Live

Recenze

PÍSNIČKÁŘI VLADIMÍRU MERTOVI ZNOVU VYCHÁZÍ LEGENDÁRNÍ ALBUM Z 80. LET

 

Jako další titul spisů Vladimíra Merty v ediční řadě Olivovníky vychází dvojCD Live/Malostranská beseda 1988. Nahrávky původně vyšly jako dvě samostatná vinylová LP v roce 1989, na kompaktním disku nikdy nebyla reeditována.

V perestrojkovém Československu se rok před revolucí podařil producentovi Ladislavu Kantorovi doslova husarský kousek: dotlačil úředníky k souhlasu vydat LP desku Vladimíra Merty, onoho „těžce zkoušeného majáku československého folku", jak jej charakterizoval hudební publicista Jiří Černý.

Nešlo vůbec o snadný úkol, Merta jako jeden z nejvýznamnějších představitelů městského písničkářství, člen sdružení Šafrán, „sběratel" řady zákazů i předmět soustavného zájmu Státní bezpečnosti, která na něj vedla bohatý svazek s krycím jménem Šafrán, se mohl v té době pochlubit velmi chudou oficiální diskografií.

První album Mertovi vyšlo zkraje roku 1969 ve Francii, do rodné země autora se však jen pašovalo (vloni je vůbec poprvé v reedici vydalo nakladatelství Galén), druhé LP natočené již doma roku 1969 Supraphon raději vyřadil z edičních plánů, aby z něj v roce 1975 vydal jen slavný singl Písmenková láska.

V roce 1977 natočil Merta první domácí album P.S., a to doslova na poslední chvíli před rozehnáním sdružení Šafrán, jehož profilová deska byla již na příkaz StB sešrotována. Režim tehdy zatočil s bigbítem a začala štvanice na český folk. Mertovy kolegy ze Šafránu Jaroslava Hutku a Vlastimila Třešňáka čekal exil, ostatní pak série šikanování, zákazů a uměleckého živoření až tzv. zapomnění.

V roce 1988 Merta vystupoval občas sólově, v duu s Václavem Veselým i s rockovou skupinou Dobrá úroda. Panton vypustil na zkoušku EP desku a v červnu 1988 byly natočeny dva koncerty v Malostranské besedě. Koncepce živé desky byla zvolena schválně: kdovíjak dlouho budou úředníci odvážní, uvažovali Merta s Kantorem.

V roce 1989 bylo z natočených koncertů sestříháno a vydáno eponymní LP s pořadovým číslem 1 s obalem Josky Skalníka a o několik měsíců později následovala dvojka.

Reedice vydaná péčí nakladatelství Galén obsahuje písně z vydané dvojice LP desek plus 8 dalších písní z původního koncertu. Pro vydání na CD měl vydavatel k dispozici jak magnetofonové pásy z archivu Supraphonu, tak většinu původních pásů z archivu Vladimíra Merty.

Album vychází 11. října, oficiálně bude představeno na vzpomínkovém koncertě v Malostranské besedě 18. října 2010, kam si Vladimír Merta pozval jako hosta skupinu C & K Vocal.

Ondřej Bezr

Recenze

„STARÝ DESKY" MÁ CENU POSLOUCHAT

 

(...) S reedicí 2CD Vladimír Merta Live / Malostranská beseda 1988, kterou v edici Olivovníky vydává Galén, se to má jinak. Skoro by se mělo říct, že osvícený vydavatel plní povinnost jiných současných - hudebních - firem. Původně Mertovi vydal Panton dvojici LP v roce 1989, použil živé nahrávky dvou červnových koncertů z roku 1988, a uvedl tak konečně po dlouhém čase oficiálně zpěváka, který od konce šedesátých let musel tvrdě bojovat o každé vystoupení a zažil šikanování všeho druhu včetně absolutních zákazů. Po více než dvacetileté prodlevě je načase potvrdit si, co víme už léta, ale málo to říkáme dál: „V Mertových verších leží vedle sebe skromnost i velká gesta, inteligence i prostota, něha vedle siláctví, naivita sousedí s rafinovaností, dospělost s dětskou schopností vidět poprvé...," napsal roku 1989 Ladislav Kantor. Jestli to platí i v roce 2010, můžeme snadno ověřit - třeba v Malostranské besedě 18. října.

Marta Švagrová

Recenze

OBLÍBENÝ ZPĚVÁK

Dnes o koncertních albech Vladimíra Merty po 22 letech

 

V době, kdy Vladimír Merta psal řádky „Kdysi jsem byl váš oblíbený zpěvák", byla to mertovsky hrdá fikce o sobě samém. Sice ho nenatáčely filmové štáby jako v té písni, zato na jeho koncerty nemusel viset často ani jeden plakát, aby bylo narváno čekateli na revoltu, poezii, naději. Dvě koncertní elpíčka, nahraná v Malostranské besedě, jsou kusem historie sklonku totalitní éry. Ladislav Kantor, šedá eminence mnohého tehdejšího dění, vyvzdoroval vydání na Pantonu, státním labelu pro takzvané „menšinové žánry". Věrné Mertovo publikum ty písně už znalo - z kolujících pásků, z koncertů mezi zákazy. Hlavní význam vydání tkvěl v tom, že to bylo oficiální gesto: Hleďte, už smíme vydat Mertu zpívajícího o stesku po emigrovavších přátelích! Časy se mění!

Když dnes vychází rozšířená reedice Vladimír Merta - Live (Galén), dobové reálie jsou mimo hru. A přece si moje generace nemůže vymazat z hlavy trsy vzpomínek. Třeba na pásmo zhudebněné poezie Struny ve větru: měli jsme vztek, že Merta nezpívá svoje texty, i když jsme věděli, že nesmí. Na druhou stranu to byla lekce: že Josefa Horu nebo Viktora Dyka si nesmí člověk nechat ukrást. Když režisér Jan Kačer nechal v inscenaci Krysaře v Divadle na Vinohradech Mertu na úvod zavýt a pak zazpívat Dykovu výsměšnou diagnózu národa („vyvětráváme, vyvětráváme"), byl to omamný squating, zábor kusu „jejich" světa našimi lidmi. A Merta dál ryl - hlavně sám do sebe - pro alibistickou distribuci viny mezi „my" a „oni".

Naštvaní jsme byli i tehdy, když se idol Merta - v „kapele" Dobrá úroda - s elektrickou kytarou válel po zemi a nekonečně sóloval: jednak od něj všichni čekali něco úplně jiného, jednak ta sóla nebyla moc dobrá. Tolik cenzorů a poserů tehdy házelo Mertovi klacky pod nohy: a když měl možnost vystoupit a zpívat, dokázal většinu času nadšeně vyplýtvat na experimentování, odlišné verze textu, něco, co ho zrovna zaujalo. Bylo v tom hodně z Dylanovy hrdé neochoty nechat se vpasovat do role generačního spasitele.

A pak byly momenty královsky využité: to když Merta vytasil na Portě song Praha magická, když přesně glosoval klam „přestavbového ducha" a iluze spojené s pražskou návštěvou Gorbačova. Zpíval o tom, o čem se mlčelo. I kdyby ty písně byly primitivní nebo připitomělé, znamenaly by mnoho. Ale ony nebyly. Byli jsme tak pyšní na to, že odpůrci režimu jako Merta nejsou „pouzí" zastánci postojů, ale skuteční básníci a hudebníci.

Když tehdy dvě živá alba vyšla, vůbec jsem necítil triumf, ale zklamání. Jako mnozí další Mertovi posluchači, měl jsem v paměti jeho album „P. S." z roku 1977, kde využil nahrávací studio k velkolepým kejklům akustickým i elektrickým, se silnými hosty i jako solitér multiinstrumentalista. „Živák" se zdál sázkou na jistotu, obavou z muzikantského kroku vpřed. Trochu si to myslím dodnes, jen mi názor korigují svědectví v novém bookletu: že jiná než koncertní nahrávka by nejspíš neprošla cenzurou a že nervák Merta měl dost práce se svými vnitřními démony.

Nejvíc ze všeho čekám na to, zda se nad „starými" písněmi (čtvrtstoletí, co to je!) potkám s někým, kdo v době jejich vzniku ještě nebyl na světě, a teď k nim řekne něco nového, třeba o verších „kdekoliv se sejdou dva anebo tři / aby vzývali noc ve jménu tmy / stačí, abychom povstali a řekli: / ještě jsme tu my". A taky by to chtělo nenásilnou odpověď na Mertovy provokativní sebepochyby. „Byly (tehdejší písně, pozn.) tak obezřetně obecné, že platí dodnes? Nebo tak opatrné, že se dnes děti ptají, za co nás vlastně nenáviděli..?" Zatraceně, Vladimíre, to má za tebou po takovémhle sleeve-note publikum běžet a volat - néé, néé, je to - většinou - prostě dobrý?! Byla by to sice pravda, ale takovýhle typ posluchače sis nevychoval.

