Po stopách Velkého Mokasína

Recenze

VYCHÁZÍ SBORNÍK K PĚTASEDMDESÁTINÁM HUDEBNÍHO PUBLICISTY ČERNÉHO

Praha 7. března (ČTK) - Život a práci legendárního hudebního publicisty Jiřího Černého mapuje publikace, kterou vydává nakladatelství Galén. Sborník s názvem Po stopách Velkého Mokasína vznikl u příležitosti jeho 75. narozenin. Gratulacemi, vzpomínkami, úvahami a fotografiemi do něj přispěla řada význačných osobností hudebního i politického života včetně exprezidenta Václava Havla, spisovatele Josefa Škvoreckého, divadelníka Jiřího Suchého a zpěváka Karla Gotta. ČTK to sdělil vydavatel knihy Lubomír Houdek.

Publikaci doplňuje CD se slavnou soukromou nahrávkou Jana Rejžka a Josefa Bajera, která vznikla v roce 1986 u příležitosti padesátin Jiřího Černého. Bonusem je na něm nová píseň Vladimíra Merty Věrný Černý. Sborník vychází v limitované edici 555 výtisků v rámci ediční řady Olivovníky.

Publicista, spisovatel a hudební komentátor Jiří Černý zahájil novinářskou kariéru už v šestnácti letech jako sportovní a později kulturní redaktor. Jeho Antidiskotéky, s nimiž Černý neúnavně objížděl republiku a kde celá sedmdesátá a osmdesátá léta pouštěl posluchačům těžko dostupný západní rock i tvorbu režimem pronásledovaných písničkářů, představovaly pro mnohé výlety do netušených hudebních končin.

Vlna revolučních změn v listopadu 1989 mu přinesla i zajímavé politické intermezzo v tehdejším Občanském fóru. V 90. letech stál v čele hudebního magazínu Rock & Pop, podílel se na přípravě řady dalších časopisů a napsal sedm knih. Ve spolupráci s Jaroslavem Riedelem vznikl životopisný rozhovor Kritik bez konzervatoře. Jeho články vycházely v Mladé frontě Dnes, Lidových novinách, Hospodářských novinách a v časopisu Reflex. Spolupracuje s Českým rozhlasem.

V edici Olivovníky už vyšly sborníky například o básníkovi Janu Burianovi a hudebnících Vlastimilu Třešňákovi a Karlu Krylovi.

Recenze

O VZORECH A JISTOTÁCH

Nestor české žurnalistiky (a nejen té hudební) Jiří Černý, publicista, muzikolog, autor řady knih a neúnavný tvůrce Antidiskoték, poslechových večerů, které ovlivnily hned několik generací posluchačů, oslavil na sklonku února své pětasedmdesáté narozeniny. Jako dárek dostal i sborník Po stopách Velkého Mokasína, který vydalo nakladatelství Galén a uspořádal ho Černého kolega, v devadesátých letech jeho nástupce v křesle šéfredaktora časopisu Rock & Pop (který Černý spoluzaložil), Vojtěch Lindaur. Podařilo se mu sesbírat reprezentativní vzorek novinářských kolegů, hudebníků, spisovatelů a přátel, kteří oslavence zdraví a gratulují mu. Je mezi nimi Jiří Suchý, Lubomír Dorůžka, Václav Havel, Ivan Martin Jirous, Vlastimil Třešňák, Josef Škvorecký, Karel Gott, Pavel Bobek a řada dalších respektovaných osobností.

