETECH VYCHÁZÍ POPRVÉ V ČESKU „PAŘÍŽSKÝ" DEBUT VLADIMÍRA MERTY

V prvním listopadovém týdnu vychází v České republice oficiálně poprvé legendární „pařížské" album písničkáře Vladimíra Merty Ballades de Prague. Původní verze alba z roku 1969 má dnes mezi sběrateli cenu zlata.

Reedice je součástí řady Olivovníky vydavatelství Galén a na české pulty se dostává při příležitosti čtyřicátého výročí jejího prvního a dosud posledního vydání v Paříži v lednu roku 1969.

„Současné reedici předcházelo složité pátrání po původním masteru a dvouleté vyjednávání s řadou firem, které postupně přebíraly práva a povinnosti zkrachovalé společnosti Disque Vogue," říká Luboš Houdek z Galénu a pokračuje: „Nakonec jsme zjistili, že originál magnetofonového pásu se nedochoval, proto jsme použili autorův přepis dlouhohrající desky s dobovým zvukem."

„Pražských balad z Paříže" je celkem osm; kromě Mertovy autorské tvorby, zastoupené například slavnými písněmi Chtít chytit vítr nebo Pomeranče Hieronyma Bosche, obsahuje album i několik lidových písní, mezi nimi koledu Nesem vám noviny nebo Mertovu verzi lidovky Kočka leze dírou, jejíž autorství mu bylo dnes již neexistující vydavatelskou společností omylem původně připsáno.

Které písně na albu zazní

1. Dobrú noc (lidová)

2. Nesem vám noviny (lidová)

3. Dlouho se mi zdá / Chtít chytit vítr (Vladimír Merta)

4. III. perníková válka (Vladimír Merta)

5. Malá Julie (Vladimír Merta)

6. Pomeranče Hieronyma Bosche (Vladimír Merta)

7. Tálinskej rybník (lidová)

8. Kočka leze dírou (lidová)

Deska vychází v exkluzivní podobě, vnitřní pošetka je replikou původního obalu, dvacetistránkový booklet obsahuje jak autorovu vzpomínku na nahrávání, tak původní text, který Merta sepsal při příležitosti pařížského vydání alba v roce 1969, dále fotky z Paříže i z Prahy a řadu dokumentů z Mertova archivu, z nichž mnohé jsou uveřejněny vůbec poprvé.

Historie alba

Podzim 1968 trávil Vladimír Merta na studijním pobytu v Paříži, kam se před tím dostal jako do vysněného města v rámci několika „budovatelských" táborů. Několik výlisků alba, které se mu zde podařilo natočit, Merta z Paříže odeslal do Prahy, další kusy si z Francie dovezli zpěvákovi příznivci.

První české vydání alba se co možná nejvíce snaží zprostředkovat autentický kontext, ve kterém vznikla nahrávka původní, tedy na jednu stranu spontánní, na druhou stranu chaotickou dobu Paříže revolučního roku 1968.

Luboš Houdek k tomu dodává: „Album jsme se rozhodli záměrně nedoplňovat žádnými bonusy. Pošetka, v níž je CD vloženo, je replikou původního obalu francouzského vydání, a to i s tiskovými chybami."

K tomu, proč tak legendární deska vychází v Čechách poprvé až dnes, pak říká: „Návrhy Jiřího Černého na konci 60. let Pařížské balady převzít a vydat je i u nás ztroskotaly na ustrašenosti tehdejších úředníků, hlavním argumentem pro odmítnutí však byla Vladimírova ´volnost´ v zacházení s texty lidových písní. Po revoluci pak vydání alba zdržela především zdlouhavá práce na pátrání po původním masteru a vyjednávání s nástupnickými firmami zkrachovalé společnosti Disque Vogue, která původně album v lednu 1969 v Paříži vydala."

