Jazykozpyt medicíny

Recenze

Jazykozpyt medicíny od lékařů V. Pacovského a P. Suchardy představuje nové, přepracované a doplněné vydání skript Medicínská terminologie. Autoři hned v předmluvě upozorňují, že jsou lékaři (dodejme, že klinici), každopádně nikoli lingvisté, což je vnímavému čtenáři záhy patmo. Avizuje se, že text má populárně vědecký charakter, není učebnicí a má být též pro laickou veřejnost. Toto upozornění je velice vhodné, protože tím mohou odpadnout zvídavé otázky ohledně určitých lingvistických nepřesností a zkreslení. Chceme na ně v závěru svého příspěvku přesto upozornit, ale neradi bychom tím snížili nespomou hodnotu ostatních částí knihy.

Kniha se dělí na čtyři samostatné kapitoly: Jazyk medicíny, Historie medicínského jazyka, Medicína v umění a mezi lidmi a Proč se to tak jmenuje.

Kapitola druhá sleduje medicínskou terminologii diachronně - od »počátků« k dnešku. Nemoci jsou staré jako lidstvo samo, proto jistě nepřekvapí, že se o nich dozvídáme i v nejstarších literárních památkách, které vznikly na našem území. Kupř. Kosmas je autorem pojednání o úrazech a chorobách. Další výklady pojednávají o proměnách lékařské terminologie v průběhu času: některá slova zanikla (bláznice, kmetice), změnila význam (dusík byl původně mučicí nástroj), některá setrvala s původní terminologickou platností, jiná se determinologizovala (flus, fleky, šlak byly v době barokní termíny). Následuje systematický popis vývoje pojmenování léků, lékařů, zdravotnických zařízení, ošetřovatelek atd. Poučíme se o nečekaných proměnách termínů na pozadí výkladu historických souvislostí, bez nichž by pochopení nebylo možné. V závěru této kapitoly autoři uvažují o současné lékařské terminologii; nastiňuje se řada bodů, které její charakter nutně mění (kupř. »Medicína byla vtažena do říše dat« - a odtud plyne omezování písemných záznamů, mění se rozsah i forma klasických chorobopisů, údaje se posílají digitálně, objevuje se záplava kódů a zkratek).

Naznačuje se též problém, jaký způsob vyjadřování užít při dorozumívání se s odbomíky, pacienty atd. Soudíme, že otázka diferenciace jazykových próstředků (»druhů odborného vyjadřování«, jak píší autoři) dle aktuální komunikační situace by zasluhovala daleko větší pozomost. Zmíněna je též (jakoby in margine) potřeba výuky komunikačních technik.

Pokračuje se problematikou překladatelskou: jak řešit otázku českých termínů - protějšků termínů cizích, když není jisté, zda český výraz je dostatečně srozumitelný, vžitý a zda má šanci být vnímán jako »skutečný« termín a ne lidové označení. Zajímavé je, že se zcela vžily české odborné názvy pro téměř všechny běžné infekční choroby, což u jiných nemocí běžné není. Autoři dále uvažují o současných trendech - o sociální korektnosti (nevidomý místo slepec), o vzniku neologismů, a to slangové i odborné povahy. V závěru jsou příklady translatologických omylů - kupř. v zahraničí byl citován dlouhá léta český lékař O. Úplavici, což vzniklo záměnou jména autora (patologa J. Hlavy) a názvu článku.

Třetí kapitola se v návaznosti na Zaorálka věnuje lékařské idiomatice a formou přehledu uvádí množství rčení, přirovnání atd., která jsou velice hojná kupř. v anamnestických údajích, které uvádějí pacienti. Čtenář si může opět uvědomit, jak bohatá naše mateřština je. Touž skutečnost si lze uvědomit při četbě o »pikantní jazykovědě«, kde se dozvídáme o nadávkách a terminologii pojící se s močením a kálením. U nadávek jistě zaujme poznámka, že »Zatímco angličtina se v tomto směru „drží"převážně vaginy a penisu, čeština je většinou anální«. Závěrečná část upozorňuje na determinologizovaná užití původně lékařských termínů mimo lékařství (být imunní, být stejné krevní skupiny).