Už proto jde o knihu svým obsahem dalece přesahující jen pouhé soukromé vztahy mezi gratulanty a oslavencem. Nechybějí tu myšlenky s všeobecnou platností, humorné historky i zprávy mezi řádky o době minulé. Příspěvky jsou mnohdy značně odlišné svým pojetím i rozsahem, výtvarníci třeba zaslali jen kresbu bez komentáře, někde je cítit ryzí přátelství, jinde až pokorné vzhlížení, došlo i na regulérní povídku nebo čirou fikci: Ondřej Bezr vtipně popsal Černého rozhovor s Beatles včetně reálného postřehu, že kritik slaví své narozeniny v tentýž den jako George Harrison. V jednom se ale příspěvky přirozeně shodují - v úctě, jakou k výjimečné osobnosti všichni chovali a chovají, a to nejen ti generačně výrazně mladší, ale i ti, kteří mají k Černému věkem blízko. Dokazují, že jeho jméno je pro generaci pozdních třicátníků a všech starších pojmem, zárukou toho, který otevíral obzory a ukazoval nové cesty vnímání nejen populární hudby. Mnozí také přiznávají, že to byl právě Černý, který je svým nepovýšeným způsobem referování o hudbě dokázal přivést k něčemu, o co by je předtím ani nenapadlo se zajímat. A jak je pro všechny z těch, kteří se někdy pokoušeli jakkoli zformulovat své myšlenky o hudbě, jedním z neoddiskutovatelných vzorů i mravních autorit. Ty dnes, v době rozdrobeného vkusu a mnoha malých scén a písečků, jako by nějak chyběly.

V situaci, kdy si stačí otevřít libovolné internetové fórum, aby se vyvalila všechna myslitelná špína, a kdy se až zdá, že osobnosti, na nichž by se (alespoň skoro) všichni shodli, už téměř vymřely, jsou podobné knihy cennější, než se na první pohled může zdát.

Antonín Kocábek

Recenze

HODNĚ VĚT A JEDNA PÍSNIČKA

Vydání sborníku Když se řekne Jiří Černý má mnoho členů Jonáš-klubu ještě v živé paměti, i když od té doby už uplynulo neuvěřitelných pětadvacet let. K letošním 75. narozeninám Jiřího Černého se něco obdobného uskutečnilo znovu, ovšem ve větším rozsahu a na profesionálnější úrovni, protože se realizace chopilo nakladatelství Galén. Spoluautor nápadu Vojtěch Lindaur společně s šéfem Galénu Lubomírem Houdkem shromáždili více než osmdesát příspěvků, doplnili je řadou fotografií a 25. února hotové dílo nazvané PO STOPÁCH VELKÉHO MOKASÍNA oslavenci předali.

Sešly se příspěvky nejrůznějších délek i obsahu - od krátkých srdečných blahopřání až po podrobné rozbory jubilantovy záslužné práce. Je tu také jedna poměrně „ulítlá" povídka od Jaroslava Špuláka, kresby zhotovené Petrem Vášou na rotujícím talíři gramofonu, několik gratulantů se dokonce vyjádřilo básněmi. Napsal i Václav Havel, tradičně vlastní rukou se srdíčkem na konci, a Vlasta Třešňák vytvořil pro Jiřího nový monogram - houslový klíč s háčkem. Je tu i blahopřání od Jiřího Suchého, které stojí za ocitování:

„Takže říkáte Jiří Černý? A pětasedmdesát? Taky jsem býval tak mlád. Takže mu prosím vyřiďte, že mu přeju to, co je nutno v pokročilejším věku si přát: zdraví. To ostatní ať si zaopatří sám. To zdraví mu nepřeju formálně - stala se z toho fráze - ale upřímně. To mu taky vyřiďte.

A taky mu prosím vyřiďte, že mu děkuju za to, jak se za onoho času zajímal o mou osobu, která byla v nemilosti u vrchnosti - on už bude vědět. Já na to nezapomněl. Nezapomněl jsem ani na to, jak před půl stoletím napsal, že mě má ze všech zpěváků nejradši.

Mohl bych se tu ještě rozepsat zevrubněji, ale nechci vzbudit dojem, že jsem placen od řádku. Žijeme v době, kdy stručnost se cení, protože čas jsou peníze. A zdá se mi, že na peníze klade dnešní doba největší důraz. A tak tedy ještě jedno přání: ať je ruka trhu Jiřímu Černému stále pootevřena. To mu přeje jeho bývalý idol Jiří Suchý."