Pavel Klusák

Recenze

NA VRCHOLU

 

Písničkář VLADIMÍR MERTA lepší alba než ta z osmaosmdesátého roku už těžko natočí.

Galén je značka především pražského nakladatelství lékařské literatury. Ovšem ředitel firmy Lubomír Houdek dává v edičních plánech průchod i svému vztahu k publicistice, k memoárům, ale hlavně k písničkářům. Jejich tvorbu nechává reflektovat v knihách a postupně k nim přibral i vydávání desek - jak nových titulů (Vlastimil Třešňák a Band: Němý suflér), tak hlavně pečlivě zpracovaných reedic už sotva dostupných nahrávek. Mezi „oprášená čísla" náleží i nahrávky Vladimíra Merty vzniklé v pražské Malostranské besedě v červnu 1988.

Původně to byla dvě samostatná alba vydaná roku 1989 Pantonem. Ke každé albové sestavě nyní přibyly čtyři bonusy - skladby tehdy buď z technických, nebo ideologických důvodů vyřazené. A takto vzniklá CD Galén zabalil do papírového obalu graficky upraveného Joskou a Kateřinou Skalníkovými a vybavil přílohou. Ta obsahuje dobové fotografie, přepis všech textů zařazených písní, původní „doslovy" producenta nahrávky Ladislava Kantora a jeho i Mertovo letošní P. S.

Není žádným tajemstvím, že Vladimíru Mertovi společenský převrat „vzal nepřítele" a vybil mu tematickou munici, ačkoliv z písničkářů, kteří v téhle zemi za normalizace zůstali, zrovna on svou tvorbou náležel k neprvoplánově angažovaným; jeho sršivý a přívalovitý talent pracoval s barvitými opisy a významovými meandry. Zůstává hlubinným tajemstvím o zdrojích a cestách tvůrčích schopností, proč se v Mertově extrémně kreativní bytosti natolik radikálně uzavřely písničkářské kohouty. Dvojalbum z Malostranské besedy klade ten otazník obzvlášť naléhavě jednoduše proto, že představuje Mertu ve vrcholné formě.

Co z těch sedmadvaceti písní dvojalba zbylo pro dnešek? Jednak svědectví o tom, kolik toho pod tlakem okolností dokázal tuzemský písničkářský tvůrce na sebe významově naložit. Jednak nejméně polovině písní toho uplynulý čas ubral jen málo nebo nic, neboť jde o hutné výpovědi o věcech, které vážnými byly tenkrát a takovými jsou i teď - láska, smrt, vůle či nevůle ztratit sama sebe v mlýnici dobových pokušení a zkoušek.

Josef Chuchma

Recenze

AUTOR MUSÍ BÝT SEBESTŘEDNÝ, JINAK SE UTOPÍ

 

Vladimír Merta vydal na CD svou první desku z roku 1969 a dvojalbum z roku 1989 a říká: autor musí být sebestředný, jinak se utopí.

 

Nakladatelství Galén vydalo Vladimíru Mertovi na CD dvě elpíčka folkové historie: legendární a nedostupné francouzské Ballades de Prague z roku 1969 a dvojalbum natočené v pražské Malostranské besedě v roce 1988, vydané v roce následujícím.

 

Jak se na ta dvě alba dívá Vladimír Merta 2010?

U analogové nahrávky jde o citlivost ucha a zkušenosti, které nezatratí jedinečnou soudržnost, podmanivost originálu. S Petrem Mayerem jsme písně vyslechli tolikrát, že jsem si začal říkat: Jak jsem to tehdy vlastně hrál? Pokud není člověk masochista, nevrací se k prvotinám. Vrstevníkům bývají naopak zdrojem příjemných vzpomínek. Jako vše, co se děje poprvé. Neměl jsem žádné zkušenosti, ve studiu jsem se zabydlel jako v kuchyni, kde se nejlíp zkouší i skládá. Balady vyšly bez větších známek snahy něco dokázat. Každý nějak musí začít. Dvojalbu říkám pokrytecky Kecy: mé - i těch nahoře. Dvojsmysl obsahuje také kontinuitu, zápřah, trvání na několika málo pravidlech, kterými jsem si sám pro sebe - ale dnes vím, že i pro spoustu souběžců - vymezil hranice zrady a prodejnosti. Zachytilo sveřepou, umíněnou snahu nenechat si vzít to, co se pomalu vytrácelo z duší: naději, lásku, víru. Byl jsem utrmácený zákazy, přísliby, nesplněnými sliby a drobnými úskoky okolí. Cítím se dodnes líp mezi skutečnými lidmi. Ale dcera si mě prý pouští dokolečka.

 

Řekla vám, co v těch písních-básních slyší?

Ne, ale teď mi z Irska napsala a s tím se pochlubím: Ja mam tedy to stesti, ze muzu rict, ze jsem vyrustala v demokraticke zemi. Vim, ze jsem prozila svoje prvni roky v komunismu, ale jako mala jsem o tom nevedela. Jedine, co o komunismu vim, je z filmu, literatury a od vas rodicu, co vy jste mi o tom kdy rekli. Skvele hrajes na kytaru a foukaci harmoniku. Hezke je aranzma pisnicek. Urcite melodie jsou velmi chytlave, rychle jsem si je zapamatovala. Take se mi libi tvuj osobity projev a jak jsi zhudebnil Dyka. A take mas hezky hlas a kdyz zpivas, tak mam pocit, ze jsi opravdovy a ze si na nic nehrajes…

Sama výborně zpívá, ale bere to jako samozřejmou součást každodenního života. Vnímá veškerou hudbu jako krásu. Do mých písniček jí spadlo z nepřízně nebe habaděj. Jak? Čím jsem si zasloužil výsadu neobtěžovat sebou ostatní? Nevím.

 

Písně zůstaly, ale změnila se společnost a publikum. Jak jste si s tím za těch dvacet let poradil?

Písnička je bezbranný potěr, vhozený do řeky plné predátorů. Dnes je umělec - vznešeně řečeno - součástí problému, který ztvárňuje. Tehdy jsme stáli mimo něj, nabízeli múzická řešení, harmonizovali příšernosti odcházející ideologie, aniž bychom se zaprodali. Hudba nepředkládá řešení. Přitom je to takové durmollové lego, vzdálený odkaz na malého Mozarta, Schumanna, kousek chopinovské melancholie, to vše v bluesovém ponížení. Nebo povýšení?

Zdráhám se mluvit za posluchače. Rozhodne počet mladých lidí, kteří si odepřou jiné požitky a vrazí své peníze do odcházejícího média, zpěváka, způsobu života. Mladý člověk nepátrá po cizích vinách, jsou mu trapné boje o odbojové legitimace. V duchu jde s písničkou, propůjčí jí své pocity zmaru, naděje. Může se opřít o hotový tvar, který se neuzavírá do sebe. Hraju ty písničky dodnes, hůř nebo líp, ale nikdy ne jako konzervu. Hudba je nekončící sebeobrozující proces. Na jedné straně ztrácíme citlivost, noblesu, občas i důstojnost, abychom z druhé získali nadhled, sebeironii.

 

S Janou Vovsovou-Lewitovou jste během deseti let vydali u ARTArecords sefardské inspirace, moravské a slovenské balady, loni vyšlo CD s baladami Johna Dowlanda Ve tmě mě zanechte. Písničkář ve službách staré hudby - to k sobě úplně nejde. Nebo ano?

Za zenitem vlastních tvůrčích sil se teprve začínám učit, jak jsem vše mohl dělat jinak. Autor musí být sebestředný, jinak se utopí v salátu politické korektnosti a konvencí. Loutnista slouží zpěvačce. Pozorněji naslouchá, doplňuje chybějící místa skládanky, kterou vytvořil anonym či renesanční génius. Hudba je vysvobození z tísně, povznesení.

Dowland doprovázel krále, papeže, vévody. Vystačil si sám - dokázal virtuózně hrát, skládat, textovat, zpívat. Přesto trpěl nepochopením a ústrky dvora. Hudební vývoj svedl píseň na scestí hlučnosti, exaltace, afektu. Do tabulatur loutnových písní Johna Dowlanda jsme se nořili s dnešní citovostí. Směs melancholie a vzdoru, vznešenosti a ponížení, odhodlání a rezignace mluví i za nás. Noblesa renesančního guru oslovila i rockera Stinga.

