Jan Bělehrádek a jeho cesta ke svobodě ducha

Recenze

Každý národ by si měl vážit svých osobností, které dokázaly čelit intelektem, mravní odvahou i celým svým životním posláním krutým úskalím osudu a podílet se na zápasech o tvůrčí svobodnou mysl a lidskou důstojnost. Dobrým příkladem takové snahy je kniha věnovaná prof. MUDr. Janu Bělehrádkovi (1896-1980), přednímu biologovi, vědeckému pracovníkovi, vysokoškolskému učiteli a zejména vzácnému a ušlechtilému člověku.

Podstatnou část knihy tvoří vyprávění Bělehrádkova mladšího syna rozdělené do hlavních životních etap. Od rodových kořenů, dětských školních let přes studium a první vědecké úspěchy, akademické funkce (děkan Lékařské fakulty UK v letech 1937-38), protektorátní pronásledování a věznění v Terezíně, poválečné uvedení do funkce rektora Karlovy univerzity (1945-46), posléze odjezd z Československa v roce 1949, působení v Paříži (UNESCO 1949-56) a pokračování ve vědecké práci v Londýně.

Cenným přínosem pro celostní výpověď o Bělehrádkově životním osudu jsou další kapitoly napsané jeho přáteli, žáky i následovníky. Přibližují působení prof. dr. Bělehrádka jako vysokoškolského učitele a pozoruhodné politické i společenské osobnosti. Při letmém prolistování lze nabýt dojmu, že jde o běžnou memoárovou literaturu. Vnímavější čtenář však bezesporu ocení zasvěcenost a poutavost podání i odbornou solidnost a pečlivost edičního zpracování. Kniha je provázena řadou dobových fotografií a obsahuje kompletní bibliografii Bělehrádkových prací a bibliografii děl o prof. dr. Janu Bělehrádkovi.

Publikace je nesporně plně aktuální. Nepojednává jen o jednom pohnutém osudu, ale o životě vpravdě lidském, s jeho nadějemi a zklamáním, s vítězstvími i prohrami, o zápasu intelektu s dobovou předpojatostí, o odvaze nemnohých i o poddajnosti většiny. Je to poctivé svědectví o životě, který stálo za to žít. Prof. dr. Bělehrádek se stal příkladem i závazkem pro své studenty a blízké. Díky vydané knize se jeho život stává motivem i výzvou pro široký okruh čtenářů.

Jan Holčík

Recenze

Působivé podobenství lidského života a svobody

„Sílící a mohutnící solitér zůstal pevně v kořenech v domácí půdě a bokem vyrazil nový, svým způsobem mladý život. Rostl z národní bohaté podstaty a stovky kilometrů od rodné země." Těmito parabolickými slovy otvírá editorka Věra Linhartová impozantní, členitý, vnitřně vrstvený, a přece jednolitý proud výpovědí nazvaný Jan Bělehrádek a jeho cesta ke svobodě ducha, který vychází v nakladatelství Galén v edici Almanach medicíny v Praze roku 2003 (editorka Věra Linhartová, 357 stran, ISBN 80-7262-212-9).

Základem knihy je biografická výpověď lékařova a vědcova syna Jana Bělehrádka mladšího O mém otci a i naší rodině, která čtivě, krásným a přesně zacíleným jazykem a stylem přibližuje historii rodu a hlavní životní etapy lékaře a vědce, který si do všech míst, kam přišel, přinesl samostatnost úsudku a nezlomnou touhu po svobodě názoru. Kořeny rodu Bělehrádků sahají do východní části Českomoravské vrchoviny do vesnice Rozseč nad Kunštátem. Podle záznamů v matrikách lze shrnout, že se v tomto místě objevují kolem roku 1630 jako malorolníci. Jádrem prvních kapitol je takřka dobrodružná historie Františka Bělehrádka (narozen 1867), původně zaslíbeného teologii, absolventa Slovanského gymnázia v Brně, kde byl jeho učitelem slavný otec ještě slavnějšího syna Petra Bezruče Antonín Vašek, pak studenta biskupského semináře, z něhož posléze odchází do Prahy na práva, kde se musí vlastně sám živit. Znalost těsnopisu mu přinesla další styky, které zúročil jako právník v kanceláři známého advokáta dr. Přemysla Šámala, pozdějšího Masarykova kancléře. V Praze také potkává svou životní lásku Annu Čepelákovou, která se pak stala jeho ženou. Ze čtyř dětí Anny a Františka Bělehrádkových byl Jan Bělehrádek, pisatelův otec, nejstarší: narodil se roku 1896. Pohyb mezi městem a venkovem, poměrně chatrné zdraví, jeho úspěchy v dětství i zájmy a četba ukazují již zcela neúhybně na pevný charakter a na přesvědčení o smysluplnosti života. Příznačný je jeho raný zájem o detektivky Arthura Conana Doyla: poutavost, vysvětlitelnost, logičnost závěrů a vlastně optimistický závěr o poznatelnosti životních záhad odkazují již k Bělehrádkovu étosu, i když víme, že se záhadami člověka a světa se autor proslulých holmesovek potýkal mnohem složitěji, než se obecně myslívá...

