Ponorná řeka

Recenze

PONORNÁ ŘEKA

 

Je to zvláštny paradox, keď u muzikanta, ktorý má za sebou viac ako 40 rokov aktívneho koncertovania, takmer tri desiatky vlastných albumov a nespočítane nahrávok, na ktorých spolupracoval, treba zdôrazniť, že sa jedná len o tretí regulárny štúdiový autorský projekt. Prvý, debutový Ballades de Prague, vyšiel ešte koncom šesťdesiatych rokov vo Francúzsku, od druhého, P.S., prešli viac než tri desaťročia, takže na novú štúdiovku bol najvyšší čas...

Pri svojom návrate na pôdu štúdia sa oprel o spriaznené duše z kapely ETC... (s jej členmi hrával jednak v akustickom Čundrgrounde, ale pod názvom Dobrá úroda tvorili aj sprievodnú kapelu na niektorých Mertových vystúpeniach a nahrávkach), aby čiastočne simultánne v štúdiu, ale ešte častejšie „korešpondenčne" v podobe vrstvenia a dohrávania jednotlivých stôp spolu nahrali album Ponorná řeka. U nespútaného improvizátora, akým je Merta, každá spolupráca zaváňa dobrodružstvom, treba však povedať, že tentoraz sa všetci zúčastnení, vrátane protagonistu, podriadili výsledku. Svorka vynikajúcich muzikantov sa drží v úzadí a citlivo podfarbuje, alebo skôr dokresľuje inokedy veľmi voľne nahodené mertovské pesničky. Na rozdiel od Homolovej albumu Čas odchádza z domu tentoraz masívne aranžmány neprekryli krehké pesničky, ale „rockovanie" kapely je vyvažované akustickými, komornými aranžmánmi.

Zvláštnou kapitolou je výber piesní. Ani jedna nie je novinkou, zloženou pre tento album, naopak najstaršie skladby siahajú až do sedemdesiatych rokov. Ale to určite nie je hendikep. Akoby bolo úplne prirodzené, že od klasika treba očakávať klasiku aj v repertoári. Nájdeme tu skladby, ktoré tvorili zásadné položky Mertovho repertoáru už za komunistov, ale aj ponovembrovú tvorbu a piesne inšpirované divadlom. Pozoruhodné však je, že napriek dátumu vzniku ani v najmenšom nezostarli a aj taká pieseň, ako Vzdálené výstřely, ktorá vznikla pod dojmom masakry na Námestí nebeského pokoja, v Mertovom podaní zostáva nadčasovou, pretože nadčasovou je aj téma, o ktorej pojednáva.

Vo väčšine pesničiek kúzlo štúdiovej práce povýšilo výsledok na novú, o niekoľko stupňov vyššiu kvalitu. Sugestívna atmosféra Ponorné řeky, pulzujúci Hotel Chelsea, introvertná Píseň šaška... Občas sa však zdá, akoby štúdio predsa len trochu zväzovalo Mertovi ruky a výraz. Na koncertoch máva Merta drajv aj v tých najpomalších skladbách, tu akoby sa napätie a drajv miestami vytrácali a toho pokoja bolo priveľa. Možno je to však úplne inak - predsa len mnohé skladby človek pozná z koncertného podania a všetko je len vecou zvyku. Každopádne terajšia Mertova Ponorná řeka plynie novým riečiskom a vyrýva si novú, objavnú cestu starými územiami.

Miloš Janoušek

Recenze

PŘEKOUSNOUT ZLOZVYKY A NAUČIT SE PRACOVAT

 

Donedávna posledním autorským studiovým albem Vladimíra Merty bylo P. S. z konce 70. let! Od té doby písničkář natáčel alba koncertní (nedávno znovu vydaný záznam z Malostranské besedy z roku 1988 nebo novější výběr z živých nahrávek Filmy v hlavě), vytvářel kompilace dříve nevydaných demosnímků a společně s Janou Lewitovou se scházel k natáčení moravských, židovských nebo anglických renesančních písní. Album Ponorná řeka si tedy zaslouží pozornost a potlesk už za to, že vyšlo. Není nutné spekulovat, zda hlavním iniciátorem byl šéf nakladatelství Galén Lubomír Houdek, sám Merta nebo muzikanti z ETC... Něco málo o vzniku alba však písničkář líčí v bookletu: „Dostal jsem (...) za úkol překousnout své zlozvyky - a naučit se pracovat."

Spoluprací s Mišíkovou kapelou se Merta jako by vrací kamsi do 80. let, kdy vystupoval s rockovou sestavou Dobrá úroda. Jeho tehdejší spoluhráč (a dlouholetý houslista ETC...) Jan Hrubý mi mimochodem asi před rokem o Mertovi řekl: „On je totiž svým způsobem rocker, ale na pódiu se chová trošku jako klaun. Jeho zpěv byl úžasný, ale kytarou nám to kazil." Přitom nešlo o to, že by Merta nebyl dobrým kytaristou. Sám pro sebe hraje skvěle, ale souhra s kapelou je jiná disciplína. Jan Hrubý se nyní jako host objevil ve dvou písních na Ponorné řece, avšak základ doprovodné kapely tvoří současná sestava ETC...: Jiří Veselý (baskytara), Pavel Skála (kytary), Vladimír Pavlíček (housle) a Jiří Zelenka (bicí). Nahrávalo se částečně společně (rytmické základy), částečné na dálku („Rozešli jsme se s tím, že si každý své party dohraje doma sám. Stalo se. Písničky mezi námi poletovaly jako splašené kachny, nápady se vrstvily, mizely a zase se vracely jako spodní proudy ponorné řeky," popisuje ten proces Merta).

I když ETC... tvoří výborní a zkušení instrumentalisté a dobrý výsledek se dal očekávat, přesto spojení s dylanovsky rozevlátým Mertou nutně přinášelo otazníky. Zlé tušení se však nenaplnilo a já jako posluchač žasnu, jak se muzikantům podařilo podtrhnout náladu Mertových nepravidelně plynoucích melodií a přitom je nepřeválcovat. Tam, kde rytmika žene píseň až nepřirozeně dopředu, zachraňují situaci housle, které podtrhují melodii (Chelsea Hotel). Ve většině případů zůstává doprovod cudně v pozadí, pouze jemně navozuje bluesovou náladu.

Většina písničkářů, „osamělých mužů s kytarou", se dříve či později pokusí natočit album s kapelou. Povedlo se to v roce 1986 Karlu Krylovi (album Dopisy), povedlo se to v roce 1998 Jaromíru Nohavicovi (Koncert), své regulérní rockové skupiny mají Jakub Noha a Vlastimil Třešňák. Autorovi protestsongů i nemelodické improvizované hudby Mertovi se to nyní povedlo také, i když si kapelu „vypůjčil" od jmenovce Mišíka.

Ze stovek svých písní, z nichž řada ještě nikdy nevyšla, vybral Merta nakonec pouhých deset. Některé staré a známé (Gerda z roku 1988), jiné relativně nové (tři nejmladší pocházejí z roku 2003). V textech se objevují narážky na konkrétní dějinné události (Vzdálené výstřely o čínském náměstí Nebeského míru) i obecně platné výpovědi. Do Mertova nekompromisního poetického světa se vejdou narážky na bibli („Jidáš tě políbí, opodál v temnotě čeká až osmého dne v týdnu Bůh znovu stvoří dobro a zlo"), Orwell, Banjo Band Ivana Mládka s Bobem Dylanem i zhudebněný Shakespeare (Píseň šaška). Ne všechny melodie jsou invenční a neslýchané (duet s dcerou Sárou Intuice ženy, jeden z největších hitů alba, připomíná Muchomůrky bílé Mejly Hlavsy), ale texty stojí za soustředěný poslech ve všech případech.

Ponorná řeka se povedla mimo jiné proto, že doprovodní muzikanti písním pomáhají a nesrážejí je zbytečnými exhibicemi. Je to deska v aranžích až nečekaně umírněná a ve slovech podle očekávání burcující. Přesně tak, jak jsme to od písničkářů chtěli kdysi a jak bychom to od nich měli čekat i dnes.

Milan Tesař

Recenze

PÍSNIČKÁŘ VLADIMÍR MERTA NATOČIL DESKU S ROCKOVOU KAPELOU

 

Vladimír Merta oslaví ve středu v pražském Paláci Akropolis za asistence spousty hostů své pětašedesátiny. Zároveň pokřtí zcela nové album Ponorná řeka, které nahrál ve spolupráci s kapelou Vladimíra Mišíka ETC...

Vladimír Merta, neoddiskutovatelná legenda naší písničkářské scény, se objevuje v nahrávacích studiích sice poměrně často, většinou však jen jako autor hudby k animovaným filmům (naposledy třetí Fimfárum) nebo jako multiinstrumentalista na deskách mezzosopranistky Jany Lewitové. Sám v posledních dvaceti letech publikoval převážně jen archivní nahrávky z koncertů.

Volná řada nové edice Mertových nahrávek vydávaná péčí nakladatelství Galén obsahuje jednak reedice řadových a dosud nedostupných alb (zatím Ballades de Prague a Live; v přípravě Pravda o Marii z roku 1970 nebo Struny ve větru z roku 1989), počítá však i s vydáváním nahrávek dosud nevydaných (domácí studiové snímky, zajímavé koncerty).

Loni na podzim se objevila zpráva, že Merta začal nahrávat studiové album, teprve své čtvrté řadové v pořadí. Do studia si Merta pozval své přátele z Mišíkovy skupiny ETC..., se kterou v posledních letech občas spolupracoval v době zdravotní indispozice jejího frontmana. Byl „oprášen" někdejší repertoár skupiny Dobrá úroda, na který si pamětníci vzpomínají z 80. let, a vznikly i další písně, vybrané Mertou i hudebníky z ETC... ze všech období dosavadní Mertovy tvorby.

Deska Ponorná řeka je písničková, nejedná se o koncepční, tematicky svázané album. Titul Ponorná řeka ale naznačuje směřování k časovému přesahu. Bye bye, Miss Blanche z roku 1976 byla známa jako pravidelná součást improvizačních večerů Merty, Mišíka a dalších muzikantů pod hlavgičkou Čundrground.

Píseň šaška si zase posluchači mohou pamatovat z Mertových koncertů v duu s kytaristou a akordeonistou Václavem Veselým, písní Vzdálené výstřely a zejména veršem „střílejí do svých dětí a říkají si bůhvíproč komunisté" nezvedl Merta v červnu 1989 jen lidi ze sedadel festivalu ve Svojšicích, ale zejména komunistické funkcionáře všeho druhu. Písně Černá známka, Chelsea Hotel, Intuice ženy a zejména titulní Ponorná řeka patří již k polistopadovému repertoáru.

Kromě čtyř členů ETC..., kytaristy Pavla Skály, houslisty Vladimíra Pavlíčka, baskytaristy Jiřího Veselého a bubeníka Jiřího Zelenky, se nahrávání zúčastnili také čtyři hosté. Jan Hrubý a Václav Veselý jsou již ostřílení Mertovi spoluhráči, kytarové sólo v závěrečné Gerdě přidal Michal Šenbauer, který desku ve studiu Sun Music smíchal.

