Zdravotnické nakladatelství Galén

Na Popelce 3144/10a, 150 00 Praha 5, tel. 257 326 178, http://www.galen.cz


Katalog - Detail knihy

obálka

Básně

Spisy Jaroslava Hutky, sv. 2

Recenze

Jaroslav Hutka: Básně, Spisy 2

 

Pro Jaroslava Hutku, »tatíka« našich písničkářů, dokonale platí pořekadlo o tom, že méně někdy znamená více. Šedesátiletý bard s kytarou za všechna ta léta vychrlil skutečně obdivuhodné množství písemností (a zdaleka ještě neumdlévá), avšak chtělo by to trpělivě a především nemilosrdně třídit. Z tohoto pohledu se nezdá zrovna nejšťastnější (třebaže jinak jistě záslužný) počin nakladatelství Galén vydat v osmi obsáhlých svazcích veškeré Hutkovy Spisy. Nejvděčnější určitě budou písňové texty, možná některé fejetony, rozhovory a snad i dokumenty, které se dotyčného týkají jako za minulého režimu »nežádoucí osoby«. Avšak dvojka Spisů s autorovou poezií z let 1966-1995 má opravdu spíše dokumentační význam pro hrstku literárních badatelů než pro řadového čtenáře. Poezie mladého Hutky je poznamenána tehdy módním postojem revolty proti všemu i pózou bezvýchodné skepse. Navíc je většinou příliš samostředný a užvaněný. S přibývajícími roky je samozřejmě zajímavé sledovat jeho myšlenkový, názorový i básnický vývoj, ale prokousat se těmi sedmi sty stránkami dá opravdu fušku. Zvláště, když skutečná perla se zaskví opravdu jen zřídka...

Leoš Kofroň


Recenze

Hutkovy texty, básně i prózy začaly vycházet knižně

 

Knižní edici textů písničkáře Jaroslava Hutky zahájilo nakladatelství Galén. Osmisvazkové spisy plánuje na čtyři roky, jako první se ke čtenářům dostávají Hutkovy básně. »Vnímám to jako jistou splátku dluhu, protože on si to určitě zaslouží,« řekl dnes ČTK ředitel nakladatelství Lubomír Houdek. Spisy představí postupně básně, písňové texty, fejetony, prózy, román, deníky, rozhovory, nejméně v polovině případů půjde o poprvé publikovaná díla, uvedl Houdek. Letos zůstane u jednoho svazku, na příští rok se připravují dva.

 

Edici spisů zahájil svazek s pořadovým číslem dvě, který představuje Hutkovy básně od roku 1965 do 90. let. Od veršů mladé beatnické revolty druhé poloviny 60. let autor čtenáře provádí ponurou dobou 70. let až ke svým vrcholným básním cyklů Koryta krve a Galície pocházejících z let jeho nizozemského exilu. V 90. letech, již opět ve své vlasti, napsal Hutka sbírku Hořký déšť a závěrečnou Cestu k prameni. Kniha je doplněna unikátními fotografiemi a podrobnou ediční poznámkou.

 

Jaroslav Hutka se narodil 21. dubna 1947 v Olomouci, studoval na pražské uměleckoprůmyslové škole, od konce 60. let začal vystupoval jako písničkář s Vladimírem Veitem, Hvězdoněm Cignerem a Petrem Kalandrou, později jako sólista. Založil folkové sdružení Šafrán a byl jednou z jeho vůdčích osobností až do zániku Šafránu v druhé polovině 70. let. Postupně se dostal do střetu se státní mocí, stal se jedním z prvních signatářů Charty 77 a v roce 1978 byl donucen odejít do exilu.

Po pádu komunismu se vrátil do Prahy a brzy se z něj stal kritik české postkomunistické demokracie. Při posledních parlamentních volbách se dokonce rozhodl kandidovat, do toho, aby za Stranu zelených usedl do sněmovny, mu nakonec chybělo jen 350 preferenčních hlasů.

Loni složil písničku Udavač z Těšína, ve které se vyrovnával se spoluprací písničkáře Jaromíra Nohavici se Státní bezpečností. Znovu v textu upozornil na již známou věc - Nohavica v létě 1989 po svém návratu z Vídně informoval StB o postojích a názorech exulanta Karla Kryla. Podle Nohavici si StB svévolně jeho výpověď přikreslila; sám své styky s StB připouští, vylučuje však, že by udával lidi.

