Když píseň tluče křídly do oken

Recenze

PROČ AINOVÉ ZABÍJEJÍ MEDVĚDY

Pod poetickým názvem Když píseň tluče křídly do oken se skrývá kniha šestnácti poutavých příběhů, jež spojuje hudba, kterou si všichni uvykli označovat jako world music.

Porce pestrých životních osudů může snadno oslovit i ty, kteří zmiňované interprety vůbec neposlouchají. Skrývá v sobě zvláštní paradox - na jedné straně zavádí mezi lidi a do míst, která v dnešním technokratickém a uspěchaném světě působí až nepatřičně svými hodnotami, jimiž se vrací ke kořenům i předky prověřeným a občas zapomínaným pravdám a zkušenostem. Na straně druhé pak nabízí praktickou ukázku výhod a pozitivních dopadů globalizace. V době, kdy slovo „multikulturní" získává od některých spoluobčanů nálepku nadávky a čehosi odpudivého, rozhodně povzbudivé čtení.

Jak píše v předmluvě autor Jiří Moravčík, vedle Petra Dorůžky snad nejfundovanější osoba, která se tématem u nás zabývá, pojem world music neoznačuje konkrétní a jasně definovatelný hudební žánr, ale je jakýmsi souhrnným označením pro projevy mnoha kultur, jejich prolínání a vzájemné ovlivňování. Demonstruje to právě na profilech šestnácti víceméně náhodně vybraných interpretů. Jasně jimi dokumentuje, že šíře vlivů či vyjadřovacích prostředků je na tomto poli prakticky neomezená.

Sahara i ledový sever

Skutečnost, proč je kniha velmi čtivá a zdařile se vyhýbá schematičnosti, pramení právě z faktu, že nejde o suchopárnou encyklopedii umělců, ale v prvé řadě o jejich životní příběhy. Takové, které postrádají černobílé vidění i automatické šťastné konce. Výběr je navíc pojatý pestře tak, že zachycuje interprety z nejrůznějších lokalit světa.

Záměrně tak čtenář přeskakuje z horké Sahary za tradicemi japonských Ainů, zabíjejících i dnes rituálně medvědy, a odtud zas například k magickým obřadům severských šamanů či vysvětlení, jaký je rozdíl mezi pojmy Sámiland a Laponsko, označujícími stejné území. Životní historky každého, o kom je zde řeč, by navíc s přehledem vydaly na scénář celovečerního filmu.

Všichni, koho si autor pro svou knihu vybral, jsou bez ohledu na popularitu mimo komunitu word music nadšenců skutečnými osobnostmi. To, že kromě pro běžné posluchače neznámých jmen tu figurují i ti, jejichž význam na světové hudební scéně je neoddiskutovatelný (namátkou Mari Boine, Portugalka Maríza či afričtí Tinariwen), je už jen pouhým bonusem.

Životní story jednotlivých hudebníků jsou vylíčeny plasticky, proložené úryvky rozhovorů i neuvěřitelným kvantem informací. Splňují tak do puntíku to, co se nejspíš od podobných knih primárně očekává - že čtenáře navnadí, a ten se začne pídit po nahrávkách.

Svět v barvách

Vedle barvitého vylíčení životních osudů - ve kterých šlo často o život, a připomínají tak historky mnohých disidentů, i autentických rozhovorů, prozrazujících autorovo nadšení a osobní zaujetí tématem - text skvěle doplňují mimořádné fotografie Yvetty Stránské a Ivana Prokopa.

Antonín Kocábek

Recenze

VŠECHNO, CO JSTE CHTĚLI VĚDĚT O WORLD MUSIC, ALE BÁLI JSTE SE ZEPTAT

Kdo má rád world music a chce se ponořit do neobyčejných životních osudů slavných osobností z této čím dál oblíbenější hudební oblasti, nesmí minout novou knihu Když píseň tluče křídly do oken předního publicisty Jiřího Moravčíka.

