Zeměměřič atd.

Ukázka

To nejdůležitější o Zeměměřičovi

... melancholie z Třešňákovy osobnosti vyvírá jak láva sopky, a tuhne na úbočích....

Ivan Diviš

Malovat obrázky, fotografovat a psát povídky mohl Vlasta Třešňák sám, ale gramofonovou desku si sám udělat neuměl. Ostatně kdo by taky pár měsíců po Chartě 77 myslel na desku. Když se tehdy sešel v hospodě s Robinem Hájkem, dohodli se, že spolu natočí lepší kousky z tehdejšího Třešňákova repertoáru, prostě jen tak do archívu. Hájek byl zvukařský maniak, nahrával Plastic People Of Universe a jiné podzemní skupiny. Hlavně ale měl magnetofon Revox a v bytě na náměstí Jiřího z Lobkovic malou elektrotechnickou dílnu.

„Tam se jenom netočilo," vzpomíná Třešňák. „Tam taky byl džbán piva a pauzy. Nahrávalo se dejme tomu čtyři hodiny najednou. Já si sedl a hrál, bez vracení. Je možný, že když se něco spletlo, byla malá pauza a jelo se dál. Hájek byl šikula. Mánička, ale čistotný. Neměl doma myši, žádný asociál." Uvážíme-li tehdejší skromné technické vybavení a spěšné, v podstatě živé nahrávání, snímky znějí neskutečně dobře: dynamicky a přesvědčivě. Hájek se spokojil s monofonním nahráváním a aby mohl s tím, co měl, docílit částečného „nahalení" Třešňákova zvuku, raději obětoval stereo.

Kterou z disidentských cest se hotový pás potom dostal k manželům Pallasovým do švédské Uppsaly, už dnes nikdo neví; pokud to v rámci utajení vůbec někdo věděl. Předpokládané spojení přes Ivana Klímu dnes spisovatel s jistotou potvrdit nemůže. Každopádně mu visí na stěně jiný Zeměměřič, Třešňákův obraz na motiv z Franze Kafky. Co považoval ze svého tehdejšího repertoáru za hodné nahrání sám Třešňák a jak z nahraných písniček vybírala Jitka Pallasová, můžeme posoudit - s výhodou časového odstupu - i podle titulů, které se na Zeměměřiče nedostaly.

Nějak konspirativně Třešňák do Švédska i vzkázal („Ono to možná bylo po telefonu") Pallasovi, že by byl rád, kdyby obal alba navrhnul jeho přítel, fotograf Bob Krčil z Prostějova. „Potkali jsme se, jak se máničky scházely, u Muzea. On pak v roce 1969 utek', a protože nebyl plnoletej, padělal občanku. A po dvaceti letech korespondence a telefonátů jsme se viděli až v roce 1989 v New Yorku. Myslím, že študoval fotografii ve Stockholmu."

Nakonec ale obal dělal Juraj Horváth, který však nechtěl být na desce jmenovaný. „A Bob Krčil se na tom podílel pouze tím, že mu dělal model figuranta. S koštětem někde v Uppsale. Já jsem byl z toho obalu při prvním pohledu trochu rozpačitej, ale zvyknul jsem si na to. Ono je to vlastně takový dílo. A ještě je pikantní, že jsem chtěl hnědou barvu, takovou jak na starejch fotkách. Ale to jsem měl v hlavě, že tam bude Krčilova fotka. Nicméně to dodrželi."

A tak se stalo, že jednoho krásného dne v roce 1979 mohl i v Praze člověk vidět propašovaného Zeměméřiče, první desku, jaká kdy vyšla Třešňákovi, méně známému písničkářskému kolegovi Hutky a Merty. Ale to už Třešňák ani nedělal uklízečku v antikvariátu v Dlážděné, kde zlomil smeták a odmítal luxovat regály, ani neshraboval s chodníků sníh. To už ani nezpíval. V Kolíně nad Rýnem mu vyšla první knížka povídek Jak to vidím já a v Praze v Bartolomějské mu estébácký nadstrážmistr Josef Kafka zhasínal zápalky o ruku. Tak se stalo to, že i Třešňák, karlínský kluk vychovávaný dědečkem a Romy, opustil v roce 1982 všechny pražské Kafky. Z nejlepších českých písničkářů, kteří se tak rozhodli, byl poslední.

V téže, ale přece jiné Praze vyšel Zeměměřič poprvé až v roce 1990 a týž Josef Kafka se stal přece jiným Kafkou, podnikatelem. Vlasta Třešňák se od té doby stále častěji vrací z exilu domů a dnes pobývá hlavně v Praze.

Jiří Černý