Řekni ďáblovi ne

Recenze

Karásek vyzývá k autentickému životu

Zdravotnické nakladatelství Galén vydává nejen knihy související se zdravím těla, ale i nahrávky folkových skvostů přispívajících ke zdraví duše a ducha. Mezi ně se zařadilo i dvojalbum Řekni ďáblovi ne, jež u příležitosti sedmdesátých narozenin Svatopluka Karáska zpřístupňuje zásadní tvorbu tohoto undergroundového písničkáře a duchovního.

Dvojalbum obsahuje osmadvacet Karáskových písní z dob disentu a exilu, doplněných bookletem s průvodním slovem, texty a fotografiemi. Na prvním disku se objevuje šestnáct písniček nahraných roku 1978 v Praze a poprvé vydaných o rok později na exilové desce Say No to the Devil. Druhý disk přináší přepis Karáskovy první domácí desky Řek's už ďáblovi ne? z roku 1990, obsahující šest písniček z památného vratislavského koncertu českých folkařů z počátku listopadu 1989 a šest studiových nahrávek z téhož "roku zázraků". V následujícím textu budou vybrané písně zasazeny do dobových souvislostí, ve kterých vznikaly a jež velmi silným způsobem komentují.

Význam dvojalba je třeba hledat jinde než v úrovni na něm zachycené hudby a zpěvu. Karásek to sám vtipně konstatuje v úvodu svého vratislavského vystoupení, když říká, že si s sebou přivádí Londýna (Zdeňka Vokatého) coby kytaristu lepšího, než je on sám - a že by to chtělo "ještě lepšího zpěváka, například Karla Gotta". Gott může v tomto srovnání zastupovat všechny profesionálně dokonalé interprety bezobsažných popových písní, zatímco Karásek jejich protiklad v podobě folkových písničkářů, kteří se se svými posluchači věrohodně sdílejí možnost autentického uskutečňování lidského bytí.

Když začnou bít pastýře, kde jste schovaný?

Svatopluk (Sváťa) Karásek se narodil dne 18. října 1942 v Praze v rodině, která jej nasměrovala k evangelické víře i k hledání uměleckého sebevyjádření. Přes svou svobodomyslnou povahu a neustálé konflikty s autoritami dokázal v roce 1968 absolvovat bohosloveckou fakultu. Ve stejném roce se oženil se Stáňou rozenou Žaludovou a nastoupil do farářské služby. Tu však vykonával jen něco přes tři roky (nejprve v Hvozdnici u Davle a pak v Novém Městě pod Smrkem). Poté mu tehdejší režim, pobouřený jeho písničkami, natrvalo odňal státní souhlas k působení v pastoraci.

Ve svých textech Karásek jedním dechem hlásal evangelium a reagoval na nastupující normalizaci. Svým zbožným farníkům například provokativně zpíval píseň Vy silní ve víře (1970) s otázkou: "Když začnou bít pastýře, kde jste schovaný?" V ještě silnější písni V nebi je trůn (1971) dokonce vyzýval "vládce" ke ztišení s hlavou v dlaních, které by jim umožnilo uvědomit si nepotlačitelnost pravdy, jejíž "hlavní sídlo" je v nebi. Obyčejné, k závěru života se blížící lidi ze svého sboru naproti tomu v Kázání o svatbě v Káni galilejské (1972) k věčnosti odkazoval podobenstvím o svatební hostině, na níž budeme pít víno radosti k oslavení a dovršení všeho dobrého, co jsme na této zemi mohli prožít.

Současně s přiblížením biblické zvěsti dnešnímu člověku Karásek také českým posluchačům nově zpřístupňoval klasické americké písně, jejichž melodie si vypůjčoval. I v jeho textech se objevovaly střípky ze starých spirituálů a gospelů, někdy homonymně rýmované s významově nesouvisejícími českými slovy. V písni Já jsem ňákej stounavej (1972) například její název rýmoval s anglickým "angel rolled the stone away" (anděl kámen odvalil).

Pár statečných spasí město v dobách zlých

Jak konstatuje dnešní katolický biskup Václav Malý, Karásek "má obrovské charisma zaujmout ty, kteří dosud o evangeliu nic neslyšeli". Zákazem pastorační činnosti mu komunisté jen usnadnili oslovování lidí, kteří se nezajímají o církev a náboženství, ale chtějí své životy naplnit opravdovostí a smyslem. Duchovní typu Svatopluka Karáska či právě Václava Malého, kteří svým působením v době totality ukazovali spojení evangelia s velkou životní autentičností a vnitřní svobodou, mohli těmto lidem nabídnout víc než oficiálně působící kněží.