Významnou součástí písní lyrika Mertova typu bývá ženský prvek. Ten je tentokrát posílen hlasem „benjamínka", písničkářovy dcery Sáry Mertové. Její hlas v několika písních desku prozářil, duet v protiválečné Intuici ženy nám navíc ukazuje Mertu jiného a naznačuje další cesty, kudy se možná bude ubírat.

Album bude představeno na koncertě k Mertovým 65. narozeninám 18. května v Paláci Akropolis. Jako hosty pozval oslavenec řadu muzikantů, s nimiž se na jevištích v uplynulých letech setkal. Bude to Vladimír Mišík s ETC..., Jiří Stivín, Vlastimil Třešňák s kapelou, Jaroslav Olin Nejezchleba, Václav Veselý, Jan Hrubý, Ondřej Konrád a Jana Lewitová.

Ondřej Bezr

Recenze

MERTA DNES SLAVÍ S MNOHA HOSTY

 

Velkým koncertem v pražském Paláci Akropolis dnes oslaví písničkář Vladimír Merta své pětašedesátiny. Renesanční osobnosti, která se během let dotýká historické hudby i rocku, filmového dokumentu i esejů, přijde popřát mnoho muzikantských kolegů. Jsou mezi nimi Vladimír Mišík s ETC..., Jiří Stivín, Vlastimil Třešňák s kapelou, Jaroslav Olin Nejezchleba, Václav Veselý, Jan Hrubý, Ondřej Konrád a Jana Lewitová.

Merta na koncertě zároveň pokřtí nové studiové album - tedy nahrávku, na kterou jeho publikum léta čekalo. Titul Ponorná řeka s ním natočili členové Mišíkových ETC…

Merta se tu vrátil k rockovému zvuku, jaký pěstoval se skupinou Dobrá úroda v osmdesátých letech. S „mišíkovci" pojí Mertu už po desetiletí setkávání při jam sessionech v příležitostném uskupení Čundrgrunt. Dalšími hráči na albu jsou Jan Hrubý a Václav Veselý, ženské vokální party nazpívala Sára Mertová.

 

Generace Šafránu

Od šedesátých do osmdesátých let napsal Vladimír Merta stovky songů, které z něj učinily legendu, jednoho z vrcholných představitelů české písně. S Třešňákem a Hutkou patřil k jádru sdružení Šafrán, v osmdesátých letech byl jedním ze skutečně mála autorů, kteří na festivalu Porta uplatnili svobodu slova.

Po roce 1989 Merta neopustil autorskou tvorbu a rozšířil své aktivity (viz historická a nadstylová alba se zpěvačkou Janou Lewitovou), je však už nenápadnější figurou než v letech svého kultu. Dlouhodobé produkční aktivity vydavatelství a nakladatelství Galén, soustředěné na generaci Šafránu, pomohly nyní na svět jeho teprve čtvrtému autorskému studiovému albu. Dnešní koncert začíná v 19.30 hodin.

Recenze

MERTA PO 33 LETECH VE STUDIU. NAHRÁL ALBUM PONORNÁ ŘEKA

 

Vladimír Merta, legenda naší písničkářské scény, oslaví jubileum zbrusu novou deskou Ponorná řeka. Album bude představeno na koncertě k Mertovým 65. narozeninám 18. května 2011 v žižkovské Akropoli, kam oslavenec zve řadu muzikantů, s nimiž se na jevištích v uplynulých letech setkal.

Do studia si Merta pozval své přátele ze skupiny ETC..., aby natočili repertoár jeho někdejší doprovodné skupiny Dobrá úroda. Přitom vznikly i další písně, vybrané ze všech období dosavadní Mertovy tvorby.

Deska Ponorná řeka přináší například skladbu Bye bye, Miss Blanche z roku 1976. Píseň šaška si pamatují posluchači z koncertů v duu s Václavem Veselým, písní Vzdálené výstřely a zejména veršem „střílejí do svých dětí a říkají si bůhvíproč komunisté" nezvedl Merta v červnu 1989 jen lidi ze sedadel festivalu ve Svojšicích, ale zejména komunistické funkcionáře všeho druhu. O předchozích problémech včetně zákazu, který si Merta „vysloužil" vystoupením na památné lochotínské Portě, nemluvě.

Skladby Černá známka, Chelsea Hotel, Intuice ženy a titulní Ponorná řeka patří již k polistopadovému repertoáru. Na desce nechybí ani typická „mertovina", tady ji zastupuje Jamajka, ptákovina nejen pro radost spoluhráčů. Ve studiu s Mertou nahrávali dva ostřílení Mertovi spoluhráči Jan Hrubý a Václav Veselý, kytarové sólo v závěrečné Gerdě přidal Michal Šenbauer, který desku ve studiu Sun Music smíchal. K mikrofonu si stoupla také Sára Mertová, zpívá například v duetu Intuice ženy. „Ponorná řeka je teprve čtvrté sólové album Vladimíra Merty, které vzniklo ve studiu. A vlastně první po třiatřiceti letech od slavné desky P.S.," dodávají vydavatelé.

V posledních dvaceti letech Merta totiž publikoval převážně jen archivní nahrávky z koncertů. Volná řada nové edice Mertových nahrávek vydávaná péčí nakladatelství Galén obsahuje jednak reedice řadových a dosud nedostupných alb (Ballades de Prague, Live; v přípravě je Pravda o Marii z roku 1970 nebo Struny ve větru z roku 1989), počítá však i s vydáváním nahrávek dosud nevydaných.

Vladimír Vlasák

Recenze

VLADIMÍR MERTA PŘEDSTAVIL STUDIOVÉ ALBUM PONORNÁ ŘEKA

 

Praha - Každého folkaře to prý jednou čeká, když neodolá a skočí po hlavě do rockových vod, tvrdí hudebník, filmař a spisovatel Vladimír Merta. Na přebalu alba Ponorná řeka, které dnes představil v Praze, připomíná, že Boba Dylana kdysi provázelo ortodoxní publikum bučením. V dnešní době „všeobecného křížení a dočasných koalic každého s každým" se však podle něj zdá, že ze strany posluchačů už nebezpečí nehrozí. Proto natočil novinku ve studiu se skupinou ETC...

„Ve druhé polovině 80. let jsme měli v plánu udělat bigbít, pod značkou Dobrá úroda jsme zkoušeli dva roky a měli sedm koncertů," připomněl Merta. Když si nyní muzikanti zvyklí doprovázet rockera Vladimíra Mišíka měli vybrat písničku, která by je bavila, nahráli s ním asi 22 titulů. „Další úpravy pak probíhaly v domácích studiích, jak je má kdo k dispozici. Každý dokomponovával svoje party, sem tam se něco přesunulo. Role mixu a masteringu, který Michal Šenbauer dokončil teprve před týdnem, byla proto velká," dodal Merta. Ocenil, že se přes spory všichni dokázali dohodnout.

Kromě členů ETC... Jiřího Veselého, Pavla Skály, Vladimíra Pavlíčka a Jiřího Zelenky se na albu jako hosté objevili zpěvačka Sára Mertová, houslista Jan Hrubý, akordeonista Václav Veselý a Michal Šenbauer na elektrickou kytaru.

„Jsou tam polohy lyrické, prorocké i hrozivě aktuální, přestože některé písničky vznikaly ještě před Listopadem," dodal muzikant, který své lednové pětašedesátiny připomene křtem této nahrávky dnes na koncertě v žižkovském Paláci Akropolis. Zahraje si s kolegy, které potkal v minulých pětačtyřiceti letech - od Jiřího Stivína přes Vlastu Třešňáka až po Mišíka. Kamarádi z FAMU se prý pokusí tento večer zaznamenat na kamery.

Mertu práce s kapelou baví, považuje se za člověka improvizace a kontaktu s posluchači. Vystoupení na velkých festivalech před amfiteátry jsou podle něj „o mrazení", kdy dokonale ozvučeného muzikanta pohltí jejich atmosféra. Účinkoval na řadě z nich, ale v britském Glastonbury nehrál.

Právě této největší přehlídce pódiových umění věnoval publicista Vojtěch Lindaur knihu s názvem Když svatý pochodujou, kterou rovněž na dnešním setkání s novináři představil. Sestavil ji a opatřil komentáři, přičemž využil příspěvků svých kolegů, kteří tam v uplynulých dvaceti letech jezdili a své postřehy neměli kde publikovat.

„Je to připomínka čtyřicetileté historie glastonburského festivalu, která vypovídá i o proměnách té hudby v čase. Jsme zase o krok před Brity, naše kniha je lepší než ty jejich. Asi jsme si s ní dali víc práce," prohlásil Lindaur. Kniha i album vyšly v nakladatelství Galén.

Vladimír Merta byl na konci 60. let jedním z nejrespektovanějších hudebníků tehdejšího Československa. Patřil k polooficiálním autorům, jimž režim bránil v koncertování i nahrávání. Tuzemské debutové album P.S. mu umožnil vydat až v roce 1978, další jeho desky vyšly až po roce 1989. První album mu vyšlo roku 1969 ve Francii, v Česku bylo vydáno předloni.

Právě v jeho bytě vznikla v roce 1978 slavná nahrávka Audience s Václavem Havlem a Pavlem Landovským. V roce 1986 dostal Merta Zlatou Portu a ve stejné době i dvouletý zákaz za píseň Praha magická. Po listopadu 1989 se věnoval natáčení dokumentů a hudby k animovaným filmům. Ve vlastním vydavatelství vydal několik alb, převážně s archivními nahrávkami a školy hry na harmoniku a kytaru.

Recenze

OSM PÍSNÍ VLADIMÍRA MERTY

 

Květen je letos silný. Čtyřiadvacátého oslaví Bob Dylan sedmdesátiny, šestého uplynulo sto let od narození praotce blues, mississippského Roberta Johnsona. Vladimír Merta dovršil pětašedesátku už v lednu, teď ale nachystal oslavu a (konečně!) album.

 

Kolik set písní Vladimír Merta napsal? Při tom množství „nastalo" pár hitů (přinejmenším Praha magická). Ale generaci, která nemohla během totality svobodně vydávat desky, průběžně bilancovat svou tvorbu na albech, se přihodila užitečná věc. Umělý filtr nahrávek nepovýšil některé písně nad ostatní, každý si může vybrat ty, které jsou mu nejbližší. Ty následující tedy nemohou být než součástí osobního ohlédnutí: začíná u debutu v šedesátých letech a končí právě vydaným studiovým (u Merty vzácnost!) albem Ponorná řeka. Je Merta velebnou historickou postavou českého folku, nebo živým hráčem na dnešní scéně, slibujícím překvapení do budoucna?

