Kritik bez konzervatoře

Recenze

Jiří Černý nevidí černobíle

Nebývá obvyklé, aby vycházely rozhovory novinářů s novináři. Povídání s Jiřím Černým (1936), které vedl jeho více než o generaci mladší kolega Jaroslav Riedel (1963), však rozhodně smysl má.

Kromě hudebně publicistické práce pro noviny, rozhlas i televizi píše také obecné komentáře, během sametové revoluce byl jedním z nejviditelnějších představitelů Občanského fóra a moderátorem manifestací, byl editorem a producentem řady domácích i zahraničních alb a tak či onak se účastnil skoro všeho, co se na české hudební scéně událo už od první poloviny šedesátých let.

Riedlova podrobná příprava

Jsou dvě možnosti, jak ke knižnímu rozhovoru přistoupit. Držet se striktně faktografie a chronologie, snažit se neodbočovat a hovořit jen na témata, která se zpovídaného týkají v jeho aktivitách.

Anebo představit objekt rozhovoru jako komplexní osobnost, která kromě nejviditelnější tváře má i svou druhou, soukromou (čímž nejsou míněny indiskrece z osobního života, spíše názory, které se jeho hlavní činnosti až tak netýkají).

Jaroslav Riedel, známý ve své branži jako spolehlivý až úzkostlivý faktograf, zvolil převážně první metodu. To v sobě skrývá mnohé klady, ale i zápory. Klady jistě převažují.

Z jeho otázek je znát dokonalá archivní příprava, ke každému tématu si do otázek (stejně jako Černý posléze do odpovědí) dohledal přesná data, často i obsáhlé citace. Pro čtenáře s hlubokým zájmem o dějiny populární hudby a její publicistické reflexe v posledním půlstoletí tak oba protagonisté odvedli velké dílo. Přesto faktografické pasáže, plné dat a jmen, občas i jeho mohou unavit, ba dokonce se v nich může chvílemi ztratit.

V záplavě informací se autorovi místy nepodařilo dostatečně objasnit některá jména (ne každý například už dnes ví, kdo byl Emanuel Uggé - str. 86), někdy byl nakousnut, ale nedořečen slibný detail (opět jeden příklad za všechny: jak a proč vyhrožoval František Janeček Josefu Chuchmovi? - str. 102).

Někdy také - zřejmě ve snaze nenarušit časovou linii - Riedel nepoloží doplňující otázku, která přímo visí ve vzduchu. Jako když třeba s Černým diskutuje o folklorní polemice v časopise Melodie v roce 1976 a nezeptá se na jeho názor na dnešní Čechomor a jeho mnohé méně úspěšné deriváty.

Určitým paradoxem, který vyplývá ze zaměření knihy na Černého aktivity kolem hudby, je, že ačkoliv sám zpovídaný tvrdí »propagoval jsem, že se zpěváky se mluví nejen o hudbě, ale i o literatuře a podobně,« na jeho mimohudební zájmy s výjimkou politiky a celoživotní lásky ke sportu takřka nedojde.

Přitom by jistě bylo zajímavé dozvědět se, co například Jiří Černý rád čte, na co chodí do divadla, jaké má rád výtvarné umění. A nakonec také co nejraději poslouchá jaksi »mimopracovně«.

Všechny tyto výhrady jsou ale spíše drobnostmi. Celkový dojem z knihy je výrazně kladný, právě už pro zmíněnou informační hodnotu, kterou zejména pro specializovaného čtenáře kniha má. Ale i pro formu, jakou Černý mluví a jak se ji Riedlovi podařilo převést na papír.

Obzvláště zajímavé jsou trefné miniportréty nejrůznějších osobností, zejména umělců a publicistů. Černý je v názorech na lidi poměrně nesmlouvavý, vždy ale zůstává gentlemanem, nevidí černobíle. I když o někom použije silnějšího výrazu, obvykle jej vyváží alespoň jednou dobrou vlastností.

