Loutky boží

Recenze

Všichni jsme loutky boží…

Při četbě rozsáhlého románu malíře, básníka, prozaika a písničkáře Zbyňka Benýška (1949) nazvaného Loutky boží jsem naslouchal dvěma zcela odlišným vnitřním hlasům. Ten jeden mi našeptával, že už to všechno čtené odněkud znám. Ten druhý mě naopak přesvědčoval, že i když to znám, je to v něčem - pokud se týče intenzity prožitku - nové. Abych vám své čtenářské rozštěpení vysvětlil…

Loutky boží jsou románovou kronikou generace narozené na konci 40. let minulého století dotaženou až do dnešních dnů. Pro středomoraváky je mimo jiné zajímavá tím, že podstatná část děje se odehrává v menším městě, kterým jistě bude autorovo rodiště Prostějov. Hlavním hrdinou je Vilém, jehož dětství se odehrává v ozvěnách scenérií budovatelských padesátých let, dospívání a studentská léta pak prožívá v nadějeplných letech „demokratizace socialismu“, jež zakončí ruská okupace,čistky a hrdinův dobrovolný odchod ze školy. Normalizační éru prožívá coby máničkář a hudebník v okruhu undergroundu a pod kuratelou StB. Jejímu tlaku nakonec neodolá a vystěhuje se do zahraničí. Radostný polistopadový návrat nakonec střídá vystřízlivění z poměrů, v nichž totalitu politickou nahrazuje bezbřehý mamon řízený mafiánskými strukturami mnohdy tvořenými týmiž lidmi, kteří Viléma drželi před revolucí pod krkem.

Vyrovnání se s předchozí dobou sledujeme v různých prozaických podobách v soudobé literatuře již od počátku 90. let. Kulisy i hrdinové jsou vždy v podstatě identičtí. Nástup komunistů, represe, předsrpnové uvolnění, normalizace, listopadový klíčový cinkot. Žijí zde prospěcháři, kariéristé, nezaangažovaní obyčejní lidé, případně skrytí či otevření odbojáři. Mění se autorský způsob zpracování - od groteskního přes krimi až po drama, respektive styl vyprávění - od humorné nadsázky po hloubkovou psychoanalýzu.

Benýšek je spíše vážněji založený kronikář se schopností práce i s tím nejmenším detailem, který napomáhá k vytvoření přesvědčivé autenticity prostředí a situace. I když jeho příběh komplexně vypovídá o době, přivádí na scénu velký počet postav, jež jsou Vilémovými souputníky či se jen v jeho životě mihnou, silný je především ve sledování vnitřní hrdinovy cesty, přirozené touhy po obyčejném (a přece mimořádném) naplnění lidských tužeb, představ o svobodě, o lásce, o svobodném pohybu, o své práci. Právě v kontrastu zlem neposkvrněného „karafiátovského“ ideálu, na nějž se letmo odkazuje, a studené, uzemňující reality spatřuji autorovu hlavní zprávu. Pochvalu zaslouží i pasáže o hrdinově putování po Evropě, o studentských bouřích na konci 60. let, o estébáckých nátlakových metodách i současném společenském marasmu. Stejně dobrý je při modelování postav reprezentujících bezskrupulózní vychytralost či chladnou pragmatičnost, jež si dokáže poradit s každou změnou režimu.

Benýškův román považuji za vydařený, i když se na konci musí čtenář vyrovnat s velkou vypravěčovou skepsí…

Petr Hanuška

Kroměřížský deník, 12. 3. 2013, s. 6

Petr Hnuška