 

Chtít chytit vítr

Mertovu historii v hrstce písní lze těžko začít jinak. Ti, kdo v šedesátých letech začínali s českým folkem, neměli koho napodobovat. Leda Dylana či Donovana, ale Merta tu inspiraci beztak unesl hluboko do svých sfér vlivu. Jeho první „hit" začíná tak charakteristicky: pevný postoj a zároveň sebezpochybnění. „Už dlouho se mi zdá, že ztrácím cenu, indickým dětem hlad nezaženu…" Tady ještě zní nezáludný, lineární folk (později se struktury zprohýbaly, jak u zmačkané mapy). „Zabloudil jsem lhostejností, nevím, jak najít cestu zpět, jmenuju se po tátovi, je mi dvacet let…"

V pozdějších letech na zpívané vizitce měnil věk, nic dalšího nemusel. Vyšší, mladý hlas zní z „francouzské desky", natočené a vydané krátce po vstupu ruských vojsk: příslušník atraktivně okupovaného národa v pařížském studiu nahrával kytary, klavír, flétny, prostě všechno sám, bez obav, zda se nedopouští něčeho neobvyklého. Ballades de Prague (1969) zůstaly pro Čechy na léta zapikolovaným debutem: sám zpěvák je vydal po převratu pod jiným názvem, zloděj vlastních pásků v džungli autorských práv. Definitivní satisfakci přineslo až nakladatelství Galén a jeho digitální reedice. Čímž jsme si zadělali na oblouk, který končí v současnosti.

 

Zem voní dřevem

Kdo kdy rozplete, co zavinila cenzura a dobová uzurpace, z kolika básníků udělala skvělé překladatele a kolika písničkářům diktovala témata i formu… „Měli jsme v Mertovi vzor, jak čelit bolševikovi s grácií, jako by ani nebyl," řekl tento týden Vladimír Mišík na Mertově narozeninovém koncertě. Část posluchačů pásla hladově hlavně po „podvratných" písních. Jenže - „černá a bílá - spojité nádoby", jak zpívá Merta, a vedle revolty ho vždycky zajímal pozorný, sebenáročný pohled na svět.

Chtěl umět a moci použít třeba slovo rolník, zdánlivě znehodnocené režimem „dělníků a rolníků": „A jeho vlastní ruce voní / čerstvě rozdrceným dřevem / Dívám se do vody / potok se plní dřevem / vlévá se do řeky / voda je nesená dřevem / Když břehy krvácí / Zem voní dřevem." I ta nejpřírodnější lyrika ze zakázaného alba Pravda o Marii (1971) zvučí nezdolnou energií, která se nedá. Píseň vyšla na singlu, tím byl pokus o vydání desky v Československu na léta smeten se stolu.

 

Začouzené sklíčko

Říká se, že v malém národě musí každý dělat všechno. Merta by dělal všechno, i kdyby se narodil mezi Číňany. Absolvent architektury a FAMU, poutník za slovenským a českým folklorem, sepisovatel hanopisů, stížností, folkařských metodik a vynálezeckých patentů: kdo znal jeho - často problematickou - rozkročenost, věděl, že časopisecké charakteristiky „renesanční osobnosti" nejsou lobbováním přátel z polodisentu. Pohled do slunce jako do vlastního nitra skrz „začouzené sklíčko z cylindru petrolejky" je žhavým jádrem (konečně!) alba P. S. (1978). Jeho jedinečnost je výsledkem dobové situace. Muzikanti nemohli mít větší zkušenost se studiovým nahráváním: byli do něj milostivě vpuštění po takové době, jako zvířata do volného výběhu. Merta zval do rozlehlé krajiny neohraničené hudby možné i nemožné kombinace hostů, od sólové kytary se katapultoval k souhře s cembalem, rockery, vlastními playbacky, smyčci. Je tu folkrock, dixieland, čardáš, komorní hudba… A bigbítový ponor skrze pohled při zatmění: „Zakoukal jsem se do sluníčka a teď nevím: jsem malý, anebo velký?"

 

Love story 77

„Oba jsme našli způsob, jak obalit politické téma v milostném příběhu, parodii či variaci na archetypální osudy," píše Merta o sobě a o Krylovi. Situace z vlaku, kdy si vojín záklaďák s dívkou odžijí vlastně celý vztah skrze pohled při náhodném setkání, nemá v sobě explicitní politiku. Jen odráží nesmírnou únavu sedmdesátých let. Únavu buzerovaných kluků, kteří formativní čas dospívání trávili v marnosti a samoúčelu posádek, únavu dívek z internátů s nevalnými vyhlídkami na kariéru, únavu společnosti bez perspektiv. To otevřené, střemhlavé milování skrze pohled beze slov, domýšlí Merta, je ale průlom k sobě samým, signál síly a vzpoury, která se možná neozývá naposled. Z téhle písně nikdy nezapomenu obrat „dívá se na ni, jako se dívá sedlák v cirkusu na koně".

 

Láska žehem

Film všechno ukáže, literatura podněcuje fantazii. Ale příběh v písni je ještě neviditelnější: když se zpívá, nejsou vidět ani ta slova. Merta nemá mnoho zřejmých písní-příběhů: tenhle by mohl být animovaný film (Merta k řadě nahrál hudbu, naposled k třetímu Fimfáru). Milostný akt se tu odehrává… v kremační peci, kde se vypravěč ocitl poté, co se rozflákal v autě. „Se mnou prý spálej ňákou hezkou holku / šetřit se musí - měla dlouhý vlasy / Nemělas lízt zcákaná na motorku / mohla sis poležet pod mladším asi…" Dva popely spolu letí komínem, „já trochu šedivej - ty o to víc blond": obraz trochu étericky nadzemský, trochu perverzně nekrofilní. Merta umí do moderní písničky vplést moravsky odpíchnutou melodii: jako spojení s dávnými poctivými pohřby, slavnostmi za přijetí smrti a oslavu života.

 

Plíží se večery

V sedmdesátých a osmdesátých letech si muzikanti nevybírali verše básníků ke zhudebnění jen z nadšení pro poezii. V době cenzorských komisí měli dost zkušeností s „nepovolenými" texty, mnohdy z absurdních důvodů, jen aby moc demonstrovala svou dominanci. Ale pokrytecké komise těžko mohly zavrhnout Kainara, Halase, Seiferta: přece jen byli v čítankách. Merta v době nejprotivnějších zákazů vytvořil program Struny ve větru, nazvaný podle básně Josefa Hory. Dodnes se mi zdá, že jeho a Seifertův Helouan má parametry šlágru, tulácké zpovědi a árie zároveň. Zhudebněný Viktor Dyk zněl z první ruky ve Vinohradském divadle, v Krysaři režírovaném Janem Kačerem. Merta měl k dispozici jakýsi posed, věž, na níž se jako první ze všech zjevil a zavyl, aby pak skrze Dyka nabídl společenskou diagnózu. „A není síly… Vyvětráváme, vyvětráváme…" Skrze tahle díla však osmdesátá léta spíš sílila a akcelerovala.

Není pochyb, že poezii nebere Merta jen jako substituci. Rád táhl publikum dál od zlatého středu, ukazoval souvislosti svého „folku": od historické hry (je dobrý loutnista) přes názorové zázemí až k velkým básníkům. Je to ten užitečný trik s popularitou, jíž se po léta těšil v zásadní míře: lidé od vás trpělivě přijmou i Horu, Biebla, Dyka.

 

Bye bye, Miss Blanche

Když nachazeč přesných metafor Merta spustil své humorné písně, lezli jsme hrůzou po zdi. Verše o výletu slezských chacharů nebo pornocukráři byly z jiného vesmíru, měly jinou míru vkusu a dokumentovaly hlavně to, že Merta si bude dělat vždycky, co chce, v dobrém i zlém. Svědectvím o jeho bavičství budiž i to, že k nejlepším patří tenhle sousedský portrét „nejtlustší ženy světa", která „jako pracoviště udávala celou naši ulici", filozofovala v posteli a „dostala do ní celý Banjo Band Ivana Mládka". Autor komentuje: „Trochu ironie a hodně vzpomínek na okouzlení felliniovskými archetypy. (…) A hodně griotky." Extrémisté jako Merta si musejí osahat extrémy všemi směry, zvlášť když navíc celý život uvažují o formách a taktikách písně - té vratké nádoby na pomezí učitelů národa, umělců a potulných kejklířů.

I tahle črta z poloviny sedmdesátých let se ocitla na novém albu Ponorná řeka (vydal Galén, jsme zpátky na začátku). Spolu s Vladimírem Mertou je na obalu jmenovaná kapela ETC…: vzniklo tedy album elektrické, vracející se duchem k Mertovu rockovému projektu Dobrá úroda v osmdesátých letech. Jádrem všeho, co se na albu povedlo, je Mertovo rozhodnutí zahodit magickou, ale taky lenošivou metodu improvizace a aspoň trochu soustředěně konstruovat tvar. Odžívá se tu (po konci rockové éry) sen zadunět si s bigbítovou kapelou? Ano, ale v nejlepších místech ho kontaminuje Mertova akustická kytara a nestandardní nápady. To se pak ocitáme v teritoriu Neila Younga, kde je rock nikoli cílem, ale odrazovým prknem k čemusi svému.

 

Intuice ženy

„Protest písničce sluší, je lákavý, ale stahuje dospělého muže zpátky do puberty. Pro-song nevzniká snadno," napsal Merta. I o něm a o jeho porevoluční tvorbě bylo vysloveno klišé o „ztrátě tématu". To je omyl: na silná, potřebná témata má Merta pořád dobrý instinkt, klíčový problém je s formou. Jak přetavit v umění (nebo aspoň přirozeně odlehčenou píseň) palčivosti dneška? Jak být básník, a ne žalobce, novinář, aktivista, partyzán z dob silnější morálky? Přímočaré volání po ženské duši světa, napsané před osmi lety, ukazuje, že to někdy jde: „Intuice ženy / to je co mi chybí / Netušené změny / omyly a chyby..." Vokály zpívá dcera Sára (nejistě, ale to se dá brát jako demonstrace ženské odlišnosti), nahrávka patří k těm nejsilnějším na albu Ponorná řeka. Znamená pro budoucnost něco, že Merta překonal averzi k studiové práci, podstoupil boj s vlastní přelétavostí a soustředěně dodělal album? Nedělejme si velké naděje: ale kdoví, když část songů tak dobře promítá Mertu (konečně!) do současnosti. Učiněné Ballades de Prague, rok 2011.

Pavel Klusák

Recenze

VLADIMÍR MERTA SE PONOŘIL DO ROCKOVÉ ŘEKY

 

Právě v těchto dnech vychází nové album kultovního českého písničkáře Vladimíra Merty. Nese název Ponorná řeka a zajímavé je na něm mimo jiné to, že ho autor poprvé ve své kariéře nahrál výhradně s rockovými muzikanty.

 

Vladimír Merta letos oslavil pětašedesátiny a ke svému jubileu si nadělil zbrusu nové album Ponorná řeka. Deska je zvláštní už tím, že je celá natočená s elektrickou skupinou - konkrétně s kapelou Vladimíra Mišíka ETC... A proč se legendární český písničkář odhodlal k rockové nahrávce až tak pozdě?

„To je věc ochoty nakladatele, není to jednoduchá operace - jak finančně, tak produkčně. Druhý důvod je, že prodeje desek tak klesají, že je to určitý druh exkluzivity nebo ochoty našeho nakladatele. Není problém vydat písničkovou desku. Dneska si ji může každý nahrát, když má dobrý mikrofon, doma. Ale zprodukovat desku s muzikanty z ETC..., to je určitý druh odpovědnosti a dá se říct, že částečně jsem dozrál a částečně jsem zjistil, že už lepší nebudu."