Název poslední kapitoly přesně vystihuje její téma. Pojednává se zde o motivaci, kterou byli vedeni tvůrci daného termínu. Rozsáhlá kapitolka pak přináší pohled na užití proprií v nejrůznějších oblastech lékařské terminologie (lékařské biochemie, chirurgie atd.) a konstatuje se zde, že právě eponyma jsou oblíbená pro svou stručnost. Z lingvistického hlediska však jde o slova značková, která sama o sobě nic nevypovídají - jsou motivačně neprůzračná (kupř. Bechtěrevova choroba je spondylarthrilis ankylosans, kterýžto termín je přesný a obsažný). V této kapitolce jsou zmiňována jak jména odborníků novodobých dějin (Alzheimer), tak postav antických (Hypnos) či křesťanských (Lazar). Eponyma vykazují řadu nevýhod - nepřesnosti pojmenování, výskyt badatelů téhož jména či spory o prvenství (autoři kupř. dovozují, že zřejmě kvůli tomu se AIDS nazývá takto a ne po svém objeviteli, neb je spor o prvenství mezi francouzským a americkým týmem) či to, že eponyma nejsou známa celosvětově.

Výklady v další podkapitole již přecházejí do sémiotiky - probírají se výklady symbolů v lékařství atd. Oproti tornu poslední výklady v knize jsou »ryze lingvistické« - jde o zkratky a zkratková slova. Vedle přehledné situace zkratek latinských anatomických a recepturních názvů se otevírá »základ pro současný babylon« - vznikají zkratky českých a anglických názvů, a ty jsou často nepřehledné a matoucí i pro samotné lékaře. Objevuje se kupř. homonymní zkratka PE, což pro hrudního chirurga »samozřejmě« znamená pulmonektomii, pro urologa prostatektomii, pro otorinolaryngologa polypektomii, nemluvě o plicní embolii či probatorní excizi. Autoři konstatují, že pracoviště mívají seznamy »povolených« zkratek. Jako extrémní příklad ne nepodobný Mládkově písni se uvádí: »ICHS, stp. PCI/S RIA v r. 2002 pro NAP, pro in stent restenozu v 11/2003 PCI/DES RIA, t. č. bez AP, námahová dušnost NYHA II, EFLK cca 40 %.«

Na konci knihy nalézáme přehledy nejdůležitčjších anatomických zkratek, slovníček vybraných latinsko-řecko-českých termínů, seznam odborné literatury atd.

V závěru knihy autoři mj. shrnují, že leckdy nemá smysl pro odborné »nedomácí« termíny hledat a navrhovat české výrazy; mnohdy se zdá, že jazyk medicíny a mateřský jazyk nemohou najít společnou řeč, což se nám nejeví jako lingvisticky šťastné tvrzení, ale v populárně koncipované knize, jakou Jazykozpyt medicíny bezesporu je, která se má spíš číst než studovat, jak autoři píší, to snad nevadí. Jeden z apelů závěru je velice aktuální - aby zdravotníci nezapomínali na dlouhou tradici českého odborného jazyka.

Jako poněkud problematická a nejednotná se jeví první kapitola Jazyk medicíny, kde jsou probírány lingvistické souvislosti - kupř. specifika lékařské terminologie (původ lexémů, základy teorie termínu), podán je přehled slovníků atd. Důležitá je zmínka o názvoslovné ambivalenci - tedy o podvojné existenci »oficiálních« a »neoficiálních« názvů. Tato důležitá informace by zasluhovala větší prostor.