Kniha nabízí šestnáct portrétů vycházejících z původních rozhovorů s umělci z celého světa - příběh portugalské zpěvačky Marizy se například proplétá s historií stylu fado, Mari Boine poodkryje tajemství severských šamanů, Oki Kano popíše rituální medvědí zabíjačku, Faiz Ali Faiz čtenáře zavede do súfistických svatyň Pákistánu, Bonga zavzpomíná na časy, kdy utíkal před tajnou policií, a Emmanuel Jal před smrtí, které se během bojů jen tak tak vyhnuli také členové tuarežské skupiny Tinariwen.

S Yasmin Levy se vrátíme do středověké říše Al-Andalus, Lila Downs představí kulturu mexických Indiánů, Susheela Raman způsob, jak nakrmit krokodýly a malijská bluesová dvojice Amadou & Mariam nabídne recept na věčnou lásku. „Je to šestnáct důkazů, že současná hudba nepostrádá silné příběhy odvíjející se na pozadí historických událostí. Jde o lidi, kteří považují v nejednom případě hudbu za způsob ochrany vlastní existence," vysvětluje Jiří Moravčík. Příběhy doplňují originální fotografie Yvetty Stránské a Ivana Prokopa.

„Nic z nebe nespadlo. Ani world music, hudba bez hranic. Existovala tu už dávno, minimálně od chvíle, kdy o sebe lovci mamutů do rytmu křísli dvěma kameny. Snad jen, že zní docela jinak než běžná evropská popmusic a v hitparádách po ní budete pátrat marně," uzavírá Jiří Moravčík. Kniha vyšla u nakladatelství Galén, kde si ji lze také za zvýhodněnou cenu objednat. Více informací na www.world-music.cz a www.galen.cz.

Lidovky.cz

Recenze

JIŘÍ MORAVČÍK: „ROZHOVOR JE SOUČÁSTÍ PŘÍBĚHU"

Jiří Moravčík, hudební publicista zabývající se world music (mimo jiné pravidelný spolupracovník FOLK & COUNTRY), vytvořil společně s fotografy Ivanem Prokopem a Yvettou Stránskou krásnou knihu Když píseň tluče křídly do oken s podtitulem Šestnáct příběhů z world music.

ROCKOVÁ HUDBA JE VYSÁTÁ Z MINULA...

Jirko, ty často zdůrazňuješ, že píšeš příběhy. Proč je to pro tebe tak důležité?

Hudbu poslouchám bezmála čtyřicet let a píšu o ní čtvrt století. Neustále na volné noze, tudíž vždycky o tom, o čem jsem psát chtěl a chci. Začal jsem s portréty King Crimson, Petera Gabriela, Laurie Anderson a zajímaly mě především souvislosti, věci a inspirace okolo jejich hudby, což se mi později vyplatilo. Na začátku 90. let, kdy nebylo v rocku málem co poslouchat, natož o čemkoliv psát - dokonce jsem vážně uvažoval, že toho úplně nechám -, jsem díky Petru Dorůžkovi objevil world music. Hudbu, o níž se muselo psát docela jinak, protože ji v Česku nikdo neznal. Nešlo třeba začít: Bassekou Kouyate, hráč na loutnu ngoni z Mali. Když už si někdo Mali našel na mapě, neměl pro změnu tušení, co to je ngoni. Fotky žádné, natož informace. Polovinu recenzí nebo článků zabralo vysvětlování. A upřímně, takové psaní pro mě představovalo a dodnes představuje lákavé studium, několikadenní listování zahraničními magazíny, knihami, dnes internetem a osobními setkáními. No a když už člověk všemu tomu naprosto neznámému přijde na kobylku, tuší, o co jde, bylo by věčnou škodou z toho použít jen pár vět. Takže proto příběhy, ve kterých o daného muzikanta nebo úspěšnost alba ani tolik často nejde. Natolik je historie a kultura jeho národa fascinující.

V rockové hudbě takové příběhy nenacházíš?

