Informovaný souhlas

Recenze

V poslední době se v lékařských kruzích (ale nejen tam!) hovoří stále častěji o tzv. informovaném souhlasu. Ministerstvo zdravotnictví ČR sice vydalo v roce 2006 vyhlášku, která každému lékaři ukládá, aby získal informovaný souhlas každého nemocného, ať je vyšetřován nebo léčen, ale v praxi přetrvává řada nejasností (některé vyplývají z neurčitosti, mnohoznačnosti, ale i ze složitosti právního jazyka). A právě tyto nejasnosti se mohou stát (a již se staly) předmětem sporu mezi nemocným a lékařem. Také se již i v tisku objevila zpráva, že asi 50 % nemocných nedostalo od svého lékaře dostatečnou informaci o zdravotním stavu, důvodu a průběhu vyšetření a o možnostech léčby.

Tato útlá knížečka byla napsána především ve snaze odstranit (nebo aspoň minimalizovat) tato nedorozumění a splnit platnost příslušné vyhlášky. Činí tak vysvětlením náležitých souvislostí a důvodů vzniku informovaného souhlasu, podstaty jeho účelu i prezentací problémů, které se k němu vážou.

Seznámit se s problematikou informovaného souhlasu by se měli nejen všichni lékaři, ale i zdravotní sestry, rehabilitační i laboratorní pracovníci. Ti všichni se totiž setkávají s nemocným v situacích, kdy je nezbytné (nejen právně!) pacienta seznámit v plném rozsahu s plánovaným/prováděným diagnostickým a/nebo léčebným postupem. Co musí informovaný souhlas obsahovat, jak musí formálně vypadat, jaké jsou nejčastější nedostatky - na všechny tyto otázky kvalifikovaně odpovídá autorka, kterou naši čtenáři znají z řady monografií, jež se zabývají různými problémy hospitalizace, lékařské (zdravotnické) etiky a thanatologie.

Kniha je kvalifikovaně recenzována, mimo jiné i JUDr. Janem Machem, ředitelem právního oddělení České lékařské komory. Její rozsah i forma umožňuje seznámit se s problematikou informovaného souhlasu skutečně každému zdravotnickému pracovníkovi.

prof. MUDr. Jan Petrášek, DrSc.

Recenze

Informovaný souhlas se již v ordinacích lékařů stal denní realitou, avšak bohužel bývá někdy podceňován a redukován na nutný administrativní úkon »navíc«, a to ke škodě všech zúčastněných stran.

Publikace známé autorky vychází v době, kdy se v odborné i laické veřejnosti začíná dosti často o informovaném souhlasu diskutovat. Na druhé straně je stále nízké povědomí o dokumentu Rady Evropy Úmluva na ochranu lidských práv a důstojnosti lidské bytosti v souvislosti s aplikací biologie a medicíny (vzhledem k značně dlouhému a komplikovanému názvu se používá kratších verzí - např. Konvence o biomedicíně, Úmluva o biomedicíně, Úmluva o bioetice, Štrasburská deklarace apod.), který s tématem informovaného souhlasu souvisí. Úmluva byla v roce 2001 ratifikována Parlamentem České republiky, čímž se stala nejvyšším zdravotnickým zákonem země. Ve svém textu mj. dokonce ukládá smluvním stranám, aby se téma sociálních, ekonomických, etických a právních aspektů spjatých s medicínskou péčí reflektovalo v odborné diskusi. Avšak ani v době ratifikace, ani následně nebyla tato nová a závazná právní norma dostatečně prezentována veřejnosti.

Publikace prof. Haškovcové reaguje na tento deficit a plní významnou funkci již tím, že přibližuje širokému spektru čtenářů výše uvedená témata a zasazuje je do kontextu doby. Činí tak způsobem, který je přístupný jak odborníkům, tak těm, kdo se v minulosti s otázkami práv pacientů, poskytování informací ve zdravotnictví nesetkali. Předností je bezesporu stručnost a praktičnost prezentace uváděných témat a v neposlední řadě také fakt, že některé klíčové dokumenty, o nichž je čtenář v knize informován, jsou ve svém plném znění obsaženy v příloze.

Informovaný souhlas je silně spjat s již zmiňovanou Úmluvou o biomedicíně a obojí nabývá na aktuálnosti spolu s rozsáhlými integračními aktivitami v rámci Evropy i mimo ni. Úmluva především zdůrazňuje, že hodnota a důstojnost lidského života musí vždy zůstat nadřazená nejen zájmům medicínského výzkumu, diagnostice a terapii. Téma je pojednáno v kontextu existující české legislativy týkající se medicíny.