Jazykovědce překvapí, že »sémiotika čili sémiologie je důležitou součástí jazykovědy«; zarážející je též nepřesná práce s termíny sémiotika - sémiologie - sémantika. Při výkladu termínu synonymum se vytváří dvojice, kde »jedno slovo (zpravidla cizího původu) je odborným termínem a druhé (zpravidla domácího původu) je určeno laikům«; vzniká tak mylná a zavádějící informace, že v češtině vlastně nemáme původní »domácí« termíny (ale jen prostá apelativa) a že ona z pohledu autorů neterminologizovaná česká slova užívají laici, zatímco odborníci užívají výhradně termíny »nedomácí«. Toto tvrzení je nejen v kontextu knihy zarážející, neb autoři na více místech konstatují, že pacienti někdy odborné výrazivo ovládají. My se opět ptáme - české protějšky cizích termínů nemají terminologickou povahu a jsou jen pro laiky?

Obzvlášť zarážející je výklad o kryptické řeči: lékař uvádí do chorobopisu, aby »zmírnil nepříjemnou skutečnost«, že pacientovi páchne z úst, termíny halitosis, stomatodysodia, event. foetor ex ore. Tyto termíny jsou dle autorů krycí, zástupná pojmenování. Jde však o oficiální slovníkové termíny. Má tedy snad termín cephalea (potažmo všechny laikům »nesrozumitelné« výrazy) charakter kryptické, utajované řeči?

Citlivou otázkou jsou eufemismy a deminutiva, užívaná ke zmírnění nepříjemné situace, srov. »Řekne-li se fibromek, myomek, znamená to nejen velikost, nýbrž i benignitu«. Ale opět: komu se to řekne? Vnímání benignity nádoru na základě deminutivního sufixu je individuální, nelze je brát jako pravidlo a odborník spíše potřebuje údaje o velikosti, lokalizaci atd.

Ve výkladu amfibolie mj. čteme, že »označení husita je dnes vyslovováno s úctou« (zatímco v husitské době šlo o hanlivé označení); jde opět o dosti černobílou formulaci, danou jednostranným výkladem českých dějin mj. za období totality.

Vnímavý čtenář si klade otázku nad slovem omniglot, obzvlášť, když se ve stejné kapitole dozvídá, že je nevhodné kombinovat slovotvorné prvky z různých jazyků, a v kapitole předcházející se poučí, že poly- značí mnoho. Proč tedy nikoli polyglot, není nám známo. Nicméně vyzdvihněme kvalitně zpracované výklady etymologie.

Za největší slabinu knihy pokládáme podcenění komunikačního a především funkčně distributivního aspektu: kdo referuje, (proč referuje) a hlavně: ke komu referuje. Chybí nám tedy výraznější zřetel k adresátovi. Kniha je bohatá na lexikální materiál i na věcné souvislosti, ale soudíme, že právě výše uvedené aspekty by výklady výrazně obohatily a utřídily jinak neuspořádaný lexikální materiál a tím napomohly k lepšímu pochopení. Rovněž bychom ocenili zmínky o teritoriální diferenciaci lexikálního materiálu (žgryndy, ščukat).

Autoři v sobě nezapřou kliniky: třebaže jsou zmiňována závazná nomina anatomica, která až na tři výjimky vylučují eponyma, dozvídáme se o existenci anatomických eponym, což je bezesporu chvályhodné - žel nám chybí informace, že jde o termíny, které (jakkoli jsou používané) nejsou v souladu s trendy současného pojetí anatomického názvosloví.

I přes uvedené lingvistické výhrady jde o knihu zdařilou, plnou zajímavých a často úsměvných příkladů, která nenásilnou formou poučí čtenáře o fenoménu zvaném lékařská terminologie.

Pavel Nečas

Recenze

VYDEJCHAT A ZEŠTÍHLET

Přinejmenším dvakrát v životě při nás stojí lékař: na jeho počátku a na jeho konci. Ve skutečnosti tvoří doktoři veškerého lékařství a přilehlý (v tom i onom významu slova) personál pestrý špalír, jímž je nám od narození po smrt proběhnout. Ti lidé hovoří naší i svou řečí, jedna s druhou se mísí, my však jsme učenliví, a tak se v mluvě pediatrů, chirurgyň, internistů, dentistů, oftalmoložek, ortopedů, otorinolaryngoložek, onkologů atd. záhy docela dobře vyznáme. Sami pak říkáme i nelékařům, že musíme jít třeba na »sono« nebo »gastroendoskopii« - a ani se nad těmi slovy nezamýšlíme, jsouce zaujati více jejich obsahem než formou. Prostředí čekáren, ordinací, nemocničních pokojů a operačních sálů není příliš vhodné pro jazykové rozjímání.