 

Hutka vydal řadu alb vlastních písní, ale zejména moravských lidových písní, které zpopularizoval a uvedl znovu do obecného povědomí. Vydal několik básnických sbírek, knihy fejetonů i prózu. V současné době vystupuje sólově i v duu s Radimem Hladíkem, spravuje svůj archiv a vydává svá alba ve vlastní edici Samopal.

hrm mal


Recenze

Spisy Jaroslava Hutky nezačínají nejšťastněji

 

Nakladatelství Galén zahájilo vydávání osmidílných Spisů Jaroslava Hutky. Loni šedesátiletého autora, který svými protestsongy získal renomé ještě koncem 60. let a za listopadové revoluce v roce '89 plnil stadiony. Jenže pak zmizel. Sice dál skládá, píše, koncertuje, ale pro média přestal existovat.

 

A když se mu dostane pozornosti, tak jen v souvislosti s nepodařenou písní o úspěšnějším kolegovi, »udavači z Těšína«. Spisy by tento trudný obraz mohly změnit. Mají obsáhnout jak Hutkovy písňové texty, tak jeho publicistiku, beletrii, rozhovory, dokonce svazek Zpěvák, který na něj vedla StB. Jako první vyšel bezmála sedmisetstránkový soubor poezie z let 1965-96 (svazek má pořadové číslo dvě). Jenže nebyla to nejšťastnější volba.

 

Když básníka v šestašedesátém roce posedla touha »vyjádřit se přímo a útočně«, měl k tomu všechny prostředky: drzé mládí, skvělé Zábranovy překlady beatniků a kulturní a společenské bouře nad obzorem. A tak není divu, že první polovinu knihy zabírají rozevláté litanie, ve kterých rezonuje četba Ginsberga a Corsa a revoltuje se proti režimu a jeho autoritám.

Jeho silácké a juvenilně naivní gesto, před nímž se musí do kouta skrčit i sám Bůh (»Bůh gigolo/Ne, není Boha«), však hasne příliš lacině: Hutka se do své mladické vzpoury zamiloval. Zkraje 70. let sice v jeho řeči přibývá hořkosti a do básní vstupují deziluze, marnost a zoufalství, ale čtenář musí předlouho v jeho rozvleklých a kolovrátkově monotematických textech hledat odpověď na otázku: A co pak? A co bude, až se všechny modly skácejí k vašim nohám? Pokud se tak kdy stane…

 

Odpověď přichází až v textech z poloviny 80. let, kdy měl Hutka za sebou podpis Charty 77 a následné vystěhování do Holandska. A tou odpovědí je trojčlenka úžas, pohyb, láska. Básníkovy pozdní, zralejší verše sice nadále plynou ve volném rytmu prózy, ale platí pro ně úměra: méně hlučných slov, více smyslu. Aforistická stručnost Hutkovi sluší a podobně čtenář kvituje proměnu člověka revoltujícího v poutníka exilem a citlivého glosátora vlastního života.

 

Básnický svazek otvírá Hutkův vlastnoruční autoportrét. Možná má tohle plátno funkci předznamenání. V knize se sice přemítá o věcech základních, jako je svoboda, láska a víra, ale mělce, rozvláčně a omšelými slovy. Snad mají Básně Jaroslava Hutky aspoň hodnotu dokumentární: jako autoportrét, který může připomenout člověka a jeho dobu.

Hodnocení MF DNES: 30 %

Radim Kopáč


Recenze

Jaroslav Hutka je lepší básník než písničkář. Nahlédněte do shrnující knihy Básně (1965-95)

 

Je to jistě pobuřující prohlášení, ale důvody pro ně naleznete ve svazku Básně, kterým zahájilo nakladatelství Galén vydávání Spisů Jaroslava Hutky.

 

Pro publikum, které zná Jaroslava Hutku pouze jako písničkáře, může být jeho básnická tvorba velkým překvapením. Zatímco Hutkovy písňové texty většinou charakterizuje, při vší úctě, lidovkářská jednoduchost a převládající »korektnost«, verše působí mnohem vrstevnatěji a také drsněji.