Úmluva reflektuje zásadní změnu vztahů v procesu léčby či diagnostiky. Pacient se již automaticky nestává zcela a bezvýhradně ovlivnitelným a ovlivňovaným, víceméně pasivním objektem medicíny. Velká část odpovědnosti za průběh léčby je delegována právě jemu. Lékař je naopak, namísto dříve tradované a léty ověřené praxe, považován toliko za poradní hlas. Jakkoliv taková situace může vést k bezradnosti a zoufalství pacientů či jejich blízkých a vyvolává řadu dilematických situací, partnerský vztah lékaře a pacienta je velmi silným a citelným trendem současnosti. Právě to je důvod, proč by veřejnost měla být pečlivě s těmito změnami seznamována a proč vznikla výše uvedená kniha.

S tématem souvisí také oblast práv pacienta a práv lékařů, respektive zdravotnických pracovníků. To je další téma knihy. Autorka čtenáři představuje různé existující kodexy týkající se práv nemocných či hendikepovaných osob. Slabou stránkou etických kodexů obecně je jejich obtížná právní vymahatelnost, proto je třeba pohlížet na ně v rámci platné zdravotnické legislativy. Úmluva o biomedicíně je v tomto kontextu chápána jako logické vyústění vývoje v oblasti práv pacientů.

Dalším obsáhlým tématem knihy je právo na informace, jejich forma a adresáti. Velký posun nastal v oblasti informování pacienta. Konvence o biomedicíně ustanovuje nemocnému právo na informace, případně právo informace odmítnout. Pouze on je také oprávněn rozhodnout o nakládání s informacemi týkajícími se jeho zdravotního stavu. Sdělování pravdy o nemoci, případně léčebných a diagnostických úkonech s sebou přináší dilema týkající se množství a podrobností takových informací.

Kniha věnuje zvláštní pozornost formám informovaného souhlasu. Nejlépe prokazatelnou formou je samozřejmě forma písemná, k níž je možné se vracet, ověřovat rozsah poskytnutých informací a podpisem stvrzený souhlas pacienta. Kromě toho však nelze zapomínat na souhlas vyslovený ústně a souhlas konkludentní (vyplývající z určitého chování pacienta signalizujícího spolupráci s lékařem).

Téma informovaného souhlasu je v našich poměrech navíc umocněno vyhláškou č. 64/2007 Sb., platnou od 1. 4. 2007. Ta celkem podrobně rozpracovává náležitosti informovaného souhlasu i odmítnutí medicínského úkonu. Počítá také s případy, kdy pacient je nezletilý nebo kdy je jeho způsobilost k právním úkonům omezena. Zvláštním institutem zůstává presumpce souhlasu v případě pacientů, jejichž schopnost rozhodování o sobě je podstatně eliminována.

Publikace reflektuje v současné době diskutovaný rozdíl mezi informovaností a poučeností pacientů. Mezi oběma pojmy nemusí být nutně rovná se. Informace mohou zůstat »syrovým materiálem« a teprve jejich utříděním a zasazením do rámce dříve získaných poznatků je možné hovořit o poučenosti.

Důležitým a praktickým faktem je, že informovaný souhlas může být kdykoliv pacientem odvolán, a to v jakémkoliv rozsahu. Potvrzení odmítnutí provedení určitého výkonu je nazýváno negativním reversem a předpokládá písemnou formu. Ovšem i zde trvá povinnost lékaře informovat pacienta o možných následcích takové rozhodnutí. Opomenuto není ani poněkud ožehavé a u nás málo zpracované téma dříve vyslovených přání.

Velmi praktické jsou informace ohledně vedení a vlastnictví zdravotnické dokumentace a informací v ní obsažených. Především zde nachází praktické využití právo pacienta určit další osoby, které mají být o jeho stavu informovány, případně mohou do dokumentace nahlížet.

Předností knihy je její praktičnost a také nestranný pohled autorky, která vnímavě reaguje na výše popsané změny v chování k pacientovi. Představuje nejen klady, ale i zápory partnerského pojetí vztahu lékaře a pacienta a z něho plynoucích témat. Z toho důvodu je dobré knihu doporučit pozornosti odborníků z řad lékařů, studentům medicíny, dalším zdravotnickým pracovníkům a v neposlední řadě všem, kdo se mohou ocitnout v roli pacienta.

Jana Neudörflová