Naštěstí se můžeme v klidu domova (pokud, pravda, právě nejsme hospitalizováni) začíst do nové příručky o lékařské mluvě, avšak ne pouze o ní. Jmenuje se Jazykozpyt medicíny; s podtitulem Knížka o medicínské terminologii nejen pro zdravotníky ji lékařům-internistům Vladimíru Pacovskému a Petru Suchardovi vydalo pražské nakladatelství Galén. Nesmí nás odradit nepřitažlivá obálka ani nenápaditá grafická úprava, hodná spíše nějaké nezáživné středoškolské učebnice z osmdesátých let. O čem se zde na 131 stranách píše, naznačují názvy kapitol: I. Jazyk medicíny, II. Historie medicínského jazyka, III. Medicína v umění a mezi lidmi, IV. Proč se to tak jmenuje.

V úvodu autoři připomínají, že knize předcházela skripta Medicínská terminologie: informatorium pro studenty, zdravotníky i zvídavé laiky (Karolinum 2004), ta »vzbudila značný zájem«, a tak je tu »text v nové, přepracované a podstatně doplněné knižní podobě«. Avšak »Jazykozpyt medicíny (...) není klasickou učebnicí. Je terminologickým doplňkem a inspiromatem pro zájemce o lékařskou terminologii a pro uživatele odborného výraziva v běžné klinické praxi. (...) Snažili jsme se, aby text byl srozumitelný čtenářům různého zaměření (a také různého vzdělání). Úmyslně jsme střídali kapitoly žánrově odlišné a nestejně náročné. Je to nabídka ,a la carte' a prosíme čtenáře, ať si sám vybere, co ho zaujme.« Kulantní prosba! Nelze jí nevyhovět.

Do Jazykozpytu medicíny se můžeme ponořit opravdu kdekoli, snad jen seznamem použité a doporučené literatury bychom začínat neměli, neboť by nám následující pěkný čtenářský zážitek zbytečně pokazil: divili bychom se, proč se tam odkazuje ke starým vydáním knih, když mezitím vyšla nová, přepracovaná (Šmírbuch jazyka českého, Zakopaný pes aj.), a ještě bychom si lámali hlavu, kdo to byl J. Trávníček, autor Slovníku jazyka českého, když známe jenom povedeného akademika Františka Trávníčka, jenž si kdysi onen lexikon, dílo spíše Pavla Váši, neoprávněně přisvojil. Ale to je jiná historie.

Otevřeme-li Jazykozpyt medicíny třeba na místě titulku Medicína nabízí svůj slovník, narazíme na tento postřeh: »Pojmy z medicínské terminoliogie se užívají i k označení mimolékařských skutečností. Ostatně už Pavel Eisner si pro pečlivé vyšetření češtiny vypůjčil medicínské názvosloví, jak svědčí název jeho knihy Čeština poklepem a poslechem.« A následuje soupis frazeologismů se závěrečnou distancí od floskulí jako »něco se musí ,vydejchat', administrativa potřebuje ,zeštíhlet' apod.«

Takže - je možné »rentgenovat očima, pronikavě prohlížet. Můžeme diagnostikovat (tj. rozpoznat, analyzovat a zhodnotit) nějaký problém. Být imunní znamená nejen odolnost k infekcím, ale i proti výtkám či domluvám. Mít stejnou krevní skupinu je metaforické srovnání s myšlenkovým a pocitovým spřízněním. (...) Kdo trpí před cestováním nervozitou a duševním neklidem, má cestovní horečku. Anatomický pojem nervus rerum znamená hlavní věc, hybnou sílu. O upovídaných (žvanivých, ukecaných) lidech se říká, že mají slovní průjem, logoreu (logorrhoe - řec. Logos je slovo, rhoia tok, proud).« A to je docela vhodná pobídka k ukončení pokusu o propagaci knížky, jež by, jak se psává, »neměla zapadnout«. Mít hezčí kabát, nezapadla by zcela určitě. Ale takto? Těžko říct.