 

Vladimír Merta samozřejmě není jen legendou českého folku, ale i folkrocku, blues a písničkářství vůbec. S elektrickou muzikou koketoval už dávno, k hlasitějším žánrům ho to však táhne méně, než by se z nové desky mohlo zdát.

„Mě strašně baví, když to hraju. Ale kupodivu mě tolik nebaví poslouchat cizí rockovou hudbu. Nejsem zastáncem příliš velkého hluku. Nám se podařilo udělat takový rockový šanson nebo rockovou podobu těch folkových písní a trvalo nám dlouho, než jsme objevili, jak na to jít. Ono to zdánlivě vypadá jednoduše, pár akordů se střídá sedm minut, ale právě v tom vývoji a ve schopnosti poslouchat text a přispět nějak k vývoji té myšlenky nebo směřování toho textu jsou ETC... jedineční a je na tom vidět ta obrovská zkušenost."

 

Album Ponorná řeka obsahuje deset písniček - věrní fanoušci některé z nich dobře znají, jiné budou možná i pro ně překvapením. Jisté je, že jednotlivé skladby vznikaly v různých dobách a etapách písničkářova vývoje.

„Píseň šaška je stará píseň z doby, kdy jsem měl zaracha a zhudebňoval poezii, takže to je Shakespeare v překladu Antonína Přidala. Ale třeba Chelsea Hotel, Intuice ženy a Ponorná řeka jsou zánovní písně. U mě nová píseň je tak pět šest let stará, protože na tom pořád kutám, snažím se být preciznější jak v práci se slovem, tak v úspornosti melodie. Takže já jsem spíše typ obráběče než intuitivního mistra okamžiku. Já jsem improvizátor a vybrat z těch verzí tu, kterou nakonec nastřelíš na cédéčko, je pro mě dost těžké."

 

Pokud čekáte, že se Vladimír Merta při své rockové premiéře utrhl ze řetězu a proměnil se v prošedivělého bigbíťáka, budete možná zmateni. Zvuk alba Ponorná řeka je totiž nakonec relativně komorní.

„Jednak kluci si přáli, ať jim nesahám do zelí, a zadruhé vedle Pavla Skály je to docela drzost. Já hraju na elektrickou kytaru v Miss Blanche a na zkreslenou elektriku sóluju i na konci písničky Gerda. Takže je to tam, ale ne v roli sólisty, jen jako doprovodný hlas. Kdybych opustil zvuk akustických kytar, zas by z toho vypadla ta folková podoba."

 

Výsledkem je ale nesmírně příjemná muzika, ne nepodobná posledním deskám bratří Ebenů nebo Michala Prokopa. Máte-li jen trochu rádi Mertovu poetiku a „drajv" skupiny ETC..., budete při poslechu Ponorné řeky - minimálně - v sedmém nebi.

Michal Bystrov

Recenze

VLADIMÍR MERTA: FOLK NEUMÍRÁ, ALE PŘESOUVÁ SE DO POP-MUSIC

 

VLADIMÍR MERTA nedávno oslavil pětašedesátiny, ke kterým si v půli května nadělil kromě skvělého koncertu v pražské Akropoli i nové studiové album s názvem Ponorná řeka. O téhle výjimečné desce, o sebestřednosti Václava Klause, „mizerného národohospodáře, povrchního všeználka, ale kromobyčejně nadaného politika", o Havlových chybách i osudu folkové hudby hovoří v rozhovoru v Reflexu č. 22.

 

Vaše písně se často točí kolem soukolí doby, kritiky stádního chování a moci, jmenovitě té komunistické, jsou ostré, lidské, politické. A v něčem jste jako nedávno zesnulý Arnošt Lustig - neustále texty přepisujete. Má to tak být?

Nejde ani tak o aktualizaci jako o seberedakci. Když totiž člověk připravuje své texty do knižního vydání, spousta drobností, které jsou v koncertní podobě kvůli rytmizaci nebo jsou hovorové, najednou graficky i z hlediska stylu z toho textu leze ven. Textové změny a improvizace před publikem většinou nemají dlouhého trvání, nezakotví v písničce. Tvaru, který někdy někde zaznamenám, si nikterak nevážím. Moje písničky jsou dialogem textaře se skladatelem a jako třetí entita do toho přistupuje svobodný interpret.

 

Přispěl jste letos svou troškou do alba S Jiřím Černým na věčné časy a nikdy jinak!, poctě k pětasedmdesátinám vynikajícího hudebního publicisty a zakladatele měsíčníku Rock&Pop. Všechno říkáte v písni Věrný Černý, ale přesto - co „Velký Mokasín" a jeho hudební pořady pro normalizací neznormalizovatelné lidi znamenal?

Jirkovi Černému patří nehynoucí sláva za to, jak se tehdy o nás muzikanty staral. Odvážil se dát do svého pořadu Houpačka kuchyňskou nahrávku Petra Nováka, moji poloprofesionální nahrávku taky, a hlavně Krylovi vydal Bratříčka, v posledním možném okamžiku, kdy to ještě šlo. Jirka má kromobyčejnej smysl pro nově přicházející hlasy, a když už se ten, o němž se zmínil, dostatečně etabloval, umí na něj zapomenout a věnovat svoji energii jiným talentům. Teď mi Jirka akorát píše ze špitálu, kde polehává, že mu ty moje písničky vždycky pomáhaly.

 

Nedávno jsem na ČT2 sledovala pořad Folk a kolem, v němž byli jako hosti Pavel Žalman Lohonka a Wabi Daněk, a zjistila jsem, že se na ně dívám jako na muzeální exponáty. Nemáte pocit, že se tuzemské písničkářství odebírá za českými trempy a kotlíkáři do věčných lovišť?

Já jsem ty pány dlouho neviděl, tak nemůžu říct... Jsou písničkáři, kteří ustrnuli a vykrádají sami sebe - na tom ale není nic špatného, prostě udržují povědomí o žánru, který spoluvytvářeli. Určitej propad do sebe sama nemusí nutně znamenat propad ve veřejném ohlasu nebo v kritickém hodnocení. Je to dno, bahenní nebo tvrdé, na které podobně jako v politice nebo sportu člověk musí dopadnout, aby mohl směřovat k výšinám. Kdysi jsem české folkaře kritizoval, dnes se je snažím chápat. Anglické karoserie se také neinovují každý rok - jsou krásné a tradiční. Vše závisí na vnitřním tématu, které si v sobě člověk nese; Smrž nebo Dědeček mají úplně nové písničky, Janota je dobrej, Bittová se vyvíjí... Český folk se v podobě, v jaké ho moje generace zakládala, neudrží - taky už není co objevovat. Ale mladí kluci dělají písničky v zajímavých akustických sestavách, přibývá sebevědomých, sebeironických ženských hlasů. Dnešní folkaři dokonale vyslovují, intonují, umějí nahrávat a chovat se, nepadají z pódia, jsou dochvilní, ladí. Nežijí z legendy těch šišlavých a ráčkujících otců-zakladatelů. Folk neumírá, ale jeho témata, rytmy i melodie se přesouvají do pop-music. Sám jsem ostatně našel obrys své Harmonie v jedné Telemannově sonátě. A pak mi ji ukradl do nějakého filmu Karel Svoboda blahé paměti - a přitom tu moji písničku asi ani neznal. Melodie, když je vymyslíš, se nějak motají v tom kadlubu (ne na internetu, v tom ubohém jedničkovém světě), ale visí v kolektivním nevědomí a kdokoli si pro ně může sáhnout. To je na hudbě krásný.

 

Takovouhle myšlenku bych od člověka, který pracoval dva a půl roku jako člen kontrolního výboru Ochranného svazu autorského, skutečně nečekala.

Pro OSA jsem dělal jako neplacený úředník. Když tehdy těsně po revoluci Michal Horáček v Mladém světě nakousl problém přerozdílení peněz za autorská práva k hudbě, pokusil jsem se prosadit systém čárových kódů - písnička by se přejela čtečkou jako v samoobsluze a autoři a interpreti by byli placeni podle toho, kolik jejich hudby by se opravdu odehrálo. Neprošlo to a dodneška nikdo není schopen vysledovat skutečnou produkci. Pak mi šlo o to, aby muzikanti, kteří improvizují, třeba jazzmani, byli vyňati ze systému přerozdílení a byli placeni za to, že každý večer jinak interpretují ať svoji autorskou, nebo cizí hudbu. Ale v jedenáctičlenném výboru bylo slovo nějakého folkaře, právnicky nevzdělaného a úřednicky nevyspělého, snadno přehlasováno a přejal se osvědčený a formálně dokonalý systém z Německa.

Recenze

VLADIMÍR MERTA & ETC...: PONORNÁ ŘEKA

 

Tak přece jen! Písničkář Vladimír Merta, společně s Vlastou Třešňákem umělecky patrně nejvýraznější postava českého folku vůbec, se ve svých pětašedesáti letech konečně odhodlal natočit společné album s regulérní rockovou kapelou. A ne s ledajakou, ale rovnou s Etc... Vladimíra Mišíka. Cítíte-li z této informace, že se tu volně navazuje na někdejší spolupráci Merty s lidmi z Etc... pod hlavičkou příležitostného koncertního tělesa Dobrá úroda v čase těsně předlistopadovém, samozřejmě je váš „čich" naprosto v pořádku.

Z tohoto pohledu je trošku škoda, že nebyly natočeny věci, které Dobrá úroda tehdy hrála, jako třeba Zezadu (Madona Decibella), Velkej Mimoň nebo Nekrytý šek (I am Czech), protože mezi lidmi kolují jen na zvukově nekvalitních „pirátských" záznamech. Nicméně repertoár CD je i tak velmi silný. Merta se probral svým bohatým repertoárem a vylovil z něj deset písní z různých časových období, které nevyšly na žádném řadovém albu. Tedy s jedinou výjimkou: Ponorná řeka se objevila na doposud poslední Mertově nahrávce Filmy v hlavě z roku 2004. Napsána však byla už v letech 1990/1991, takže nejmladší tu ve skutečnosti jsou Černá známka, Chelsea Hotel a Intuice ženy (vše 2003) a naopak nejstarší Bye Bye, Miss Blanche (1976).

Došlo i na zhudebněného Shakespeara, brilantně přeloženého Antonínem Přidalem (Píseň šaška, zde nahraná jen ve dvojici s akordeonistou Václavem Veselým, tedy v podobě, jak ji Merta provozoval už ve druhé půli osmdesátých let), a konečně též na krutě sžíravou reflexi šokujícně brutálního potlačení protestů čínských studentů na pekingském náměstí Nebeského míru v červnu 1989, která vznikla ihned vzápětí (Vzdálené výstřely) a kterou považuji za patrně nejsilnější otevřeně protikomunistický apel, jaký tu nějaký hudebník kdy napsal a dokonce si troufl hrát veřejně. Z obou těchto uhrančivých písní doslova mrazí...

Výsledkem spojení Merty a Etc... je až překvapivé souznění, jehož dosažení muselo být vzhledem ke známému hudebnímu volnomyšlenkářství (někdy zavánějícímu téměř „anarchismem") hlavního protagonisty mimořádně obtížné. Ovšem povedlo se to téměř bez výhrad, ať už z desky zní zemitý bigbít, anebo subtilnější folk rock. Elektrifikace Mertovým jedinečným písním každopádně neublížila, naopak jim většinou dala novou a ještě daleko zajímavější dimenzi. Parádní album!