Vedle české dechovky (Ze vzpomínek Vladimíra Merty)

Začínala zima, šoural jsem se po Paříži pomalým krokem bezdomovců a potkal Jeňýka Pacáka. Pískal si na flétničku a vzal mě s sebou do sídla společnosti Vogue. - Nějaká holka nám vyjednala pracovní večeři. Ztratíš se v davu, nažerem se, pojď se mnou, zahrajem si na flétny... Z večeře sešlo, z desky Olympicu taky. - Máte exkluzivní smlouvu se Supraphonem, tím to končí. - A kdo je ten tulák vzadu, ptal se ředitel. - Ále, ten si jen tak brnká. - Ředitel zazvonil, cikánek přinesl naladěnou kytaru, já zahrál Mikulecké pole - Máš exkluzivní smlouvu, zeptal se mě. - Ne - Fajn, natočíme ípíčko. - Rozešli jsme se, čtrnáct dní nikdo nevolal. Pak že mám být druhý den v devět ve studiu. Za dva dny jsme byli hotoví. Začal jsem se balit. Ředitel: - Co je? Natočíme rovnou LP! (...) Jakmile moje deska vyšla, chodil jsem po velkých obchodech a ptal se, co je nového. Všude mi cpali Cohena. - A něco z nějaké jiné země nemáte? - Ne. - Byl jsem jak opařený. Nakonec jsem se našel zastrčený v koutku - vedle české dechovky!

Ondřej Bezr

Recenze

PO LETECH I U NÁS VYŠLO MERTOVO „PAŘÍŽSKÉ" ALBUM

Debut písničkáře Vladimíra Merty Ballades de Prague, vydaný v Paříži v roce 1969, se konečně oficiálně dostává k domácím posluchačům. V edici Olivovníky vydavatelství Galén se na českých pultech objevuje při příležitosti čtyřicátého výročí jeho prvního a dosud posledního vydání.

V závěru tohoto týdne vychází v České republice oficiálně poprvé legendární „pařížské" album písničkáře Vladimíra Merty Ballades de Prague. Deska, jejíž původní verze má dnes mezi sběrateli cenu zlata. Za nápadem i nelehkou realizací stojí vydavatelství Galén, v jehož edici Olivovníky vyšla už celá řada archivních perel i současných počinů s hudebně-literárními přesahy.

„Současné reedici předcházelo složité pátrání po původním masteru a dvouleté vyjednávání s řadou firem, které postupně přebíraly práva a povinnosti zkrachovalé společnosti Disque Vogue," říká Luboš Houdek z Galénu a pokračuje: „Nakonec jsme zjistili, že originál magnetofonového pásu se nedochoval, proto jsme použili autorův přepis dlouhohrající desky s dobovým zvukem."

„Pražských balad z Paříže" je celkem osm; krom Mertovy autorské tvorby, zastoupené například písněmi Chtít chytit vítr nebo Pomeranče Hieronyma Bosche, obsahuje album i několik lidových písní, mezi nimi koledu Nesem vám noviny nebo Mertovu verzi lidovky Kočka leze dírou, jejíž autorství mu bylo dnes již neexistující vydavatelskou společností omylem původně připsáno. Deska vychází v exkluzivní podobě, vnitřní pošetka je replikou původního obalu, dvacetistránkový booklet obsahuje jak autorovu vzpomínku na nahrávání, tak původní text, který Merta sepsal při příležitosti pařížského vydání alba v roce 1969, dále fotky z Paříže i z Prahy a řadu dokumentů z Mertova archivu, z nichž mnohé jsou uveřejněny vůbec poprvé. V běžné distribuci je album od 8. listopadu.