Z písní vzniklých v době, kdy Karásek po ztrátě státního souhlasu působil jako kastelán na hradě Houska, vyniká titulní skladba jeho alba Řekni ďáblovi ne (1974). Písničkář v ní odmítnutím ďábla, který "nikoho nevede správně", zároveň odmítá i poslušnost vůči režimu. Podobné poselství obsahují také Báby (1976), v nichž Karásek s odkazem na hebrejské porodní báby, které ve starozákonním příběhu neuposlechly faraonova příkazu k zabíjení novorozených chlapců, říká: "Je lepší jak ta bába se Boha bát, než se bát lidí a slepě poslouchat."

Houska se v polovině sedmdesátých let stala centrem českého undergroundu, do kterého přicházeli lidé typu členů skupiny The Plastic People of the Universe, básníka Jirouse či kytaristy Londýna a jeho manželky, písničkářky Dáši Vokaté. Spojení křesťanského duchovního s undergroundovou komunitou, známou "bohémským" způsobem života, může být překvapivé jen pro ty, kdo si křesťanství pletou se spořádaností a moralizováním. Ve skutečnosti se biblická zvěst obrací spíš k lidem "na dně" či v "podzemí", což je právě možný překlad slova underground. Karásek to vyjádřil například písní Návštěva v pekle (1974) a z jiného úhlu pohledu v Kázání o zkáze Sodomy a Gomory (1975), v níž undergroundová komunita ztělesňuje radikálně odlišnou menšinu, kvůli které se starozákonní Abraham domáhal u Hospodina odpuštění pro všechny obyvatele Sodomy: "Vždyť hrstka bláznů nakazí celý město, pár statečných spasí město v dobách zlých…"

Možná jsme doma jen na chvilku hosty

Underground, označovaný také jako druhá (nezávislá) kultura, komunistickému režimu vadil natolik, že s ním uspořádal monstrproces. K lidem v něm souzeným patřil i Svatopluk Karásek, spolu s Londýnem zatčený v březnu 1976 přímo na Housce. Měl být odsouzen mimo jiné za výtržnictví v podobě používání sprostých slov v textech. Jedno z nich se objevilo například v alegorické písni Pavouci (1976), podle níž moucha "musí mít kliku z prdele", aby se dostala ze sítí pavouků, symbolizujících Státní bezpečnost. Básník Jaroslav Seifert coby znalec oslovený obhájcem Otakarem Motejlem Karáskovi dosvědčil, že slov tohoto druhu užívá naprosto funkčně…

Ve vězení Karásek složil jednu z verzí písně Je pozdě s konstatováním "možná jsme doma jen na chvilku hosty" a také píseň Podobenství o zrnu a koukolu, která je právě místem svého vzniku významným svědectvím o všeobjímající toleranci hlásané v evangeliích (křesťan má sice podle ní bojovat s "koukolem" zla, nikdy s ním ale nesmí ztotožňovat druhé lidi). Průběh samotného procesu zpěvák idealizovaným způsobem vylíčil v písni Ženský jsou fajn, v níž "právu žehná krásná předsedkyně senátu" a souzení si říkají: "Tak to jdem domů, to je hotový, vždyť ženský, ty jsou fajnový." Ve skutečnosti byl Karásek odsouzen k osmi měsícům, které si také musel celé odsedět.

Po propuštění v listopadu 1976 začal s rodinou žít v Praze. Tam se hned dostal doprostřed dění vedoucího ke zrodu Charty 77, které navazovalo na projevy solidarity s oběťmi procesu s undergroundem. Stal se jedním z prvních signatářů Charty, živil se převážně jako myč oken a pokračoval ve svých aktivitách z doby před uvězněním. Státní bezpečnost však měla právě vůči rodinám typu Karáskových (v té době měli tři malé děti) k dispozici víc než dost nátlakových prostředků.

