Paul Simon

Recenze

Marc Eliot: Paul Simon

Vydat životopis zpěváka, jehož sláva u nás nikdy nedosáhla ani zlomku té angloamerické a jehož největší hity jsou mnohdy českému posluchači známější než povědomí o tom, kdo je vlastně zpívá, se může jevit trochu odvážné.

Pro mladší generaci je navíc Paul Simon už jen starý pán, „který hrál a zpíval v duu s Garfunkelem.“ Nicméně dílo protřelého autora biografií veličin světa filmu Marca Eliota lze rozhodně doporučit i těm, kteří populární hudbě neholdují v míře vyšší než spotřební. Nejde totiž jen o propracovaný pohled na popkulturní osobnost a její cestu za slávou, ale i členitý a pozoruhodný životní příběh. Autor stejně tak jako hudební kariéru pitvá i Simonovo soukromí, s chladným odstupem nabízí pohledy na slávu i její odvrácenou tvář a poodhaluje zpěvákovy komplikované vztahy s Artem Garfunkelem i následnou nesnadnou cestu k hledání vlastní muzikantské identity. A nevyhýbá se ani nepříliš vřelému zpěvákovu vztahu k jinak obdivovanému Bobu Dylanovi. Zajímavé a informativně bohaté čtení nejen pro pamětníky hudební historie.

Antonín Kocábek

Týden, 14. ledna 2013, s. 67

Antonín Kocábek

Recenze

Paul Simon

Praha - Jak se stal z mladého doo­wopového zpěváka a skladatelského eléva velikán překotné éry rockové revoluce? Čím to, že tolik let nemohl přijít na jméno svému idolu Bobu Dylanovi? A proč patří Paulův vztah s Artem Garfunkelem k nejúspěšnějším, ale také nejkomplikovanějším partnerstvím v dějinách pop music? Takové i mnohé jiné otázky si pokládá autor životopisných bestsellerů Marc Eliot v knize (vydal Galén), která je zevrubnou sondou do hudebního i soukromého světa všestranně nadané ikony několika generací. Dozvíme se, jak se Paul seznámil s vytáhlým spolužákem Artem, jenž ho málem zastínil ve školním představení Alenky v říši divů, a zjistíme, že tradici rozpadů a návratů ti dva zahájili už dávno předtím, než si začali říkat Simon & Garfunkel. Publikaci provázenou fotografiemi přeložil z originálu Michal Bystrov a na pultech ji najdete už zítra.

Brněnský deník, 6. 12. 2012, s. 17

Recenze

Simon zevnitř i zvenčí

Životopis Paula Simona se v češtině dosud neobjevil, ačkoliv jde o důležitou postavu. (Ale ničím senzační, Simon ani sám, ani ještě s Garfunkelem nepůsobil provokativně a nestál v čele žádného hudebního převratu.) Práci Marka Eliota (Paul Simon: A Life, 2010) s přehledem hudebního publicisty i simonovského ctitele hladce přeložil a závěrečnou poznámkou aktuálně doplnil Michal Bystrov.

Eliot, autor profilů filmových i hudebních celebrit, se sice především věnuje svému objektu, tedy Simonově autorské a vůbec vůdčí osobnosti dvojice, ve které kolega Art čistě jen zpíval (často pouze druhé hlasy), jinak nic netvořil ani nehrál na kytaru. Nicméně Garfunkel Eliotovi z hledáčku nevypadl ani po rozchodu s Paulem. A tak se o tom, jak se mu daří či nedaří (po umělecké stránce platilo většinou to druhé), dozvídáme v průběhu celého textu. Stejně jako fakt, že to s Artem neměl Paul vždycky lehké.

Z Eliotovy knihy se zdá, jako by se Garfunkel považoval za rovnocenného partnera a nepřipouštěl si, že bez Simonových textů, melodií, harmonií, osobitých aranžmá a konečně i brilantní kytarové hry by se tandem těžko vymanil z klubového prostředí. Třeba měl vysoký, kučeravý a andělským falsetem obdařený Garfunkel, o kterého se zajímal Hollywood, prostě jenom dojem nepostradatelnosti. Pravda, dvojice byla ve druhé půli 60. let nesmírně populární, její rozpad na počátku další dekády leckdo nesl těžce a Art mohl nabýt dojmu, že se Paul po pokusu o sólo ještě rád vrátí. Duo už se ale pak setkávalo jen občas a Simon pro ně nic nenapsal. Zato pro sebe řadu ohromných písní, mnohdy (třeba na LP Graceland) sestavených do skvělých celků.

Pro českého čtenáře je objevná historie Simonova dodnes traumatického neúspěchu s muzikálem Capeman, jehož produkce ho stála obrovské prostředky, a Paul stále věří, že se titul na Broadwayi ještě prosadí. V poctivě zpracovaném pohledu na Simonovu tvorbu nechybí samozřejmě ani peripetie soukromé (písničkář se publicitě dost úspěšně vyhýbal). Přesto bychom se rádi dozvěděli víc o tom, co intelektuál Paul podnětného četl nebo viděl i odkud se brala jeho muzikantská zdatnost (psal někdy věci do té doby v populární hudbě neslýchané), jaký vliv na něj měli extraligoví a původem jazzem prošlí hráči, s nimiž natáčel a koncertoval od vstupu na samostatnou dráhu. Prostě cosi víc z příslovečné Simonovy tvůrčí kuchyně. A dala by se jistě představit o něm kniha živější; Eliotův styl je poněkud suchý. Ale komu Paul Simon učaroval, zklamán určitě nebude.

Ondřej Konrád

Lidové noviny, 6. 2. 2013, s. 9

Ondřej Konrád