Když například o skladateli Karlu Svobodovi na str. 36 prohlásí, že »byl, je a vždycky bude sebestředný primitiv«, vtipně dodá: »On má v mozku jediný závit, naštěstí na melodie.« Nekompromisnost, konzistentnost a nevyřizování si účtů neetickými prostředky jsou ostatně rysy nejen Černého odpovědí Riedlovi, ale také jeho práce hudebního kritika. Přestože je »bez konzervatoře«.

Ondřej Bezr

Recenze

Víc než zpověď kritika

Bývá zvykem, že významný tvůrce, někdy i význačný kritik, vydá sumarizující počet ze své práce a života, a na sklonku profesionální kariéry napíše paměti. Jiří Černý je takovým významným kritikem v oboru pop hudby už málem půlstoletí, vzpomínky ale nenapsal, říkaje, že sice vzpomíná rád, ale jenom nezávazně. Zato vyslyšel přání o dvě generace mladšího hudebního publicisty Jaroslava Riedla a výsledkem jejich spolupráce je obsáhlý knižní rozhovor s příznačným názvem Kritik bez konzervatoře vtipně parafrázujícím titul Černého první »hudební« knížky Zpěváci bez konzervatoře z r. 1966. Takové rozhodnutí má jistě svá pro, ale i proti. Úsilí neodbytného tazatele zpovídané osobě brání, aby pominula to nepříjemné a událostmi manipulovala výlučně ve svůj prospěch. Tady viz třeba soudní spor o spoluautorství Hvězd světových hitparád, který Černý popisuje věcně a s jistým porozuměním pro »nenávistnou« protistranu, byť kauza pro něj skončila finanční, a u části jednostranně zaujaté veřejnosti i morální, pohromou. Na druhou stranu otěže drží v rukou jen a jen autor rozhovoru a »ten druhý« se sotva může vzepřít jeho plánu výstavby knihy či stylu - i když své odpovědi Černý evidentně redigoval a uzpůsoboval svému osobitému publicistickému projevu.

Riedel sleduje Černého cestu dobou v podstatě chronologicky a do příslušných let dosazuje jeho jednotlivé pracovní aktivity. Od sportovních novinářských začátků, Mladého světa (pro později narozené bude možná překvapením, že to zdaleka nebyly tak liberální časy, jak se ze vzpomínek řady »osmašedesátníků« jeví), legendární rozhlasovou Houpačku (která navždy zformovala hudební vkus mnohých, včetně autora těchto řádků) a Krylova »Bratříčka«, přes Antidiskotéky, normalizační (ale neznormalizovanou) Melodii, Občanské fórum, Rock a pop, až k polistopadové, kulturně-společenské publicistice »načerno«. Kapitolky osobní (např. Rodina a přátelé) a konfesijní (o kritice a publicistice samé) jsou, tak trochu jako apendix, přidány na samý závěr knížky. Kompozice takřka třísetstránkového interview věru není nejvynalézavější a neodolatelné nutkání autora zabývat se všemi možnými »hudebními« detaily u nahrávek, interpretů, skupin, ba i sleevenotů - které jsou důležité asi jen pro nadšence totálně posedlé pop hudbou - způsobuje, že text místy ztrácí (dramatický) tah. V této zpovědi »kritika bez konzervatoře« jsou, myslím, nejcennější ostrými tahy kreslené portréty i portrétky jeho druhů »na cestě«. Třeba učitele František Gela, legendy předválečných Lidových novin, kolegů hudebních kritiků a publicistů Lubomíra Dorůžky, Lea Jehneho, Stanislava Tizla, i mladších, Čestmíra Klose a Františka Horáčka, nebo kritizovaných »objektů«, např. Karla Gotta a Ladislava Štaidla, s nimiž měl Černý (a snad i dosud má) přátelské vztahy, a přesto jim v novinách i v telefonním rozhovoru neváhal tvrdě vytýkat umělecká i lidská selhávání. Řeč je samozřejmě také o lidech - oficiálních hudebních činitelích - kteří Černého někdy podvedli a podtrhli, či v dané situaci jednali opatrnicky nebo víc zbaběle, než bylo nutné: kupodivu, Černý je hodnotí spíš laskavě a s určitým pochopením. To je pro čtenáře, který Jiřího Černého zná pouze jako »sukovitou« osobnost a pisatele nekompromisních kritik, nečekané překvapení.