Obsáhlý svazek Básně zpřístupňuje Hutkovo básnické dílo z let 1965 až 1995. Kromě samizdatových i oficiálních sbírek obsahuje množství textů, které nespatřily světlo světa ani jako »samoizdavátělstvo«.

Ačkoliv v záhlaví nese pořadové číslo 2, jde o první vydanou knihu z osmi plánovaných svazků Spisů Jaroslava Hutky. Předběhnutá »jednička« shrne texty písní, v dalších dílech dojde na fejetony, rozhovory či deníky.

 

Beatnikovy hormony i vlasy

Téměř třetinu svazku zabírají rané básně, které Hutka napsal v krátkém úseku let 1965 a 1966. Není divu - řečeno s nadsázkou spolu se Škvoreckým, nejplodnější éru mívají básníci v hormony rozjitřeném období předcházejícím skutečné dospělosti.

Patří k logice věci, že první básnické výpovědi se občas neubrání neohrabanosti, bolestínství a naivitě, zároveň však jsou emočně nejsilnější a nejpřesvědčivější. Citlivý mladý intelektuál se v dlouhých řetězcích asociací vyrovnává s pocity deziluze a marnosti. Nebojí se šlápnout ani do (účelně) vulgárního až fekálního slovníku. Vyžívá se ve vypjatém erotismu.

Sám Hutka o počátcích své básnické tvorby napsal: »Dostal jsem se mezi skupinku lidí, kteří se scházeli u muzea, byli inspirováni beatnictvím... Já měl v plánu věnovat se výhradně malování, ale neměl jsem kde bydlet a posedla mě touha vyjádřit se přímo a útočně.« (K pojmu generace, Rotterdam, 1982.)

V raných básních se často opakují dva motivy: vlasy a sebevražda. Stesky »mániček«, pronásledovaných jen kvůli dlouhým vlasům, mohou dnešnímu čtenáři připadat malicherné, dokud si nepřipomene, co vlasy symbolizovaly. Nebojovalo se tu o pouhou módu a »image«, ale o svobodu, sebevyjádření a sebeúctu. Hříšně provokativní úvahy o sebevraždě pak s mrazivou autentičností vypovídají o povaze represivní, pokrytecké komunistické společnosti, ve které se přemýšlivému, svobodomyslnému jedinci hnusí žít.

 

Volný díky verši

Hutkovo básnické dílo je pochopitelně tematicky mnohem širší, nezahrnuje pouhou kritiku společnosti. Působivé jsou intimní náboženské úvahy, syrové filozofování o věcech obecně lidských, poetické momentky z cest. Ale jakkoliv se chceme vyhnout patetickým frázím o »básnících, kteří jsou svědomím doby«, či o »obžalobě totality i chyb nezralé demokracie«, právě tyto fráze vystihují, co Hutka umí nejlépe.

Mezi působivými básnickými obrazy pochopitelně najdeme i fragmenty nedotažené až plytké, které by při pořádání sbírky asi neprošly sítem autocenzury. Jenže v případě Spisů nemá jít o vybroušenou sbírku nebo výbor nejzdařilejšího, ale o co nejúplnější souhrn textů, který má kromě hodnoty literární také význam dokumentární.

Nelze příliš srovnávat písně, které musí být sdělné i na první poslech, a básně. Nicméně kniha provokuje k možná trochu pobuřujícímu prohlášení, že Hutka je díky volnému verši, nesvázán nutností rýmu a pravidelného metra, lepší básník než písničkář.

Tomáš S. Polívka


Recenze

»Udavač z Těšína« zavřel vydavateli Hutkových spisů dveře

 

Vydávání osmidílných Spisů Jaroslava Hutky zahájilo nakladatelství Galén. Jako první se právě na pultech objevuje svazek s číslem 2, obsahující písničkářovu básnickou tvorbu.