Hudba se prostě hraje, teprve pak hodnotí. Písnička zůstává otevřeným, přístupným kódem, lékem i drogou. Jinak by ji posluchači navždy zavrhli jako prázdnou láhev. Do tříděného odpadu, samozřejmě.

 

Proto jste si Dowlanda vybrali?

On si vybral nás. Zůstává záhadou, proč původně mužské texty přijímají za své i ženy. Jana si k němu hledala cestu celá desetiletí. Doprovodila jeho hudbu vlastními citlivými překlady. Možná rozuměl ženám víc než sobě?

Pro mě zůstává předobrazem, prvním a nejdokonalejším písničkářem všech dob. Virtuózně naplnil vývoj lidové písně, povýšil ji na zprávu o světě. Nepsal oratoria a opery, přesto obsáhl velké emoce, reflektoval odcházející styl a vytvořil svůj. Improvizoval na známá témata, fantazíroval za hranicemi tehdejších společenských i hudebních norem. Byl oním zrnkem písku, zrcadlícím vesmír. S jeho písněmi se nestárne, jsou věčné.

Zdenko Pavelka

Recenze

VLADIMÍR MERTA: LIVE - MALOSTRANSKÁ BESEDA 1988

 

Konečně! Konečně se společného CD vydání (navíc v krásném digipacku a s informačně naprosto vyčerpávajícím bookletem) dočkala dvě alba Vladimíra Merty z roku 1989, natočená v červnu 1988 živě v pražské Malostranské besedě. Alba, která jsou dost možná vrcholem českého folku let těsně předrevolučních. Folku? Berte to slovo s přiměřenou rezervou, coby zjednodušené vyjádření pro akustické písničkaření. Protože Merta byl (respektive stále je) především naprosto jedinečný PÍSNIČKÁŘ.

Jedinečný jak svým originálním způsobem hry na kytaru, skrznaskrz prodchnutým improvizační svobodomyslností (proto snad nikdy nezahrál jednu a tutéž skladbu dvakrát zcela identicky a proto s ním jeho občasní technicky vycepovaní spoluhráči měli odjakživa „problém", neboť předem rytmicky a tempově jasně daná forma Mertu svazovala), tak vpravdě fenomenálním veršováním. Poněvadž texty, které Merta psal a zpíval, vždy byly (až na pár ne vždy povedených legrácek, ale ty tu nenajdete) opravdová poezie s ohromující obsahovou hloubkou. Jeho brilantní práce s jazykem, smysl pro obrazotvornost a dar nenásilně dovádět posluchače ke hledání skrytých významů a „čtení mezi řádky" často zaváněly až genialitou. Řada Mertových fascinujících slovních spojení a abstraktních mikropříběhů s mnoharozměrným poselstvím je doslova nadčasových a „nadrežimních".

Oproti původnímu vydání se na tomto 2CD objevuje dalších osm tehdy natočených skladeb, včetně bolestně sžíravé Mertovy reflexe emigrace (nejen) kolegů z folkové branže nazvané Chór. Těžko hledat nějakou výhradu. Snad jen takovou, že Mertův repertoár byl už v té době velice obsáhlý, a i když zde nenajdete jedinou slabou věc, mohlo se teoreticky samozřejmě dostat i na některé jiné písně a nahrávka mohla být dramaturgicky možná ještě o chloupek dokonalejší. Jen proto nedávám plný počet hvězdiček.

 

Zlatý hřeb: Praha magická, Ticho, Chór

Zní to jako: vrcholné okamžiky českého písničkářství na sklonku bolševismu

Petr Korál

Recenze

MIRÁKL, TAKTO ZÁZRAK

 

„Každý, kdo odešel, jakoby mně dal výpověď," cituju zpaměti z Vaculíkova Českého snáře, Vladimír Merta emigraci nahlížel podobně: „Kdo odsud utíká, bere si na cestu poslední kousek mé země" (Chór). A snad i vstřícněji, laskavěji: „Budu doufat, že jsi v pohodě/Budu ti držet místo v hospodě." (Nebuď nikdy sám). První „jakýsi písničkář" se ztratil už v roce 1969. A Merta tehdy poslal Krylovi „pohlednici se Švejkem a s Hradčanama" a „hrst rodné země" (Jakýsi písničkář se ztratil). Během dalších patnácti let odešli do exilu „absolutní kamarádi" Hutka, Třešňák, z těch nejznámějších, a Vladimírovi nezbylo než „učit svoje děti naslouchat tichu, ve kterém jako by někdo stále stál a zpíval." (Nebuď nikdy sám). A ony (my jsme) naslouchali. Merta si zbyl sám sobě (davový souhlas na koncertech ho spíš dokázal znejistit), nejspíš si s Dylanem říkal: I´ll Keep It With Mine, Beru to na sebe, solitér.

Myslím si, že toto břímě a obří stesk, mohly by být jedním z klíčů k chápání alespoň útržků Mertových písní v sedmdesátých a osmdesátých letech a k „sebevražednému" éthosu („Střílejí do svých dětí a říkají si bůhvíproč komunisté", Vzdálené výstřely), který ještě umocňoval jakousi odtažitostí, ochranným zbarvením, nikoli před establišmentem, ale před zbožněním publika - tím se mimochodem zcela odlišoval od pozdějších písničkářů ne-šafránovské generace. Nevím, je-li tato poloha Mertových písní přenosná i na lidi, kterým kamarádi nemizeli jako „sníh z hor," mne Vladimír po celých dvacet let svým hlubokým smutkem, účelným vztekem a z tehdejšího pohledu šílenou odvahou pomáhal morálně ukotvit, přežívat hnusnou dobu a vzdorovat v mezích (ne)zákona.

Rekapitulujme pro pořádek, čeho se Vladimír na vinylu do osmaosmdesátého domohl. Prvně - a tak se taky datuje naše první setkání skrz „dráťák"- slyšel jsem v rozhlasové Houpačce manželů Černých písničku Malá Julie, tak vzdálenou všemu kvetoucímu bigbítu. Jiří hrál tehdy z čerstvě vydaného alba Ballades De Prague (1969), naneštěstí jen ve Francii (Disque Vogue). K nám se pak celá léta pašovalo, vyšlo nakonec až v roce 2009 péčí vydavatelství Galén. Pokus o první tuzemské album (myslím, že se nejprve mělo jmenovat Pravda o Marii, pak Obrázky v kartách) zkrachoval už při první přehrávce pro nové vedení Supraphonu (skuhrafonu, říkalo se). Ačkoli se Merta snažil držet své lyrické polohy, dle svědectví dr. Olgy Šotolové, která byla členkou příslušné schvalovací komise, neměl šanci na úspěch. „Spousta lidí lezla vzteky po stropě," říkala mi Olga, když jsem jí o málem dvacet let později dával do Gramorevue ke schválení (Černého či Rejžkovu???) recenzi na Mertova dvě pantonská alba. O nich má být dnes řeč... Ale toto tu musí ještě být: singl Zem voní dřevem (páchne řevem, říkalo se) a Písmenková láska bylo to jediné, co zbylo - vryto do černých drážek. Tedy ještě bychom mohli přidat Kámen a strom, písní kterou byl Vladimír (i s Písmenkovou láskou) zastoupen na kompilaci s vše říkajícím názvem Šafrán (1977). Vylisovaný náklad však šel do stoupy, Hutka byl totiž už jednou nohou v Holandsku. Když mi jeden z mála zachovaných kusů dr. Šotolová věnovala, „neměli šanci," pravila, zatímco jsem jí dával ke schválení recenzi na ta dvě Mertova alba, o nichž tu už dávno měla být řeč... atakdále, jen pár měsíců před... před jednadvaceti lety. Voči i uši braly, zázrak. Ale ještě něco: První „mirákl" však přišel už v roce 1978, kdy se díky buldočí povaze producenta Hynka Žalčíka podařilo do edičního plánu Supraphonu probít opravdu debutové sólové album Vladimíra Merty P.S., s trochou pomoci od spřízněných duší - rockerů, jazzmanů i „frakounů". O tom, že na tuhle geniální syntézu, svátek navzdory pitomosti sedmdesátek, míní Merta navázat nyní (po málem pětatřiceti letech) s Dobrou úrodou, se zatím jen špitá.