Se svým příspěvkem přišel i Jan Rejžek, někdejší Jiřího přítel a v počátcích své novinářské kariéry i jeho žák a chráněnec. To, že na začátku 90. let změnil své přátelství v napadání a urážky prezentované v novinách, rozhlase i televizi, je všeobecně známo. Přispění do sborníku bych byl ochoten chápat jako příležitost ke smíru a omluvě, byť velmi pozdní. To by se tam ale nesměla objevit věta: „Snad už i on ví, jakou chybou a zklamáním pro mne a jeho četné přátele byl trapný a jím prohraný soud s bývalou manželkou Mirkou o spoluautorství knihy Hvězdy tehdejších hitparád." Zklamáním pro četné přátele a tudíž i pro mne byl způsob vedení soudní pře, kdy renomovaný publicista musel dokazovat, že je schopen samostatného smysluplného písemného projevu, což mu ale stejně nebylo nic platné. A zklamáním je i to, že Jan Rejžek, ač je dobře obeznámen s autorskými schopnostmi Jiřího Černého i s podivným průběhem soudu, své invektivy v této větě opakuje, aby je následně označil jako „dávné prkotiny". O zmiňovaném soudu a jeho výsledku, který stál Jiřího velké peníze, jejichž vydělávání se nejspíš negativně podepsalo i na jeho zdravotním stavu, se zmiňují i někteří další přispěvatelé píšící ovšem o celé věci s maximální možnou objektivitou. Patří k nim především publicista Jan Lukeš a stomatolog a spisovatel Leoš Šedo, jehož bych snad doplnil v tom, že Vlastimil Ježek ještě před svým ředitelováním v Českém rozhlase psal do různých novin články plné polopravd a nesmyslů s cílem Jiřího Černého co nejvíce pošpinit. Bůh ví, co ho k tomu vedlo, ale touha po pravdivé a objektivní informaci to určitě nebyla.

Ke knize je připojen kompaktní disk, na němž je přepis fonokazety nahrané v únoru 1986 k Černého padesátinám jeho tehdejšími velkými přáteli Josefem Bajerem a Janem Rejžkem. Jsou to fiktivní gratulace nejrůznějších osob včetně rubriky „Ač zemřeli ještě mluví", přičemž hlasy jsou vesměs výborně imitovány. Kazeta pak byla společně se sborníkem z Jonáš-klubu předána (a následně opakovaně přehrávána) 25. 2. 1986 na oslavě v Jiřího letenském bytě za přítomnosti řady přátel. To, že mezi nimi byl i Václav Havel, vedlo pak k několika výslechům na StB a odchodu jednoho člena Jonáš-klubu z našich řad. Za kazetou je na disku ještě nahrávka písně Vladimíra Merty Věrný Černý, jejíž text je otištěn jako Vladimírova gratulace v knize. Píseň nazpíval autor za doprovodu své kytary a baskytary, a také musel ve sborech zastoupit Jiřího novinářské kolegy, kteří přislíbili, ale nesešli se. Nahrávka doplněná ještě o bicí Jiřího Zelenky začíná verši: „Pojďte sem grouppies a máničky / povím vám storku z rockový školičky / vypněte maršály a vpravo hleď / hle - přichází velebný skinhead, mladistvej kmet." Určitě trefná tečka za četbou více než dvou set stran textu!

Ivan Kott

Recenze

PROJDI SE MÍLI VE VELKÝCH MOKASÍNECH…

„Projdi se míli v mých mokasínech," praví indiánské přísloví. Co obnáší, poznal můj kolega, jemuž se během lyžařské túry rozlepily podrážky bot tak, že držely jen za paty. Sundal lyže a plantal stopou pěšky. Protože mu ale odlepené podrážky překážely, utrhl je úplně a šel po sněhu jen v papundeklových vložkách. Když došel do chaty na Rejvízu, třásl se horečkou a vzrušením, s jakým svou anabázi líčil.

