Tuláci v zrcadlovém sále

Recenze

JAN JEŘÁBEK: TULÁCI V ZRCADLOVÉM SÁLE

Jméno Jana Jeřábka může být známé například příznivcům osmnáct let starého alba Buď moje slunce z dílny trojice Burian-Jeřábek-Janče. Jeřábkovo nové CD TULÁCI V ZRCADLOVÉM SÁLE (Galén, 2010, 43:52) snad přispěje k tomu, aby introvertní skladby osamělého písničkáře došly sluchu u širší veřejnosti. Už úvodní kus Odtékám (poprvé zazněl právě na výše zmíněné desce) nás s nekompromisností sobě vlastní vtáhne do trochu ponuré, ale zároveň smířlivě klidné atmosféry, která zůstává autorovou základní polohou, ať už popisuje procitající jaro či marleyovské posezení na náměstí. Jeřábek je zastáncem úsporného stylu, kde - jak se zpívá v titulní písni - v otázce je odpověď. Úsečná kytara evokuje (nedivte se tomu přirovnání!) Vladimíra Mišíka, ovšem poetika je výsostně nerocková. Popravdě není nejmenší šance, že by se z podobných dílek staly hity. Aneb, jak shrnul podstatu snažení svého kolegy Jan Burian: „Charakteristickým rysem Jeřábkovy osobnosti je jeho naprostá rezignace na kontakty se světem takzvaného showbyznysu. Nutno ovšem říci, že jde o nezájem oboustranný." Jaký div, že album skončilo v široce rozevřené náruči nakladatelství Galén, vytrvale narušujícího kompaktní bezpohlavnost českého hudebního (i knižního) trhu poezií Zbyňka Benýška, Jiřího Zycha, Bohdana Mikoláška či Zuzany Homolové. Jan Jeřábek je profesí grafolog a psychoterapeut, „psycholog, který se zabývá tajemstvím gest". A i když se nesluší prvoplánově odvozovat dílo od svého tvůrce, tentokrát jde jedno v ruce s druhým. Nahrávku orámovanou experimentálním zvukem Ireny a Vojtěcha Havlových lze vnímat z libovolných úhlů; vzorce jsou sice dané, ale stejně v nich zbývá dost prostoru pro velkou neznámou. V zrcadlovém sále se dá chodit donekonečna a člověk se zde každou chvíli cítí jinak malý

http://magazinuni.cz/hudba/recenze/jan-jerabek-tulaci-v-zrcadlovem-sale/#more-8838

Michal Bystrov

Recenze

PÍŠE NÁM GRAFOLOG, KTERÝ VIDÍ POD SLUPKY

Jméno Jana Jeřábka je dnes známější mezi adepty grafologie než mezi hudebním publikem. Přitom na začátku 90. let působily kapely, v nichž hrál, jako zjevení: hlavně kombinací dobrých písní se zvukem, který nijak nenavazoval na dosavadní českou „alternativu". Z těch dob zůstalo třeba výtečné album s Janem Burianem a Františkem Jančem Buď moje slunce, jehož zvuk by někoho rozčílil asi i dnes.

Psychoterapeut a grafolog Jeřábek teď po delší pauze vydává písňová pozorování, pro něž často platí „čas nám šuměl ve spáncích zpomaleným vodopádem". Je v nich ale i pronikavý, pro někoho možná riskantně vědoucí pohled psychologa, který ve vrstvách pod slupkou vidí, co by leckdo radši nechal nezjevené. „Tma zmizela ve tmě, mlha spolkla dým, jsi tak blízko, že tě nevidím": protipól energickému rytmu kytary tu tvoří barokní violy Ireny a Vojtěcha Havlových, jejichž figury se tu motají jako čas, který nemá jen jeden směr. Zařazovat pod žánrové visačky: terapie songem, indie koan, jungiánský folk!

Pavel Klusák

Recenze

SVĚTLO PŘED STISKNUTÍM SPOUŠTĚ

Galén, nakladatelství se specializací na lékařskou literaturu, podniká zásluhou svého šéfa Lubomíra Houdka stále další a další sondy do písničkářského folku. Po cenných knižních publikacích (historie Šafránu. několik knižních rozhovorů či sbírek textů), po reedicích zásadních alb Vladimíra Merty a Vlasty Třešňáka a po Třešňákově novince Němý suflér se dostalo na skromného a utajeného písničkáře Jana Jeřábka. Ten v minulosti koncertoval a natáčel například s Janem Burianem, Františkem Jančem nebo členy Majerových brzdových tabulek a jeho současná spolupráce s manželi Irenou a Vojtěchem Havlovými (violy da gamba, tibetské mísy, violoncello) je jen logickým pokračováním této pouti po neprošlapaných cestách českého folku. Jeřábkovy texty, v kontrastu k monotónnímu zpěvu, jsou často šokující: popisují absurdní situace („Seděla v koupelně / (...) / A náhle si všimla / že i ona sama odtéká"), spojují nespojitelné vrstvy jazyka („Na porážkové lince / spím tichoulince"), líčí svět černější než si dokážeme představit („Tma mizela ve tmě / mlha spolkla dým"). Končí-li Ivan Hartmann svuj sleeve-note větou „Zastřelte se prosím", pouze to ve vás posílí nutkavý pocit, který do vašeho mozku nenápadně vlévají Havlovi smýkáním smyčců. Před stisknutím spouště však doporučuji doposlechnout album do konce. V závěru bonusové písně Ta chodba vás totiž čeká „ostré světlo". Tma končí, důvody k přemýšlení zůstávají. A díky nim je život zajímavý.