Deset následujících let si Merta safírovou jehlou neškrt´, nebylo po čem. Jen na stále řidších koncertech „to bral za nás", solitér. Hodně psal v těch časech, piloval furt už beztak výjimečnou techniku hry na kytaru, hlas mu trochu zhrubnul, ale Vladimír si s ním uměl žonglovat, jak potřeboval. Většina repertoáru z alb, o kterých tu bude řeč, pochází právě z těch zčubených dob.

Po mírně bezzubém pantonském EP Vybraná slova (z června 1986, vydáno 1988) konečně přicházejí na řadu dvě desky vydané snad s dvouměsíční prodlevou, záznamy ze dvou červnových koncertů v Malostranské besedě, původně devatenáct písní (dnes s osmi bonusy). Signál změn to byl silný, řečeno s Dylanem „něco se tu stalo" (jistěže i díky vyjednávačského umu producenta Ladislava Kantora), nikdo pořádně nevěděl co, byl to takový zázrak, mirákl.

Vystoupení v MB stihlo Vladimíra v dokonalém vyladění (sice mohl nahrát desku podobnou P.S., tedy s přispěním spřízněných rockerských i jazzových duší, nakonec se rozhodl pro tuto ryzí komorní polohu). Merta vybíral zhruba ze sto dvaceti písní (mám dojem, že mírně potlačil ty lyrické na úkor aktualit „osmdesátek" - Profesionální humanista o pražské návštěvě Kurta Vonneguta, Video 2000 či Armády noci), nikoli však agitek. Možná byly v tu chvíli důležitější než Vladimírovy niterné (a vlastně docela soukromé) reflexe sedmdesátých let.

Záznam z Besedy obsahuje také tehdy nejvytleskávanější Mertovu píseň Praha magická, poetický sumář povahy národa. Její kouzlo (ostatně jako magie většiny písní) funguje dosud.

„Zůstává hlubinným tajemstvím o zdrojích a cestách tvůrčích schopností, proč se v Mertově extrémně kreativní bytosti natolik radikálně uzavřely písničkářské kohouty," píše v recenzi Josef Chuchma. „Dvojalbum z Malostranské besedy klade ten otazník obzvlášť naléhavě jednoduše proto, že představuje Mertu ve vrcholné formě."

A to ti, Josefe, nestačí?! I kdyby Vladimír už nikdy nic nenatočil, nebo se živil šantánem či reklamou, nebylo tohoto vrchovatě? Můžeme po něm chtít víc? Třeba fakt ne. Pro tu katastrofickou vizi napadá mne Youngova parola: Je lepší shořet než vyhasnout! Anebo ještě jednou Vaculík (zas po paměti): „Že se poměry zlepšily? Výborně! Konečně mi do nich nic není." Solitér.

Vojtěch Lindaur

Recenze

MERTA A HUTKA

MUŽI, KTEŘÍ VRACELI PRAVÝ VÝZNAM VELKÝM SLOVŮM

 

Třiatřicet let po svém vzniku vychází poprvé v České republice Hutkovo exilové album Pravděpodobné vzdálenosti. A po dvaceti letech se poprvé na CD objevila živá nahrávka Vladimíra Merty pořízená v roce 1988 v pražské Malostranské besedě. Legendární nahrávky písničkářů zakazovaných komunistickým režimem nabízí ediční řada Olivovníky nakladatelství Galén.

První Hutkovo autorské album je záznam koncertu, který se konal v roce 1977 v pražské Baráčnické rychtě. O rok později odešel Hutka, signatář Charty 77, do exilu. Pásek zvukaře Jindřicha Kučery se podařilo propašovat za hranice a záznam vyšel ve Švédsku v roce 1978 jako první deska vydavatelství Šafrán 78, jejímž logem se stala Hutkova kresba ptáčka se zamčeným zobáčkem.

„Album Pravděpodobné vzdálenosti je pro mě významné zejména tím, že šlo o první desku vydanou svobodně a sestavenou tak, jak jsem si přál," podotkl Hutka. Na desce jsou dvě z písní, kterými se Hutka natrvalo zapsal do dějin českého písničkářství - Pravděpodobné vzdálenosti a Litvínov. Zejména druhá píseň je zrcadlem takzvané normalizace. Nechybí ani zřejmě nejznámější Hutkova píseň Havlíčku, Havle, napsaná v rozjitřené atmosféře prvních měsíců po zveřejnění Charty 77.

Deska bude pokřtěna 13. prosince koncertem v restauraci U vystřelenýho oka na Žižkově. Vedle Hutky zahraje Vladimír Veit a pravděpodobně i Vlasta Třešňák a Vladimír Merta.

 

Jako další titul spisů Vladimíra Merty v ediční řadě Olivovníky vychází Mertovo 2CD Live/Malostranská beseda 1988 s nahrávkami, které poprvé vyšly jako dvojice vinylových desek na začátku roku 1989. Deska vydaná tehdy díky producentovi Ladislavu Kantorovi byla jedním ze signálů blížících se politických změn v tehdejším Československu. Podle pamětníků nešlo vůbec o snadný úkol. Merta jako jeden z nejvýznamnějších představitelů městského písničkářství byl předmětem soustavného zájmu Státní bezpečnosti, která na něj vedla svazek s krycím jménem Šafrán.

První album Mertovi vyšlo zkraje roku 1969 ve Francii a do rodné země autora se jen pašovalo. Druhé LP natočené již doma roku 1969 Supraphon vyřadil z edičních plánů, aby z něj v roce 1975 vydal jen slavný singl Písmenková láska. V roce 1977 natočil Merta první domácí album P. S., a to na poslední chvíli před rozehnáním sdružení Šafrán, jehož profilová deska byla již na příkaz StB sešrotována.

V červnu 1988 byly natočeny dva Mertovy koncerty v Malostranské besedě. O rok později bylo z natočených koncertů sestřiháno a vydáno LP s pořadovým číslem 1 a s „kartonovým" obalem Josky Skalníka. O několik měsíců později následovala dvojka. Reedice na CD obsahuje písně z vydané dvojice LP desek plus osm písní z původního koncertu. „Merta se nebojí velkých slov, jako by věděl, že je musíme uchopit a vrátit jim jejich pravý význam," napsal v lednu 1989 Ladislav Kantor.

-PES-

Recenze

NEBÝT „NĚCO UPROSTŘED"

Reportáž ze křtu CD Vladimír Merta - Live v Malostranské Besedě

 

Před šesti lety vyšel v časopisu Reflex rozhovor hudebního publicisty Petra Korála s Vladimírem Mertou. Z většiny odpovědí Vladimíra Merty vyznívala podobná trpkost jako ze slov Karla Kryla po jeho návratu v roce 1989. Přiznám se, že jsem zpočátku v případě obou zmíněných písničkářů jejich trpkost tak trochu nechápal. Nyní se oběma dodatečně omlouvám. Ona trpkost nebyla způsobena nějakou uraženou ješitností, ale zklamáním. Zklamáním z druhé strany získané svobody, která je svobodou nejen pro poctivé a nadané tvůrce, ale i pro podvodníky a lháře, bývalé i současné.

Vladimír Merta patří k několika vyvoleným, kterým je dáno mnoho umu a řemesel. Jeho písňové texty reflektují pocity, které jsou u většiny z nás někde zasuty u dna a při poslechu Mertových písní najednou pozvolna vyplují na povrch a osloví ty, kteří naslouchají. Někdy texty jen létají mezi nebem a zemí jako pestrý motýl a nezbývá, než se dívat a mít tisíce pocitů. Merta je nezvalovským kouzelníkem se slovy, s metaforami a přitom si vyhrává s melodií, přidává tóny a zvuky, vše doprovázeno perfektním ovládáním nástroje, ať je to kytara či loutna.

Nakladatelství Galén patří k těm, kteří si k „běžnému chodu podniku", což je zdravotnická literatura, přidají onu pověstnou třešeň na dortu. Jednou z takových třešní je vydání dvoualba Vladimír Merta Live. V červnu 1988 v Malostranské besedě byly zásluhou zvukaře Petra Mayera nahrány a poté především zásluhou Ladislava Kantora ze skupiny C&K Vocal vydány desky - LP. V té době se dávno ještě necinkalo klíči a Ladislav Kantor musel vynaložit u vydavatelství Panton mnoho diplomacie a schopnosti vyjednávat. Na obě LP se samozřejmě, zejména díky kapacitě desky nedostaly všechny nahrané skladby. Výsledkem snažení ředitele Galénu Lubomíra Houdka a dalších spolupracovníků je dvoualbum obsahující ve srovnání s oběma LP i osm bonusů, skladeb, které na zmíněných LP deskách nejsou. Remastering a mastering měl na starosti Petr Mayer a design Joska a Kateřina Skalníkovi.