 

Zlatý hřeb: Vzdálené výstřely, Černá známka, Píseň šaška

Zní to jako: povedený průnik folkového a rockového světa

Petr Korál

Recenze

HAVLOVY CHYBY JSOU MI NEPŘÍJEMNĚ BLÍZKÉ

 

Suterénní ateliér.

Loutny, kytary, na poličce malovaná citera a nostalgií poprášená flexareta. V proudu světla stojí Vladimír Merta, v očích ještě lesk včerejšího vydařeného koncertu k pětašedesátým narozeninám. Na sobě ošuntělé tričko a ohrnuté kalhoty neurčité barvy, naboso yuppíkovské camperky. Nějaká vizáž je mu upřímně fuk - jde o tu ponornou řeku, která teče uvnitř.

Donedávna to byl drsný, přímočarý slon vědomě dupající v porcelánu tak, aby ho bylo dobře slyšet; snadný cíl pro lovce. Dnes je zpěvák, básník, publicista, fotograf, výtvarník, vystudovaný architekt a univerzitní přednášející se světem smířený: „Jednou z výsad staršího věku je, že v rámci senility už na spoustu věcí nemáš energii - někdo tomu říká stařecká moudrost: dokážeš rozlišit věci, do kterých můžeš aktivně zasáhnout."

 

Doba soudruhů je pryč, ale smutek a vztek ve vašich písničkách zůstaly. Stále jste nespokojen se stavem věcí veřejných?

Samozřejmě, ale už jsem oproti dobám minulým velice zdrženlivý. Nezasahuju do debat na aktuální témata, na něž mám beztak spoustu protichůdných názorů, co se dostávají obloukem do mých písniček. Nejsem typ politického řečníka nebo komentátora.

 

Že nejste? Kdysi jste hrával na volebních mítincích ODA a netajil se levicovým smýšlením; zároveň jste v roce 1998 v rozhovoru pro Reflex vizionářsky vyjevil, že „ČSSD je nekvalitní strana a dopadne to s ní velice špatně", a doporučil „volit pravici a zároveň ji silně kritizovat". Co radíte dnes?

Volit zelené. Mají mladé, vzdělané lidi, neprofesionální politiky, ale odborníky znalé problematiky, kterou chtějí spravovat. Volbou zelených se nic nepokazí - v Německu i jinde tvoří páteř intelektuálního společenského spektra, proč by to nemohlo být u nás? Vůbec nejsem překvapen tím morálním propadem politiky; čekal jsem ho už dva tři roky po revoluci a zaplať pánbůh, že to vydrželo takhle dlouho. Už před lety jsem promyslel něco, co by vyřešilo rozpory mezi poměrným a většinovým volebním systémem a zajistilo změnu v politice. Pokud by voličem preferovaná strana do Parlamentu neprošla, platil by jeho druhý hlas, jakási bezpečnostní volba, aby člověk mohl zvolit i stranu, jež má úspěch jistý. Velké strany by to však nikdy nepovolily, to by byl jejich definitivní konec.

 

(Do rozhovoru vstupuje fotograf Standa Krupař.) Je to ale dvousečná zbraň. Neměli bychom tak v Parlamentu Dělnickou stranu?

Všude ve světě se teď dostávají do parlamentů extrémně pravicové strany. Mně to nevadí - jakmile člověk začne strany kádrovat jako dobré a špatné, blížíme se k monarchii. Tu bych docela uvítal, ale dokud tu není, musíme se smířit s tím, že když pětina lidí volí komunisty, tak v Parlamentu prostě musí být. Proti komunismu se nebojuje zákazy, ale poctivostí volby. Strany se zušlechťují, případně ztrapňují až v okamžiku, kdy si sáhnou na moc. Dokud jen verbálně útočí na voliče, je to nezajímavé - dnes jsou programy jednotlivých stran jako přes kopírák. Pád Věcí veřejných ukazuje, že lidi chování stran velmi bedlivě sledují a citlivě posuzují. U českého voliče pasivita ani rezignace nehrozí.

 

Právě vydáváte CD s názvem Ponorná řeka. V titulní písni si Pilát „máchá ruce v ponorné řece", jež pak odnáší „omšelé panictví jáhnů na diskotéce do dalších dnů". „Udání v paměti zmizí jak ponorná řeka...". Má ponorná řeka symbolizovat temné proudy minulosti v nás, které jsou pod povrchem, ale jejich špína v našem nitru teče dál?

Je to energie proudící pod zemí, temný, psychoanalytický obraz nitra světa. Al-Ká'ida se vynořuje a zase zapadá... Písničky nejsou jen osobním vyjádřením; postihnou i to nad námi, což nemusí být nutně božská esence vznešeného, může to být taky něco velmi nízkého, co nás strhává pod povrch.

 

Co vás vedlo k tomu, že jste na novou desku zařadil svůj zřejmě nejslavnější, dvaadvacet let starý protestsong Vzdálené výstřely?

Já jsem tu písničku-plakát moc nehrál. Je příliš prvoplánová. Ani jsem ji zatím nikde nevydal. Ale všiml jsem si, že když se někde mluví o komunistech, ať je to u nás, v Barmě, nebo v Koreji, tak není v rozhlase co hrát. Pustí aktualitu korejského vraždění a vzápětí českou pop-music! Ve svém věku nemůžu spoléhat jen na nějakou inovaci, porovnávám se s tím, co jsem dělal kdysi.

 

To, co jste dělal kdysi, výborně reprezentuje dvojcédéčko z vašeho koncertu v Malostranské besedě z roku 1988. Zrovna před třemi týdny ho v Reflexu vychvaloval David Vávra...

To byl zajímavý koncert. Nahrávka vznikla v mezidobí, kdy jsem neměl žádný průšvih. V Pantonu osvícený doktor Jiří Štilec a Láďa Kantor (hudební dramaturg, publicista, režisér, scenárista, zpěvák a po revoluci i politik; pozn. K. K.) prosadili vydání dvojdesky, ale vymínili si, že nebudu blbnout a improvizovat. Byl to jeden z mála večírků, kde jsem od začátku do konce naladěný, seriózní a dobře vyslovuju. Někdy si říkám, jak jsem to tehdy uměl - některé věci už dneska nezahraju. Už na tu kytaru tolik netrénuju a člověku k stáru klesá hlas...

 

Jinou desku, Balady z Prahy, jste kdysi, těsně po okupaci v osmašedesátém, vydal v Paříži ve stejné době jako Leonard Cohen svou slavnou Suzanne. Zpěvákovi vzdáváte na Ponorné řece hold písní Chelsea Hotel.

Je to spíš hold tomu bájnému hotelu, náhodou jsme ho objevili v New Yorku. Erotický povzdech starého muže, profesora ve frontě študáků v menze, který se snaží splynout s mládím, neobědvat u zvláštního stolu a nedožadovat se privilegií. Cohen je můj věčný průvodce nostalgií. Často taky cituju témata z Neila Younga, napsal jsem i dylanovskou písničku, mám rád Stephena Stillse, staré bluesmany, Claptona a B. B. Kinga. Když citujete něco z bible, z Dylana nebo z Cohena, písnička se rázem prosvětlí. S Dylanem se, podobně jako třeba s Havlem, poměřuju a tak nějak běžíme spolu, i když každý jiný druh trati a v jiné zemi.

 

Václavu Havlovi jste kdysi nahrál památné čtení Audience. Pak je vydal bez smlouvy Bonton a Pallas, jenž si peníze rozdělil s Hutkou. Havel vás tehdy nepodpořil a vy jste se do něj obul v roce 2008 jakožto do režiséra hry Odcházení, a hlavně objektu dokumentu Občan Havel. „Toho pobíhání, nervózního žmoulání, neurotického ubíjení času, omílání banalit, toho přesvědčování, že po moci opravdu netouží," psal jste v Salonu Práva spolu s poukazem na „jednostrannost, umanutost a nevyváženost seberežírujícího Havla". Jako byste popisoval film Odcházení.

Já neviděl ani inscenaci Odcházení, ani film, jen jsem četl text toho dramatu. Mluvil jsem o principu Havlových her jako celku. Jeho chyby jsou mi ovšem nepříjemně blízké a snadno se mi na ně upozorňuje, protože je všechny mám taky.

 

Kritizoval jste Havla i jako prezidenta - co pak po dvou volebních obdobích říkáte na Klause?

Kritizovat prezidenta není nic těžkého; těžké je tím prezidentem být. Klaus je mizerný národohospodář, povrchní všeználek, ale kromobyčejně nadaný politik a manipulátor. Kontrastně a paradoxně tak navazuje na Havla. Dokázal překlenout propast, která se ve vnímání země objevila s jeho odcházením. Nikterak mě neurážejí ani jeho poradci, ani bizarnost některých jeho názorů. Bez umanutosti a sebestřednosti nemůže v malém českém rybníce nikdo nic dokázat, přežije jen největší cynik. Klaus si vede dobře, jeho narcisistní rysy ho snad chrání před tlakem velkých českých gaunerů.

 

Kdysi jste teskně zpíval o emigrantech, mezi něž patřili i vaši přátelé Kryl, Hutka nebo Třešňák. Jak se dnes díváte na to, že vinou politické reprezentace ze země opět odchází intelektuální elita, lékaři, vědci...

U lékařů, vědců, technologů, architektů a umělců je dnes práce v zahraničí předpokladem růstu. Třeba doktoři pracují tvrdě někde ve Walesu a zpátky přinesou určitou vznešenost, kulturu té profese, na niž se v běžném českém ambulantním chodu lékařům nedostává času. Schopnost naučit se odborně vyjadřovat v cizím jazyce, být v konkurenci toho obrovského světa a zároveň kompatibilní s okolím... Já, dobrý angličtinář a fanoušek francouzštiny, tuším, že bych v těch jazycích vůbec neměl šanci autenticky zazpívat - to umí tak akorát Marta Töpferová nebo Markéta Irglová. Co ta dokázala s Hansardem, nezvratně potvrzuje, že mladí dneska neemigrují. Jezdí se nabídnout na obrovském globálním trhu.

 

Nedávno jsem na ČT2 sledovala pořad Folk a kolem, v němž byli jako hosti Pavel Žalman Lohonka a Wabi Daněk, a zjistila jsem, že se na ně dívám jako na muzeální exponáty. Nemáte pocit, že se tuzemské písničkářství odebírá za českými trempy a kotlíkáři do věčných lovišť?

