Ženy, muži a jiné básně

Recenze

Kluci ze třídy si vzali své matky

Písničkář Jan Burian vydal knihu básní, která se váže k jeho albům Dívčí válka a Muži jsou křehcí. V básni Kluci z naší třídy Jan Burian píše: »Všichni kluci z naší třídy/ Si vzali svoje matky«. A hned z tohoto dvojverší lze odvodit základní půdorys, na němž se odehrávají téměř všechny příběhy nyní vydané knihy Ženy, muži a jiné básně.

Jan Burian (1952) přede dvěma roky vydal dvojalbum Dívčí válka, na němž písně nazpíval jak on sám, tak různé interpretky. Na loňském albu Muži jsou křehcí se pak pražský písničkář »vyváženě« věnoval zbývající polovině lidstva. Texty těchto písní se nyní objevují i v knize, a to jako »básně«. Na první pohled to může vypadat jako umíněná snaha.

Texty-básně Jana Buriana - kterého lze nyní vídat v pořadu ČT s názvem Burianův den žen či jako moderátora slavnostních předání knižních cen Magnesia Litera - ale opravdu uspějí i samy o sobě, tedy bez hudby. Jejich autor je přitom píše-zpívá pro to, že chce něco říci, či aby něco řekl, což je sice konstatování na první pohled banální, na druhou stranu v kontextu současné české hudební tvorby stojí za zdůraznění. Možná k tomuto výsledku přispěl i fakt, že Jan Burian se v minulosti věnoval zhudebňování poezie, např. básní Fráni Šrámka, Konstantina Biebla či Františka Halase.

Nikomu o tom ani muk

Úvod knihy je věnován ženám. Holky chtějí mít muže, chtějí mít děti, to by je snad učinilo šťastné. Jenže je to potom opravdu tak? »Lenka tančí na jídelním stole/ Mezi polévkou a hlavním jídlem/ Děti jsou ve svém světě/ Manžel je ve svém světě/ Hlasatelka uvádí soutěž// Jen kočka na vteřinu poplašeně vzhlédne/ Zvedne se a zase si lehne«.

Lenka už tedy má »své jisté«, na rozdíl od Kateřiny: »Kateřina se někam chystá/ (Nikomu o tom ani muk)/ Pořád si nějak není jistá/ Jak se to stane a kdy to bude// Sedává v křesle za rozbřesku/ (Nikomu o tom ani muk)/ Poslouchá obehranou desku/ A slyší z dálky/ z války/ hluk...« A pak je tu také Alice, která se zas nemůže rozhodnout mezi dvěma milenci, třeba ale nakonec nechce ani jednoho...

Jindy zas Jan Burian zahraje na lehčí, humornou strunu, třeba v textu o Květině kuchařském umění: »Kdo od ní někdy ochutná kapra načerno/ Odejde od rodiny«. Toto dvojverší lze přejít letmým pousmáním - ale také může odstartovat seriál představ o tom, co omámeného strávníka s mastnou pusou čeká, jestliže svou rodinu opustí...

A zatímco ženy chtějí od mužů snubní prsten, děti, sex, péči a bůhví co ještě, muži chtějí od žen sex, knedlíky, péči a bůhví co ještě... Každý chce trochu něco jiného, každý, když mluví o lásce, tím myslí něco odlišného.

Kde jsou normální kluci?

Vznikají tak vztahy, které nelze vnímat jako souznění ani v nadsázce, spíše se podobají směšně vážnému dohadování se o pravidlech na pionýrském táboře... A navíc tu jsou zmíněné matky, u nichž mnoho dnešních mužů staromládenecky setrvává: »Všechny ženy kluků z naší třídy, mami/ Zůstaly samy«.

Stojí tedy za nepřílišnou mužskou ochotou reprodukce jejich pohodlnost, nebo úvaha, totiž že nechtějí na svět přivádět další holčičky, které se budou užírat v osamění - v marném čekání na prince, jehož vlastnosti nemají s realitou nic společného? A další chlapečky, kteří budou i po třicítce usrkávat kakao v mámině kuchyni?

Humorně vyznívající verše Jana Buriana tak civilním jazykem nanášejí velmi frekventovaný problém současného demokratického světa. Jako by komfort plodil nepřizpůsobivost a jako by se ve vztazích odrážel i chladný obchodnický kalkul. Je to divný svět, v němž normální jsou outsidery: »Normální filmy - to jsou pro ni muka/ Někdo se normálně baví a ona přitom usne/ Nemůže potkat normálního kluka/ Normální chování jí často nepřipadá vkusné«.

Ondřej Horák

Recenze

Ženy a muži v zrcadle Jana Buriana

Loni a předloni natočil známý písničkář, ale též fejetonista, autor cestopisných črt a televizní moderátor Jan Burian (1952) dvě tematicky provázaná alba: Muži jsou křehcí a Dívčí válka. Před několika týdny se rozhodl přesadit jejich textovou část do nových souvislostí - a svoji zpívanou poezii publikoval jako básnickou sbírku. Bonusem knihy s titulem Muži, ženy a jiné básně se stalo čtrnáct textů z autorova staršího alba Zrcadlo (2002).

První část věnoval Burian ženám a dívkám. V básních civilního výrazu, plynoucích jako mírně ironické, skoro modelové příběhy, rozevřel vějíř různých ženských typů: od Magdalény, která »se cítí osamělá«, přes Alici, jež »má dva milence«, ke Štěpánce zapřažené ve věčném kole rodinných stereotypů.

V Burianově galerii se tak čtenář setkává se ženami odevzdanými a skleslými, sevřenými v klepetech tradičních předsudků a společenských nároků, ale také s těmi, kterým se »normální chování« občas vzpříčí v krku a rády svému osudu na moment utečou, i kdyby jenom do vlastního snění. Autor stojí zřejmě po jejich boku - k jejich protějškům, mužům, těm »supermanům«, kteří »umírají náhle / a trochu trapně«, je daleko skeptičtější a nemilosrdnější.

V druhé části knížky se to jen hemží ironickými portréty dobyvatelů vesmíru, svůdníků a podvodníků, soutěživých borců, kteří »popíjejí riskantní nápoje« a »spí s nejsilnějšími motorkami«.

Trpitelé a mesiáši

Burian však skicuje také odvrácenou tvář mužského světa a podává čtenáři příběhy o Láďovi, který »občas nosí podprsenku«, o mužích závislých na svých matkách, o mesiášských typech nebo těch, kteří mají »jemnou a citlivou duši«. Pro své panoptikum i tentokrát volí formu vyprávění ve verších, rytmizovaného a rýmovaného podle chuti, kterým se jen výjimečně mihne výrazný básnický obraz či metafora. Ty se zazrcadlí až v závěrečném oddílu, který je celkově intimnější, fantazijnější a nezávazně hravé nálady.

Těžko říct, jsou-li texty Jana Buriana básněmi, anebo podržely-li si i v tištěné verzi rysy zpívané poezie. Leckdy jim hudební složka přidá, rozvine je a zastře to, co na papíře může zavánět laciností nebo banalitou. Na druhé straně některé kusy vyžadují komorní atmosféru, dostatek místa i času pro své plné vyznění a doznívání. Ale třebas právě tahle nejednoznačnost je sama odpovědí a lákadlem pro čtenáře…

Radim Kopáč