ADHD

Recenze

KDYŽ DÍTĚ NEZVLÁDÁ SITUACI

Porucha pozornosti s hyperaktivitou je častá dětská porucha. Jak ji rozpoznat a léčit?

Zhruba pět až šest procent českých dětí trpí poruchou pozornosti s hyperaktivitou. Nejen o ní jsme si povídali s Petrou Uhlíkovou a Michalem Goetzem, kteří jsou špičkami v oboru dětské psychiatrie a nedávno na trh uvedli knižní novinku týkající se této poruchy.

Jaké je léčit dětskou duši?

Michal Goetz: Zodpovědné. Obecně je dětská psychiatrie mnohem rozsáhlejší obor, než se většina lidí domnívá. Lidé mívají dětství zarámované jako stav, který je bez závažnějších duševních nemocí či utrpení. Mají tendenci si takto chránit bezpečnou představu a poté jsou překvapeni, kolika poruchami se dětský psychiatr musí zabývat. Je to zodpovědné i proto, že neléčíme pouze dítě, ale léčíme dítě v rodině, a dotýkáme se tak věcí, které bezprostředně zasahují životy všech jejích členů.

Jak dlouho zná dětská psychiatrie hyperaktivitu dětí?

M. G. Psychiatrie zná případy dětí, které vykazují poruchu pozornosti a hyperaktivitu, od začátku 20. století. V roce 1907 britský lékař sir George Frederic Still popsal skupinu dětí, které se nedokázaly srovnat s různými instrukcemi, řády a pravidly. A to navzdory faktu, že pocházely z rodin, kde byla výchově věnována náležitá pozornost. Jeho popis velmi dobře odpovídá tomu, co dnes chápeme jako poruchu pozornosti s hyperaktivitou.

Jak rodiče poznají, že má jejich dítě poruchu pozornosti s hyperaktivitou?

Petra Uhlíková Konkrétní projevy jsou různorodé, pestré. Pod nepozorností se může skrývat to, že dítě zapomíná, nechává věc ležet tam, kam nepatří, nevšimne si detailů v zadání úkolů, nevšimne si posledního zadání v písemce či těžko navazuje kroky u jednoduchých instrukcí. Například pokud mu matka řekne: „Připrav si tašku do školy", pak je to vlastně sled několika desítek malých úkolů, nicméně dítě jednotlivé kroky přeskakuje a výsledek není přiměřený úsilí, které tomu úkolu věnuje. M. G. Hyperaktivita znamená, že dítě těžko přizpůsobuje svoji aktivitu požadavkům situace. Jeho aktivita je zvýšená. Když jsou jeho vrstevníci klidní, tak v klidu nevydrží, vrtí se, hraje si rukama apod. Nebo v situaci, kdy děti v mateřské školce dokážou jít pomalou chůzí, zároveň s paní učitelkou, pak ono pořád někde pobíhá, poskakuje. Stejně tak to může být zvýšená hovornost. A konečně o impulzivitě hovoříme tehdy, když dítě rychleji jedná, než myslí.

Jedná se o vrozenou záležitost?

M. G. Ano, je to vrozená porucha. Většinou geneticky podložená. Ve zbylých případech jde o vnější vlivy, které spadají pod komplikace v těhotenství. Dítě bylo například vystaveno delšímu nedostatku kyslíku či závažné infekci matky.

Jaké jsou léčebné postupy a kdo se jimi zabývá? Dá se vůbec tato porucha léčit?

P. U. Předně je třeba říct, že diagnózu určuje vždy dětský psychiatr. Samozřejmě pediatři i psychologové poruchu často správně poznají, nicméně nepatří do jejich odbornosti, aby ji komplexně léčili a aby diagnostikovali další poruchy, které se s ní mohou sdružovat. M. G. Léčba má tři základní směry. Za prvé edukace, kdy předáváme informace těm, kteří jsou zodpovědní za výchovu dítěte. Za druhé se jedná o farmakoterapii, u níž je prokázáno, že z ní mají děti největší prospěch, a za třetí psychoterapie, kdy se na základě rozboru chování dítěte snažíme nalézt spouštěče negativního chování a nahradit je spouštěči žádoucího.

Mluvili jste o léčbě pomocí léků. Mají nějaké vedlejší účinky? Je možné je následně vysadit?

P. U. Každý lék má nějaké vedlejší účinky. Z dlouhodobých studií však máme řadu údajů o bezpečnosti léčby, vždy se snažíme najít pro pacienta lék, u kterého pozitivní efekt výrazně převáží nad možnými nežádoucími účinky. Léky, které nyní používáme pro léčbu ADHD, upravují pozornost a pomohou pacientovi, aby byl schopný lépe se učit, strukturovat svou činnost, využít lépe svůj čas, lépe řešit situace apod. M. G. Léky, které používáme, pacienta netlumí, na to je třeba upozornit. Mnoho laiků si to totiž takto představuje, vždyť se bavíme o hyperaktivních dětech. Cílem farmakologické léčby ADHD je usnadnit dítěti překonávat hendikepující projevy nepozornosti a hyperaktivity, pomoci jim nenasbírat špatné zkušenosti a naopak dát šanci učit se těm dobrým. Vedle toho běží přirozený vývoj, který u určité části dětí může vést k tomu, že už následně léky nebudou vůbec potřebovat. P. U. Nicméně léky samy ten pozitivní vývoj nezařídí, ony jen nastaví určité možnosti, které je potřeba naučit děti využít.

Ovlivňuje rodinné klima, např. když se rodiče rozvádějí, intenzitu poruchy?

M. G. Děti s ADHD nejsou výjimkou, ostré rodinné konflikty mají neblahý dopad. Jak moc dítě zasáhnou, závisí také na jeho osobnostním založení a existenci naopak podpůrných faktorů. V horším případě jsou děti více úzkostné, nepozorné, roztržité, nejsou motivované, málo spí a jsou emočně v nepohodě. U hyperaktivních dětí se to projeví o to víc, že tam už je vrozená dispozice. P. U. Navíc to má dopad na péči o dítě. Rodiče se musejí shodnout a dodržovat jednotný režim. Odměny, tresty, zákazy, povolení, to všechno musí mít jasná a srozumitelná pravidla. Pokud to tak není, pak to má pro dítě neblahé následky na chování.

Pokud se rodiče rozhodnou, že půjdou se svým potomkem k psychiatrovi, co je čeká na první schůzce?

P. U. Vstupní pohovor trvá zhruba dvě hodiny, kdy se zjišťuje anamnéza, od tělesného vývoje po psychický. Je také potřeba navázat kontakt s dítětem, které se mimochodem na první schůzce vůbec nemusí projevit hyperaktivně. M. G. Na prvním rozhovoru se tedy budeme hlavně ptát. Zajímá nás chování dítěte od útlého věku, doma, v kolektivu apod. A také poskytneme rodičům racionální informace o možnostech léčby v případě, že by se diagnóza této poruchy u jejich dítěte potvrdila.

Jan Černý