Vnitřní lékařství (brožované)

Recenze

S velkým zájmem jsem listoval touto, dnes už vlastně klasickou, učebnicí vnitřního lékařství, a to i přesto, že nejsem lékař. Měl jsem možnost srovnat toto třetí, přepracované a doplněné vydání s vydáním předchozím z roku 2001. Velice oceňuji, že se hlavnímu autorovi podařilo v tomto vydání sladit styl jednotlivých kapitol, které byly pochopitelně zpracovány specialisty. Není jednoduchým úkolem sjednotit celkové pojetí textu, jeho rozsah a styl 71 spoluautorů!

Protože jsem biochemik a pracuji zejména v oboru molekulární biologie, zajímal jsem se především, jak jsou v knize zpracovány partie věnované těmto aspektům. Asi nelze pochybovat o tom, že moderní medicína je prostoupena poznatky výzkumu v oblastech biochemie a molekulární a buněčné biologie. Mnoho současných diagnostických postupů je založeno na znalosti lidského genomu a pochodů regulujících genovou expresi. A to jsme teprve na začátku dlouhé cesty porozumění naší genetické informaci. Genová terapie například nesplnila zatím očekávání odborníků, je ale prakticky jisté, že v budoucnu se prosadí. I proto je důležité připravovat nové generace lékařů na příchod nových metod, založených i na těchto pokročilých molekulárních přístupech.

Hlavní autor a pořadatel knihy, profesor MUDr. Pavel Klener, DrSc., se spolehl na osvědčené spoluautory a přibral do autorského týmu i nové odborníky. Podařilo se jim publikovat moderní text, který respektuje vývoj medicíny, mj. právě v těch výše uvedených vědních oblastech. Velmi vhodné je například pojednání o lékařských databázích, metodách práce s databázemi a o využití internetu pro práci s odbornou literaturou. Stálo by za to tuto kapitolu v budoucích vydáních rozšířit. Užitečný je také souhrn zásad laboratorní diagnostiky včetně tabulek referenčních hodnot.

Kniha sleduje osvědčené členění. V části obecné jsou kapitoly o historii vnitřního lékařství, příznacích vnitřních chorob, o obecné a klinické farmakologii, klinické onkologii, imunologii, molekulární a buněčné biologii, genetice, geriatrii a rehabilitaci a fyzikální terapii. Část speciální je navýsost odborná a nepřísluší mi ji hodnotit.

Tato kniha potvrzuje, jak je účinné připravovat doplněná a postupně dopracovávaná nová vydání. Toto třetí vydání je lepší než vydání předchozí a nepochybuji o tom, že další vydání budou ještě lepší. Autorům v tom přeji úspěch.

prof. RNDr. Václav Pačes, DrSc.

Recenze

Když jsem se rozhodl přijmout výzvu, abych se pokusil napsat recenzi nového (již třetího) vydání učebnice Pavla Klenera Vnitřní lékařství, znovu jsem zalistoval v některých starších českých učebnicích, které většinou napsali učitelé pražské lékařské fakulty. Řada začíná šestidílnou učebnicí Eiseltovou (1878-1889), pokračuje dílem Pelnářovým, Jonášovým, Netouškovým, Luklovým a Kordačovým. Je to poučný dokument historie našeho oboru, důkaz, že medicína nemá »bezčasí«. A pak jsem se zamyslel nad učebnicí Klenerovou, vlajkovou lodí učebnicové literatury současnosti.

Snad k tomu mám určité předpoklady. Internistickou praxi provozuji na fakultě více než 55 let (a jsem vděčný, že je mi i jako důchodci dána nadále možnost pozorovat internu zevnitř), dvacet let jsem byl přednostou velké interní kliniky, vnitřní lékařství přednáším a zkouším na různé úrovni. Jako předseda České internistické společnosti a akademický funkcionář univerzity i fakulty jsem v průběhu let poslouchal různé návrhy na koncepci interny a na řešení jejích problémů. Osobně jsem poznal také činnost vědeckých společností specializovaných internistických oborů doma i v zahraničí (endokrinologie, gerontologie, nefrologie). V neposlední řadě mám editorské zkušenosti s obdobným dílem, jako je recenzovaná učebnice (Vnitřní lékařství. Praha, Avicenum 1986, 1019 s.). Byla to tzv. federální učebnice pro všechny československé fakulty, jak tehdy bylo preferováno. Pečlivými rádci a recenzenty byli prof. Josef Charvát a prof. T. R. Niederland. S prof. Charvátem jsem strávil nad rukopisem a na něj navazujícími diskuzemi o medicíně mnoho nezapomenutelných hodin na »jeho výměnku«, jak říkal své důchodcovské pracovně vedle pracovny mojí. Jeho vlastnoručně psané poznámky a připomínky mám uschovány a přál bych si, abych měl ještě sílu je editorsky zpracovat.

Když jsem tuto recenzentskou úvahu psal, viděl jsem před sebou potenciální čtenáře, čtenáře z povinnosti (studenty, atestanty) i ze zájmu (lékaře interních oborů). Je to pestré spektrum několika generací. Někteří ještě pamatují éru jednotné interny klasického zaměření. Museli spoléhat na dobrou anamnézu a důkladné fyzikální vyšetření. Byli limitováni omezenými terapeutickými možnostmi. Dosud aktivní jsou také ti, kteří zažili »biochemizaci« interny, laboratoře různého typu je naučily pracovat s přesnými daty. Přišla éra technizace medicíny, interna se technicky přezbrojila. Současné »molekulární« interně se snaží porozumět teprve nejmladší absolventi fakulty. Všichni připomenutí však shodně vnímají, že mnoho z toho, s čím se běžně setkávají, (dosud) neznají. Očekávají, že to najdou v Klenerově učebnici. Nebudou zklamáni.