Jinošská léta strávil mladý Jan na českém reálném gymnáziu na Smíchově. Na učitele měl štěstí: profesor Tůma ho připoutal k francouzštině, dr. Vincenc Lesný, budoucí orientalista, indolog zase k latině, ale také k angličtině. To vše se Janu Bělehrádkovi v budoucnu hodilo. Nicméně jádrem jeho zájmů byly přírodní vědy: sbírky, koupě vlastního mikroskopu a improvizovaná přednáška k lidem o vodním salamandrovi jsou nenápadným, ale podstatným emblémem jeho další životní dráhy.

Válka, nákaza tuberkulózou a činnost jeho otce v Mafii lemovaly jeho těžká válečná léta: v roce 1916 se zapisuje na pražskou lékařskou fakultu. I tam měl štěstí na výborné učitele, mezi nimiž nejvýznamnějším byl Edward Babák, jemuž studenti příznačně přezdívali Sličný, Spanilý nebo Vlídný. Pohroma udeřila na celou rodinu roku 1917, kdy byla u dětí Bělehrádkových diagnostikována tuberkulóza v různých stadiích a s různou prognózou. Venkov, kde se mladý Jan Bělehrádek ocitl, tedy Rozseč, kraj předků, připoutal Pražana k půdě a k venkovským lidem, současně mu však také umožnil najít budoucí ženu Marušku. Konec války je spojen nejen s vlasteneckým nadšením, ale také s prvními úspěchy v lékařství. Postup na fakultě a práce demonstrátora jsou kaleny rodinnými tragédiemi, zejména smrtí sestry Aničky, která mu skoná doslova v náručí. Roku 1920 je Jan Bělehrádek ustanoven univerzitním asistentem v Praze a již se pustil do prvních pokusů, v nichž zkoumal účinek práce na růst. Blíží se však již rozhodující životní mezník: prof. Babák, který se tehdy zabývá budováním Masarykovy univerzity v Brně, mu nabízí univerzitní kariéru v hlavním městě Moravy. Na to měl mít mladý vědec dobrou přípravu i proto, že se ihned vydal na zkušenou do Paříže a do Lovaně, kde navázal důležité vědecké a osobní styky.

V Brně pobýval Jan Bělehrádek v letech 1923-1934: „V porovnání s atmosférou na pražské fakultě zdálo se mu v Brně všechno mladé, čerstvé, nezatížené oficiální vznešenou pýchou na historickou tradici. Bohužel ta svěžest a novost, které podněcovaly intelektuální elán mladé univerzity, se týkaly jenom myslí a srdcí. Jinak tomu bylo s budovami ústavů a dalších fakultních zařízení." (s. 63). Nebyla to lehká léta. Vyprávění Jana Bělehrádka mladšího nás uvádí do poměrů Brna 20. a 30. let 20. století, které rozhodně nebyly idylické: příznačný je v tomto smyslu osud akademické čtvrtě, která měla stát na výměře 10,5 hektarů na Kraví hoře a v části prostoru Králova Pole (výstavba měla být dokončena roku 1930). Editorka svazku Věra Linhartová tu do textu vstupuje hutnými informativními a kontextovými exkurzy, které vytvářejí pružné a nenásilně explikativní narativní pozadí.