V dubnu 1980 se Karáskovi i Vokatí pod policejním tlakem vystěhovali do Vídně. V Žalmu na rozloučenou se předtím Sváťa s jobovským reptáním obrátil k Hospodinu, jenž "v duchu dobrotivém" jenom přihlíží počínání těch, kteří "žerou duši člověka". Uvedená píseň je však zajímavá především jako popis Karáskovy dvojí sounáležitosti s církevními i světskými lidmi.

Ve Vídni žehnaj volům

Ve svobodném světě se Karásek paradoxně ocitl mezi lidmi, kteří o jeho výzvy k autentickému životu nestáli. Čeští emigranti se podle jeho zjištění zpravidla nenechávali oslovit ani evangeliem, ani výpověďmi folkových písničkářů. Jak konstatoval v písni Temný stíny (1983), "i tady duše chřadnou, nemaj pomoc žádnou, i zde vládnou prachy a strach".

Nebylo divu, že se z Vídně přesunul do protestantštějšího Curychu, aby tam působil v církevní pastoraci mezi Švýcary. Své nové písně mohl hrát jen na setkáních exulantů z řad undergroundu, případně na Svobodné Evropě. K nejzajímavějším z nich patřil Baltazar (1981), ve kterém Karásek s využitím starozákonního příběhu o Božím soudu nad babylónským králem připomněl nejen vládcům, ale i sám sobě a každému z nás, "že jednou dojdem až na samý kraj" a už teď bychom měli dbát na to, aby pak naše životy nebyly shledány lehkými.

Ve středu Karáskova zájmu zůstal boj za lidská práva. V písni Ve Vídni žehnaj volům (1987) si posteskl, že práva zvířat se na Západě těší většímu zájmu než práva obětí nelidských režimů a že "kněží žehnají zvěři", zatímco "na posvěcení člověka, na to málokdo věří".

Co jsem se za to namodlil

V devětaosmdesátém ještě nikdo nevěděl, že se píše poslední rok komunistické diktatury. Československá vězení byla plná politických vězňů, mezi kterými jako obvykle nechyběl Martin Jirous. Karásek mu vzdal písní Hadovky smrduté hold jako tomu, který "zpívá v lidském pekle, jen v ochraně Boží".

V Přímluvě (starém spirituálu předělaném na přímluvnou modlitbu) pak 3. listopadu 1989 na koncertě v polské Vratislavi vyjádřil svou víru v Boží blízkost všem nespravedlivě pronásledovaným (lhostejno, zda křesťanům či nekřesťanům). Zpíval v ní o tom, že Petr Cibulka, František Stárek, Ján Čarnogurský a další političtí vězňové nejsou v kriminále sami, ale že tam s nimi "sedí Bůh" a "pro ně zní andělský zpěv". Strhující finále Karáskova vratislavského vystoupení představovala další nová píseň Ten den, v níž zpěvák vyjádřil svou jistotu ("já to vím"), že pro všechny přijde den svobody: "(Vězeňskou) palandu už nikdo nestele v ten den, v ten den, co jsem se za to namodlil…"

Ve Vratislavi samozřejmě zaznělo i "Řekni ďáblovi ne". O několik týdnů později mohl Karásek tuto svou nejslavnější píseň aktualizovat slovy o lidech, kteří řekli ďáblovi ne na Letné…

Ať žije víra, Charta a underground

Hlavní rozměry Karáskova působení shrnuje jeho závěrečné zvolání z vratislavského koncertu: "Ať žije víra, Charta a underground!" Po celou dobu normalizace vystupoval jako disidentský obhájce politické svobody a undergroundový obhájce svobodomyslného přístupu ke kultuře, především však jako obhájce víry.

Ta pro Karáska na rozdíl od náboženství představuje něco jednoznačně pozitivního. Definuje ji jako "něco, co tě přemohlo, co dobrovolně a svobodně chceš žít. Ne, co si sám vymejšlíš, ale čemu jsi věrný, čemu důvěřuješ, co tě strhlo." Po návratu do vlasti v devadesátých letech zjišťoval, že otevřenost vůči víře je v postkomunistické české společnosti nevelká. Není však víra (v takto obecně definovaném smyslu) vlastně podmínkou života, při kterém člověk není ve světě jen lhostejným divákem, ale nalézá naplnění svého lidství v tom, čemu (nebo komu) odevzdává své srdce?