Merta se dostal do Paříže na podzim roku 1968 v rámci studijního pobytu. Na ulici zcela náhodou potkal Jeňýka Pacáka, tehdejšího bubeníka Olympiku. „Pískal si na flétničku a vzal mě s sebou do sídla společnosti Vogue. - Nějaká holka nám vyjednala pracovní večeři. Ztratíš se v davu, nažerem se, pojď se mnou, zahrajem si na flétny... Z večeře sešlo, z desky Olympiku taky. - Máte exkluzivní smlouvu se Supraphonem, tím to končí. - A kdo je ten tulák vzadu, ptal se ředitel. - Ále, ten si jen tak brnká. - Ředitel zazvonil, cikánek přinesl naladěnou kytaru, já zahrál Mikulecké pole - Máš exkluzivní smlouvu, zeptal se mě. - Ne? - Fajn, natočíme ípíčko. - Rozešli jsme se, čtrnáct dní nikdo nevolal. Pak že mám být druhý den v devět ve studiu. Za dva dny jsme byli hotoví. Začal jsem se balit. Ředitel: Co je? Natočíme rovnou LP!" popisuje Merta v aktuálním bookletu okolnosti vzniku nahrávky. Několik kusů alba si přivezl z Francie sám autor, další sem dovezli jeho příznivci. Z iniciativy Jiřího Černého se jednalo o následné české reedici, ale díky nastupující normalizaci a ustrašeným úředníkům k ní nedošlo. Z plánovaného vydání po listopadové revoluci pak sešlo kvůli komplikovanému vyjednávání s nástupnickými společnostmi zkrachovalého vydavatele o autorských právech.

Antonín Kocábek

Recenze

KOČKA LEZE DÍROU PO ČTYŘICETI LETECH

Kterému jinému albu to trvalo čtyřicet let, než se podařilo vydat ho oficiálně ve zpěvákově rodné zemi? Příběh pařížské desky Ballades de Prague líčí Vladimír Merta v bookletu báječně, s psychedelickou obrazností, jistěže se sebou jako hrdinou - byť sebeironickým - v hlavní roli. K lidem z labelu Disques Vogue ho tehdy dovedl Jeňýk Pacák, dle pábitelské legendy hlavně najíst se a napít. Jenže když Francouzi zjistili, že Olympic má exkluzivní smlouvu se Supraphonem, obrátili pozornost k dalšímu mladíkovi z tehdy atraktivní krajiny pražského jara. „Cikánek přinesl naladěnou kytaru, já zahrál Mikulecké pole..."

Natáčelo se na tehdy exkluzivní čtyři stopy, Merta jako osmiruká indická bohyně do nich sunul kytary, flétny, klavír, všechno sám. Ballades de Prague vyšly v Paříži: tam se o ně, nepropagované, nikdo nepral, do Československa nesměly. Jeden z tolika trpkých debutů té éry: vyvzdorovaný, neviditelný.

Naštěstí nezestárl ani poté, co Francouzi ztratili zájem o Čechoslováka, protože okupaci v novinách vystřídala jiná témata. „Co jsi to čet / a jaký to byl jed / co jsi včera večer spolykal?" Místy tu je kafkovská ozvěna stínů své doby - ale hlavní zůstává poezie, hra se zvukem, vymýšlení, čím vším může být písnička. I ta píseň-vizitka Chtít chytit vítr („zabloudil jsem lhostejností / nevím jak najít cestu zpět / jmenuju se po tátovi / je mi dvacet let") je jen trochu pevnější ploškou v mozaice dylanovských nedopovězeností.

Merta nahrál čtyři vlastní písně a nevyprávěl Francouzům, že dál už nic: místo toho doplnil elpíčko songy jako Nesem vám noviny a Kočka leze dírou. Rozevlátě, místy s jinou harmonií, s fantazií Incredible String Bandu, jehož podobný zvuk tehdy šlechtil Joe Boyd, objevitel Floydů. Doktor Houdek čili firma Galén teď vypátral vlastníka autorských práv a vydal album i s dobovými výstřižky, fotkami, novějšími komentáři. A přece je tu pořád při poslechu to tajemství: co byl tehdy ten dvacetiletý chytač větru zač? Jak to, že hudba může tak zvláštně běžet po hranici autorství kontra tradice? Co je v něm světové, a co od Tálinského rybníku? To album mělo cenu vynést na světlo: jako hádanku, která naštěstí zůstává nevyřešená.