Bělehrádek nadále nezanedbával zahraniční zkušenosti: svědčí o tom pobyty ve Villefranche u Nice a zejména stáž v Anglii, kam odjeli s Maruškou již jako manželé (sňatek musel být jako svazek příbuzných povolen církevními autoritami). Význam anglického pobytu a nové známosti byly kaleny nečekanou smrtí prof. Babáka. Již v těchto pasážích naráží vypravěč na lékařské a zejména filozofické názory mladého vědce, které se mimo jiné projevily účastí na V. mezinárodním kongresu Světové ligy pro sexuální reformu. Zde se Bělehrádek projevil jako osvícený intelektuál; V. Linhartová ve svém vstupu uvádí několik diskutovaných témat: sexuální rovnoprávnost žen, osvobození manželství od církve a stranických vlivů, regulace porodnosti ve smyslu odpovědného plození, eugenické ovlivňování potomstva, ochrana nemanželských dětí, správné posuzování intersexuálních variací a homosexuality, prevence prostituce a pohlavních chorob apod. Bělehrádek byl na kongresu spolu s A. Trýbem a podivovali se, jaký zájem kongres vzbudil i v řadách neodborníků (V. Linhartová uvádí, že v době jednání vyšlo i 25 svazků Sexuálně-erotické knihy, o kongres se zajímal rozhlas, kde Bělehrádek přímo promluvil apod.).

Text obsahuje i smutnou kapitolu o podfinancování vysokých škol za první republiky. S Brnem byl spojen nejen Bělehrádkův odborný růst (anglicky psaná kniha Temperature and Living Matter vychází v Berlíně roku 1935, v letech 1928-1934 zveřejňuje Bělehrádek ročně 8-10 studií v anglických a francouzských časopisech), ale také jeho politické uvědomění: v sousedním Německu se k moci dostává Hitler. Roku 1934 se Bělehrádek dostává zpět do Prahy jako řádný profesor obecné biologie: s tím je spojeno i setkání s prezidentem Masarykem.

Rodina se usadila na Hanspaulce, ke konci léta 1936 již obývala moderní funkcionalistický dům s krásným výhledem na Prahu. Konec třicátých let je spojen s Bělehrádkovou angažovaností proti fašismu a rasismu, zejména pak od roku 1937, kdy se stává děkanem Lékařské fakulty. V Paříži je téhož roku vyznamenán Rytířským křížem Čestné legie za zásluhy o francouzsko-československé vědecké vztahy, ale musí také vyslechnout zlehčující poznámky o vlastním národě. Je stále více vtahován do politiky, stává se předsedou petičního výboru Věrni zůstaneme, angažuje se při obhajobě španělské demokracie, je pověřován aktuálními úkoly státní obranné politiky. Jeho nadějné poslání v Anglii v době vrcholící krize se již nerealizovalo, republika byla po Mnichovu vydána napospas vítězi.

Následují smutná léta 1938-1939 a Bělehrádkova životní traumata spojená se zatčením, doslova balancováním nad propastí v neustálém ohrožení gestapem a nakonec novým zatčením roku 1944; následuje Terezín a šťastný návrat domů.

Po válce se Jan Bělehrádek stal rektorem Univerzity Karlovy: charakteristická je jeho reakce na jmenování Zdeňkem Nejedlým, když odmítl ignorovat akademické demokratické zvyklosti a přijal tuto funkci jen podmíněně a dočasně, než byl pak zvolen řádně. Jako rektor se Bělehrádek snažil rozvíjet školu i extenzivně (založení lékařských fakult jako poboček Univerzity Karlovy v Hradci Králové a Plzni). Poválečné oslavy a zahraniční cesty a projevy ještě nevěštily budoucí kataklyzmata, ale leccos napovídaly. Bělehrádek si tato nebezpečí uvědomoval, když v jednom projevu řekl, že pravá demokracie popřává svobodný vývoj každému jednotlivci a každému národu, dokonalá demokracie je spravedlivá k jedincům i k národům a dosahuje sociálního pokroku bez zbytečného násilí (s. 150). Jako významná akademická osobnost se Bělehrádek zapojuje do politiky: na radu prezidenta Beneše přijal nabídku stát se poslancem za Československou sociální demokracii.

Poválečná léta již byla těhotná změnami, které Bělehrádek těžce nesl, neboť si uvědomoval, kam povedou. Únorový zvrat je v tomto vyprávění popsán barvitě, se smyslem pro detail a jistou pikanterii: to zejména v souvislosti s osudem Arnošta Kolmana. Východiskem z kritické situace - neboť Bělehrádek nechtěl čekat, až ho stihne osud jiných jeho kolegů - byla práce v generálním sekretariátu UNESCO, kam za ním ovšem nesměla rodina - ta se nakonec na Západ dostala za dosti dramatických okolností. Novým domovem Jana Bělehrádka se stala Paříž, a to až do roku 1956, kdy byla jeho činnost na nátlak československé strany zastavena. Poté využil svých anglických styků a přestěhoval se do Londýna, kde se zúčastnil výzkumů v Middlesex Hospital Medical School. Zde v roce 1976 slavil sedmdesátiny, ale pak se přihlásila choroba, jíž roku 1980 podlehl, přičemž před smrtí vlivem diskusí se svým žákem Pavlem Jerie přijal českobratrskou víru.