Už dvacet let se jí nevěnuji. Tedy té západní, mainstreamové, hitparádové. Většina z toho, co se ke mně dostane, je naprosto neposlouchatelné a nezřídka pouze vysáté z minula. Výjimky samozřejmě existují, ale moc jich není. Na druhou stranu nikomu takovou hudbu a nadšení pro ni neberu. Spíš se jen divím, jak málo někomu stačí. A hlavně nezávidím lidem, kteří o ní píší, protože většinou není o čem. A to pak souvisí se stavem dnešní hudební publicistiky, kdy mladí publicisté ruku v ruce s bombastickou firemní reklamou, kterou v podstatě opisují, dokáží veřejnosti vnutit názor, že to, co kolem nás z valné části zní, všechna ta od běžného života odtržená povrchnost, představuje pomyslný hudební vrchol a naopak zmíněný Bassekou Kouyate víceméně návrat na stromy. Mimochodem časopisů ochotných tyto příběhy otisknout, protože je čtou lidé, pro které není hudba pouhou taneční kratochvílí nebo kulisou, zas tolik není. A když mě tedy Michal Jupp Konečný před lety oslovil, udělalo mi to opravdu radost. Stejně tak když svolil, abych některé z příběhů použil v nové knížce.

Její podstatná část je psaná formou rozhovorů. Příběhy tedy vyprávějí sami jejich protagonisté. Proč ses rozhodl pro tuto formu?

Musím to malinko upřesnit. V knize sice najdeš rozhovory, ale my je vedeme s tím, že na začátku už základní příběh známe a pouze si jej od těch umělců necháváme dovysvětlit. Rozhovor je tedy součástí příběhu, který je už daný. Ptáme se na detaily, které my a většina ostatních Evropanů neznáme a které doplňují ten příběh, který sám už je napsaný. Nedokážu si představit, že bych se Yasmin Levy, Elizy Carthy nebo Oki Kana zeptal na to, kolik vydali desek a jak začínala jejich hudební kariéra. Nedělal jsem to ani v minulosti s Laurií Anderson, to můžu zůstat doma u internetu. Chvíli se vyptávám já, chvíli oni a manažeři z toho mají mžitky. Například s Portugalkou Marizou jsme si před jejím koncertem namísto plánovaných patnácti minut povídali skoro hodinu. Mě na tom těší i jiná věc: nezřídka se s těmi lidmi tak nějak sblížíme a když se pak za čas někde v Evropě potkáme, nemáme problém se k sobě hlásit a obejmout se. Protože se svou angličtinou bych na výstavu zrovna nemohl, už léta rozhovory připravuji s Michalem Černým, který do nich coby výsostný filosofující antikomunista zanáší nečekané, kupodivu často pro obě strany pochopitelné a humorné vsuvky. Takoví angličtí Oysterband z něho byli málem na větvi, když vyprávění o jejich levičáctví z 80. let, kdy se kolem nás tyčil ostnatý drát a oni zatím koncertovali pro tamní komunisty, usekl slovy: „Není nad to mít komunistické ideje a v ruce držet britský pas." Řvali smíchy, pochopili to.

V AFRICKÉ HUDBĚ SLYŠÍM ZÁKLADY POP MUSIC...

Měl jsi při tvorbě knihy nějaký klíč pro výběr příběhů?

Ne. Vycházel jsem hlavně ze subjektivního pocitu, že zrovna tyhle by si měli lidé přečíst. Některé z muzikantů už jistě znali, ale o to víc se nabízela příležitost lidem přiblížit jejich životní osudy a kulturu, z níž vyšli. Vysvětlit, že když Sámku Mari Boine nazveš Laponkou, docela ji tím naštveš. Nebo že ani Inuité si zrovna dvakrát nepotrpí na označení Eskymáci. A vůbec jak všechna ta hudba úzce provázaná s historií lidstva a zrodem západní civilizace zní dodnes sexy. Některé často až stovky let staré skladby totiž nedoznaly takřka žádných změn a přitom mají takovou sílu a vztah k současnosti, až z toho jde hlava kolem. To mě naprosto fascinuje a nemůže se mi pak nikdo divit, že právě této hudbě dávám přednost. Má za sebou strašlivě silné, často velmi kruté příběhy, a to mě k ní přitahuje.