Jaromír Slomek

Recenze

JAK POROZUMĚT ŘEČI LÉKAŘE

Komunikace mezi lékařem a nemocným je odvěkým problémem. Pacient potřebuje s lékařem mluvit, ale také mu rozumět. Příbuzní stonajícího obvykle chtějí zasvěcenou informaci. Když se jim jí dostane, mohou zůstat ve tmách - příliš mnoho odborných termínů je mimo jejich vnímání. Proto dva internisté (lékaři pro „choroby vnitřní") profesor Vladimír Pacovský, bývalý přednosta III. interní „Charvátovy" kliniky (kliniky endokrinologie a metabolismu), a současný primář této kliniky MUDr. Petr Sucharda sepsali tuto knížku a určili ji nejen lékařům-začátečníkům, ale i jiným zdravotníkům a dalším zájemcům.

Čtenář se dozví o základech medicínské terminologie se zajímavou exkurzí do historie lékařské mluvy i historie lingvistiky obecně se zajímavými ukázkami různých oxymór, eponym apod., takže najde poučení i v obecnějším smyslu třeba o různém chápání slova husité nebo psohlavci. Rozměrná kapitola je věnována etymologii, tj. původu jednotlivých slov, a tedy i tomu, jak se moderní lékařská mluva vyvíjela. S časem se totiž vyvíjela nejen v češtině, ale i v jiných jazycích, včetně toho pro medicínu hlavního, latiny. A tak stále vycházejí nová a upravená vydání slovníků. Někdy to čtenáře až překvapí: slovo kretén nemá nic společného s Krétou, ale je odvozeno od christianus, křestan. Idiot je prý odvozen od řeckého idiotés, soukromník. A tak by se dalo pokračovat - místy se člověku ani nechce věřit. V každém případě to ukazuje na široký záběr autorů a jejich přístup ke klasikům - pomohl jim v tom (a děkují mu) profesor anatomie a znalec historie medicíny R. Čihák.

V knížce je rozebrána historie objevů a názvů léčiv, vývoj zdravotnických zařízení s příslušnou terminologií, jak se medicínská terminologie promítá do umění i do lidového jazyka - celý odstavec je věnován „sterkologii", tedy významům odvozeným od slova stercus, hnůj, a dokonce malý odstaveček je vyhrazen názvosloví záchodovému. Soustavně jsou probráni koryfejové medicíny (podle kterých se nemoci nebo příznaky jmenují), medicínské pojmy odvozované z bible, s medicínou spjatí světci a samostatně také termíny týkající se stáří a gerontologie - jeden z autorů patří k jejím zakladatelům u nás. Ukazuje se tu například, jak vzniká potřeba nového jazykového vyjádření.

Knížka je doplněna přehledem hlavních anatomických názvů a jejich zkratek, seznamem latinsko-řeckých odborných termínů a jejich ekvivalentů, jakož i přehledem klasifikačních systémů nemocí, které se od věků pokoušejí zavést pořádek v medicínském názvosloví. Má i dosti rozsáhlý přehled literatury. Nepochybně bude zapotřebí dalších vydání - autoři prosí čtenáře o připomínky. Moje je ta, že by bylo dobré, aby kniha měla rejstřík. Také číslování stránek je anomální a nepohodlné. Knížka však výborně poslouží jako zcela nové poučení pro lékaře, studenty, nemocné a jejich příbuzné. Nejen to - je psána vtipně a nekonformně, takže i pobaví.

Vratislav Schreiber