Já jsem ty pány dlouho neviděl, tak nemůžu říct... Jsou písničkáři, kteří ustrnuli a vykrádají sami sebe - na tom ale není nic špatného, prostě udržují povědomí o žánru, jejž spoluvytvářeli. Určitý propad do sebe samého nemusí nutně znamenat propad ve veřejném ohlasu nebo v kritickém hodnocení. Je to dno, bahenní nebo tvrdé, na které podobně jako v politice nebo sportu člověk musí dopadnout, aby mohl směřovat k výšinám. Kdysi jsem české folkaře kritizoval, dnes se je snažím chápat. Anglické karosérie se také neinovují každý rok - jsou krásné a tradiční. Vše závisí na vnitřním tématu, jež si v sobě člověk nese; Smrž nebo Dědeček mají úplně nové písničky, Janota je dobrej, Bittová se vyvíjí... Český folk se v podobě, v jaké ho moje generace zakládala, neudrží - taky už není co objevovat. Ale mladí kluci dělají písničky v zajímavých akustických sestavách, přibývá sebevědomých, sebeironických ženských hlasů. Dnešní folkaři dokonale vyslovují, intonují, umějí nahrávat a chovat se, nepadají z pódia, jsou dochvilní, ladí. Nežijí z legendy těch šišlavých a ráčkujících otců-zakladatelů. Folk neumírá, ale jeho témata, rytmy i melodie se přesouvají do pop-music. Sám jsem ostatně našel obrys své Harmonie v jedné Telemannově sonátě. A pak mi ji ukradl do nějakého filmu Karel Svoboda blahé paměti - a přitom tu moji písničku asi ani neznal. Melodie, když je vymyslíš, visí v kolektivním nevědomí a kdokoli si pro ně může sáhnout. To je na hudbě krásné.

 

Jestli správně počítám, je Ponorná řeka vaše druhé porevoluční „písničkářské" album a teprve první studiové. Proč už to není tak rychlé jako v 70. a 80. letech? To vás tak zbrzdila kritika Jana Rejžka, jenž vaše donedávna poslední album Filmy v hlavě před sedmi lety rozdupal?

To ne. Mě to prostě ve studiu tolik nebaví, i když mám jedno doma a jsem tam pečenej vařenej. Muzikantsky mě mnohem víc zajímá kontakt s lidmi. Taky nejsem člověk, který umí dokončovat - dokážu věci rozehrát, nabídnout ten první servis. Ale druhé podání, to na jistotu, mi nejde. Třeba se to k stáru naučím... A k tomu Rejžkovi - on je natolik zábavnej a drze milej, že se nevyplácí být s ním ve sporu, protože není síly, jež by jeho sebevědomí porazila. Napíše kritiku na desku, ale už se neobtěžuje chodit na koncerty! To dělá i Pavel Klusák. Baví je způsob, jakým píší o hudbě, ale hudba sama je myslím obtěžuje.

 

Svého času jste písničky doslova chrlil - jenže, jak jste před sedmi lety řekl v rozhovoru pro Reflex, zjistil jste „trapnou věc: role písničkáře jako hromosvodu napětí ve společnosti je nežádaná"...

Žádný písničkář není jednostranně nasměrovaný lučištník nebo střelec na olympijské střelnici, kterému se předhodí terč a jeho úkolem je trefit se a rozbít ho na padrť. Dylan to pochopil asi v druhém roce své kariéry, nám ostatním to holt trvá dýl. Citlivost písničkáře, to, co se dostává do hudby, je proces šlechtění cibulek v pařeništi. Někdy z toho vyroste krásnej květ, někdy kopřiva a někdy plevel, ale zásadní je, co se děje v tom pařeništi, ne co se píše v prodejně speciálně vyšlechtěných odrůd. To ví každej zahrádkář, nejdůležitější je vztah mezi člověkem a hlínou, v níž se ryje.

 

V hlavě nosíte náměty na celovečeráky. Chtěl jste kdysi natočit taky Topolův román Sestra, ale Vít Pancíř vám to vyfoukl.

Kdysi jsem se Jáchyma Topola velmi opatrně ptal, zda někdo o natočení Sestry neuvažoval - myslel jsem, že by to byl krásnej film. Stejně tak Bondyho Invalidní sourozenci.

 

Sice zatím nerežírujete, ale zato hrajete v novém rodinném dramatu Bohdana Slámy Čtyři slunce, jež se v těchhle dnech točí a za rok má mít premiéru.

Mám tam takovej štěk, ale tajím to. Jmenuju se Mistr. Tím je řečeno vše. Měl jsem kostýmní zkoušku, kde na mě zkoušeli navlíct ty nejneforemnější buranské tepláky a furt nebyli spokojení... Bohdan je mimochodem nadanej stavitel, zahradník, pracant a skvělej muzikant. Má hudebně nadané děti, rád jezdím na jejich celonoční mejdany, kde střídáme nástroje.

 

Vaše písničky za normalizace pomáhaly mnoha lidem, kterým byli tesiloví soudruzi proti srsti. Mění se vaše publikum, početně i sociální a věkovou strukturou? Nebo na vás, jak by se dalo čekat, chodí především romantičtí, vyžilí čtyřicátníci?

Chválabohu za čtyřicátníky - ti šedesátníci jsou horší. Někdy přijde padesát posluchačů, jindy stovka a to jsme pak nadšení. A spousta našich věrných má děti, jež se začínají orientovat v hudbě, hrát na kytaru nebo je zajímá, co to mají rodiče u gramofonu za zaprášené desky... Hodně lidí se na písničkáře mé generace taky chce podívat a něco se přiučit, než se, jak se decentně říká, odmlčíme. Nemám videoklipy a plakáty, přesto na koncert do Brna přijeli lidi z Vrbna pod Pradědem, jako jsem já putovával za folklórem na Slovensko. Člověk se tak o sobě leccos dozví. A že pak v cíli místo cimbálu najde harmonikáře zpívajícího příšerným způsobem české lidovky? To je přece druhotná věc.

Kateřina Kadlecová

Recenze

VLADIMÍR MERTA A JEHO PONORNÁ ŘEKA

 

Věčný hledač pravdy a duchovních cest Vladimír Merta vydal v těchto dnech své první studiové CD po roce 1989. Zaposlouchejme se tedy do jeho básnických obrazů chytání větru, buddhistických principů jing a jang a Ponorné řeky.

S písničkami Vladimíra Merty žiji od svých 16 let, a když říkám žiji, myslím to doslova. Svět jeho textů i hudby mi jednu dobu byl vším, co jsem chtěl také tak hrát, zpívat a žít. Časem jsem se osamostatnil a poznal i jiné. Ale nostalgická láska z mládí mi zůstala. Sleduji proto dodnes všechny nové počiny tohoto výjimečného kytaristy, zpěváka, textaře i skladatele. Brzy po tom, co jsem nastoupil do rozhlasu, což bylo někdy v roce 1992, jsem využil své pozice redaktora a Vladimíra vyzpovídal. Zajímalo mě, jak je na tom s vírou, protože z jeho písniček jsem pochopil, že mu není toto téma lhostejné. Dověděl jsem se, že jeho hledání začalo už v dětství, kdy chodil s rodiči do kostela Československé církve evangelické, a pak pokračovalo čtením Bible a východní filosofií.

Principy jing a jang Vladimír Merta uznává dodnes, a jak se mi v posledním rozhovoru přiznal, dokonce i po buddhisticku pečuje o svůj zevnějšek. Holí se podle Buddhy jen jednou za 14 dní. V těchto dnech vydal spolu s kapelou ETC... první studiovou nahrávku svých porevolučních písní, a kdo v nich hledá toho starého poetického a rozervaného hledače pravdy, je zklamán. Texty jsou více méně poetickopolitické a je v nich málo naděje a meditace. Hudba je bluesově úderná a je tou lepší stránkou celého alba Ponorná řeka. Což je obraz, kterým je Merta fascinován právě posledních 20 let v české společnosti.

Karel Vepřek

Recenze

VLADIMÍR MERTA & ETC...: PONORNÁ ŘEKA

 

Jeden z našich nejvýraznějších folkařů se spojil s členy ETC... a oděl své skladby do rockového kabátu. Album dýchá atmosférou vzájemného respektu a porozumění. Křehká a vzácná nahrávka.

Jindřich Göth

Recenze

VLADIMÍR MERTA & ETC...: PONORNÁ ŘEKA

 

Našemu folkovému klasikovi vyšla už celá řada desek poskládaných z koncertních nahrávek, ale novinku Ponorná řeka dělí od předchozího studiového alba P.S. neskutečných třiatřicet let. Deset skladeb nahrál Vladimír Merta s Mišíkovými ETC..., což má jistou kontinuitu s koncertní Dobrou úrodou i příležitostným Čundrgruntem, kde nejednu z písní hrávali. Za přímými muzikantskými průniky však hledejme dva hosty, bývalé „mišíkovce" Jana Hrubého a Václava Veselého, jehož akordeon byl v 80. letech neodmyslitelný právě od Písně šaška, zhudebněné Shakespearovy básně v překladu Antonína Přidala. Ta je také jedinou výjimkou z ryze autorského alba, jehož repertoár vznikal v letech 1976-2003. Převažuje šlapající bigbít, ale nechybí tu ani křehčí polohy, vedle nádherného duetu Intuice ženy s dcerou Sárou Mertovou je to třeba nejstarší Bye Bye, Miss Blanche. Odlehčenou polohu v Jamajce střídají Vzdálené výstřely, dobová(!) obžaloba čínských komunistů po masakru na pekingském náměstí Nebeského klidu. Mertovy písně zůstávají v plné síle a s košatějšími aranžmá získávají. Pravda je stále ta omamná květina.

Pavel Víšek

Recenze

VLADIMÍR MERTA & ETC...: PONORNÁ ŘEKA

 

Vladimír Merta, jeden z respektovaných nestorů místní písničkářské scény, míval kdysi chvíli kapelu Dobrá úroda, která jeho křehké písně, plné jinotajů a víceplánových významů, převáděla do rockové podoby. Po více než dvaceti letech se k této podobě rozhodl vrátit a nahrát je studiově. Tentokrát za doprovodu Vladimírem Mišíkem velkoryse zapůjčených ETC... Síla těch písní, vybraných z období téměř tří desetiletí, nejenže nevyprchala, ale s citlivou instrumentací naopak ožila a skladby jako by se probudily a otřepaly od prachu, který na ně mezitím usedl. Spolupráce se podařila: sám interpret se nečekaně ukáznil, kapela zase rozšířila svůj žánrový záběr, adekvátně k náladě skladeb. A ať jde o lyriku či otevřený protestsong, nahrávka potvrzuje nadčasovost svého obsahu. (Je až fascinující, jak třeba Vzdálené výstřely neztrácejí platnost a jsou i po dvaadvaceti letech od svého vzniku stále mrazivě aktuální.) K úspěchu zbývá jediné: aby si podobného klenotu všimla a docenila ho i mladá posluchačská generace.

Antonín Kocábek

Recenze

VLADIMÍR MERTA SE V NOVÉ DOBĚ JEŠTĚ TROCHU HLEDÁ

 

Vladimír Merta, jehož písně přesahovaly od konce šedesátých let měřítka českého folku, oslavil své životní jubileum novým albem.

Podle jedné z deseti skladeb dostalo název Ponorná řeka. Vlastně je to událost. Pětašedesátiletý Merta, symbol angažovaného i filozofujícího písničkářství, natáčel své album po dlouhých třiatřiceti letech ve studiu. Dosud mu vycházela spíš živá alba, koncipovaná jako antologie z tisíců fanouškovských nahrávek, nebo si jeho posluchači kupovali archivní tituly, jako byla jeho první deska Ballades de Prague z roku 1969.