Interna obsahuje »imprinty« z minulých vývojových etap, je však v trvalé opravě, a tím sílí. Praktikující lékaři vědí, že od začátku jejich klinické praxe se mnoho změnilo. Učebnice, z nichž se sami učili, jsou zastaralé, což platí i o prvním vydání Klenerovy interny (1999). Třetí vydání je vlastně knihou o novinkách v interně. V některých oborech jsou tak převratné změny, že do třetího vydání bylo zařazeno osm nových kapitol (včetně genetiky, molekulární biologie, imunologie). Přesto nemohlo být do učebnice začleněno všechno. Výběr novinek je již sám o sobě tvůrčím činem. Velmi zdůrazňuji, že v učebnici nejde pouze o faktologii, ale především o vzájemné vztahy fakt, zařazení do systému, jejich mentální zpracování, tedy o lékařské myšlení. Tomu je ovšem nutno se naučit. Různým způsobem vyjádřené návody »jak« patří do lékařské učebnice a považuji je za největší Klenerův editorský přínos.

S lékařským myšlením souvisí i další recenzentova myšlenka, že student (lékař) by měl pochopit koncepci, filozofii interny jako základního klinického oboru, měl by se dozvědět, kde interna je a kam směřuje. I v učebnici jsou důkazy, že interna se stále více zvědečťuje, je opravdu založena na důkazech. Zmenšuje se prostor mezi teorií a praxí. Ve vztahu k pacientovi je důležité, že vnitřní lékařství směřuje nejen do větší hloubky poznání ve sféře biologické, ale i psychologické a sociální. Umožňuje vstup poznatkům z nemedicínských oborů. Akceptuje ochotně nové intervenční metody terapeutické i pečovatelské, věnuje velkou pozornost preventabilním chorobám atd. Pozorný čtenář zjistí, že koncepce interny se v učebnici nabízí různým způsobem. Někde jsou přímo uvedeny preformované argumenty, že tomu tak skutečně je, někde ovšem pouze inspirativní konstrukty, z nichž si medik či mladý lékař sám aktivně vytváří osobní pojetí interny i celé klinické medicíny. A to není málo!

Interna byla v minulosti celistvým oborem a (spolu s chirurgií) představovala vlastně celou medicínu. První pražská interní klinika se jmenovala »medizinische klinik« a v mnoha státech se toto názvosloví užívá dosud. Charakteristickým znakem dnešní interny je však stále se prohlubující specializace. Nikoliv náhodou má Klenerova interna dva obsahově odlišné díly: část obecnou a část speciální. Obecná část navazuje na propedeutiku a její znalost předpokládá. Propedeutika se nyní pojímá spíše jako propedeutika klinická, tedy úvod do celé klinické medicíny, nejen jako vyšetřovací metody v interně. Obecná část knihy se týká všech interních oborů, podporuje lékařské myšlení.

Speciální část se orientuje na specializované obory interny. Třetí vydání má 28 kapitol, které sepsalo 72 renomovaných autorů. Dnes by nemohla vzniknout monoautorská Netouškova či Luklova učebnice. Editor takovéto učebnice se musí vyrovnat s mnoha problémy. Svou autoritou musí například přesvědčit specialisty, že nemohou vnucovat jiným všechno, co sami znají, že i oni musí předkládat »principy«. Editor však musí současně ponechat každému, aby mohl uplatnit svou individualitu. Dezintegrace interny nemůže pokračovat do nekonečna. Nastává období reintegrace a mezi všemi úzkými specialisty roste význam »specialisty na celého člověka«, prospěšného syntetisty, ať už je jím všeobecný internista nebo například praktický lékař. Čtenář se v učebnici dozvídá o rozmanitých reintegračních týmech, jejichž jednotliví členové mají zcela nové profesní role a kompetence. Myslím, že Klenerova učebnice se s problémem dezintegrace a reintegrace interny dobře vyrovnala.

Poslední recenzentova myšlenka patří knize jako učebnici. Je to především učebnice pro lékařské fakulty. Medici brzy zjistí, že je užitečná pro celou základní klinickou erudici, že je rozsáhlá (interna je skutečně velký obor). Někde však učebnice jde do hloubky a je inspiromatem také pro popromoční vzdělávání. Někteří se domnívají, že je to ve skutečnosti učebnice spíše postgraduální. Rozhodnutí nemůže být jednoznačné. Mluví-li se o celoživotním vzdělávání lékařů (často bohužel jen mluví), pak k němu přispívají i publikace tohoto typu. Není hranice mezi pregraduálním a postgraduálním, teoretické principy lékařského myšlení se prohlubují konfrontací s klinickou praxí.

Rukopis prošel oponenturou mnoha recenzentů-specialistů. Hlavním recenzentem rukopisu byl profesor Jan Petrášek. Sám jsem se snažil o celkový pohled všeobecného internisty. Nenašel jsem závažnější věcné chyby.

Nakladatelství Galén v osvědčené spolupráci s Univerzitou Karlovou, nakladatelstvím Karolinum odevzdalo jako vždy dokonalou práci. Zásluhu o to má i MUDr. Dina Válková, erudovaná internistka, tentokráte v roli odpovědné redaktorky.

prof. MUDr. Vladimír Pacovský, DrSc.