Leckoho možná napadne, že rozhodnutí zahájit vydávání Hutkových spisů souvisí s jeho nedávnou »kauzou« ohledně písně Udavač z Těšína a zvýšeným mediálním zájmem o Hutkovu osobu. Ředitel nakladatelství Galén Lubomír Houdek to však vyvrací: »Rozhodl jsem se proto, že ho mám rád, vážím si jej i jeho díla a myslím, že si poctivé zpracování svého díla zaslouží. A nejen on, ale hlavně my, čtenáři, posluchači. K Udavači z Těšína podotknu jen tolik, že paradoxně tato píseň nám mnohé dveře spíše zavřela, než otevřela. Škoda.«

 

Básně nikdo nečte, přesto je píšu

»Dobrovolně básně nikdo nečte a úctu k básníkům lidé získali pouze českým násilnickým školstvím. Básníků si vážíme jako pomníků v parcích. Nevadí nám, protože nám nestojí v cestě. Přesto básně píšu a píšu je i s myšlenkou, že je někdo číst bude,« napsal Jaroslav Hutka v roce 1996 do knihy Koryta krve.

 

Jeho poezie je však - na rozdíl od písní, případně fejetonů - méně známou částí Hutkovy umělecké tvorby. Její části jsou známy z několika dosud vydaných knih v samizdatu, exilu a zmíněných Koryt krve, znají je návštěvníci jeho koncertů, případně majitelé dvou CD s názvy Poezie 1. Hořký déšť a Poezie 2. Koryta krve, která Hutka vydal vlastním nákladem.

 

V bezmála sedmisetstránkovém svazku se takto v úplnosti Hutka jako básník představuje poprvé, od raných básní z poloviny 60. let, kdy psal pod vlivem Zábranových překladů poezie amerických beatniků, zejména Gregoryho Corsa a Allena Ginsberga, přes temné básně z bezútěšných 70. let, texty ovlivněné životem v emigraci v následující dekádě, až po polovinu deváté dekády. Rozsáhlá báseň Cesta k prameni ze srpna 1995 knihu, edičně připravenou Janem Šulcem, uzavírá.

 

Hutka formoval vidění světa

K rozsáhlosti Hutkových spisů Lubomír Houdek iDNES.cz řekl: »Hutka je známý veřejnosti hlavně jako písničkář, mnozí vnímají možná jen fakt, že vlastně vzkřísil původní lidovou píseň, a trochu se opomíjí, že je také výtvarník, básník, skvělý fejetonista a prozaik. Patří k několika lidem, kteří mě v mládí ovlivnili a spoluformovali mé vidění světa, a troufám si říci, že nebudu asi v této zemi jediný. Je mi tedy potěšením s ním a Janem Šulcem, editorem jeho spisů, na vydání spolupracovat.«

 

Kompletní Hutkovy spisy budou mít osm svazků a jejich vydávání je naplánováno přibližně na čtyři až pět let. »Přesněji si to netroufám říci, protože jsme ve fázi prohrabování archivů,« uvedl Houdek. »Nyní se pracuje na fejetonech a během prázdnin se rozběhnou práce na písňových textech. Ve svazcích próz bychom rádi vydali dosud nevydané povídky a romány Dopis Ivanovi, deníky atd. Upřímně řečeno, málokdy se na práci tak těším...«

 

Číslo 1 budou mít ve Spisech Jaroslava Hutky písňové texty. »Dvojkou« jsou právě vydané Básně (Lubomír Houdek: »Tento svazek byl již kompletně připraven. Měl původně vyjít v nakladatelství Torst, ale nakonec jsme se dohodli a zařadili jej do námi koncipovaných spisů.«). Následovat budou fejetony, dva svazky próz, kniha s názvem Poezie za život, obsahující autorovy deníkové záznamy, číslo 7 bude patřit rozhovorům a dokumentům. Závěrečný svazek přinese obsah svazku »Zpěvák«, který na Hutku vedla komunistická Státní bezpečnost.