Vůbec nedovedu pochopit, proč se sportovní novinář (který má tak rád sport a i ve své sedmdesátce se o něj vášnivě zajímá a rekreačně ho provozuje) zčistajasna vrhl na psaní o hudbě (volné místo v kulturní rubrice Mladého světa jako hlavní důvod přestupu do jiného oboru mi připadá neúplný). Nicméně, díky psaní o sportu Jiří Černý důvěrně poznal Otu Pavla. Černého vzpomínka na Otu Pavla je v tomto interview marginálií, a přece jedinečného spisovatele charakterizuje možná výstižněji než slova leckterého literárního kritika: »Zdálo se mi, že když se pouští do poetických příměrů, není to moc dobré. Jeho síla byla v konkrétnosti, v příbězích, v tom, jak se dovede podívat na člověka, který nevítězí.«

Jan Kolář

Recenze

Riedelova pouť do Černého

Než jsem se začetl do vzpomínek Jiřího Černého Kritik bez konzervatoře (vydal Galén), zarazilo mě, že je to interview. Knižní rozhovory jsou v této zemi nechvalně známé jako nejsnazší cesta, jak dosíci tvaru knihy a vydělat rychlé peníze.

Většinou jsou to jen přifouklá časopisecká plkání, v nichž otázky lineárně pohánějí řiďounký příběh. Nějak mně to k Černému nešlo. Soudě podle jeho psávání, i on sdílel tento názor.

Ale pak mi došlo, že kniha nemohla být jiná - kdyby totiž Jiří svou často polemickou historii vyprávěl sám, celé pasáže by vypadaly jako sebeobhajoba. Jestliže se nakonec rozhodl svůj život vyprávět »v této tónině«, musel mít neskonalou víru v partnera, jenž mu měl klást otázky. Jistě nestál o žádnou stafáž, avšak to, co si na něj uchystal Jaroslav Riedel, zřejmě nečekal. Neskutečná pečlivost zkušeného publicisty jako puzzle zapadla do Černého výborné paměti, jakož i do precizní grafiky a servisního aparátu. Takže ač rozhovor místy vypadá jako dialog atomových mozků, chrlících na sebe dlouhé citace z dobového tisku (což někdy působí až nepřirozeně), rozhodně mu nelze vytknout žurnalistickou machu a nedostatečný smysl pro detail. Držíme v ruce zevrubnou zpověď důležitého aktéra a citlivého pozorovatele českého (nejen) hudebního života posledního půlstoletí.

Je to velice osobní kniha, kterou jistě mnoho čtenářů začne číst od jmenného rejstříku. Černý má pro každého, koho v životě minul, krátký (často kritický) komentář. »Dějinně« výmluvné jsou peripetie Černého přátelství s dlouholetými kamarády a spolupracovníky (Gott, Rejžek, Kryl), naopak některým epizodickým pasážím by slušelo krácení. Jako by autor »ve střižně« necítil spodní hranici, za kterou poklesne míra pozornosti čtenáře, který v tom tak říkajíc »nejel«. Ten by asi oželel přemítání, jak se po svatbě jmenuje Markéta Kučerová, jak se kdo choval na poradách Rock&Popu nebo jestli redaktorům časopisu Folk&Country (toho času) chybí vnitřní opozice.