Dne 18. října 2010 proběhl křest dvojalba - kde jinde než v Malostranské besedě. Vladimír Merta zpíval jak písně z dvojalba, tak samozřejmě i další, protože výběr z jeho tvorby je v podstatě nepřeberný. Tak vedle úvodní Kocoviny z desky zněly postupně i další klenoty jako například Intuice ženy nebo Svatá válka. Ke každému křtu patří hosté. Tím hlavním byla skupina C&K Vocal. Tato skupina slavila loňského roku 40 let. Řadím ji mezi vynikající solitéry mezi vokálními soubory. Skupinou prošla řada jmen, namátkou jmenuji zejména Luboše Pospíšila či Jiřího Šlupku Svěráka. V současné sestavě účinkují z té původní jen Ladislav Kantor, Jiří Cerha a Helena Arnetová, dosud nedoceněný vynikající alt. U sólové desky Heleny Arnetové Všechno nebo nic z roku 1987 jsem téměř nedýchal. Dalšími členy skupiny v současnosti jsou Zuzana Hanzlová, Hana Horká, známá ze skupiny Asonance a Michal Pleskot. Ladislav Kantor, který ten večer mluveným slovem doplňoval spojovací text Vladimíra Merty mezi jednotlivými písněmi, připomenul spolupráci C&K Vocal s Vladimírem Mertou počátkem sedmdesátých let minulého století v divadle Ateliér a zmínil se i o historii vzniku dvou LP. Vladimíra Mertu doprovodil C&K Vocal ve dvou stěžejních skladbách dvojalba, tj. v písni Kecy a Praha magická. Tu první z obou jmenovaných zpíval Merta statisícům posluchačů na Václavském náměstí v listopadu 1989. Vladimír Merta připomněl i nedávno zesnulého Jiřího Křižana historkou, jak společným zpěvem valašské písně zklidnili atmosféru rodícího se Občanského fóra. Jo, kde jsou ty časy? Na dvoualbu jsou i dvě zhudebněné básně Viktora Dyka - Plíží se večery a Kupředu. Tyto básně složené jedním z našich nejlepších, a s výjimkou stále hraného Krysaře, v podstatě zapomenutého básníka a také politika jsou staré sto let, ale působí tak, jako kdyby byly napsány dnes. Píseň Kupředu zazpívala s doprovodem Mertovy kytary Helena Arnetová: „Kupředu jdeme, je-li vhodná chvíle, vhodná-li chvíle, jdeme zase zpět, při kterémkoli tak nás vidím díle. Ne zlí, ne dobří. Tak něco uprostřed." Druhým hostem po přestávce byl britský bluesman žijící v Praze - Justin Lavash. Byla to velmi dobrá volba, o čemž svědčil bouřlivý potlesk vyprodaného sálu. Křest desky měl na starosti „hlavní pachatel" dvoualba pan doktor Houdek. Ladislav Kantor řekl, že kniha patří do knihovny, deska do přehrávače a alkohol do úst. Proto nebyla deska polita ani symbolicky. Je dobré, že osobnost Vladimíra Merty, jednoho z největších umělců současnosti, byla takto připomenuta. Nemáme tolik lidí, ale jak napsal Viktor Dyk - raději jsme „něco uprostřed", či ještě raději dole.

Tomáš Pohl

Recenze

MERTOVO CHARIZMA FUNGUJE I PO DVAADVACETI LETECH

 

Koncerty Vladimíra Merty patřily k nejhlubším posluchačským zážitkům, které byly v osmdesátých letech k dispozici - a nezáleželo na tom, zda zrovna hrál v zastrčeném klubu ROH, kam ho propašovali kamarádi, či před tisícihlavým davem na Portě. To, že mohl vystupovat jen sporadicky a někdy jen načerno, přitom sílu jeho osobnosti spíš posilovalo. Pouhá zmínka „možná tam zahraje Merta" znamenala pro spoustu lidí nejen příslib hudebního happeningu, ale i šanci na cosi důležitějšího, takřka metafyzického. Bylo to jeho autorskou osobitostí, faktem, že Merta byl jedním z nejzdatnějších českých kytaristů a i velkým hudebním improvizátorem. A hlavně díky jeho takřka prorockému charizmatu. To zachycuje živé dvojalbum natočené v roce 1988 během dvou koncertů v Malostranské besedě, jež nyní vydává Galén.

Letošní edice, rozšířená o osm skladeb, přináší především odpověď na zásadní otázku. Funguje Mertova magie i nyní, navíc zprostředkovaně přes záznamy na cédéčku? Ano i ne. Patos textů písní jako Kecy („jsem špatný člověk, který slouží dobré věci") či Armády noci nyní posluchač vnímá pochopitelně jako trochu nadbytečný. Autodokumentární strofy jako „Na video si mě nahrával ministerský synek / v Melodii o mně - jak já to slyším - píše soudruh Donovan" (skladba Video 2000) možná dnešní nezasvěcený posluchač posoudí jako trochu nabubřelé. Netuší, jaký život v té době Merta žil, a že sebevražedná upřímnost byla součástí jeho umělecké metody. Na druhé straně je třeba říci, že i hymnus Praha magická, který kdysi zpíval sborem celý amfiteátr Lochotín, s uplynulými lety trochu zevšedněl.

To hlavní však na deskách Live - Malostranská beseda 1988 zůstalo. Mertův osobitý zpěv, pozoruhodná kytara a hlavně jeho nenapodobitelná schopnost oslovit přítomné příběhy vyprávěnými ohňostrojem originálních metafor, které jej vždy odlišovaly od většiny jiných písničkářů.

A díky tomu, že jde o živé nahrávky, nejspíš ucítíte z reproduktorů i atmosféru doby těsně před listopadem, kdy se i u nás poznenáhlu měnil svět.

Dušan Spáčil

Recenze

MERTA A TŘEŠŇÁK: PÍSNĚ O SVOBODĚ A NADĚJI

 

Po vynikající knize Šafrán (2009) či prvních svazcích sebraných spisů Jaroslava Hutky pokračuje nakladatelství Galén v mapování toho nejlepšího z české písničkářské scény novým vydáním zásadních alb Vlastimila Třešňáka a Vladimíra Merty. Třešňákova první deska Zeměměřič z roku 1978 se dočkala rozšířené edice a původně dvě samostatné Mertovy desky se záznamem z Malostranské besedy z roku 1988 poprvé vycházejí pohromadě (a také s několika bonusy) pod názvem Live / Malostranská beseda 1988.

Merta a Třešňák tvořili v 70. letech spolu s Hutkou základní pilíře volného sdružení Šafrán. Byli a jsou to muži různých povah, různého přístupu k hudbě a různého slovníku. Merta, absolvent dvou vysokých škol, který svou první desku vydal trochu utajeně na konci 60. let v Paříži, je básníkem rozevlátého projevu. Písničkář-proletář Třešňák, jenž od mládí snil o kariéře rockera, své drsně poetické obrazy kupí, jako kdyby mával lopatou. Oběma je společný široký kulturní rozhled a také to, že si nezadali s komunistickým režimem.

Třešňáka StB donutila - mimo jiné fyzickým mučením - k emigraci. Merta ve vlasti sice zůstal, ale v dobách, kdy byl podle neoficiálních anket nejoblíbenějším folkovým zpěvákem, musel čelit zákazům vystupování. První velká deska ve vlasti mu vyšla v roce 1978 a na další musel čekat jedenáct let. Teprve v roce 1989 vyšla zmíněná dvojice koncertních elpíček a teprve nyní se celý projekt dočkal kompletního souhrnného vydání.

Třešňák doma před emigrací nevydal nic, avšak Jiří Pallas, někdejší organizátor koncertů Šafránu, mu vydal první album v exilu. Pro Pallasovo vydavatelství Šafrán 78 natočil Třešňák ještě v Praze - v bytě svého známého Robina Hájka - několik písní jen s akustickou kytarou. Nahrávka, která vyšla ve Švédsku pod názvem Zeměměřič, je podle hudebního kritika Jiřího Černého jednou z nejzásadnějších desek českého folku. Pod názvem Zeměměřič atd. ji nyní Galén vydává na dvojalbu, doplněnou o dosud nevydané skladby z tzv. Hájkových pásků.