Poslední kapitolka vyprávění Bělehrádkova syna Ještě jednou s tátou má takřka magický ráz: mrtvý promlouvá ze stránek odborného časopisu, který jeho syn náhodně objeví na pařížském bleším trhu.

Výchozí biografický text příhodně dokresluje citlivě vedený rozhovor s jeho autorem, který pořídila Věra Linhartová v Paříži.

Podstatnou částí knihy je studie Bělehrádkova pražského žáka Pavla Jerie Bělehrádkova léta londýnská (Jerie emigroval na konci 60. let a usadil se ve Švýcarsku) a především studie Lékař filozof, kde Jerie mluví o Bělehrádkově vztahu k holismu. Součástí knihy je také Bělehrádkův brněnský projev ke studentstvu při zahájení školního roku 1930-1931.

Významným oddílem této skvěle koncipované knihy jsou také vzpomínky, s nimiž se svěřují lidé, kteří Bělehrádka poznali nebo s ním byli tak či onak spojeni: Augustin Svoboda, Oldřich Nečas, Jan Šmarda, Dušan Soudek, Ctirad John, Pavel Jerie a Jiří Pravda. Bibliografii Bělehrádkových prací sestavil Augustin Svoboda, literaturu o Janu Bělehrádkovi sumarizovala Věra Linhartová. (Naši akademickou obec může těšit, že kniha je založena na podobné osnově, jakou se od svého založení v roce 1993 vyznačují svazky Edice Osobnosti Nadace Universitas Masarykiana.)

Kniha o Janu Bělehrádkovi je působivým svědectvím o životní cestě člověka, který stál vždy na svém a který hájil zásady, na nichž spočívá svobodný člověk a demokratický stát - v politice i ve vědě. Nelze neocenit promyšlenou kompozici svazku, komplementárnost jednotlivých oddílů a jejich důkladné zpracování. Věra Linhartová je sice uvedena jen jako editorka, ale byla především spiritus agens celého projektu a její jazyková akribie a stylizační schopnosti prostupují celou knihu. Ta má význam několikerý, ale především dvojí: jako významný přínos k dějinám českého lékařství, Masarykovy a Karlovy univerzity, ale také jako hlubinná sonda do života národního organismu a osudů tohoto státu.

Co si přát víc?

Ivo Pospíšil

Recenze

Obraz jedné epochy: Jan Bělehrádek (1896-1980)

Když se potomek venkovské rodiny stane rektorem Karlovy univerzity, vybuduje v Československu samostatný vědní obor, je považován za průkopníka filozofického směru v biologii, reprezentuje ČSR v mezinárodních vědeckých a kulturních organizacích, lze ho vidět na fotografiích s prezidentem E. Benešem, Janem Masarykem a F. Jolliot-Curiem, potom musí odejít do exilu (jeho rodina za ním prchá „přes kopečky") a nakonec tajně dožije v Londýně a sepíše tam paměti, které „jsou mimo právní dosah rodiny" a nemohou být publikovány - zůstane na brněnské historičce medicíny Věře Linhartové, aby za pomoci spoluautorů vyplnila mezeru v bibliografii českých kulturních dějin. Podařilo se jí to skvěle. Je to skladbou zcela neobvyklý životopis a rozbor vědeckého, filozofického i politického díla velkého člověka. Zmíněnými spoluautory jsou Jan Bělehrádek jr., Pavel Jerie, Augustin Svoboda, Oldřich Nečas, Jan Šmarda, Dušan Soudek, Ctirad John a Jiří Pravda.

V první části Jan Bělehrádek jr., nar. v roce 1932 v Brně a žijící ve Francii, podává stručnou historii rodiny Bělehrádků z Rozseče nad Kunštátem (nejstarší Bělehrádek tu obvykle býval starostou) od jejích kořenů v 17. století. Následuje Bělehrádkův životopis: léta školní, jinošská, onemocnění tuberkulózou, účast v Mami za Rakouska, studium medicíny 1916-1922, demonstrátorství ve fyziologickém ústavu profesora Mareše, prvé vědecké studie a publikace v zahraničí, studijní pobyty v Paříži a Lovani, r. 1923 přechod do Brna k profesoru Babákovi, další studijní pobyty ve Francii a v Anglii, začátky systematického studia vlivu teploty na životní děje, spolupráce s Julianem Huxleyem, profesura, r. 1934 přechod do Prahy, r. 1935 kniha Temperature and Living Matter, r. 1937 přednostenství na katedře obecné biologie Lékařské fakulty, v době blížící se hrozby nacismu boj za svobody akademické i jiné, Mnichov, faksimile dopisu E. Beneše Janu Bělěhrádkovi z 3. 11.1938, protektorát, tuberkulóza skutečná i fingovaná, opakovaná zatčení, nakonec blízkost smrti v Terezíně...