Memoáry jsou rozčleněny do dvaceti pěti kapitol, které si ústrojně udržují chronologický sled a zároveň sledují tematické celky, systematicky mapující kritikova zastavení (sport, Mladý svět, Houpačka, Kryl, Antidiskotéky, soud s bývalou ženou apod.). Ač to zní banálně, čtou se dobře zejména pro hlavní figuru, kolem níž je neustálý neklid, stále se od ní cosi odráží, mnozí mají neodolatelnou potřebu se vůči ní vymezit. Je zjevné, že Černý něčím dráždí. Čím? Řekl bych soudržností, která je náhle v sumáři jeho života velice čitelná. Pro Černého to musel být nepříjemný dialog. Riedel mnohdy namítá, nepřechází faktické chyby v Černého starších článcích, ve velkých sporech (o Karla Kryla, s Vlastimilech Ježkem či Mirkou Filipovou) vytahuje plejádu i protivných svědectví. Černý na svou obranu znovu rovná fakta, znovu si pomáhá dokumenty, přemýšlí nahlas i pochybuje. Někdy je to dost smutné čtení a člověk si s odstupem říká, kolik zlé krve bylo prolito v žabomyších válkách na malém dvorku české hudební scény. Na druhou stranu, právě tam, kde to vře, je nejvíc »života«.

Kritik bez konzervatoře není bilanční meditování, ale malé denní příběhy, z nichž se mnohdy vyklube plastický obraz doby a - jakkoli to zní nadneseně - někdy i drama. A drama je dobré, když má hrdinu ochotného revidovat sebe samého. Novinář, jehož profesní život je založen na elementární slušnosti, si to může dovolit.

Milan Tesař

Recenze

LEGENDÁRNÍ PÍSNIČKÁŘ A JEHO KRITIK

Karel Kryl a Jiří Černý. Dvě výrazné osobnosti, které se nesmazatelně zapsaly do moderní české hudby. Jeden jako písničkář a druhý jako uznávaný hudební kritik. Navíc Černý připravil k vydání Krylovu slavnou desku Bratříčku, zavírej vrátka a měl lví podíl na tom, že si česká veřejnost Kryla koncem 60. let vůbec všimla. Nakladatelství Galén vydalo o každé této osobnosti samostatnou knihu.

»Bydleli jsme sice v třípokojovém bytě, ale vytopit se dala jen kuchyň, v které jsme sedávali a dívali se, jak z promrzlých stěn teče voda. Nesměli jsme se doma ani učit, abychom nedostali tuberu. Učili jsme se venku. Že nás maminka vypiplala, mi dnes připadá neuvěřitelné,« vzpomíná Karel Kryl na své dětství, které bylo neblaze poznamenané únorem 1948. Jeho otec, známý prvorepublikový tiskař, u něhož se tiskly knihy Jakuba Demla, Jana Zahradníčka, bratří Čapků a dalších, se stal přes noc třídním nepřítelem a jeho drahé tiskařské stroje před očima celé rodiny rozmlátili krumpáči a palicemi najatí komunističtí pacholci. Když pak rodina hleděla na tu spoušť a malý Karel ronil slzy, otec mu řekl: »Nebreč, chlapi nepláčou...« Kolem stáli lidé, které Krylovi po celá léta znali - a mlčeli. Toto ponížení představuje pro Kryla zásadní životní zkušenost s komunismem a zároveň upevnilo jeho pohled na rodiče a některé hodnoty. »Moji rodiče byli velmi pevní. Mohl jsem jim vyčíst všelicos, ale nedostatek charakteru ne. Mám dojem, že hodně rodičů podepsalo, aby zachránili svoje děti - a děti ztratili.«