Stejně rozrušený jsem byl v roce 1986 na koleji, co měla vedle vrátnice nastříkaný nápis Yesterday, když mi úplně neznámý kluk půjčil jonáší sborník Když se řekne Jiří Černý… Do nálady těch let jsem se vrátil při čtení galénovské publikace Po stopách Velkého Mokasína. Asi vás nepřekvapí, že prakticky všichni přispěvatelé z mé generace měli s jonáším sborníkem k Černého padesátinám stejný zážitek. Nikoho neohromím ani přiznáním většiny z nich, že Velkého Mokasína napodobovali a pod jeho vlivem začali psát o hudbě. Trošičku si tak zkoušíme projít se míli v jeho velkých mokasínech. Ve skutečnosti je to nemožné a není to způsobeno jen rozdílným číslem bot.

Co možné je, porovnat obě knížečky. Dělí je pětadvacet let (přitom to bylo před chvílí, co jsem bydlel na koleji Yesterday), během nichž se změnilo tisíc věcí. Něco málo však zůstalo. Třeba jistota kamarádství téměř dvou desítek přispěvatelů ze sborníku jonášího, kteří spolu s dalšími čtyřiašedesáti (When I Am Sixty Four = to taky zpívali Beatles) odpověděli na výzvu Lubomíra Houdka a Vojtěcha Lindaura a „zahráli to znovu", jak by řekl Woody Allen.

Někdo to dokonce zahrál úplně stejně. Kupříkladu F. R. Čech i po čtvrtstoletí popisuje první setkání s J. Č. před prodejnou Supraphonu v Palackého ulici. Důvod, proč si to Ringo dodnes pamatuje, je jasný: Černý tehdy místo pražských kapel vychvaloval bratislavské Beatmeny…

Jupp Konečný má v obou knížkách se jménem Jiřího Černého spojeny hezčí věci: Portu a jeho cyklistické jízdy Praha-Plzeň-Praha.

Zuzana Michnová si stejně jako Ringo v obou vzpomínkách vybavuje chvíli, kdy se s ním poprvé potkala: v létě 1972 ve filmovém klubu. Ví dokonce, že se dával Koncert pro Bangladéš a že to bylo 30. 6. Pamatovák zpěvačky, která odjakživa pletla texty, je v tomto případě vysvětlitelný: bylo to před jejím prvním porodem…

Další to sepsali jinak, byť spojitost najdeme. Pro Jana Jeřábka byl před 25 lety J. Č. „Exuperym našeho hudebního života", tentokrát mu napsal verše, jež jakoby přišly od Malého prince: „jsi snící nebo sněný, zašeptal mi hlas ženy". Vladimír Merta nazýval před čtvrt stoletím Černého „kmetem s elánem", aby mu teď zpíval „zůstávej s námi - Forever Young". Text jeho písně Věrný Černý si v knížce přečtete a celou píseň poslechnete na přiloženém CD, jež má název S Jiřím Černým na věčné časy a nikdy jinak!

Teď už asi všichni víte, co obsahuje: původně magnetofonovou kazetu, na níž v roce 1986 Jan Rejžek a Josef Bajer imitovali všechny ty Husáky, Štrougaly, Biĺaky a Indry, kteří „jako" Černému gratulují k padesátinám. Když z ní tehdy J. Č. při svých pořadech pouštěl úryvky (třeba Večerníček s Machem a Šebestovou), hrozně jsem se bavil. Teď jsem si ji po letech nadšeně poslechl celou a zjistil zvláštní věc: jména těch papalášů si pamatuju dobře, ale hlasy už mi vůbec nic neříkají.

A dost, propagační text pro Velkého Mokasína končí. Ty nejhezčí texty jsem vám neprozradil, ať ze čtení sborníku taky něco máte. Ať se taky chvíli projdete, ať můžete být sami „na stopě dobrých činů". Tak velkou šlápotu nemůže přehlédnout ani stopař-začátečník.

Milan Zeibert