Po stopách Velkého Mokasína

Ukázka

Předmluva

My, hoši,* co spolu mluvíme, scházíváme se už bezmála dvacet let poslední den v roce na poledníček logicky zvaný silvestrovský. Ta tradice vznikla ze dvou důvodů. Popřát si vše hezké do následujícího roku - toť zřejmé. Druhý důvod přinesly měnící se časy. Ještě první dva roky deváté dekády vídali jsme se pravidelně, někteří téměř denně. Doba, která měla nastat, různé naše ambice i jinakost vnitřního ustrojení nás však najednou rozháněly od společného stolu, u něhož jsme se léta tiskli k sobě skrz ty časy předchozí. Bylo to stejně nutné jako smutné. Prvních pár setkání „Okoralých srdcí klubu seržanta Řízňáka“ bylo velmi bohatýrských, z poledních hodin se přehoupla do nočních, aniž bychom to zpozorovali. Jednou jsem se pokusil zbeletrizovat neopakovatelnou atmosféru silvestrovských poledníčků takto: „Bývá nás kolem pětadvaceti napříč všemi generacemi i hudebními zaměřeními. Jsou to veselá setkání hochů (občas i děvčat), co spolu kdysi mluvili a dosud mluví. Nevídáme se moc často a tak v pronajaté kavárně či vinárně od božího poledne probíráme na přeskáčku, co nám slina na jazyk přinese. Oborový doyen Jiří Černý trousí vtipy a moudra přináležející seniorskému věku, po pár sklenicích rozkurážený kolega Petr Dorůžka míní, že world music je popem současnosti, Vlasák (přijde-li) špitá si spiklenecky jako před čtvrtstoletím s akademikem Opekarem o tajných klubových objevech, které mívají v jeho m(f)ateřském deníku „plot“. Jako vždy elegantní Ondřej Konrád ryčně rozhazuje cynické a skeptické poznámky o hudebním průmyslu i jeho reflexi v médiích, britsky zdvořilý polyglot Petr Nosálek umí vyslovit nejdelší finské slovo: „občanský průkaz“. Ještě otrlejší Josef Vlček nejprve kategoricky obhajuje inženýrství rozhlasových duší, až po pár doušcích zaslzí nad dávnými alternativními časy a pak rozdá tradiční silvestrovská tematická cédéčka, která sám poskládá. Namátkou: Když nám bylo osmnáct anebo Sračky z naší tancovačky - které mu popraví kat Rejžek Jan. Kdysi mladí a neklidní kolegové Ondřej Bezr, Martina Kotrbová, Petr Korál, Jana Kománková či Honza Dědek zvyšují hlasy úměrně k počtu prázdných lahví vynikající šedé rulandy - blues se tu pře s metalem, dokud se společně nepostaví technu a industrialu, a Radek Diestler si to vše pamatuje a ještě si stihne utahovat z kolegy Kofroně ohledně jeho milovaného fotbalového klubu. Letos poprvé dorazil hudebně publicistický novic Jakub Pech a zapadl, jako kdyby tam vždycky patřil. A kdyby se z hor vrátili kolega Tadeáš Haager či Lenka Morávková, nenechali by si své hip-hopem, resp. laptopovou hudbou ovlivněné soudy stydlivě pro sebe. A třeba by jim naslouchal dr. Lubomír Dorůžka. Já spíš mlčel a jen tak se radoval taky ze všech dalších, že jsme alespoň jen pro ten dnešní den zase všichni pospolu, že spolu mluvíme a že jsme normální. Když se disciplinovaně rozcházíme mezi čtvrtou a pátou odpoledne, povzbudivých slov mám už do zásoby a vydržím s nimi i přes všecky novoroční přípitky, projevy, debaty a voloviny. Právě u televize, při jakési diskusi o čemsi, mě napadlo, že kdybychom snad při tom našem silvestrovském poledníčku v útulném vinném šenku rozestavěli kamery a mikrofony, bylo by to třeba povzbudivé pro víc lidí. Jenže to bychom my, co spolu mluvíme, zakřiknutě vynechávali ta nejzábavnější privatissima.“ (leden 2005)

* Míněny samozřejmě i dívky.