Pavel Klusák

Recenze

PAŘÍŽSKÉ ALBUM UŽ NENÍ MÝTEM, PO 40 LETECH VYŠLO V ČESKU

Paradox číslo 1968

Vladimír Merta nahrál své debutové album u pařížské firmy náhodou. Deska nazpívaná česky neznámým hudebníkem z Východu a určená pro francouzský trh? Zvláštní. Ale jeho zemi okupovaly ruské tanky, a tak Západ byl vstřícný.

Francouzské album písničkáře Vladimíra Merty nazvané Ballades de Prague je jako předpověď počasí na desítky let dopředu, která se vyplnila. Merta na svůj debut - nahraný v podstatě šťastnou náhodou v Paříži na podzim roku 1968 a vydaný o několik měsíců později pouze ve Francii tamní firmou Vogue - nazpíval lidové i vlastní písně v tak sebejisté interpretaci, s jakou folklorní i autorský repertoár svému publiku hraje dodnes.

Nynější první samostatná reedice „Balad" (pomineme-li, že písně z nich se objevily už v roce 1992 skryté na kompilaci Chtít chytit vítr...) tak zpřístupňuje českému publiku doposud nesehnatelné album, o němž za čtyři desetiletí mluvilo víc lidí, než ho kdy slyšelo.

Mertův debut dokonce nebodoval ani v důležité anketě tuzemských hudebních novinářů z roku 1990 Československá deska desek, kterou v porevoluční době logicky vyhrál „Bratříček" Karla Kryla. Mertova nahrávka, stejně jako exilová alba tuzemských muzikantů, nebyla do této ankety zahrnuta, a byla tak paradoxně z české hudby exkomunikována podruhé.

Zvlášť v případě Ballades de Prague je to fatální. Jde vlastně o zakladatelskou desku tuzemského folkového písničkářství, která předcházela, byť těsně, Krylovu debutu Bratříčku, zavírej vrátka, albům Jaroslava Hutky, Vlasty Třešňáka i dalších tuzemských mužů a žen s kytarou. Balady dlouho zůstaly neviditelné. Reedice teď album vrátila z mýtu do reality. Poukázala tak na artefakt, jehož hodnota nepomíjí.

Francouzská horečka

Přitom Merta „Balady" poskládal narychlo, bez kloudné dramaturgie, jako výtrysk momentální inspirace. Příležitost nahrát desku spadla z nebe. Nečekaně se zúčastnil jednání firmy Vogue s českou kapelou Olympic, ale pražský big beat byl francouzským vydavatelem odmítnut, protože už měl smlouvu se Supraphonem. Za to student architektury Merta „byl volný". A na vydání desky v okupovaném socialistickém Československu mohl jen těžko pomyslet.

Čtyři vlastní skladby na „Baladách", mezi nimiž vyniká na obyčejnou písničku rozměrný, sedmiminutový titul Pomeranče Hieronyma Bosche, obehnal Merta čtyřmi provařenými školními lidovkami Dobrú noc, Nesem vám noviny, Tálinskéj rybník a Kočka leze dírou. Tedy každý pes, jiná ves.

Ale stejně jako když Jaroslav Hutka v sedmdesátých letech nezapomenutelně přebudoval moravské balady svou „nehezkou", existencionální interpretací, i Merta vypustil Tálinskej rybník a kočku tahal za ocas tak zarputile, že mňoukala jinak, než si tradice žádala. Ty čtyři lidovky si zcela přivlastnil. Rozebral je a zase po svém smontoval, aby, když se podívají do zrcadla, spatřily v něm místo sebe zdravě sebestředného Vladimíra Mertu z Prahy, dvacetiletého souvěrce Boba Dylana a Donovana.