Temné stíny doby, která za největší ctnosti fakticky pokládala právě lhostejnost a přizpůsobivost, u nás stále přetrvávají. Sváťu Karáska to patrně nepřekvapuje, vždyť už v exilu prorocky zpíval o tom, že "to nebude jiný", protože "ty temný stíny na srdci jsou"… Nové vydání jeho starých písní ukazuje, že s léty nepozbyly platnosti ani naléhavosti.

Vít Machálek

Kulturní noviny 24/2013, 10. června 2013

http://www.kulturni-noviny.cz/nezavisle-vydavatelske-a-medialni-druzstvo/archiv/2013/24-2013/karasek-vyzyva-k-autentickemu-zivotu

Vit Machálek

Recenze

Úkaz menom Karásek

Sváťa Karásek je "prírodný úkaz". Javí sa ako čosi nepravdepodobné - čosi, čo by nemalo byt, a predsa je. Nepravdepodobnost prvá: Sváťa nie je spevák, gitarista, ani pesničkár. Spieva trochu falošne, používa pár bežných akordov, preberá melódie ošúchaných tradicionálov. Nemal by spievat. Ak už spieva, nemal by ho nikto počúvat', a ak ho už niekto počúva, nemal by sa jeho spev publikovat a vydávat na hudobných nosičoch. Nemalo by to byt, a predsa to je. Prečo Sváťa spieva a ĺudia ho počúvajú, dokonca sa jeho piesne stále znova objavujú na hudobných nosičoch? Začnime tým, čo si hravo všimne každý. Svátove texty sú svojím spósobom geniálne. Farár, ktorému komunisti zabránili kázat, si našiel spôsob, ako kázat tam, kde by kázanie nikto nečakal. Kostol jednoducho preniesol do krčmy. Prevažná čast jeho textov je hravou, prekvapivo vypointovanou interpretáciou biblických príbehov. Karáskova poetika je priamočiara a cirkevnika zvyknutého na kostolnú rétoriku tu i tam zarazia slová, ktoré by v kostole nečakal. Sváťa však svoje skvostné texty znehodnocuje spevom a drnčaním gitary. Prečo? Nuž pre Svátove texty nemožno nájst vhodnejšiu formu. Práve ten spev a to drnčanie dáva textom živost a autenticitu. Karásek je totiž inovatívny aj v spôsobe, akým piesňovú formu používa. Recykluje staré piesne. Nedbalou interpretáciou ich zbavuje nostalgických konotácií, z vtieravej melódie sa stáva surový hluk. Funkcia piesne je v Karáskovom prípade konceptuálna. Pôvodnú pieseň desakralizuje, vtipnou zvukovou alúziou ju zbaví pôvodného obsahu. Úctyhodný spirituál "Say no to the devil, say no" sa v zvukomalebnej karikatúre zmení na existenciálnu výpoveď. "Sejmou ti podobu, sejmou." Alebo spirituál: "Angel roll the stone away" sa zmeni na "Já jsem ňákej stounavej". Nuž Sváťa desakralizuje starú hudobnú formu, aby vznikol priestor pre novú, civilnú formu sakrality. Obsah textu a forma piesne v Karáskovej tvorbe tvoria nedeliteĺnú jednotu. Nepravdepodobnost druhá: Sváťa spieva pesničky s explicitne krestanským obsahom. Neštylizuje sa do roly politického disidenta. Neskladá piesne plné inotajov. To, že bude mat problémy so štátnou bezpečnostou, sa dalo predpokladat. To, že ho medzi seba prijmú sekulárni predstavitelia českého disentu, sa predpokladat nedalo. Nemalo by to byt, a predsa to je? Ako vysvetlit túto nepravdepodobnost? Tam, kde sa človek usiluje žit to, čo Václav Havel nazval "životom v pravde", sa pred ním nevyhnutne otvorí duchovný rozmer. Ĺudia v spore s totalitným režimom potrebovali zdroj nádeje, ktorý by im dal silu v tom spore vytrvať. Biblické piesne, spievané v drsnom jazyku ulice, pre mnohých takúto silu mali. Keď sa disident Havel stal prezidentom, vo svojej prvej prezidentskej reči sa prihlásil k odkazu T. G. Masaryka: "Kristus, a nie Cézar". Nepravdepodobnost tretia: Karásek bol čudný farár. Doma sa cítil viac medzi máničkami ako medzi tradičnými cirkevníkmi. To sa pochopit dá. Predpokladali by sme však, že "sekulárny" farár bude svoju vieru chápat iba ako poetickú metaforu, nebude ju brat v jej doslovnom význame. Karásek však svoju vieru bral a dodnes berle vážne. Kĺúč k fenoménu menom Karásek nám poskytol Sváťa sám. K piesni "Žalm na rozloučenou", povedal toto: "Ta píseň není kritická jen k církvi, ale i k době a ke světu ve kterém žijeme. Já stojím jednou nohou v církvi, jednou mimo ni. Ale obě ty nohy stojí pevně, není to tak, že bych s té církve jenom vykukoval. Píseň je o tom, že sa pohybuji na té hranici, jsem plně v církvi i plně ve světě." Nuž, na novom CD nosiči dostávate do rúk most. Most, ktorý nepravdepodobným spôsobom spája rozdelené svety. Zostáva už len vložit disk do prehrávača a ruka v ruke s tými podivnými piesňami sa po Karáskovom moste poprechádzat.