Kniha Vojtěcha Klimta Akorát že mi zabili tátu vypráví životní příběh písničkáře a básníka Karla Kryla. Autor, který je předsedou Klubu Karla Kryla, při jejím psaní vycházel nejen z důkladného studia dostupných tištěných a rukopisných pramenů a důvěrné znalosti Krylových nahrávek, ale i z desítek rozhovorů s Krylovými příbuznými, přáteli a známými. Jeho kniha si přitom vzácně zachovává věcný styl vyprávění založený na faktech. Nejde tedy o nadšenecký pokus fanouška, nýbrž o solidní práci, u níž nechybí poznámkový aparát, jmenný rejstřík, bibliografie a diskografie Karla Kryla; najdeme v ní též desítky unikátních fotografií (škoda jen, že některým nebylo popřáno více prostoru). Krylův životní příběh se citlivě prolíná s texty jeho písní a tím se více ozřejmuje jejich smysl či okolnosti vzniku. Zároveň kniha dává nahlédnout do nelehkého údělu exulanta, přibližuje Kryla i jako autora duchovních písní určených pro liturgii či nezištného dárce, který neměl potřebu své »almužny« vytrubovat. V jiném světle zde nahlížíme i Krylovu zatrpklost v 90. letech po návratu do vlasti. Možná jsme mu měli tehdy lépe naslouchat. Leckteré jeho výroky znějí dnes až prorocky. »Jsou dvě vražedné věty pro tuhle republiku: Nebudeme jako oni a Neznám špinavé peníze.« To řekl v roce 1991!

Maják ve vlnách české hudby

Neméně zajímavě působí druhá kniha nakladatelství Galén - rozhovory Jaroslava Riedla s hudebním kritikem Jiřím Černým. Její název Kritik bez konzervatoře odkazuje ke známé knižní prvotině tohoto publicisty Hudebníci bez konzervatoře, v níž v roce 1966 poprvé seriózně představil českou populární hudbu. Hned poté vydal spolu s manželkou Mirkou první knihu o Beatles u nás (Poplach kolem Beatles). Do širokého povědomí se ale v druhé půlce 60. let zapsal především rozhlasovou Houpačkou, do níž spolu se svou ženou vybíral soutěžní písně. V této hudební hitparádě také představil národu Karla Kryla, ale nadšené přijetí se nekonalo. První písně, které do Houpačky zařadili (mezi nimiž byla i Morituri te salutant), vypadly hned v prvním kole. Manželé Černí však tvrdošíjně zkoušeli znovu Kryla lidem servírovat - zabrala až píseň Bratříčku, zavírej vrátka (jednou porazila i Gottovu Lady Carneval a vyhrála). To bylo ovšem už po srpnové okupaci. Vzápětí Černý sestavil Krylovu první desku, která ještě stačila vyjít, než byla obnovena cenzura. Mezi jejími prvními oběťmi byla v roce 1969 i rozhlasová Houpačka. Jiří Černý se pak přesunul do šedé zóny. Nestal se disidentem, ale jeho hudební texty a poslechové pořady, tzv. Antidiskotéky, přesto tvořily malé ostrůvky svobodomyslnosti a kritického myšlení ve znormalizované kultuře. Neobešlo se to bez občasných zákazů a typických režimních ústrků - nešlo sice o žádné tvrdé pronásledování, nicméně v českých poměrech obecného švejkování patřil Jiří Černý spíš k odvážnějším jedincům. V rozhovoru dává nahlédnout do své čtyřicetileté práce hudebního kritika, ale i do zákulisí české moderní hudby a publicistiky - a někdy to není pohled moc povzbudivý. Černý šetří morálními soudy (ostatně sám dobře ví na případu vlastního medializovaného soudního sporu s bývalou ženou Mirkou, jak je to ošemetné), nicméně dokáže v drobné příhodě mistrně zachytit povahu dotyčného člověka. Někdy velmi ostře. Tím, že se v české hudební branži zná téměř s každým - od Heleny Vondráčkové a Karla Gotta přes Jaromíra Nohavicu, Vladimíra Mertu, Jiřího Suchého až po Jana Rejžka, Lubomíra Dorůžku či Miloše Skalku - je to čtení poutavé, poučné, místy úsměvně, někdy i smutné. Černý naštěstí stejně otevřeně hovoří i o sobě (aspoň to tak působí), což je základní předpoklad, abychom ho brali vážně.