Milan Tesař

Recenze

ZENOVÉ ZRCADLENÍ

Grafolog, psychoterapeut, ale z našeho pohledu hlavně písničkář a básník Jan Jeřábek rozhodně netrpí nadprodukcí. Od předchozího alba k vydání novinky uběhlo dlouhých devět let. Což znamená, že pro naprostou většinu posluchačů jde o jméno prakticky nové. Své síly na něm spojil s manželi Havlovými, kteří jeho kytaru doplnili především o své základní nástroje violy de gamba, tedy v současné době málo používané nástroje, hrající výše než violoncello, ale držené podobně mezi koleny. Vojtěch občas přidal violoncello, Irena tibetské mísy. Tím je výčet nástrojů vyčerpán, zejména zde nečekejte nějaké bůhvíkde nasamplované zvuky a ruchy, i když po poslechu možná budete mít pocit, že jste něco podobného slyšeli. Je to tím, že Havlovi s nástroji experimentují, hrají na ně i dost neklasicky, a také tím, že zvukař Ondřej Ježek sejmul zvuk tak, že je slyšet naprosto vše. Vyplatí se pustit si album přes pořádné bedny i kvalitní sluchátka.

Autorem všech písní i textů a zpěvákem je Jan Jeřábek. Název alba je i názvem jedné z osmi písní. Připomněl mi starého dobrého Platona, podle nějž vidíme jen stíny, jen nedokonalý obraz reality. Jeřábek hovoří o tom, že svět vidíme jakoby přes tisíce zrcadel z různých úhlů, takže si jej skládáme (a vykládáme) různě. A nejen svět, ale sami sebe vidíme rozbitě a naše duše si nás skládá různě a zmateně ze světel, tmy a mlhy.

Podobně nejednoznačné jsou vlastně všechny texty alba. Co do počtu slov málomluvné, popisující vlastně obyčejné věci, ale jejich prostřednictvím jdou mnohem hlouběji. V úvodní písni Odtékám sedí mladá žena na vaně a sleduje odtékající vodu a uvědomí si v jasnozřivém pocitu prozření skutečnost naformulovanou do prostého sdělení. Odtékám. I já odtékám v tomto čase, mizím. ,,Zatajil se jí dech / pak ještě jednou / a tenký hlas v ní / si začal zpívat // Odtékám a nevím kam / jenom si tak odtékám..." A které zrcadlo to zobrazuje? Je to příběh zmoudření, nebo příběh uvědomění si beznaděje? A má-li v rukou lesklé nůžky, není v tom i ponouknutí k sebevraždě nebo jen symbol, jak se sami od sebe odstřihujeme?

Verše v některých písních se až hypnoticky opakují, a stejně magicky či hypnoticky vyznívá i hudba Havlových. Na albu ve sleevenote hovoří Ivan Hoffman o svých pocitech z alba takto:

„Deska Tuláci v zrcadlovém sále připomíná podvečerní procházku po (třeba) baltském pobřeží. Člověk kráčí volně, osamocen, boří se do písku a v jeho nitru víří obrazy o lidských věcech. A kolem něj ve zvucích viol sviští vítr, skřehotají ptáci, šumí vlny, šustí borové háje."

Je to tak výstižný popis, že je nejjednodušší jej prostě ocitovat.

Na albu najdete osm písní, většinou poměrně dlouhých (titulní má přes sedm minut, tři další přes pět) a závěrečnou meditativní (či psychoterapeutickou) písničku bez doprovodu, jakoby vyslovenou mimoděk. Texty mají většinou, pod deset řádků. Úplně jim to stačí. Jeřábek je interpretuje s pečlivou výslovností, jaksi naléhavě, ale přitom bez pojmenovatelné emoce v hlase. V bookletu najdeme i jejich překlady do angličtiny, protože bez nich by byl posluchač ochuzen o to základní. Jedinou výtku mám, a to že nejsou do angličtiny přeloženy i názvy písní.

Album je vypraveno jako digipack, světle fialově laděné, což je možná jen jedna z barev v zrcadlovém sále.

Pavel Klusák v Lidovkách navrhnul pro CD visačky: „terapie songem, indie koan, jungiánský folk!" K tomu dodejme, že kóany jsou krátké iracionální příběhy, které obsahují nelogickou „hádanku". Jsou zadávány mnichům, studentům zenu, jako předmět celodenní meditace. Řešení takového kóanu může zabrat i několik let a nastane teprve tehdy, když žák pochopí jisté principy a dosáhne určité duchovní úrovně. Když se tomu tak stane, řešení kóanu je „nad Slunce jasné". Nemyslím. že Jeřábek nám klade hádanky. Klade je sám sobě a podává nám zprávu o mezistavu, ke kterému došel. A zve nás k přemítání, snění a vnímání. Když už dokázali na stejnou strunu naladit se Havlovi, je naše cesta o kousek lehčí.

Jiří Moravský Brabec