31. prosince 2010 jsem krátce po poledni dorazil do vinotéky v Mikulandské ulici. Ze zadní, „sněmovní“ místnosti zazníval ten důvěrně známý znělý mandlový témbr. „Slyším tě už od dveří,“ pozdravil jsem se, vlastně po roce, s Jiřím. Nebýt kolegy Bezra, seděl by v lokále u skleničky džusu sám. Pak se začali trousit další a po druhé hodině nás už bylo zhruba patnáct a dávná redakce Rocku & Popu se alespoň pro tuto chvíli kompletovala. Jiří Černý se dost nečekaně rozloučil a zvedl, nebyl po nedávném chorobění ještě pořád v kůži Železného muže. Osiřeli jsme a někdo (já?) hloupě řekl: „Tak můžeme začít mluvit sprostě.“ Jenže někdo jiný řekl, že bychom mohli Jiřímu uspořádat sborník k blížícím se pětasedmdesátinám. Další řekl, že by to mohlo být psané jen strojem přes kopírák nebo rozmnožené fialovým inkoustem na lihových papírech, aby to mělo odér dávných let. A tak se plácalo, seč jazyky stačily. Před devatenácti lety jsem střídal Jiřího v šéfredaktorském křesle Rocku & Popu a tak jsem považoval jaksi za samozřejmé a nutné (rozkurážen malbekem) se základního nápadu ujmout. Snad koncem prvního týdne roku 2011 jsem zavolal panu vydavateli Houdkovi (Galén) a Luboš, který ještě opatruje sborník k Jiřího padesátinám, bez mrknutí oka souhlasil. Společně jsme vypracovali základní seznam potencionálních gratulantů, který během pár dnů vykynul, a kynul a kynul - až do včerejška. Teď je upečeno, dort všech chutí plá pětasedmdesáti svíčkami.

Vojtěch Lindaur, 1. 2. 2011

No, bez mrknutí oka… Mrkal jsem hlavně na Vojtovy představy o termínu. Ale samozřejmě jsem s radostí souhlasil. Když jsem v roce 1986 přivezl k nám na západ zmíněný sborník k padesátinám pana Černého, koloval tehdy Plzní jako bájný Tam-Tam a pomáhal po svém nahlodávat tradiční pevnou hráz socialismu a míru. Ta knížka se Janu Rejžkovi a Jonášům prostě povedla, vnímali jsme ji s radostí jako další kus zabraného území lstivým Komančům a slušné pootočení kudlou v jejich zádech…

(Stejné území o pětadvacet let později…) Myslím, že se nikdo nemůže pochlubit, že by viděl mne nebo Vojtu běžet. Fuj, něco tak gentlemana nedůstojného! Rád otravuji okolí větou pana Lasici, že slušný člověk „uteká, len keď ho niekto naháňa…“, na leden a únor 2011 však budu vzpomínat ne jako na měsíc sněhu či měsíc hladu, ale jako na měsíc v poklusu a měsíc nervů… Vojtův seznam byl improvizovaný, v diskusi jména přibývala, oslovení se navzájem doporučovali, sháněli jsme další a další kontakty, upozorňovali, prosili, děsili se. K naší dětinské radosti nás mnozí oslovení, jak nás měli brzy plné zuby, nejen že neodmítli, ale i slíbené dodali! Jméno oslavencovo tady fungovalo jako pádišáhovo buyrultu… Dalo se to čekat - Jiřího vrstevníci vzpomínají na Houpačku a Poplach kolem Beatles, moje generace na Ro(c)kování a Melodii (a Beatles a jejich desky), no a naše děti… ty budou vzpomínat navíc i na sborník Po stopách Velkého Mokasína! Knížečka vznikala celá v poklusu. K tomu navíc ten šílený nápad s přiloženým CD! Děkuji všem, kdo nám pomohli, a omlouvám se těm, na které jsme pozapomněli nebo které jsme více nedusili… Zkusíme když tak napravit v roce 2036. Podobné sborníky nejsou objektivní, nechtějí ani být; slouží pro radost a tu si obvykle děláme opravdu jen my, hoši a dívky, co spolu mluvíme. Ale tyto sborníky a jim podobná setkání skýtají vždy jednu úžasnou příležitost: samozřejmě k poděkování, ale zejména nabízejí možnost, třeba jenom na chvíli, zakopat válečnou sekeru. A zakopaný tomahawk, dobrý tomahawk. Ten dojme snad i tak otrlé chuligány, jako jsou Houdek s Lindaurem! Kolik ještě podobných příležitostí asi budeme ještě mít? Pokud naše dílko Jiřího potěší, splnilo svůj účel, pokud i pomůže navázat cosi přerušeného nebo léty nedořečeného, bude to navíc malé mysterium. Děkuji, že u toho mohu být. Howgh!

Luboš Houdek, 2. 2. 2011