Daniel Pastirčák

Nový populár, 2013, roč. 6, č. 1, s. 35

Svatopluk Karasek

Řekni ďáblovi ne

(Galén, reedícia 2012)

Karáskov slávny prvý album Say No to the Devil / Řekni ďáblovi ne prvýkrát vydal Jiří Pallas v roku 1979 vo svojom vydavatelstve Šafrán' 78. Dnes už je to klasická nahrávka českého undergroundu 70tych rokov. 2CD reedícia vydavatelstva Galén je vôbec prvým prepisom priamo z originálneho pásu Robina Hájka a obsahuje všetkých šestnást piesní nahratých v Prahe dňa 2. mája 1978. Druhý disk obsahuje Karáskovu platňu Řek's už ďáblovi ne? so záznamom jeho památného vystúpenia vo Vratislavi z novembra 1989 a šesticu štúdiových nahrávok z roku 1989. Tento album vychádza na CD prvýkrát. Obsiahly booklet ponúka text Jaroslava Riedela, fotografie a všetky piesňové texty.

Daniel Pastirčák

Recenze

Karásek je skutočným misionárom, ktorý na pritiahnutie ľudí k viere nepotrebuje argumenty

„Církev, svět, tak jak jsou teď, oba ve stejném zajetí, / jak dvě houby ve stejném nálevu, v nálevu bez chuti,“ spieva Svatopluk Karásek v piesni Žalm na rozloučenou na dvojcédečku Řekni ďáblovi ne (Galén 2012). Na margo skladby, kritickej (aj) k cirkvi, evanjelický kňaz a pesničkár Karásek hovorí, že sa pohybuje na hranici, že je naplno v cirkvi i naplno vo svete. Taký je jeho život vo viere, pokorný i nezlomný, či už sa odohrával v kostole, alebo v undergrounde, doma, alebo vo švajčiarskej emigrácii.

Do nej odišiel v roku 1980, deväť rokov po tom, čo mu odobrali súhlas s výkonom funkcie duchovného. Uchýlil sa vtedy ako kastelán na hrad Houska, ktorý sa do histórie českého undergroundu zapísal ako miesto, kde Plastic People nahrali svoju platňu Egon Bondy's Happy Hearts Club Banned, názvom parafrázajúcu najslávnejší beatlesácky album.

Magorova svadba

Neformálny charizmatický farár našiel v undergrounde nielen dobrých priateľov, ale na vlastné prekvapenie sa medzi nimi uchytil aj so svojou tvorbou. Čoraz častejšie koncertoval v spoločnosti Plastic People, DG 307 či ďalšieho pesničkára Charlieho Soukupa, a nechýbal ani na oslave druhej svadby Ivana Martina Jirousa vo februári 1976 v Bojanoviciach, ktorú ženích Magor označil za Druhý festival druhej kultúry (ten prvý bol dva roky predtým v Postupiciach a tretí v roku 1977 na Hrádečku).

O druhej kultúre, ktorú Jirous definoval ako kultúru úplne nezávislú od oficiálnych komunikačných kanálov, spoločenského ocenenia a hierarchie hodnôt establišmentu, vedela svoje aj tajná polícia. Karásek na festivale zaspieval štyri skladby, čoskoro bol zatknutý a nakoniec odsúdený v prelomovom procese s Plastikmi, ktorý spojil underground s disentom a vyústil do Charty 77.

