Když svatý pochodujou

Recenze

KRONIKA ŠÍLENÍ V HRABSTVÍ SOMERSET

Ve chvíli, kdy čtete tyto řádky, je už pár dnů minulostí další ročník nejslavnějšího hudebního festivalu planety Glastonbury. Dá se s úspěchem předpokládat, že na farmě nadšence Michaela Eavise, jež se tradičně proměňuje v místo určující nejen rockové trendy na rok dopředu, ani letos nechyběl Vojtěch Lindaur, šéfredaktor Rock & Popu v letech, kdy se o muzice ještě četlo a nebýt podrobně informován o průběhu nejnavštěvovanější přehlídky „soudobých pódiových umění" platilo za dokonalé faux pas.

Festivalové údolí u vsi Pilton na jihozápadě Anglie navštívil Lindaur od roku 1990 nejméně sedmnáctkrát a své postřehy a prožitky vtělil u příležitosti čtyřicátého výročí Glastonbury do knihy Když svatý pochodujou (vydává nakladatelství Galén). Vedle reportáží hlavního autora a editora svazku obsahuje sborník i příspěvky s léty obměňovaného „glasto-doprovodu" tvořeného vesměs hudebními publicisty vzešlými z jeho „mateřského" listu - od Vladimíra Vlasáka a Aleše Opekara přes Honzu Dědka a Janu Kománkovou až po Tadeáše Haagera či Aleše Mečíře.

Každý z novinářů pojal svou zprávu o bez nadsázky kultovní akci, která je pravidelně vyprodána tři čtvrtě roku předem, aniž by bylo známo, kdo vlastně vystoupí, zcela podle svého gusta - Lindaurova uměřená, propracovaná reportážní líčení střídají barvité glosy ze zákulisí, kulinářská a fotografická okénka, žurnalistické road movie o cestách tam a zase zpátky, ba i na báseň a Glastonbury inspirovanou povídku dojde. A třebaže se na tři sta padesáti stránkách nápaditě výtvarně řešené knížky čtenář musí sem tam prokousávat opakováním již mnohokrát sděleného, nakonec nabude pocitu, že poslední dvě dekády nedělal nic jiného, než bláznivě přebíhal od jednoho festivalového pódia k druhému, čelil obvyklému dešti a bahnu a vychutnával si všechny ty headlinery, ať už se jmenovali Van Morrison, Neil Young, Paul McCartney nebo Leonard Cohen.

Lindaurem sestavený a komentáři opatřený titul se bohužel může stát i trochu traumatizujícím doplňkem putování po tuzemských letních open air kláních - místo kuřete Yassa po gambijsku párek v rohlíku, místo Radiohead Divokej Bill... Snad raději našetřit a napřesrok k bílým útesům doverským, na Glastonbury!

Milan Šefl

Recenze

AŤ TŘEBA PADAJÍ TRAKAŘE...

Lindaurovo bahnité Glastonbury pořádně zblízka (i s recepty na místní speciality pro unavené rockery)

Našli by se mezi milovníky hudby, především té rockové, fanoušci, v nichž představa víkendu stráveného na nějakém festivalu vyvolává spolehlivě osypky. Není divu, podmínky na podobných akcích nebývají často zrovna vstřícné a vrtkavé počasí dokáže zrádně znepříjemnit i ty nejúžasnější hudební zážitky. A co si budeme povídat, když vám čvachtá při každém kroku v botách, vše jde stranou.

Jsou ovšem i takoví fanoušci, a není jich naštěstí málo, které ani představa potopy světa a brodění se v bahně nedokáže odradit od návštěvy jejich oblíbené akce. Ať třeba padají trakaře...

Rekordní rychlost vstupenek

Čítankovým příkladem těchto věrných je hudební publicista Vojtěch Lindaur, který již před dvěma desítkami let propadl kouzlu anglického festivalu v Glastonbury. Rok co rok jej poctivě navštěvuje, bez ohledu na nepřízeň počasí (je dobré předeslat, že jako naschvál bývá zrovna v době konání hudebního maratonu většinou to nejhorší, jaké může být), a rok co rok o svých hudebních zážitcích poutavě referuje.

A že je o čem, festival v britském Glastonbury, nacházejícím se nedaleko mytického Stonehenge, si za čtyřicet let svého trvání vydobyl renomé dramaturgicky nejlépe vedené přehlídky všeho, co se v současném rocku (ale nejen v něm) děje, o čemž svědčí mimo jiné jak stále stoupající počet návštěvníků, tak rekordní rychlost, s níž bývají vstupenky v předprodeji vyprodány.

O tom všem píše Lindaur v knize s všeříkajícím názvem 40 let Glastonbury, doplněné podtitulem Když svatý pochodujou, již nedávno vydalo nakladatelství Galén.

Glastonburský festival prošel od roku 1970, kdy se poprvé na pozemcích farmáře Michaela Eavise rozezněla místo bučení krav rocková muzika, řadou proměn, od původně hodně free záležitosti přes hledání vlastní tváře a optimálního modelu až k současné bezchybné hudební slavnosti.

Maximální míra tolerance

O tom všem Lindaur poutavě píše s patřičným zanícením, naštěstí ovšem nesklouzává k neobjektivní adoraci - jak probírá postupně ročník za ročníkem, skládá se před námi nejen festivalová historie, ale také sympatická snaha jednoho vpravdě umanutého člověka, Michaela Eavise, o uskutečnění své představy festivalu jakožto setkání lidí souznících nejen láskou k té či oné kapele, ale především ochotou spoluexistovat s maximální mírou tolerance.

Jak je totiž zcela jasně cítit z Lindaurovy poučené zprávy, právě atmosféra tolerance a „uvolněnosti v mezích zákona" je asi tou největší glastonburskou devízou, lákadlem, které každoročně přitáhne nejen více než sto tisíc návštěvníků, ale také Vojtěcha Lindaura. Aby toho nebylo málo, vedle podrobných popisů jednotlivých ročníků, včetně subjektivního pohledu na vše, co autor stihl vyposlechnout, v knize najdeme nadšené zprávy dalších publicistů, které se Lindaurovi podařilo obrátit na „glastonburskou" víru - Radek Diestler reportážně popisuje průběhy dlouhých cest z Prahy až do romantického údolí, se svými zážitky přispěli i zasloužilí návštěvníci Vladimír Vlasák, Aleš Opekar či Jana Kománková, laskominy jistě vzbudí kapitola nabízející recepty na glastonburské speciality, nemluvě o spoustě zajímavých fotek.

Josef Rauvolf