Jan Paulas

Recenze

Jiří Černý o Krylovi, Gottovi i o Houpačce

Originální pohled na dějiny české populární hudby a její reflexe v médiích nabízí knižní rozhovor Jaroslava Riedla s naším patrně nejznámějším hudebním publicistou Jiřím Černým.

Název publikace Kritik bez konzervatoře je variací názvu Černého legendární knihy Zpěváci bez konzervatoře.

Jaroslav Riedel, který s Černým rozmlouval, je jeho o více než generaci mladší kolega, který se ale celou šíří a hloubkou dějin popmusic dlouhodobě zabývá a Černému byl rovnocenným partnerem a někdy i argumentačně dobře vybaveným oponentem.

Oba publicisté probírají českou populární hudbu od první poloviny šedesátých zhruba do devadesátých let, dneškem se příliš nezabývají. Jiří Černý u mnoha klíčových okamžiků byl osobně účasten a jeho informace i názory jsou tedy z první ruky.

Ke zvláště zajímavým pasážím patří vyprávění o rozhlasovém pořadu Houpačka, který Černý připravoval společně se svou tehdejší ženou Miroslavou, o jeho práci pro časopis Melodie či o dlouholetém objíždění republiky s poslechovými pořady.

Čtenáře bezpochyby zaujmou i jakési »portréty« některých významných hudebních osobností, ke kterým měl Černý během svého života blízko, například Karla Kryla či Karla Gotta. Hlubší zájemce o hudební novinařinu se zase mnoho dozví o řadě jejích významných osobností.

Kritik bez konzervatoře má jistě i své slabiny: místy až příliš »papírem šustící« styl rozhovoru (málokdo by asi uvěřil, že protagonisté z hlavy citují rozsáhlé pasáže z článků nebo si pamatují přesná data) nebo absence širšího tematického a kulturního pohledu na Černého osobnost.

To jsou ovšem vady spíše kosmetického charakteru. Hluboký zájemce o probíraná témata nemůže knihu odložit nespokojen. Jiří Černý se v ní představuje jako skutečná osobnost, která má stále co říct.

Hodnocení iDNES.cz: 80 %

Recenze

Kritik pod drobnohledem

Nebudu zapírat, že Jiří Černý byl i pro mne hudebním publicistou, který hodně formoval mé uvažování o muzice, a že si ho velmi vážím. Když se mi dostala na stůl kniha Kritik bez konzervatoře, kde ho zpovídá Jaroslav Riedel, těšil jsem se na počteníčko. A rozhodně jsem nebyl zklamán.

I když i Riedel k němu cítí úctu, není to žádné patolízalské »tak co mi ještě povíte«. Naopak, velmi dobře se připravil, cituje prameny a velmi často se zastavuje tam, kde s Černým může polemizovat, nesouhlasit, nebo přímo ukázat na chyby v jeho článcích. Ty ostatně dělá každý publicista. A Černý nastupuje se stejně otevřeným hledím, tu si stojí za svým, tu vysvětluje, jak byl sám uveden v omyl a jinde prostě přiznává chybu. Nakousnou se i nelehká osobní témata, protože je někdy nejde oddělit od profese (soudní spor s exmanželkou Mirkou o autorská práva) a někdy výrazně dokreslují dobu i kontinuitu v postojích soukromých a profesních. Jádro je ale ve sledování Černého interakcí s kulturní scénou.

Asi polovina textu je o době před rokem 1989, asi třetina po něm a zbytek jsou úvahy na témata osobní i profesní (kritik a kritika, kritik a umělci...). Pochopitelně ale v celé knize se prolíná vyprávění plné faktů s jejich reflexí a interpretací. Celkem tři sta stran textu, padesát stran fotopřílohy (černobílé), solidní rejstřík.