Ponorná řeka volně navazuje na Mertovo album P. S. z roku 1978, natočené s přáteli muzikanty, jež lze považovat za jeden z jeho vůbec nejlepších titulů. Rozmáchlý písničkář, zvyklý po dylanovsku hrát své skladby skoro pokaždé jinak, se nyní na Ponorné řece pokouší vyhovět rockovému doprovodu hudebníků ze skupiny ETC...

 

Řetězy obrazů

Vlastně tím Merta oživil hudební pojetí své dávné bigbeatové kapely Dobrá úroda, která se kolem něho soustředila na přelomu osmdesátých a devadesátých let.

Výsledek je však čistě mertovský. Hudba Ponorné řeky se přizpůsobila více písničkáři. Plyne v pomalých tocích, vytváří často pozadí nebo náladové ilustrace k textům, které nikdy nepřehlušuje.

Je to správný přístup. Mertovy písně bývají vypravěčsky rozkošatělé a málokdy jsou vystavěné do jednoduchých struktur. Slovní obrazy se řetězí jeden za druhým nebo se vzájemně prostupují.

Baskytarista Jiří Veselý, bubeník Jiří Zelenka, kytarista Pavel Skála, houslista Vladimír Pavlíček či jeho hostující kolega Jan Hrubý našlapují v písních velmi citlivě. Pokud jim udají výraznější rytmus a šerosvitnou prchavost, jako třeba ve skladbě Chelsea Hotel, je posluchač odměněn dalšími barvitými rozměry mertovské fantazie.

Rozpačitěji vyznívá pokus o žánrovou jednoduchost v písni Jamajka. Merta zpívající v duchu Kučerovců nepolapil kouzlo stylu, spíš se jím nechal vláčet. Naopak líně se převalující song Bye Bye, Miss Blanche, napsaný roku 1976, jiskří humorem a má všechny prvky lehce bluesové lidovky. Zde se Merta trefil.

 

Je si věrný

Písně Vzdálené výstřely nebo Gerda, která je v závěru těžkopádně zdramatizovaná, Mertu vracejí více do minulosti. V kolekci písní, vybraných z let 1976 až 2003, působí tyto skladby spíš setrvačně, trochu jako písničkářské vězení. A píseň Proti všem (1988), která má odrážet situaci frustrovaného vraha, vyznívá příliš vyumělkovaně.

Sečteno a podtrženo: Merta si je věrný i v současné době, jakkoli své místo v ní si stále hledá. Deska Ponorná řeka, k níž si písničkář vytvořil přírodně čistý obal, zůstává pozoruhodným potvrzením jeho schopností a neměla by být přehlédnuta.

Vladimír Vlasák

Recenze

PONORNÁ ŘEKA VYPLAVILA NOVÉHO MERTU

 

Vladimír Merta patřil v sedmdesátých a osmdesátých letech k nejpřesvědčivějším i nejuctívanějším z písničkářů, po změně režimu ho ale postihlo to, co většinu ostatních folkařů - přišel o podstatnou část publika.

Zatímco jeho pilnější kolegové opatrně črtali základy nových písniček a lepší časy vyhlíželi ve studiích, kde zvěčňovali to, co fanoušci dosud jen přetáčeli z kazety na kazetu, Merta jako by rezignoval. S málokterým z ostatních folkových zpěváků srovnatelný potenciál starších písní rozmělňoval v edičně nedbalých koncertních výběrech a pro to, aby posluchačům nabídl svěží, „oprášenou tvář", neudělal mnoho.

Péče vydavatelství Galén naštěstí způsobila, že se o Mertovi zase začalo mluvit. V krátké době po sobě, v letech 2009 a 2010, vyšly pečlivé reedice jeho „náhodného" pařížského debutu Ballades de Prague z roku 1969 a o dvacet let staršího legendárního záznamu koncertů v Malostranské besedě - tedy Merta jiskřivý i ve svém vrcholném období. Příznivý ohlas byl jistě impulzem pro letošní počin, který je v Mertově diskografii zcela převratný: písničkář se po více než třiceti letech odhodlal ke studiové práci a s výpomocí Mišíkovy kapely ETC... natočil zbrusu nové album Ponorná řeka.

Návrat do časů skupiny Dobrá úroda, která v druhé polovině osmdesátých let poněkud rozostřila Mertův obraz samorostlého lyrického barda, se ale až na výjimky neodehrává v přímočarém rockovém aranžmá. Oproti posledním nahrávkám souputníka Vlasty Třešňáka a jeho ryze bigbítového Bandu je doprovod Mertovy novinky spíš bluesový než rockerský. Písním ale kapelový zvuk jednoznačně prospívá a přetváří je v materiál pro daleko širší posluchačské spektrum, než jsme u Merty zvyklí. To ale vůbec neznamená, že by Ponorná řeka přitakávala mainstreamu. Brání tomu už sestava písní z různých etap písničkářova směřování, ale až na pár odlehčených „mertovin" tematicky neobyčejně silných. Že se mezi nimi slušně vyjímají i Vzdálené výstřely, protikomunistická rozbuška, která v létě 1989 explodovala na festivalu ve Svojšicích, je tak trochu ironie doby...

Milan Šefl

Recenze

PONOŘEN DO MERTY

Činím poznámky drzé, ale obdivné

 

Čekal jsem na ten okamžik léta: Vladimír Merta napodobí Dylana, postaví se před rockovou kapelu a pak teprve všichni uvidíme. Daleko od Prahy jsem propásl období, kdy hrál s Dobrou úrodou, případně nějakou jinou sešlostí. Jedinkrát jsem zažil, že stál na pódiu s elektrickou kytarou, na bicí doprovázen Martinem Rychtou. Bylo to v opuštěné továrně na konci židovské čtvrti v T., kde probíhal první ročník festivalu Zámostí.

Až teď, díky neutuchající aktivitě dr. Houdka z nakladatelství Galén, poslouchám Mertu s celou kapelou a ani kvůli tomu nemusím do fabriky. Už tam stejně není, je přestavěná na malometrážní byty. Stejně tak jsou „přestavěné" Mertovy písničky, nahrané s Mišíkovými ETC... a několika dalšími muzikanty.

Je jich jen deset, kapela většinu z nich natahuje přes pět minut, nic pro rozhlasové vysílání. V krásně vypraveném bookletu je autor komentuje hned dvakrát. Jednou vysvětluje, jak je s kamarády nahrával systémem „ponorné řeky", podruhé činí ke každé z nich vysvětlující poznámky: název, rok vzniku a jedna, dvě, maximálně tři věty. Bez dovolení k nim přidám několik svých, nesouvislých a drzých, přesto obdivných.

 

Černá známka (2003)

Pomalý rozjezd bigbeatové kapely v sestavě Jiří Veselý, Pavel Skála, Vladimír Pavlíček a Jiří Zelenka. Značka ETC... slouží s jistotou výrobku z první republiky. Mertovy textové obraty propalují hlavu stejně jako projektil, o němž se zpívá: „Otec - starej dobrej kalašnikov a matka - střela dum dum."

Ponorná řeka (1990/1991)

Díky autorovým vysvětlivkám vím, že píseň je o ministerstvu vnitra. „Na stole tančí Miss Morálka s ministrem vnitra" = představuju si Jána Langoše a daří se mi to.

Proti všem (1988)

Třetí drsná skladba za sebou, tuhle jsem nepochopil ani s vysvětlivkami. Aspoň se mi líbí verš „velím si sám sobě a právě mám chuť se poslechnout". Právě mám chuť přehodit výhybku a věnovat se humoru, milostným hrám nebo obojímu.

Bye bye, Miss Blanche (1976)

Následuje Mertův humor o dámě, která „jako pracoviště udávala celou naši ulici". Nikdy dřív mě to nenapadlo, až teď: Blanche udávala celou ulici jenom jako místo, kde měla klientelu, nebo na celou ulici donášela? Tyhle dámy si tak prý dřív vykupovaly možnost provozovat svou živnost. Jestliže tu klientelu tvořili „padlí politici a protestní zpěváci", není divu, že StB všechno věděla...

Chelsea Hotel (2003)

Stejně jako předchozí píseň nahraná jen s houslemi Jana Hrubého a bicími Jiřího Zelenky. Stejně jako předchozí je dokonalá. Parafrázuji klasika: „V Chelsea Hotelu by chtěl bydlet každý kromě těch, co nemají rádi Leonarda Cohena". To jsou ale sami proti sobě, protože „zástupy jeho milenek mi tiše klepají na dveře". Tedy Mertovi, ale když si tam najmete pokoj, jistě zaklepou taky.

Jamajka (1993)

ETC... se vracejí na scénu a hrají TANGO! Tematicky je to jako „nejkrásnější hvězdy hoří ve Splitu nad mořem" a mohla by to hrát rozhlasová stanice ČRo Dvojka, dříve Praha. Napadá mě jediné vysvětlení: jde o autorovo tajné vyznání trampské zpěvačce Jamajce Koblicové, která se později zvrhla a zpívala s rockovou skupinou Hudba Praha.

Vzdálené výstřely (1989)

Zase chvíli vážně. Fotku z náměstí Nebeského klidu s jediným člověkem stojícím před hlavněmi tanků mám před sebou doteď. Slova „kdo cestou k moci vraždil, vraždí a bude vraždit dál" zase v uších a spolu s nimi výkřik Ladislava Smoljaka v televizní debatě, kde poslanec Ransdorf tvrdil, že v Číně komunismus funguje: „Rozjezdili studenty tankama!"

Píseň šaška (1985)

Nevím proč mi zhudebněný Shakespeare (překlad Antonín Přidal) připomíná Streets Of Laredo. Ale když Šlitr zhudebnil A proto odpouští má láska mému koni, hrál to Matuška s banjem jako „šlágr". A kdo byl ve zrekonstruovaném Shakespearově divadle Globe, uzná, že by William byl hvězdou country music.

Intuice ženy (2002/2003)

Ještě jeden šlágr má Merta v rukávu. Intuice mi říká, že by se to líbilo lidem, co mají rádi Hapku a jeho duety třeba pro Nohavicu a Janu Kirschner. To by mohl pouštět i Radiožurnál. Ale nebude, protože Merta je tam společně s Helenkou Vondráčkovou na seznamu zakázaných umělců. Janu Kirschner v tomto případě výborně zastupuje Sára Mertová.

Gerda (1988)

Námět na film: Merta jede na koncert do Budapešti (ne svůj), potká se tam s dívkou jménem Gerda a vrátí se domů. Prostě východoevropská verze Lelouchova Un homme et une femme. Archanděl Gabriel z textu bude nejspíš Peter Gabriel, pročež se ten příběh mohl odehrát na koncertě Amnesty International právě v létě 1988, kde vystoupila Tracy Chapman, Youssou N´Dour, Sting a Bruce Springsteen. Byl jsem tehdy zavřený v kasárnách a přečetl si o tom krásný článek v komunistickém tisku. Vůbec mě nenapadlo, že za rok a půl už budou všichni ti skvělí muzikanti jezdit k nám.

Milan Zeibert

Recenze

MERTOVA STUDIOVÁ PREMIÉRA S KAPELOU DOPADLA NA VÝBORNOU

 

Novinka Vladimíra Merty Ponorná řeka je nejen prvním písničkářovým studiovým albem po třiatřiceti letech, ale zároveň i první řadovou nahrávkou, na níž jej doprovází rocková skupina. Spoluhráče nalezl Merta mezi členy doprovodného tělesa Vladimíra Mišíka ETC…, jejich vklad pak písničkám, z nichž většinu posluchači již budou znát, dává zcela nový rozměr. Působí-li spojení písničkářů s kapelami často rozpačitě, Ponorná řeka je tou nejsvětlejší výjimkou.