Zralé pomeranče

Stěžejní část Mertových Ballades de Prague ale najdeme v jeho čtyřech vlastních písních. Ladně zpěvné donovanovské Dlouho se mi zdá či Malé Julii, a pak především v bojovných III. perníkové válce a Pomerančích Hieronyma Bosche, které předjímají následnou úlohu písničkářství za československé normalizace - přinést do společnosti, byť třeba v jinotajích, důraz na mravní imperativ.

„Perníková válka" a „Pomeranče" jsou už větší, zásadní plátna. Načrtávají gró Mertovy budoucí tvorby, charakteristické bohatě se vlnící hudbou, erupcemi básnivosti, až heroickou zdobnou interpretací a krylovsky vážnými, ale mnohem abstraktněji zpracovanými tématy. Tuto „metodu" Merta ve vrcholné formě nabídl o zhruba dvacet let později ve svém opus magnum Praha magická. Ovšem v podtextu celé Mertovy písničkářské dráhy zůstala především magie Paříže revolučního roku osmašedesátého. Vlastně v Paříži se Merta narodil.

Ivan Hartman

Recenze

VLADIMÍR MERTA: BALLADES DE PRAGUE (REEDICE)

Pečlivě vypravená reedice legendárního „francouzského" alba Vladimíra Merty z roku 1969 (natočeno bylo v Paříži už v roce předcházejícím) potvrzuje, že některé nahrávky prostě nestárnou a budou nejspíš fungovat i za sto a více let po svém vzniku. Na rozdíl od bezpočtu písní daleko slavnějších a populárnějších interpretů...

Čtyři značně neortodoxně pojaté české a moravské lidovky a stejný počet vlastních Mertových písní překračují hranice folku, k němuž je tento jedinečný interpret odjakživa řazen. Už tehdy se svým svobodomyslným pojetím hry na akustickou kytaru vymykal všem žánrovým zvyklostem a už tehdy svým bytostným básnictvím, fascinující prací s jazykem a schopností „uchopit neuchopitelné" prostřednictvím zašifrovaných obrazů dělal z drtivé většiny tuzemských textařů v pomyslném boji se slovem bezradné statisty. Všechna čest nakladatelství Galén, že se rozhodlo Mertovo za jakékoliv společenské situace stále neuvěřitelně silné a zneklidňující písňové poselství uchovat a předat v důstojné podobě i dalším generacím.

Zlatý hřeb: Dlouho se mi zdá / Chtít chytit vítr

Zní to jako: jeden z vrcholných momentů českého písničkářství

Petr Korál

Recenze

JUBILUJÍCÍ BALADY VLADIMÍRA MERTY

Jeden z prvních albových milníků domácího folku, Mertův debut Ballades de Prague, je stejně starý jako Krylův vinylový Bratříček, ale na kompaktním disku poprvé oficiálně vyšel až minulý měsíc, více než po čtyřiceti letech.

Čtyři vlastní a čtyři lidové písně nahrál Vladimír Merta na podzim 1968 v Paříži pro firmu Disque Vogue, která je vydala na začátku následujícího roku na LP desce. Brilantní autorskou vizitku představuje čtveřice Perníková válka, Malá Julie, Pomeranče Hieronyma Bosche a nejznámější, donovanovská Dlouho se mi zdá. V lidových písních vystupuje Vladimír Merta do popředí hlavně jako aranžér, ať už jde třeba o koledu Nesem vám noviny s dylanovskou foukací harmonikou nebo instrumentálně členitější Kočka leze dírou; od mistrovských transkripcí tuzemského folkloru však tehdy našeho klíčového písničkáře dělilo ještě pěkných pár let. Původní magnetofonový pás s dalšími pěti skladbami už zřejmě definitivně zmizel, takže i jubilejní reedice vznikla přepisem původního vydání.