Nejvíce pozornosti v knize věnuješ Mali, které je zastoupeno třemi umělci (Oumou Sangaré, Tinariwen, Amadou & Mariam). Proč?

Africkou hudbu a konkrétně západní Afriku obdivuji. Slyším v ní základy veškeré pop music. A přestože jsem Africe věnoval předchozí knížku V tlamě afrického krokodýla, nedalo mi to ani tentokrát. Ta hudba má doslova magickou sílu, alespoň tak to vnímám já. O její historii, staré jak lidstvo samo, ani nemluvě.

V knize se věnuješ především interpretům, kteří nedávno koncertovali v Česku. Je to záměr?

Jistě, má to svou logiku. Ve většině případů totiž došlo k nepříjemné situaci: nebylo vyprodáno, často bylo poloprázdno. A já na těch koncertech přemýšlel proč a vyšlo mi z toho, že kdyby lidé znali příběh té hudby a tím i velikost dotyčných muzikantů a zpěváků, přišlo by jich víc. Několikrát, třebas s Tinariwen, se to navíc potvrdilo. Takže až napříště dorazí Yasmin Levy, Lila Downs nebo Oumou Sangaré, nebudou snad sály k uzoufání poloprázdné, ale naopak praskat ve švech. Nejsem naivní, abych věřil tomu, že články o nich si přečtu v běžných hudebních časopisech nebo že denní tisk otiskne víc než tři řádky o jakémsi etnickém hudebníkovi z Tramtárie, ale v každém případě by nás tam mohlo být víc. V knížce mimochodem děkuji organizátorům takových akcí, jako jsou Colours of Ostrava, Folkové prázdniny v Náměšti nad Oslavou nebo Respect. Lidé jako Zlata Holušová, Michal Schmidt nebo Borek Holeček už léta riskují své jméno a peníze, ale stále s nezměrným úsilím pokračují v tom, že k nám tuto hudbu vozí a představují ji lidem. Já jsem je chtěl podpořit tím, že jsem do knihy zařadil příběhy, které se sice odehrávají daleko, ale jejichž vyprávění a koncertní provedení proběhlo v Česku.

SEDÍŠ A SOTVA ŠEPTÁŠ OTÁZKY...

Se kterým z interpretů se ti hovořilo nejpříjemněji?

To nedokážu říct, protože jsou to všechno úžasní lidé. A bývají velice poctěni tím, že se o jejich kulturu a životy někdo zajímá. Ale vyzdvihnout by se určitě dal příběh Mariem Hassan ze Západní Sahary, příslušnice nešťastného národa, který už 40 let přežívá v Alžírsku v uprchlických táborech, protože jejich zemi ukradli Maročané. Její příběh - ať už v rovině osobní nebo celonárodní - byl velice smutný. A přitom byla v hlase té ženy cítit naděje, že všechno snad dopadne dobře. Nehledě na to, že jsem s ní mluvil jen pár měsíců po tom, co se snad vyléčila z rakoviny. To pak před ní sedíš a sotva šeptáš otázky. Je to nesmírně silná žena. A jen těžko na to setkání kdy zapomenu. Podobně na okamžik, když si Hasna El Becharia z Alžíru, další ženská, z níž vyzařuje cosi nepopsatelného, v Náměšti sama od sebe posadila na klín fotografku Yvettu a hladila ji ruku. Stál jsem tam jako opařený a docházelo mi, že Hasna musela bezpochyby tušit, že ji Yvetta zbožňuje a nesmírně obdivuje. Mimochodem s oběma fotografy, tedy s Yvettou a Ivanem, spolu jezdíme už léta a já si dnes nedokážu představit, že by mé články doprovázely fotografie od někoho jiného. Nejenže jsme toho hodně společně prožili, ostatně s Yvett sdílíme už léta společnou domácnost, ale jde také o to, že tu hudbu také oni mají rádi a tuší, jak ji fotografovat. Ivan je také vynikající grafik, což potvrdil v této knížce. Jsou to moje fotografická zlatíčka.