I když od sebe Třešňákovy studiové snímky a Mertův koncertní záznam dělí deset let, v obou případech jde o ukázku kvalitní tvorby autorů, kteří se nedali zastrašit a zlomit normalizačním režimem. V mnohovýznamových textech obou písničkářů zaujme množství odkazů na Bibli a používání křesťanské terminologie coby metafor. Jejich používání svědčí nejen o sečtělosti obou autorů, ale především o tom, že v době „povinného materialismu" přemýšleli o duchovnu, brali odkazy na křesťanství jako něco samozřejmého, jako něco, co do jejich poetického světa naprosto samozřejmě patřilo. A jsou také dokladem toho, jak se ve slušných lidech v časech nesvobody svářela beznaděj s nadějí.

Oba autoři ve svých textech pochopitelně hovoří o svobodě. Třešňák si například nechce zvyknout „na mříže v tom dusnu tady", Merta ironicky zpívá: „Nebudu si stěžovat. Vzali nám svobodu a dali bůhví kam. Co si budem namlouvat, každý se jí zbaví rád - a sám." I díky těmto veršům o svobodě a díky nevyřčeným slovům naděje zůstávají Třešňákovy a Mertovy písně z doby normalizace nadčasovým poselstvím pro příští generace.

Milan Tesař

Recenze

HUTKA A MERTA OTVÍRAJÍ ARCHIVY, VYCHÁZEJÍ JEJICH DLOUHO NEDOSTUPNÁ ALBA

 

Legendární nahrávky písničkářů Jaroslava Hutky a Vladimíra Merty nabízí ediční řada Olivovníky nakladatelství Galén. V České republice poprvé, 33 let po svém vzniku, vyšlo Hutkovo exilové album Pravděpodobné vzdálenosti. Po 20 letech, poprvé na CD, se pak objevila živá nahrávka Vladimíra Merty pořízená v roce 1988 v pražské Malostranské besedě.

První Hutkovo autorské album zaznamenává koncert, který se konal v roce 1977 v pražské Baráčnické rychtě. O rok později odešel Hutka, signatář Charty 77, do exilu. Pásek zvukaře Jindřicha Kučery se podařilo propašovat za hranice a záznam vyšel ve Švédsku v roce 1978 jako první deska vydavatelství Šafrán 78, jejímž logem se stala Hutkova kresba ptáčka se zamčeným zobáčkem.

 

Litvínov - zrcadlo normalizace

„Album Pravděpodobné vzdálenosti je pro mě významné zejména tím, že šlo o první desku vydanou svobodně a sestavenou tak, jak jsem si přál," podotkl Hutka.

Na desce jsou dvě z písní, kterými se Hutka natrvalo zapsal do dějin českého písničkářství - Pravděpodobné vzdálenosti a Litvínov. Zejména druhá píseň je zrcadlem takzvané normalizace. Nechybí ani zřejmě nejznámější Hutkova píseň Havlíčku, Havle, napsaná v rozjitřené atmosféře prvních měsíců po zveřejnění Charty 77.

Deska bude pokřtěna 13. prosince koncertem v restauraci U vystřelenýho oka na pražském Žižkově. Kromě Hutky zahrají písničkáři Vladimír Veit a pravděpodobně i Vlasta Třešňák a Vladimír Merta.

 

Krycí jméno Šafrán

Jako další titul spisů Vladimíra Merty v ediční řadě Olivovníky vychází Mertovo 2CD Live/Malostranská beseda 1988 s nahrávkami, které byly poprvé vydány jako dvojice vinylových desek na začátku roku 1989. Deska vydaná tehdy díky producentovi Ladislavu Kantorovi byla jedním ze signálů blížících se politických změn v tehdejším Československu.

Podle pamětníků nešlo vůbec o snadný úkol. Merta jako jeden z nejvýznamnějších představitelů městského písničkářství byl předmětem soustavného zájmu Státní bezpečnosti, která na něj vedla svazek s krycím jménem Šafrán.

První album Mertovi vyšlo zkraje roku 1969 ve Francii a do rodné země autora se jen pašovalo. Druhé LP natočené již doma roku 1969 Supraphon vyřadil z edičních plánů, aby z něj v roce 1975 vydal jen slavný singl Písmenková láska.

V roce 1977 natočil Merta první domácí album P. S., a to na poslední chvíli před rozehnáním sdružení Šafrán, jehož profilová deska byla již na příkaz StB sešrotována.

V červnu 1988 byly natočeny dva Mertovy koncerty v Malostranské besedě. O rok později bylo z natočených koncertů sestřiháno a vydáno LP s pořadovým číslem 1 a s „kartonovým" obalem Josky Skalníka. O několik měsíců později následovala dvojka.

Reedice na CD obsahuje písně z vydané dvojice LP desek plus osm písní z původního koncertu. „Merta se nebojí velkých slov, jako by věděl, že je musíme uchopit a vrátit jim jejich pravý význam," napsal v lednu 1989 Ladislav Kantor.

Recenze

Pro někoho nejsou dvě eponymní elpíčka Vladimíra Merty z počátku revolučního roku 1989 příliš zásadní, ovšem mnozí z těch mladších (včetně autora této recenze) na ně vzpomínají jako na magické klíče, které jim v pravou chvíli otevřely dveře do písničkářova nekonečného prostoru. O křišťálově čistém zvuku živé nahrávky, která nyní vychází ve dvoudiskové reedici s osmi bonusy, nemluvě. Název LIVE / MALOSTRANSKÁ BESEDA 1988 (Galén, 2010, 132:47) je střídmý jako všechno kolem: provedení, dramaturgie, reakce publika, které dostalo nemoudré varování, že se točí deska. Ovšem čím méně se člověk rozptyluje doplňujícími komentáři (žádné nejsou), tím více se alespoň činí jeho smysly.

Určitě nejsem sám, kdo se snažil dostat z dvanáctistrunky melancholické tóny Meziměsta (ve skutečnosti hraného na „šestku") a lamentoval nad zoufale rychlým vybrnkáváním v písni Nebuď nikdy sám. To plus další střípky z oné éry (třeba skvělá Planeta Sebeklam z Porty '89) pomáhalo určovat vkus nové generace folkbluesových kytaristů, i když Mertovi současníci z pochopitelných důvodů dál oprašují žvejkavé bootlegy na stokrát přemazaných emgetonkách.

„Po deseti letech gramomlčení jsme stáli před rozhodnutím, který že ,ten Merta' to má vlastně být?" vysvětluje v původním sleeve-note Ladislav Kantor. „Klubový, amfiteátrový, rockový, se studiovým orchestrem atd.? Rozhodnutí nebylo lehké, nicméně téměř bleskové. Merta nejpravější, návrat k prvotní pódiové podobě: jen on a divák." Kantor rovněž podotýká, že nahrávání písničkáře zastihlo v pozoruhodně vyrovnané formě. Realizace těchto dvou alb byla zkrátka šťastným krokem, ačkoliv sám Merta zřejmě žádný zázrak nečekal. „V omámení odporné střízlivosti jsem dojel do Besedy, rozložil si vedle sebe ruskou kytaru a italskou dvanáctku s českými strunami a začal hrát," píše po letech bez sentimentu. Jenže začít hrát a být dvě hodiny lepší než kdokoli jiný z českých folkařů, ba i rockerů, není ani trochu samozřejmé, a proto - alespoň pro mě - zůstává „živáč" z Besedy i po dvou dekádách stejně silným zážitkem.

Michal Bystrov

Recenze

VLADIMÍR MERTA: Live - Malostranská beseda 1988

 

Původně dvě koncertní desky vydané v roce 1989, pojmenované pouze jménem autora a číslem. Nyní dvojalbum s téměř kompletním obsahem dvou koncertů z června 1988, oproti prvnímu vydání s osmi písněmi navíc. Vladimír Merta tehdy byl na uměleckém i komerčním vrcholu: obě alba měla nadšené recenze a prodeje dosahovaly čísel, o nichž se dnes může i zavedeným jménům pop music jen zdát. S odstupem času je nejpodstatnější, že ty písně bez úhony přežily. Merta vydával desky jen výjimečně, takže opravdu měl z čeho vybírat.

Žádné hosty si Merta nepřizval, vystačil si s kytarou a foukací harmonikou. V té době mnozí litovali, že nevznikly studiové desky s bohatými aranžemi (jako na všech třech předchozích Mertových albech, z nichž jen P.S. se dostalo na pulty československých obchodů). Ty písničky opravdu mohou výborně fungovat v různých úpravách (připomeňme třeba skvělé Mišíkovo rockové podání skladby Madona Decibella). Ale prosté podání taky má hodně do sebe: nic totiž neodvádí pozornost od podstaty těch písní.