Hned po návratu z Terezína ho Zdeněk Nejedlý pověřil (když odmítl jmenování), aby se stal rektorem Karlovy univerzity, ale již 29. srpna 1945 byl řádně zvolen. Hektická pokvětnová doba, zprvu plíživý, pak rychlý přechod k totalitě, styky se zahraničními univerzitami, spolupráce se Svobodnými novinami, po únoru 1948 ovšem potlačení, přijetí vysoké funkce v UNESCO již bez možnosti návratu, tajný útěk rodiny za ním - je toho na krátkou recenzi příliš mnoho. Pak Jan Bělehrádek žil jako činovník UNESCO v Paříži a po skončení své mise v Londýně, kde pokračoval ve vědecké práci. Zemřel na metastázující karcinom prostaty v roce 1980. Jeho vlastní paměti zůstaly nedostupné a nikdy nebyly vydány. Nyní se tato přední česká kulturní osobnost dočkala poučeného a intimního životopisu z pera svého syna.

Interview V. Linhartové s Janem Bělehrádkem jr. v Paříži to vše dokresluje. Pavel Jerie rozebírá Bělehrádkova londýnská léta, na kterých se sám - též jako exulant - často podílel. Ukazuje na význam Bělehrádkovy teplotové rovnice pro lékařskou biologii. (Pozn. red.: Viz též P. Jerie, Svoboda ducha znamená především svobodu vědy. Vesmír 75, 584-586,1996.) Následují vzpomínky dalších osobností na oslavu Bělehrádkových osmdesátin - psali o nich Severin Daum, Jan Brod, Otakar Poupa, Josef Škvorecký, na dálku gratuloval B. Sekla...

Autorem následujícího oddílu Holismus a Jan Bělehrádek je opět Pavel Jerie. Poučeně ukazuje jak trochu neblahé kořeny holismu (J. Ch. Smuts), tak jeho filozofickou i vědeckou cenu - dnešní medicína nepochybuje o tom, že organizmus je více než jen souhrn svých součástí. Poučná je Jeriova analýza osudů holismu u nás. Je tu přetištěn (byť jen petitem) překvapivě moderní Bělehrádkův projev ke studentům při zahájení školního roku 1930/1931.

Na Bělehrádkova brněnská léta vzpomíná A. Svoboda, na Bělehrádkovu učebnici Obecná biologie (první vydání Melantrich 1934) O. Nečas - ta učebnice dala základ výuce biologie na všech lékařských fakultách u nás. Na to, jak zmíněná kniha rozhodla o jeho osudu, vzpomíná Jan Šmarda z Brna, vzpomínku poslal též Dušan Soudek z Kanady; své vzpomínky oživuje a Bělěhrádkovi děkuje profesor Ctirad John. Pak ještě Pavel Jerie vzpomíná na Biologický ústav pražské Lékařské fakulty UK v poválečné době, kdy u Bělehrádka pracoval. Knihu uzavírá bibliografie Bělehrádkových prací sestavená A. Svobodou, literatura o Bělěhrádkovi sestavená V. Linhartovou, medailónky autorů, editorky i spoluautorů.

Je to jiná biografie než Poupův Syndrom kolibříka (viz Vesmír 80, 171, 2001/3) - ten vlastně na ni navazuje a částečně se obě knihy překrývají. Zde je autorem hlavně syn a P. Jerie, jeden z hlavních spolupracovníků Bělehrádkových, za přispění dalších pamětníků, a hlavně historicky lékařské vědy. Za obě knihy patří autorům i nakladatelství Galén dík. Doplňují naše (v denním shonu zapomínané) povědomí o epoše, která nebyla veselá. Zřetelně si vzpomínám, jak jsem v roce 1945 chodil na přednášky Jana Bělehrádka, ale také Heliodora Píky.

prof. MUDr. Vratislav Schreiber, DrSc.