Výsledek ovšem dává teprve nyní poznat, proč platí Mertovo pařížské album za jeho zvukově nejzdařilejší. Mimořádné péče se dostalo i bookletu. Atypický papírový obal obsahuje dvacetistránkovou brožuru s původním a současným průvodním slovem Vladimíra Merty, fotografiemi z Paříže i Prahy, texty veškerých písní, dobovými recenzemi a dalšími materiály. Vlastní kartonová pošetka disku tvoří faksimile obalu originální LP desky se všemi tiskovými chybami (Nessem Vam Nouiny) i trojjazyčnými variacemi na Mertův průvodní text. Ballades de Prague jsou hudebním přírůstkem zatím spíše knižní edice Olivovníky, ale mají tak blíž téměř k bibliofilské úpravě, kterou si tenhle legendární titul zaslouží.

Pavel Víšek

Recenze

VLADIMÍR MERTA: BALLADES DE PRAGUE

Konečně! Proslulé album Vladimíra Merty, které jako jednadvacetiletý natočil shodou velkých náhod a okolností při svém studijním pobytu v Paříži na podzim roku 1968, vychází ve své původní originální podobě (včetně obalu) i u nás. Na několikerý pokus a po více než čtyřiceti letech... Ovšem i to dotváří legendu, jež se kolem v mnoha ohledech jistě nedokonalé, ale přesto tak sugestivně mrazivé nahrávky pouhých osmi písní (včetně tří lidovek a jedné koledy) v průběhu času vytvořila. Vytýkat by se dalo jistě mnohé, písničkářovým ráčkováním počínaje a třeba textovými vynechávkami při interpretaci koledy Nesem vám noviny konče. Vše ale vynahrazuje neslýchaná autentičnost a naléhavost, jež je z Mertova mladistvého a přece již nakřáplého hlasu patrná snad každou vteřinu, i nefalšovaný závan smutku, jimž nasákla celá deska. Donovanovi věnovaná Dlouho se mi zdá je jednou z nejsilnějších dobových generačních výpovědí, metaforické Pomeranče Hieronyma Bosche zas dodnes fascinují silou zakódovaných sdělení. I se skromným aranžmá (kytara, flétny, foukací harmonika, klavír) a tehdy ještě omezenými interpretačními schopnostmi je dosaženo vzácné zvukové barevnosti i plastičnosti. Jsou prostě alba, která nestárnou a nezevšední.

Leoš Kofroň

Recenze

DLOUHO SE MI ZDÁ / CHTÍT CHYTIT VÍTR

Hudba a text: Vladimír Merta; zpívá: Vladimír Merta; rok vydání: 1969

Je to skladba z Mertova starověku - vznikla na břehu Černého moře ve městě pamatujícím slavné thrácké období; tehdy ještě nebylo součástí světového dědictví UNESCO. Tak jako filmový teoretik a historik A. M. Brousil miloval Benátky, profesor kreslení z fakulty architektury František Kolařík věnoval svou lásku Nesebaru; místní obyvatelé ho dokonce prohlásili králem tohoto bulharského městečka. Každoročně přivážel na kreslířský kurz skupinu svých studentů, které vždy ubytoval ve velice spartánských domečcích na srázu nad mořem; toalety ústily přímo nad skály - pravý středověk! V roce 1965 byl mezi žáky i Vladimír Merta.

„Měli jsme za úkol skicovat antické památky, což já činil nejčastěji v noci; dodnes mám z té doby doma dva obrazy," ukazuje malíř a básník na stěnu svého současného ateliéru. Ze všeho nejvíc ho však přitahovaly hory, které se rýsovaly v dálce nad mořským oparem. Jednou už jejich volání nedokázal déle odolávat. „Všichni se plácají tady dole, ale kdo viděl tohle město z výšky?" položil si řečnickou otázku student architektury, zvyklý dívat se na věci z určitého odstupu; tenhle čítal asi deset až patnáct kilometrů.