Jaroslav Riedel

Recenze

NAHRÁVKY VLADIMÍRA MERTY A ZUZANY HOMOLOVÉ NEZESTÁRLY

 

Zásadní alba konce husákovské éry vycházejí v reedici

Kapela vedená Vladimírem Mertou, která doprovází slovenskou písničkářku Zuzanu Homolovou na albu Čas odchádza z domu, má výstižný název: Dobrá úroda. Nahrávka vznikala na přelomu let 1987-1988 a sklidila koncentrovaný výběr z toho, co se v repertoáru Homolové za dvacet let nahromadilo. O pár měsíců později směl nahrát dvě shrnující, i když jen koncertní sólová alba také sám Merta.

Oba tituly z časů, kdy husákovské éře docházel dech a Mertu, který měl co chvíli „zaracha", už pustila ze zřetele, nyní v reedici vydal Galén. Nakladatelství postupně vrací do oběhu důležitá alba československé písničkářské scény, v nichž posluchači nacházeli silný tvůrčí étos. Oba hudebníci se dnes znovu setkají na pódiu pražského Divadla Kampa, kde pokřtí reedici alba Čas odchádza z domu.

 

Mužná práce s jemnou ženou

Album Čas odchádza z domu nyní vyšlo ve dvou verzích - jedna je shodná s nahrávkou publikovanou před dvaadvaceti lety, doplněná o dvě písně z malé desky Homolové z roku 1973; druhá nabízí tytéž skladby z alba v ještě „nezeditovaných" aranžmá. Rozdíly jsou však až na píseň Poľná madona takřka nepostřehnutelné.

Pro folkové puristy může být „mužná" práce Dobré úrody přeexponovaná. Křehkou, mimořádně sugestivní zpěvačku morbidních lidových balad či soudobých lyrických šansonů přesazuje z bylinkového záhonu do pole vyoraných brázd. Dobrá úroda nezalévá písně jemně z konve, ale pouští na ně instrumentální lijáky. Jenže Homolová - Mertovými slovy „skrytá drobná šelma" - je důkladně impregnovaná a diktuje albu svěží tón.

Jeho průzračnost dokládají singlové bonusy, lidové balady, které Homolová nahrála jen s kytarou. Bez kapely dráždí písně vysvlečené donaha smysly ze všeho nejvíc. Přitom ve srovnání s kapelovými aranžmá působí balady jako rozhlasové čtení na Vltavě vedle velkofilmu v kině.

Podíl na hyperaktivní instrumentaci nese možná Mertova ambice, o níž se zmiňuje v textu k reedici vlastního dvojalba Live. Koncem osmdesátých let „v skrytu snil o svém opus magnum, desce, která by každé písni dala odlišný doprovod". Jenže Mertův sen o bohatě instrumentovaných vlastních písních zřejmě sublimoval do desky Homolové. Což především v Poľne madone ústilo do přepjatého burácení „chrámových" varhan, které i s dalšími nástroji z oficiální verze alba tehdejší vydavatel po právu vypustil.

Přesto reedice „Času", barvitá zpráva o své době, není určena pouze nostalgikům. I posluchač tehdejšími poměry nepoznamenaný nepřehlédne, jak „drobná šelma" vysoko skočila.

 

Písně, které se zakusují

Stejně zásadní Mertovo dvojalbum Live je rozmáchlejší a nenasytné - jako když psa roky uvázaného na řetězu pustíme do vsi. I s bonusy je to sedmadvacet písní, které se většinou zakusují na potkání. Do folk-blues na mertovský způsob probleskují východoslovanské inspirace či barokně-renesanční nálady (Kocovina) předznamenávající Mertovo pozdější propadnutí loutně. Kudrnatá kytara je často slastná. Přesto některé písně mohou splývat v jednolitý náruživě chrlený „román", kde si ani nevšimneme, že jedna kapitola skončila a další již čteme.

O to víc, až monumentálně vystoupí především hymnus Praha magická, o níž lze tvrdit, že kdyby Merta žádnou jinou píseň nikdy nenapsal, pak by stejně zůstal nejryzejším z českých písničkářů. A třeba „východoslovanská" Na dluh Bulatu Okudžavovi, inspirovaná ruským bardem, přesto mertovsky přetavená do dalekonosného děla, před jehož zásahem do emočně nejcitlivějších míst není úniku. Tuhle válku Merta vyhrál.

Reedice obou koncertních alb z konce osmdesátých let, která fungují jako barvitá zpráva o své době, není určena pouze nostalgikům. I posluchač tehdejšími poměry nepoznamenaný si v lidových baladách a lyrických šansonech najde aktuální poselství.

Ivan Hartman

Recenze

ARCHIVNÍ MERTA

 

V roce 2010 vydal Galén reedici pantonských alb Vladimír Merta: Live - Malostranská beseda 1988. Desku považuji za jeden z nejlepších přírůstků do své diskografie v posledním roce. Kromě toho, co vyšlo na původních dvou pantonských LP v roce 1989, obsahuje dalších osm skladeb, které tehdy byly také natočeny v červnu 1988, ale na původní nosiče se nevešly. Jedním z nich je sáhodlouhá následující balada, která má zhruba sedm a půl minuty. Na zpracování příběhu je zajímavých několik řemeslných věcí (kromě jazykové šikovnosti, dobře odpozorovaných detailů a dylanovsko-mertovské poetiky, která není textově úsporná jako psaná poezie, ale podobá se vybroušenému jazyku obecných vyprávění). Základem formy jsou klasické čtyřřádkové sloky se střídavým rýmem, které se nebojí autor variovat jak v metru, tak někdy i přidáním dalšího řádku. Od začátku tušíme, že bude příběh vyprávěn do nějaké pointy. Tak se i děje, ale když už máme pocit, že by nás jako posluchače (a v mém případě i jako případného autora) pointa uspokojila, příběh pokračuje. Píseň klidně mohla skončit tím, že pochopil, že se baví o něm. Nebo tím, že On se mu omluví za Ni a on ho za Ní pošle, nebo tím, že s Ní, která ho zatratila, probloumá noc a najdou smíření. Závěrečnou a skutečně poslední pointu písně přichystal Merta krutou, ale vnitřně pravdivou.

 

U konce s dechem

 

Stěží jsme doběhli u konce s dechem

poslední vagón posledního metra

dveře se srazily - big bang - s velkým spěchem

zachytily mne za košili jako stěny pekla

 

Vagón se s vytím tyristorů rozjel

nezbývalo mi nic víc než zůstat stát u dveří

v hladovém jícnu tunelu mizely lesklé koleje

On mlčel a ona řekla že už nikomu nevěří

 

Stáli opodál v půlce léta

on hájil někoho tím že živí rodinu

Poslední vlak v podzemí ghetta

devětadvacet stupňů Celsia ve stínu

 

Měla režné vlasy spletené do pramínků

a drobné prsy jako mívávají černošky z Toga

Na krku amulet namalovaný na kamínku

a on jí našeptával: - Mlč taková už je doba

 

Závanem vedra ke mně doletěla její vůně

a další slova kterými mě zmrazila

Každá pravda je nakonec ještě málo krutá

- stáli zády ke mně, on v tričku do lila

a ona naboso sandály v ruce neobutá

 

Studený pot mi stékal na paty

její dech voněl jako květy jasmínu

- Chybí mu nápady živoří z podstaty -

O kom šla řeč? Byla půlnoc

devětadvacet stupňů Celsia ve stínu

 

Do prázdna vagónu hrál její kazeťák

jakoby z repráků kapala na zem má krev

A já se červenal vedle ni jako puberťák

nenáviděl se za svůj vlastni zpěv

 

Dělám že nevím co si ti dva povídají

náhle se otočí: - Hele ho to je on! -

Nečekám už na nic - Ukončete nástup dveře se zavírají! -

On za mnou v poslední chvíli vyskakuje na perón

 

- Chci se ti omluvit - Za co? - No za ni -

- Já za váš rozchod já mu dal příčinu

- Nestůj dál se mnou běž rychle za ní

Je půlnoc devětadvacet stupňů Celsia ve stínu

 

Lidé se míjí jak pohyblivé schody

šel za ní pěšky zatím se vrátila

Půlnoc je možná čas ideální na rozvody

- Tebe jsem zatratila a jeho ztratila

 

Její pohled se vpíjel do mého jako kmen do pily

Dojídali jsme spolu mlčky zbytky půlnoci

Budu si pamatovat věčně věků

svatá jména parků kudy jsme spolu bloudili

a ráno řekla: - Stejně nevíš co po tobě chci

 

Ve větvích nade mnou křičeli ptáci

když jsme si dali míchanou zmrzlinu

Ona šla dál a já se vracím

Bylo ráno jedenadvacet stupňů Celsia ve stínu

 

Vzpomínky na dálku palčivě vzrušovaly

já dojel domů a šel hned spát

Ona i on se celé dopoledne milovali

co ti dva prožijí o tom já budu jenom psát

 

A slunce stoupá nemůžu usnout

ten příběh bez konce mi nedá spát

Přeju si pointu mužnou a hnusnou

A žena vedle mne se budí: - To tak akorát! -

 

Co zbývá dodat? Píseň vznikla v roce 1980 a má ještě jednu pointu navíc, kterou připsala historie. Dokazuje, že alespoň umělecky Merta rozhodně ještě zdaleka u konce s dechem nebyl. Nevím, kolik současných písničkářů by něco podobného dokázalo napsat.

