Struny ve větru

Recenze

ADVENT S VŮNÍ ŠAFRÁNU

Štědrá předvánoční nadílka a zpráva o jednom dobrém vkusu

Letošní vánoční trh nabízí kromě obvyklé záplavy popových příšerností také několik lahůdek z kuchyně nejlepších českých písničkářů. Hutka, Merta, Kryl a další se díky archivním záznamům opět scházejí na pomyslném „koncertě pro všechny slušný lidi".

Vladimír Merta, jenž má nejen právo řadit se mezi opravdové „básníky s kytarou", ale také má statut jednoho z nejlepších folk-bluesových instrumentalistů, se v poslední době dočkal satisfakce i co do množství vydaných nosičů. Po řadě hubených let konečně spatřily světlo světa projekty, které musel dotáhnout do konce už kvůli svým věrným fandům. Od chvíle, kdy se skupinou ETC... natočil nové studiové album Ponorná řeka, uplynulo teprve pár měsíců, a už je tu další podstatná nálož Mertovy poetiky - tentokrát obohacená o uhrančivý zvuk houslí klasika tuzemského bigbítu Jana Hrubého.

Na dvojalbu Včerejší vydání je nahrávka společného koncertu těchto dvou samorostů, který se uskutečnil někdy před pětatřiceti lety v Gottwaldově čili Zlíně, dána do kontrastu se současným záznamem vystoupení Merty a Hrubého na zámku v Dobřichovicích. Písničkář v roce 2011 už, pravda, nehraje tak rychle jako zamlada, kdy si vyloženě vychutnával „cigánský drajv" skladby K pětadvaceti nebo zurčící riff donovanovské melodie Chtít chytit vítr. Díky zestárlému hlasu však získal charisma, bez nějž by kupříkladu krásná balada Intuice ženy nebyla ani poloviční.

Z trochu jiného soudku je poezie obsažená na dalším dvojalbu, pojmenovaném po sbírce Josefa Hory Struny ve větru. Vladimír Merta a zhudebňování básníků, to jde dohromady mnohem lépe než třeba u Vladimíra Veita, ačkoliv jejich přístup je vlastně podobný. Jenomže Mertova hudební imaginace a schopnost improvizace zřejmě dokáže zahladit to, co veitovská strohost pouze bolestně vypíchne: totiž fakt, že jde - alespoň z vnějšího pohledu - o víceméně nahodilou záležitost, okamžitý melodický nápad. Vladimír Merta v průvodním slovu doslova říká, že si v tom šedivém období normalizace přezpíval „jednou dvakrát první verše básně, pustil revoxe a napodruhé přímo nahrál celou báseň". Výsledek po sobě zásadně nekontroloval - příprava tohoto CD pro něj tudíž mohla být docela dobrodružným návratem v čase.

Ztracené klenoty

Do kontextu celé silné generace českých písničkářů, vycházejících z uvolněné atmosféry šedesátých let, se Merta dostává na dvoudiskové reedici archivních nahrávek volného sdružení Šafrán, v němž vedle něj působili především Jaroslav Hutka, Vlastimil Třešňák, Dáša Voňková a jako jakýsi odlehčující protipól i nenapodobitelný Petr Lutka. Právě tato pětice byla zachycena na kultovním albu, jehož dvacetitisícový náklad putoval roku 1977 do stoupy. Nebýt Jiřího Pallase, který se tehdy ve skladu Supraphonu vydával za Třešňáka a dostal autorský exemplář, nebylo by dnes co vydávat. Prvního vzkříšení se sice deska dočkala už po listopadu 1989, nyní však poprvé vychází tak, jak ji tvůrci zamýšleli. Na bonusovém CD pak najdeme všechny ostatní dochované nahrávky Šafránu, například Mertův singl s písněmi Písmenková láska a Zem voní dřevem, který zbyl z jeho druhého, samozřejmě nevydaného, a navíc zničeného alba.

(...)