 

Ten by - stejně jako podobná zveřejnění dosud neznámých dokumentů, při nichž vypadávají »kostlivci ze skříní« - mohl zdvihnout další vlnu celospolečenské reakce, podobně jako tomu bylo v případě Udavače z Těšína. Lubomír Houdek je ale skeptický: »Bylo by to asi fajn, ale asi k tomu nedojde. Vždyť i ta zmíněná píseň vyvolala jen diskusi a objevil se termín „válka písničkářů". Moc se mi líbilo, když v té době Vlastimil Třešňák uvedl společný koncert s Vladimírem Mertou sloganem, že při tomto jejich hraní půjde o zviditelnění hesla „mír písničkářů".«

»Diskuse v Instinktu a Hostu se vedla jen ve smyslu Hutka v. Nohavica a kdo má asi pravdu,« dodává nakladatel. »Líbil se mi přístup Jana Štolby a Vladimíra Merty: přece nejde o popis jednoho zápasu, jde o charakter a schopnost přiznat selhání, ale hlavně jde o tisíce a desetitisíce bohužel bezejmenných úředníků, důvěrníků, amatérů i profíků, kteří tu situaci vyvolali, způsobili, vyžívali se v ní, těžili z ní a jsou v mnoha případech pořád tady s námi. I nad námi. Takže diskuse určitě nebude, protože se hádáme jen my, co spolu mluvíme.«

Ondřej Bezr


Recenze

NEDŮVĚRA KE SLOVU »BÁSNÍK«?

(Jaroslav Hutka: Básně. Spisy Jaroslava Hutky, sv. 2, a Zuzana Michnová: Země Bójů)

 

Jako první z ambiciózního projektu sebra­ných spisů Jaroslava Hutky, jež mají v budoucnu zahrnout i autorovy prózy, deníky či dokonce spis vedený na zpěváka Státní bezpečností, vyšel vloni svazek 2.: Básně. Představuje kompletní Hutkovo bás­nické dílo od roku 1965 do roku 1995, respek­tive 1996 (sbírku Hořký déšť z léta 1995 totiž autor později přepracoval; její nové znění uvádí editor svazku Jan Šulc doda­tečně v ediční poznámce). Jedná se o texty z převážné části dosud nevydané. Poprvé tak dostáváme možnost sledovat vývoj autorovy osobnosti od buřičských juvenilií z 60. let k jistému zklidnění a meditativní sebereflexi po roce 1970 (básně napsané cca do poloviny 70. let tvoří stěžejní část knihy). Přes období emigrace, reprezentované pře­devším sbírkou Koryta krve, se dostáváme k finální, bilancující a v mnoha směrech deziluzivní tvorbě polistopadové.

 

Na zrození Hutky-básníka měli bezpro­střední vliv američtí beatnici, především Ginsberg a Corso. S mladicky naivním, ale upřímným odhodláním, v dlouhých litanic­kých pasážích a mnohdy až v extatickém rozpoložení autor vystupuje proti ustrašené konzervativnosti starší generace, institu­cím a ideologiím všeho druhu (zavřel by je »do trezoru a dal mezi ně smradlavýho sejra«) a proti lidské hlouposti obecně, aby se vzápětí nato uchýlil do vnitřního prostoru svého já. V niterných zpovědích se střídá obligátní znechucení světem, apokalyptické vize a existenciální úzkost na jedné straně s překvapivě bezelstnou, až wolkerovsky čistou vírou v člověka na straně druhé (»Ach lidi / Strašně se to stydím říct a přiznat, ale mám je rád / a zní to tak pitomě...«). Z pohledu soudobého čtenáře je zvláště ocenitelné to, že se Hutka ve svých básních povětšinou vyhýbá laciné kritice režimu; vyvrací tak zjednodušující, v povědomí národa však zakořeněnou představu o skladateli pri­márně politických protestsongů. I v básních z období normalizace vnímá společenskou situaci spíše periferně, jako statickou kulisu, s níž nijak výrazně nepolemizuje, a dává přednost zkoumání sebe sama, úvahám či milostné tematice. Díky tomu zní autorova intimní lyrika mnohem přesvědčivěji než přepjaté, kazatelské pokusy napravit svět.