Jiří Moravský Brabec

Recenze

HEJ, SLOVANÉ

Skvělý Merta z 80. let

 

Připouštím - stejně jako v dobovém sleevenotu producent alba Ladislav Kantor - že na desce mohly být úplně jiné písně: možná lepší, možná „jen" stejně dobré, možná lépe dokumentující tehdejšího Mertu, možná více odolné vůči zubu času. Mertových písní z 80. let bylo opravdu hodně. Připouštím i to, že se mohl lépe povést způsob nahrávky. Namísto zakřiknutého živáku (dobové vzpomínky se nemohou shodnout, jestli publikum zahnal do defenzívy Merta, nebo Kantor) buď opravdická, uvolněná lajvka, nebo studio se všemi svými možnostmi (tato možnost byla pro Vladimíra na sklonku komunismu nejspíš uzavřena). Ale jiné námitky už neberu: dvojalbum nám přináší záznam 27 písní ze zlaté éry nenapodobitelného úkazu a velkého guru českého písničkářského folku a zachycuje ho ve vrcholné formě pěvecké i kytarové. Ano, VM uměl být sám sobě nebezpečným protivníkem, jak napsal Jiří Černý, věděli jsme, že VM byl „zvyklý reagovat na místě, kličkovat nebo útočit", jak napsal on sám. Ne tak zde: záznam ze dvou koncertů z června 1988 je prostě dokonalý - na dvojcédéčko se vešla obě původní nenápadná elpíčka Vladimír Merta 1 a 2 i několik bonusů z nahrávek téhož koncertu, které se tehdy nevešly, nebo péčí cenzorů „nevešly".

Tomáš Hrubý

Recenze

„MERTA ANI POSTÉ NEOMRZÍ"

 

Z československých zpěváků jsem asi nejvíce za Slovensko poslouchal Deža Ursinyho a za Čechy Vladimíra Mertu. Jeho písně mohu poslouchat stále dokola, protože mají složité texty, které ani posté neomrzí. Slova kloužou po zvláštních akordových mutacích a povlávají po nečekaných prstokladech. V současné době mám v koupelně přehrávač, ve kterém je již půl roku vložen Mertův koncert z Malostranské besedy z roku 1988.

Takže největší potěšení na závěr, i když poněkud smutné, ale krásně smutné. Takový pocit, na jaký v uřvané současnosti není místo.

David Vávra (při poslechu písně Vladimíra Merty - Měšťák a maestro. Z alba P. S., 1978)

Recenze

PESNIČKÁR NEMUSÍ SPOMÍNAŤ

 

Dvojalbum z koncertov v Malostranskej besede je vrcholom českého prednovembrového folku. Merta ho nahral po dvojročnom zákaze.

„Nahraná platňa znamená vždy len jeden z okamihov, jeden výdych života, jednu náladu, jednu sálu, jedno publikum," tvrdí Vladimír Merta, zvyknutý na koncertoch reagovať na prekvapenie chvíle, rozprávať medzi pesničkami, vysmiať sa sebe aj okoliu rečami, ktoré jeho i publikum uvoľňovali a súčasne pripravovali na ďalší žánrový či štýlový zlom. „Nepokoj, nedokončenosť vecí, spoločne prežívané dobrodružstvo z toho večného preťahovania lana medzi ešte možným a vylúčeným, to všetko (či skôr nič z toho) platňa nezachytí."

 

Zakázaná Praha magická

Mohlo by sa zdať, že pri platni (áno, tej vinylovej, lebo reč je o roku 1988), ktorá sa nenahráva v štúdiu, ale je záznamom koncertu, to nemusí platiť. Lenže okolnosti vzniku dvoch platní z koncertov v pražskej Malostranskej besede boli tak trochu kuriózne.

Už samotná skutočnosť, že sa producentovi Ladislavovi Kantorovi podarilo vyvzdorovať možnosť nahrať dvojalbum, bola zázrakom (ale tiež signálom blížiacich sa politických zmien), Merta bol totiž už dva roky v jednom zo svojich dištancov. Na tradičnej plzenskej Porte pred niekoľkotisícovým publikom si ho privodil svojou asi najvytlieskavanejšou piesňou Praha magická, kde povahu národa českého, „v nečinnosti márne čakajúceho na falošného proroka", nevidí práve najružovejšie.

A tak keď na úvod v Malostranskej besede zaznelo z pódia položartom-polovážne, aby boli ľudia ticho, lebo „ktovie, kedy sa ešte niečo zasa podarí nahrať", publikum to vzalo doslovne. Výsledkom bola atypická komorná nahrávka, o ktorej potom viacerí odborníci pochybovali, že naozaj vznikla na živom koncerte.

 

Nebezpečné ametysty

Dve platne, ktoré potom o niekoľko mesiacov, ešte pred novembrovou revolúciou vyšli, vydal teraz Galén prvýkrát ako dvojcédečko. Navyše s textami všetkých piesní, vtedajším Kantorovým úvodným slovom i dnešným Mertovým dôvetkom - a hlavne aj s bonusmi. Tvoria ich pesničky, ktoré vtedy odzneli, no napriek povoľnosti dožívajúceho režimu boli predsa len príliš „odvážne". Slovami cenzorov - ohrozovali budovanie socializmu a mravnú výchovu mládeže.

To bol napríklad prípad piesní Ametysty („Já nejsem já, já je někdo jiný / člověk si není vůbec ničím jistý / myslí si, že hází perly sviním / a zatím s nimi sbírá ametysty"), Na 1. máje či Chór - o vtedy tabuizovanej téme emigrácie.

Záznam koncertov z Malostranskej besedy možno považovať za vrchol českého predrevolučného folku. Merta bol jeho dominantnou postavou, napriek tomu či práve preto mu v tých normalizačných časoch okrem tohto dvojalbumu vyšlo len jedno elpéčko nazvané P. S.

Paradoxne práve v roku 1977, keď sa násilne skončila existencia voľného pesničkárskeho združenia Šafrán (okrem neho ho tvorili hlavne Jaroslav Hutka či Vlastimil Třešňák a ďalší) a ich spoločný už nahraný album bol zošrotovaný.

 

Texty s parametrami básní

V časoch, keď folkeri spievali o tom, o čom sa na verejnosti hovoriť ani spievať nesmelo, a publikum bolo vďačné za každú protirežimovú narážku, vyslovenú či skrytú „medzi riadkami", Merta tento protestný postoj podčiarkoval navyše excelentnou umeleckou hodnotou.

Hoci má veľmi skeptický vzťah k tomu, že by texty pesničkárov mohli byť schopné samostatnej existencie aj ako básne, tie jeho to dokazujú. V účinných viazaných veršoch s očarujúcimi slovnými spojeniami („bylo jí míň než ženě let a víc než dítěti snů") ponúka zašifrované významy, angažovanosť na hony vzdialenú prvoplánovosti, súčasne s reflexiou osobných tém.

Samostatnou kapitolou je jeho výnimočná, u pesničkárov nevídaná technika hry na gitaru. Aj preto tento dvojalbum ani po vyše dvadsiatich rokoch nie je len pripomenutím doby, nadčasovosť mnohých piesní potvrdzuje aj ich prítomnosť v súčasnom širokom Mertovom repertoári. Rovnako ako nestratili platnosť jeho slová spred štvrťstoročia o porovnaní pesničkára a popovej hviezdy. „Pesničkár predáva svoju dušu, pophviezda svoju legendu a lesk a pritom spomína na nevykúrené šatne a garáže, kde kedysi začínala skúšať. Pesničkár nemusí spomínať."

Alexander Balogh

ZPĚT na detail knihy