Karásek ju podpísal medzi prvými a o rok nato nahral v jednom pražskom byte album Řekni ďáblovi ne. Ten vyšiel v exile vďaka spolupráci Jiřího Pallasa a jeho švédskeho vydavateľstva Šafrán 78 s kanadským vydavateľstvom Boží mlýn Paula Wilsona (ten bol do svojho vyhostenia z Československa spevákom Plastic People a dodnes je prekladateľom najmä diela Václava Havla do angličtiny). Po páde komunizmu album párkrát vyšiel aj v Prahe, no až teraz v úplne kompletnom znení a z pôvodného záznamu.

Od too late k tulej, od say no ku sejmou

Všetkých šestnásť piesní tvoria tradicionály, ktoré Karásek otextoval bez ohľadu na pôvodný obsah a skôr sa sústredil na fonetickú podobnosť. Vychádza z úvodnej anglickej slohy, ktorú aj odspieva v origináli, a podľa zvukovej asociácie rozvíja český text („It is too late, too late - Oni se k sobě tulej, tulej“ v piesni Je pozdě či „Say no to the devil, say no - Sejmou ti podobu, sejmou“ v ústrednej skladbe Řekni ďáblovi ne).

Počas osemmesačného väzenia napísal protifízlovskú pieseň Pavouci („Jak se sejdou mouchy dvě, tři, hned už pavouk něco větří, / hele, toho padoucha, zase nás už poslouchá“) a zo svojich pocitov v base sa vyznal aj prepracovaním textu Je pozdě.

Jeho skladby však pomáhali aj iným väzňom, viacerí spomínajú, ako sa pristihli, že si spievajú Karáskove texty. A navyše, on svojím umeleckým i občianskym životom je skutočným misionárom, ktorý priťahoval ľudí k viere bez potreby argumentovania, či nebodaj naliehania.

V spomínanej piesni Je pozdě sa objavil aj známy verš „v tom šíleným smutku si hraju na Hutku“, ktorý bol vyjadrením vlažného až kritického pohľadu undergroundu na špičkových českých folkerov. Tí síce tiež zápasili so šikanovaním a častými zákazmi, no umelecké podzemie ich koncertovanie na verejnosti vnímalo ako kompromisy. K zlepšeniu vzájomných vzťahov došlo až vtedy, keď sa viacerí pesničkári z oboch táborov ocitli v emigrácii.

Vo väzbe nie ste sami

Ich občasné stretnutia vyvrcholili 3. novembra 1989 na koncerte vo Vroclave, kde sa zišli s Karáskom aj ďalší exiloví speváci Jaroslav Hutka, Vlastimil Třešňák či Karel Kryl a spolu s nimi koncertovali aj niekoľkí pesničkári z Československa. Práve záznam Karáskovho vystúpenia na tomto prelomovom koncerte tvorí úvodnú polovicu druhého disku, prezentujúceho najmä tvorbu z 80. rokov. Karáskovým gitarovým spoluhráčom je tu jeho dlhoročný priateľ Zdeněk Vokatý, známy takmer výlučne pod prezývkou Londýn.

Aj tu ide o Karáskove texty na tradicionály, výnimkou sú len tri pôvodné skladby, jednu, Hadovky smrduté, skomponoval Mejla Hlavsa. Je to parafráza na svoj hit Muchomůrky bílé, ktorú autori venovali vtedy piatykrát väznenému Jirousovi. Na spomínanom koncerte odznela aj pieseň Přímluva, v ktorej menuje Magora i ďalších politických väzňov a ubezpečuje, že vo väzbe nie sú sami, je tam s nimi aj Boh. „Ty nejlepší lidi, který já znám, jsou odloučeni nám, / pro ně zní andělský zpěv a já zpívám též.“

Karáska neprekvapuje, že ani po zmene režimu všetko zďaleka nefunguje tak, ako sme dúfali. Boj s podvodníkmi patrí do každého režimu, diabol len mení svoju podobu a budeme sa s ním musieť biť donekonečna, tvrdí. Preto treba diablovi povedať nie, preto aj po desaťročiach vyzýva: Řekni ďáblovi ne.

Alexander Balogh

www.sme.sk, 27. prosince 2012

http://kultura.sme.sk/c/6649479/diabol-len-meni-svoju-podobu.html#ixzz2GvTAQHS1

Alexander Balogh