 

»Nedůvěra ke slovu „básník" byla tou vodou / která mě splavila do údolí písniček,« přemítá Hutka ve sbírce Klíč k pluhu z let 1973-1974. Prostřednictvím písní měl jistě příležitost oslovit mnohem četnější publikum než jako básník. Právě vydaný svazek autoro­vých veršů ale ukazuje, jak ošidné může být zaměňování či ztotožňování písňového textu s básnickým. Poezie a píseň jsou dvě různé věci a jejich funkce se liší. Co v písni mnohdy vyzní násilně, neupřímně či (v Hut­kově případě často) moralizátorsky, může v básni působit zcela jinak a totéž platí opačně. Básně Jaroslava Hutky jsou doši­roka rozbíhavé, vzpírají se pravidelnému metru i rýmu (když se ojediněle o rým pokusí, výsledek je nezřídka rozpačitý až komický, proto uvážlivě od těchto pokusů upouští). Volný verš dává autorovi svobodu, kterou jako písničkář nepoznal, tato uvol­něnost se ve vyjádření zřetelně projevuje a posouvá Hutkovy básně kvalitativně výš, než se ocitají jeho písně.

 

Odvrácenou stranou oné nabyté svobody je nebezpečí sklouznutí k upovídanosti a přílišné vykonstruovanosti (například kumulace mnohoslabičných slov, jež kom­plikuje výslovnost a tím i hlasitý přednes, či dlouhé řetězce asyndeticky připojovaných obrazů, jejichž působivost s přibývající kvantitou klesá, až se mění v karikaturu sebe sama). Mnohé příspěvky v knize by vskutku bylo lze postrádat - respektuji však, že sebrané spisy vycházejí s účelem předsta­vit autorovo dílo v co nejúplnější podobě (včetně okamžiků slabších), nikoli jen jako výbor toho nejlepšího.

 

V porovnání s obsáhlým, více než šesti­setstránkovým svazkem Hutkových básní působí brožované vydání písňových textů Zuzany Michnové s názvem Země Bójů mnohem skromněji. Podobně jako u Hutky se jedná o tvorbu vznikající během tří desítek let (období se skupinou Marsyas, spolupráce s Michalem Pavlíčkem a dal­šími hudebníky i interprety). Můžeme dále vzít v potaz společné »folkové zázemí« obou tvůrců, tím však veškerá podobnost, domnívám se, končí. Uvažuji, zda má vůbec smysl oba tituly srovnávat: soubor několika set básní, který je navíc jen pouhou výsečí monumentálního celku sebraných spisů, a shrnutí necelých šesti desítek písniček. Mužský a ženský pohled na svět. Doširoka rozlitá řeka slov v kontrastu se stručností, úsporností výrazu. Rozevlátý volný verš versus přesná rýmová struktura, vedená potřebami písně. Země Bójů je písničkář­ským počinem v ryzím smyslu, nezastírá muzikantské pozadí, nestaví slovo na piede­stal »vysoké« poezie a obhajuje podstatu fol­kové písně jako součásti životaběhu. Tomu odpovídá i členění knihy. Vlastní texty jsou doplněny vzpomínkami na dobu a okolnosti svého vzniku, fotografiemi, články z tisku, komentáři z obalů gramofonových desek (sleeve-notes) a osobní diskografií autorky.

 

Formálně i obsahově jde tedy o tituly značně různorodé. Srovnání Hutkových básní a písňových textů Zuzany Michnové přesto smysl má: zřetelně dokumentuje to, co bylo výše řečeno o rozdílu mezi písňo­vým textem a básní. Michnové texty, jakkoli ve spojení s hudbou úderné a sdělné, v tiš­těné podobě fungují jen zčásti. Zatímco při četbě Hutkových básní mají, obrazně řečeno, všichni stejnou startovní pozici, recepce písňového textu je mnohem snazší pro čte­náře, který zná i onen »druhý rozměr«, tj. hudební složku celku. Prvky jako aranžmá, melodie, tempo a způsob interpretace nejen podtrhují význam textu, ale mohou ho také přetvářet a měnit. Zemi Bójů lze s trochou nadsázky označit za velký, pečlivě vypra­vený booklet, určený k četbě nejlépe v kom­binaci s poslechem hudebních nosičů. Není to tak málo, jak by se mohlo zdát. Po knize mohou sáhnout věrní příznivci Marsyas, ale i noví zájemci, které četba textů k tvorbě tohoto osobitého folkrockového uskupení teprve přivede.

Zuzana Zemanová



ZPĚT na detail knihy