Díky tomu, že Černý byl velmi často ve středu určujících dění (Mladý svět v šedesátých letech, rozhlasová Houpačka, nezávislá publicistika po roce 1968, OF 1989, média svobodného světa), člověk si slušně zaplní mnoho bílých míst na mapě naší moderní (nejen kulturní) historie. Ti o hodně mladší budou možná kroutit hlavami nad tím, jaké tu panovaly poměry, a možná jim některá jména nic neřeknou, ale myslím, že základní příběh je patrný i pro ně.

Za možná ještě důležitější ale považuji to, že kniha dokresluje Černého jako osobnost, která s velkou houževnatostí a přirozeným talentem formovala do značné míry úroveň hudební publicistiky u nás, neprováděla různé eskymácké obraty v neklidných vodách doby, a do velké míry tak nastavila morální laťku ostatním publicistům.

Uvědomil jsem si především, kolik toho dokázal Jiří Černý absorbovat, naučit se a vůbec zvládnout v mladých letech. Měl pak prostě na čem stavět. Za vzor pro všechny publicisty považuji, jak principiálně až úzkostlivě odděluje v kritice své osobní sympatie a mimohudební postoje umělce od hodnoceného díla. Není prostě ten, pro kterého je Porta svazácká, a proto špatná, nebo trampská, a proto dobrá. Doufám, že i nepublicisty pak kniha přesvědčí, že psát a hovořit o muzice je práce poctivá a měla by tak být zaplacena.

Hezká knížka, redakčně dotažená, čtivá a v neposlední řadě nutící k tomu, aby si člověk kladl otázky po tom, jak povrchně či opravdově sám poslouchá muziku.

Jiří moravský Brabec

Recenze

»V rozhovoru dvou hudebních publicistů různých generací vzpomíná Jiří Černý na práci v týdeníku Mladý svět, rozhlasovou hitparádu Houpačka, své knihy, články pro Melodii, Gramorevui a další časopisy, ediční přípravu nahrávek Karla Kryla. Hovoří o době, kdy byl šéfredaktorem časopisu Rock & Pop, o svých poslechových pořadech - Antidiskotékách, o práci pro rozhlas a televizi. Knížka je zároveň obrazem proměn české populární hudby v posledních pětačtyřiceti letech - Jiří Černý totiž byl přímo účasten mnohého z toho, co hudební scénou hýbalo.«

Toto je charakteristika knihy ze záložky. Je to tak, ale ještě je tam mnohem víc. Vzpomínání na úplné novinářské začátky, dětství, rodinu, politické souvislosti té které doby, kolegy novináře, muzikanty, zpěváky.

Mladší kolega - publicista Riedel se velice dobře na tento rozhovor připravil. Prokázal velkou informovanost o různých aktivitách zpovídaného v průběhu mnoha let a mohl mu tedy klást spoustu velmi podnětných otázek. A Jiří Černý, jak je jeho zvykem a jeho velkým kladem, na ně odpovídal velice upřímně. I když samozřejmě je knížka přitažlivá tématem především pro ty, kdo se nějakým způsobem zajímají o populární hudbu, myslím, že zaujme i další čtenáře, například informacemi z politického pozadí toho kterého časopisu, kulturního okruhu, hodnocením či otázkami týkajícími se konkrétních osob ze světa totalitní a později i postkomunistické kultury včetně spolupráce s StB.

Kniha je napsaná velice svěže a čtivě a věřím, že čtenáři Českého dialogu si o »tom dlouhém Jirkovi s největší botou v ČR, který psal za komunistů tak, že si vysloužil veliké renomé u čtenářů a veliké problémy u StB, a pak v listopadu 1989 vyčníval ze všech tribun, zvláště vedle menšího Václava Havla,« rádi přečtou a třeba ho i pozvou, aby jim tam či onde ve světě uspořádal Antidiskotéku (nebo se na některou zastaví při návštěvě v ČR).

Eva Střížovská