„Bylo obrovské vedro a já se vydal doslova na ježíšovskou cestu - škrábal jsem se mezi ovcemi a kozami po svazích hor plných trní. Samozřejmě jen v tričku a kraťasech, takže jsem nahoru dorazil do krve rozdrápaný, ale šťastný! Alespoň do okamžiku, než jsem si s hrůzou všiml, že mě v prvovýstupu předběhli němečtí turisté, kteří namísto státní vlajky zanechali na vrcholku mužíka stvořeného z uzávěrů od piva," usmívá se ještě dnes při vzpomínce na rukodělnou práci tehdejší adept umělecké profese. Rozhlížel se do dálky; tak trochu s pocity zhrzeného vítěze. Kolem se honil vítr - jen ho chytit. Ten slogan mu zněl v hlavě ještě z časů, kdy hudbu nepsal, pravidelně si však o ní chodil číst do městské lidové knihovny, která odebírala britský hudební týdeník Melody Maker; studoval i názvy z hitparády. Narazil tak na skladbu Catch The Wind skotského písničkáře Donovana, která to právě v roce 1965 dotáhla až na čtvrté místo ostrovního žebříčku. Název písně tak byl na světě. A než sešel z hory dolů, napadla ho i hudba a text, který začíná slovy: „Už dlouho se mi zdá, že ztrácím cenu / indickejm dětem hlad nezaženu..." Absolvent FAMU dodnes přiznává, že tento opus, který nakonec dostal dvojitý název Dlouho se mi zdá / Chtít chytit vítr, je poklonou slavným písničkářům šedesátých let.

„Hned první dva řádky jsou jasným odkazem na tehdejší sociální skladby Boba Dylana," nezastírá Vladimír Merta, tehdy devatenáctiletý. Jenomže tahle čtyřslabičná číslovka se mu do textu nehodila; tak si přidal rok: „Jmenuji se po tátovi, je mi dvacet let..." Skladba vyšla v roce 1969 na písničkářově debutové desce Ballades de Prague, kterou o rok dřív natočil ve Francii a již vydala tamní firma Disques Vogue.

Nikdy z ní nebyl rádiový hit - věhlas písně po vlastech českých a moravských však šířili hudbozvěsti; za časů normalizace objížděli kulturní domy a v poslechových pořadech pouštěli písně, které nezněly v rozhlasovém éteru. Antidiskotéky se konaly pravidelně i ve Valašském Meziříčí, kde je navštěvoval student pedagogické fakulty a amatérský muzikant Petr Fiala. „Dodnes si pamatuji, že Mertu pouštěl Jiří Černý - a mně se ze všech jeho písní nejvíc líbila právě balada Chtít chytit vítr. Abych ji ovšem mohl s úspěchem hrát na mejdanech, musel jsem si na kytaře najít čtyři přibližné akordy, do kterých se dala melodie zpívat, protože původní podoba pro mě byla instrumentálně příliš těžká. A taky jsem z textu vyhodil dvě sloky, které mi přišly zbytečné. - Vůbec si nejsem jistý, jak bych se tvářil, kdyby se někdo takhle choval k mojí písničce," šklebí se vůdčí osobnost kapely Mňága & Žďorp, která tuhle okleštěnou verzi natočila v roce 1994 na desku Valmez Rock City. A navíc s pozměněným věkem - zatímco autor si přidal pouhý rok, smutný muž z Valašska rovnou deset; ovšem v roce vydání mu opravdu bylo zpívaných třicet let. Vladimír Merta dodnes chce chytit vítr jako dvacetiletý. „Už jsem přemýšlel, jestli nemám svůj věk aktualizovat, vždyť už je mi přes pětašedesát, ale pak jsem si řekl, že ji zanechám v pietní podobě - ideály patří mladým, nikoliv důchodcům."

(Seriál Hity 1960-2010)

Honza Dědek