Z edičních plánů vydavatelů ani z koncertních pódií Mertovo jméno nikdy nezmizelo. Přesto jej v uplynutých letech bylo slyšet spíše v souvislosti s reedicemi archivních nahrávek, hudbou k filmům anebo deskami zpěvačky Jany Lewitové. I výhled do budoucnosti slibuje další archivní návraty včetně reedice vynikajícího kompletu zhudebněné poezie Struny ve větru. Proto je nové - řadové a zároveň studiové - album takovou událostí.

Výběr spoluhráčů již tak překvapivý není: někteří dotvářeli mnohovrstevný zvuk Mertových desek již v minulosti, s dalšími písničkáře spojuje angažmá ve skupině Dobrá úroda. Ponorná řeka střídá písničky z repertoáru Dobré úrody s doposud (alespoň na řadových albech) nevydanými skladbami napříč Mertovou uměleckou dráhou. Vedle kousků více než třicetiletých stojí relativní - osm let staré - novinky.

Ponornou řeku charakterizoval její strůjce jako odstoupení od improvizace a příklon k detailněji prokresleným formám a konturám. Mertova hudební neukázněnost (tytéž písničky hraje pokaždé v odlišných aranžmá) se však promítla i zde. Album je živé, organické, bezprostřední, je výběrem různých verzí skupinových úprav týchž skladeb. Kapela za zády neznamená jednolitý výraz, naopak, deska se rozlévá do mnoha poloh. I v tomto široce rozkročeném výrazu ale písně neztrácejí nic z výpovědní hodnoty a naléhavosti; Vzdálené výstřely, písničkářova dobová reakce na události na náměstí Nebeského klidu, zneklidňuje i po letech.

Ponorná řeka stvrzuje, že mezi písničkáři, kteří se proslavili jako oponenti minulého režimu, má Merta výsadní postavení. Někdejší popularitu možná nedokázal využít jako někteří kolegové, umělecky i potřebou mezi příběhy a odlehčenými skladbami stále přinášet závažná sdělení však zůstává daleko před nimi.

Petr Frinta

Recenze

NAJDĚTE SI SVÉHO HRDINU...

 

Pohoda jako na albu Good Dog, Happy Man od Billa Frisella, říkal jsem si u prvního songu Černá známka, ale brzy jsem to zavrhl. Ve schopnosti improvizace a umění vytvořit bluesovou atmosféru života si navzájem nezadají.

Narozdíl od rozevlátého Merty je ale Frisell schopný ukázněné fúze prakticky s kýmkoli. A ke všemu vlastně ani nezpívá. Pro pětašedesátníka Mertu byla systematická spolupráce s větším ansámblem dlouhá léta vlastně trochu zapovězená - ani jedna strana na to patrně neměla nervy.

„Místo honoráře postačí přepravka s mým oblíbeným rýňákem a proplacení benzínu," takové bylo mé první osobní setkání s Mertou před devíti lety na tasovském festivalu. Přijel k nám i s mezzosopranistkou Janou Lewitovou a intimitu jejich vystoupení a klid, který celý set provázel, teď zuby nehty hledám na jeho čtvrté řadové desce. Autor ji natočil po neuvěřitelných třiatřiceti letech, po sériích převážně archivních nahrávek z koncertů. Ponorná řeka navazuje na album P.S. z konce sedmdesátých let a spoluprací s Mišíkovou kapelou jako by se Merta vrátil do 80. let, kdy vystupoval s rockovou sestavou Dobrá úroda a z níž i některé songy na desce pocházejí. Do doby, kdy národu odevzdal svou nejsilnější hudební a filozofickou tresť.

V kontextu starší tvorby vnímám Mertovo aktuální album přes unikátnost jeho propojení s bigbítovou kapelou jen jako jinou formu dnes tolik moderního retra - ovšem alespoň retra s intelektuálním přesahem a poselstvím. Nejvíce si užívám Mertova poetičtější témata: shakespearovskou Píseň šaška nebo Intuici ženy, v níž zpívá v duetu s dcerou a základní melodií připomíná Muchomůrky bílé od Mejly Hlavsy. Méně už jeho antikomunistické protestsongy, i když třeba z dvaadvacet let starých Vzdálených výstřelů o masakru na pekingském náměstí Nebeského klidu každého minimálně zamrazí.

Vždycky jsem tíhnul spíše k podivným umělcům, kteří se neberou příliš vážně - namátkou Koubek nebo Schmitzer - a už od dvanácti věrně miluju také Bratříčka od Karla Kryla. Síla jeho výpovědi se mnou tehdy pohnula až k úplné mánii, přestože mnoha významům jsem v tom osmaosmdesátém ještě nerozuměl. Mertova předrevoluční tvorba a zejména atmosféra jeho pokojového alba Svátky trpělivosti na mě dodnes působí podobně. Ponorná řeka je v tomto kontextu možná povedenou symbiózou stárnoucího písničkáře a hudebníků, kteří ke své vzájemné tvorbě přistupují s pokorou, ale navázat na stejnou sílu emocí se mi s ní už nepodařilo.

Co říci závěrem? Že „ďábel i zadarmo tvou duši odkoupí", jak Merta zpívá v titulní skladbě? Osobně navrhuju nezapomínat, ale o něco méně se ohlížet a soustředit se pozitivnějším směrem. Kalašnikov i střely dum-dum sice pořád „táhnou", ale třeba přístup profesora Philipa Zimbarda se mi líbí víc. Právě on před čtyřiceti lety na Stanfordově univerzitě uspořádal slavný vězeňský experiment a prokázal, jak snadno se v extrémních podmínkách stávají ze slušných lidí tyrani. A dnes? Poukazuje na to, že se málo věnujeme pozitivním příkladům a začal popularizovat hrdinství. Kolik hrdinů sami znáte?

Zdeněk Neusar

Recenze

FOLKOVÉ BÁSNE V ROCKOVOM ŠATE

 

Ostrieľaní rockoví harcovníci prejavili úctyhodnú folkovú empatiu. Výsledkom je výnimočný album.

Sú rockeri, ktorým záleží na kvalite spievaných textov, na tom, aby prinášali isté posolstvo. U niektorých z nich to zájde až tak ďaleko, že sa občas ocitnú v pozícii folkového speváka, len s akustickou gitarou, prípadne sa im za chrbtom dovtedy rocková kapela zmení na decentné sprievodné teleso.

 

Každého folkera to čaká

Ale pokoj si nedajú ani pesničkári. „Každého folkera to raz čaká, neodolá a skočí do rockových vôd," hovorí Vladimír Merta, ikona českej folkovej scény. Jemu sa to prihodilo nedávno a výsledkom je album Ponorná řeka (vyd. Galén), no nebol to celkom skok do neznámych vôd.

Už v sedemdesiatych rokoch s rockerom najlepšej povesti Vladimírom Mišíkom (áno, on je jedným z tých, ktorých sa bytostne týka úvod tohto textu) založili príležitostné združenie Čundrground a neskôr si Merta často zahral v rámci rockovej formácie Dobrá úroda, kde sa to hemžilo muzikantmi z Mišíkovej kapely Etc...

Až teraz sa však nezáväzné muzicírovanie a veselé koketovanie folku s bigbítom posunulo do novej polohy a Merta sa rozhodol vydať album s rockovou kapelou. Jej voľba nebola ťažká, od kamaráta Mišíka si „požičal" jeho Etc..., teda dôverne známych hudobníkov.

 

Vo víre spodných prúdov

Napriek tomu sa však cédečko nerodilo ľahko. V štúdiu nahrali základy vyše dvadsiatky Mertových piesní a rozišli sa s tým, že každý si svoje party dohrá doma sám. „Pesničky medzi nami poletovali ako splašené kačice, nápady sa vrstvili, mizli a zasa sa vracali ako spodné prúdy ponornej rieky," spomína Vladimír Merta.

Nakoniec vybral desať košatých skladieb (celková minutáž cédečka sa blíži k hodine) z rôznych období, ktoré s výnimkou Ponornej rieky nevyšli na žiadnom z jeho radových albumov. A hoci asi hlavným kritériom výberu bol výsledný tvar tej-ktorej nahrávky, album prináša pomerne charakteristický prierez bohatej Mertovej tvorby.

 

Prečo si vravia komunisti?

K tým novším patria napríklad snová Chelsea Hotel či Intuice ženy (prekrásny duet s dcérou Sárou), naopak najstaršou je Bye, bye, Miss Blanche z roku 1976.

V istom zmysle prelomovou piesňou je Ponorná řeka, jedna z prvých porevolučných, plná nádejí, otáznikov i rozpakov z nových politických pomerov („Tvé dítě pokleká, poprvé se dnes modlí, chystá se poponést nůši plnou tvých vin, vězeň a trýznitel, oběť a kat se výhodně shodli, ale ve zpovědnicích je cítit svítiplyn").

Len o niečo staršia je pieseň Vzdálené výstřely z leta 1989, reagujúca na krviprelievanie na pekinskom Námestí Nebeského pokoja, ktorá bola tvrdou protikomunistickou obžalobou („místa střetů se sice mění, ale rány vojáků jsou vždycky jisté, střílejí do svých vlastních dětí a říkají si bůhvíproč komunisté").

Za ňu už Mertu nestihli potrestať, no nepriamou spomienkou na jeho predošlé zákazy je aj jediná pieseň na albume, ktorú neotextoval on - Shakespearova Píseň šaška pochádza z čias, keď ako dištancovaný folker hľadal útočisko v zhudobňovaní „neškodných" básnikov.

 

Rock v službách folku

Čas, ktorý si všetci pri tvorbe albumu dopriali, umožnil nájsť kľúč k jeho hudobnej dramaturgii. Večný improvizátor Merta sa musel zriecť značného dielu absolútnej slobody, ktorú mu poskytuje sólové koncertovanie, za čo sa mu kapela odvďačila decentným subtílnym sprievodom.

Namiesto očakávaného či až obávaného tvrdého bigbítu, ktorý by prevalcoval básnické texty, ukázali rockoví matadori vzácnu folkovú empatiu, namiesto vlastných exhibícií ponúkli pestrú škálu komorného aranžmánu.

 

Obohatená definícia

Mertov bohatý repertoár dokazuje už niekoľko desaťročí svoju životaschopnosť v autorovom poeticko­drsnom speváckom výraze, sprevádzanom „len" jeho gitarovou virtuozitou. Nová tvár jeho piesňam nielenže nič neubrala na výpovednej sile, ale ukázala ich potenciál príťažlivo fungovať aj v rockovom šate.

Pre tých, čo potrebujú všetko, a teda aj folk či pesničkárstvo presne škatuľkovať, je dobré pripomenúť vetu klasika, že najlepšou definíciou folku sú jeho vlastné dejiny. A výnimočný album Ponorná řeka je ich neprehliadnuteľným obohatením.

Alexander Balogh

ZPĚT na detail knihy