Předpokládám, že máš spoustu materiálu na další knihu. Kdy se jí dočkáme?

My jsme rádi, že pan doktor Houdek z nakladatelství Galén knihu vydal a přistoupil na naše přání, aby obsahovala barevné fotografie a aby jí mohl Ivan Prokop vtisknout takovou grafickou tvář, jakou jsme chtěli. Teď však musíme s panem nakladatelem čekat, jaký bude o knihu zájem, a podle toho se rozhodneme, zda v práci pokračovat. Připraveni jsme všichni, ale důležitý je čtenářský zájem.

Kromě knihy si spoustu příběhů můžeme přečíst i na vašich internetových stránkách www.world-music.cz. Co tam najdeme?

S Yvett a Ivanem se už léta snažíme na našich webových stránkách přistupovat k potenciálním zájemcům o tuto hudbu spíš z informačního hlediska. Ale jsou tam samozřejmě i ty příběhy, dále je tam kolem 1300 recenzí, informace o nástrojích, kontakty na festivaly, na knihy, na časopisy. Naším cílem není prezentovat nás tři, ale představit tu hudbu. Web má docela dobrou odezvu a my v tom chceme určitě pokračovat. A ještě letos dostane novou grafickou podobu, takže se toho zase hodně změní.

Milan Tesař (Radio Proglas)

Recenze

KDYŽ PÍSEŇ TLUČE KŘÍDLY DO OKEN, ZDALEKA NE KAŽDÝ JI CHCE SLYŠET

Knížka Když píseň tluče křídly do oken s podtitulem Šestnáct příběhů z world music je jednou z těch, které nedostaly svůj název pro nic za nic. Pojednává totiž o osudech, jež musejí na naše okna opravdu silně zabušit, abychom si jich vůbec všimli. Nová publikace experta na hudbu jiných národů Jiřího Moravčíka je hlavně o lidech a až pak o tom, co zpívají. Jedno ale souvisí s druhým, a bez základního povědomí o dějinné i současné kalvárii Sámiů, Saharawinců či Ainů nelze pochopit smysl jejich výjimečných písní.

Na první pohled působí Moravčíkovy rozhovory s bardy, krysaři, šamany a čarodějkami z oblastí, které spousta z nás ani neumí ukázat na mapě, hodně exoticky. Ve skutečnosti ale mnohé z těchto tiše zářících hvězd patří k miláčkům tuzemského publika. Například sámijská zpěvačka Mari Boine, jejíž hudební oslava severské přírody letos v listopadu povýší Kulturní centrum Vltavská na obřadní síň. Anebo Tinariwen, saharští bojovníci, zacházející stejně dobře s elektrickou kytarou i kalašnikovem. Za necelý měsíc tyto legendy „pouštního blues" zahrají v klubu Roxy.

Kde média selhávají

Řeknete-li Sámiovi, že je Laponec, dostanete zřejmě přes ústa. Předci dnešních Skandinávců chtěli menšinu, postupně vytlačenou k polárnímu kruhu, tímto označením zesměšnit (Lapland neboli Laponsko rovná se Hadrákov). Upírali jí právo na vlastní řeč a kulturu, pálili její bubny i upalovali i živé lidi. S podobným jemnocitem zacházeli Japonci se starobylým národem Ainů z ostrova Hokkaidó. Dodnes nechtějí slyšet nic o vědeckém názoru, že japonští samurajové mají ainské geny.

Člověku běhá mráz po zádech z pomyšlení, nad čím vším současná média zavírají oči. Nezbývá než poslouchat alba a chodit na koncerty, třeba zpěvačky Mariem Hassan ze Západní Sahary, jejíž písně jsou jedním z mála svědectví o zoufalém přežívání pouštního národa Saharawinců v uprchlických táborech na jihu Alžíru. „Ďábel je už dávno starý, unavený kretén," cituje Jiří Moravčík s povzdechem básníka Ivana Diviše. „Jeho funkci převzal člověk, jeho nejučenlivější a dosud velmi svěží učeň."

Michal Bystrov