Michal Bystrov

Recenze

VLADIMÍR MERTA: STRUNY VE VĚTRU

V roce 1988 nahrál Vladimír Merta v domácím studiu kolekci zhudebněné poezie. Básně Josefa Hory (podle jehož sbírky dostalo album název), Viktora Dyka a dalších autorů pak zčásti i vyšly - ale jen ve speciální edici a jen na magnetofonové kazetě. S „bonusem" nevydaných dvaceti písniček tak na dvojitém disku celek vychází až nyní po letech. Nadčasovost materiálu, citlivé uchopení i instrumentální schopnosti, kterými své kolegy Merta v drtivé většině převyšoval, však nahrávce „hrají do karet". Křehké, někdy melancholické, jindy jen prostě něžné písně nejenže neztrácejí svou poetiku i po letech, ale naopak zjevně uzrály. O to má větší smysl jejich poskytnutí další generaci posluchačů, která neměla štěstí zažít písničkáře v jeho nejproduktivnějších letech. Mnohde jde spíše o hudební improvizaci a výron hudební imaginace než o průraznou melodii, ale síla veršů i Mertovo interpretační charisma se potkávají nenapodobitelným způsobem. Vzácná perla hudební archeologie.

Antonín Kocábek

Recenze

LYRICKÁ LESŤ NEVYŠLA, NO NADČASOVÉ PIESNE ZOSTALI

Dvojalbum Struny ve větru predstavuje unikátne, vyše dvadsať rokov staré nahrávky klasika českého folku.

„Kupředu jdeme, je-li vhodná chvíle, / vhodná-li chvíle, jdeme zase zpět. / Při kterémkoli tak nás vidím díle: / Ne zlí, ne dobří. Něco uprostřed," spieva Vladimír Merta v jednej piesni svojho nového dvojcédečka Struny ve větru (Galén Praha), a len znalec pozná, že tento zdanlivo typický folkový text zložil príslušník básnickej „generácie buričov" zo začiatku 20. storočia Viktor Dyk.

Bard zaskočil folkerov

Keď v osemdesiatych rokoch dostal opäť raz zakázaný Merta šancu od režiséra Jana Kačera zhudobniť pre inscenáciu Krysařa v Divadle na Vinohradoch niekoľko básní Viktora Dyka, objavil v ňom literáta, ktorý už kedysi dávno vyslovil obavy i výsmech z pokleskov svojho národa. „Netušil som, že pesničkári prišli ku stolu už spolovice zjedenému," komentoval svoje poznanie Merta.

Zhudobňovanie básnickej tvorby nebolo vtedy niečím výnimočným, najznámejšími príkladmi boli Josef Kainar a Václav Hrabě, no ich inklinácia k džezu sa premietala aj do rytmu poézie, po ktorej preto siahali predovšetkým rockeri (teda tá ich nepočetná časť, ktorej záležalo aj na hodnotnom textovom posolstve).

Vladimír Merta sa však v obdobiach svojich zákazov orientoval aj na zhudobňovanie iných významných domácich básnikov ako Josef Hora, Jiří Orten či Jaroslav Seifert, márne dúfajúc, že mu táto „lyrická lesť" umožní koncertovať.

Samozrejme, nešlo len o tento pragmatický motív. Náročná tvorba básnických velikánov, ktorá mala neraz ďaleko od textov, na aké bolo zvyknuté širšie folkové publikum, bola blízka práve Mertovi.

Texty ako básne

Ten totiž vďaka svojej básnickej, skladateľskej a inštrumentálnej virtuozite predstavuje unikátnu podobu českého folku s vlastnými textami, znesúcimi kritériá svojbytnej poézie.

Nakoniec svedčí o tom aj fakt, že medzi štyrmi desiatkami zhudobnených diel spomínaných autorov (niekoľkými básňami sú zastúpení aj Arthur Rimbaud, Boris Pasternak, Sully Prudhomme a Jean Moreas) je aj pár jeho vlastných piesní, tematicky blízkych a po každej stránke zapadajúcich do koncepcie a vyznenia dvojalbumu.

DvojCD Struny ve větru, pomenované podľa úvodnej básne Josefa Horu („Vítr rozehrál struny mé, / dlouhé prsty v nich hrají, / prsty bílého hvězdáře / se vlasem hvězd probírají"), je raritným retroalbumom. Piesne z prvého disku vyšli len v špeciálnej edícii na kazete, druhú dvadsiatku dobových skladieb doteraz nevydali.

Sugestívna kolekcia nadčasových piesní pôsobí veľmi kompaktne, symbiózu hudby a textu možno zdanlivo paradoxne „vysvetľujú" Mertove slová, že medzi strunami a slovami zostáva ešte miesto aj pre vietor.

Alexander Balogh