Listí

Recenze

VERŠE VOŇKOVÉ JSOU STEJNĚ DOBRÉ JAKO JEJÍ HUDBA

Bez Dagmar Voňkové-Andrtové si nelze představit sdružení Šafrán, které přesahovalo hudební žánry a jež se v 70. letech stalo písničkářskou opozicí vůči totalitě. Šafránu, tedy Jaroslavu Hutkovi, Vlastimilu Třešňákovi či Vladimíru Mertovi, se soustavněji věnuje nakladatelství Galén, které vydává alba i knížky. A tak se Dagmar Voňková poprvé dočkala kompletního knižního souboru písní a textů Listí. Je to poezie, jejíž nadčasovost je daná také přírodními motivy či příběhy, které navazují na lidové písně (Chlapci na tom horním konci). Voňková nebyla politizující písničkářkou, ovšem své si dokázala říci mezi řádky. Tak třeba stesk po kamarádech Hutkovi či Třešňákovi, kteří odešli do exilu, vyzpívala v textu Desatero noh. A v jedné z básní píše: „Také maličkou sirku oheň pálí, ale ona jej, nic naplat, dovede zažehnout." Od počátku 70. let, kdy Dagmar Voňková vyhrála autorskou soutěž o původní píseň, se nese její tvorbou rovněž symbol beránka. Beránka ve smyslu svobody, nevinnosti, trpění i spasení.

Lehkost, bolest, syrovost

Knížka, která nabízí i kompletní diskografii, úryvky z rozhovorů, recenzí či komentářů a již si Voňková sama ilustrovala, odráží všechny rozměry jejího talentu. K němu patří i verše, které si písničkářka kdysi psala místo deníku - nebo její básně pro děti.

Lehkost a kultivovanost se v textech Voňkové prolíná s emocemi včetně bolesti a syrovosti, které člověku připomínají i jeho přírodní podstatu. Slova pak „vytáhnou" na povrch dosud skryté pocity. Tvorba Voňkové, přenesená na papír, vyvolává podobný zážitek jako její hudba, ať už byla prostá nebo vrstevnatě propracovaná.

Rozumělo jí i publikum ve Skandinávii, Japonsku nebo Americe. Čeští a slovenští posluchači mají výhodu navíc v podobě reprezentativní, od pohledu krásné knížky Listí.

Vladimír Vlasák

Recenze

MASO, KOSTI, LISTÍ

Knihy z písničkářských textů bývají mnohdy především reminiscencí na zpívanou tvorbu: se spisem v ruce si můžeme připomenout, co máme rádi z koncertů a nahrávek. Trochu jinak je to s titulem Listí (vydal Galén), vůbec prvním pokusem o vydání sebraných textů a básní Dagmar Voňkové. Už proto, že obsahuje hodně písní, které Voňková nikdy nenahrála, a básní, které dosud zůstávaly v rukopisu.

Však také Voňková není běžným typem písničkáře: energie zemitého projevu a dlouholetý srůst s kytarou mistrovsky ovládanou vlastním stylem (mj. hmatník obouruč) ji předurčují k umístění někam mezi komplexní skladatele a performery. Zbavit její texty divoké dynamiky, kterou nese u Voňkové horoucí osobní podání a nekompromisní hudba, znamená posunout je, udělat z nich něco zčásti jiného. Knihou jako kulový blesk lítá ústřední napětí: vztah mezi „lidovými" texty (kde Voňková prodlužuje rodokmen starých tradičních balad) a literárnějším, básničtějším psaním. Najednou je vidět, že Voňková umí i ledacos jiného než poetiku, s jakou jí bylo dáno se semknout nejčastěji.

Mezi ranými písničkami, jež psala v Krkonoších začátkem sedmdesátých let, je v knize hodně neznámých. Mísí se tu lidová poetika s „folkovějším" psaním, jazyková hra s drsnou groteskou. Rychle vysvitne, že už od Pastýřky, kterou po ocenění nazpíval v roce 1971 Spirituál kvintet, se u Voňkové láska i smrt odehrává skrze tělo z masa a kostí. Kudlanka požírá druha, panna v písni Mazanec si upeče a sní milence, zem dává a bere („hřbitůvek do stráně / jak chleba do pece"). Všechny ty nešťastné matky tu pouštějí novorozeňata po Dunaji, jako by chtěly posílit obraz koloběhu, do kterého je člověk zapojený, hnaný přírodou jako míza kolující v stromě. Jsou tu klíčová místa, která snad odhalují jádro pohledu Voňkové: ale nedají se citovat samotná, ochuzená o cestu, která k ní vede pročítáním všeho ostatního. Z jiných než „lidových" textů zůstává jedním z velkých vrcholů Břicho, obraz chvíle porodu, v níž „páky, písty a kola mé krve se daly do pohybu" a rodící žena v záblesku cítí spojení s lidmi na jiných místech světa, od reality udřených hospodyň po mystérium Bermudského trojúhelníku. K tomu kniha odhaluje úplně jiné polohy: básně pro děti a skvělý epigramatický deník z depresivních let totalitního nátlaku („Za svitu luny / drhnu schody / a struny / Pořád bez vyhlídek / pořád bez koruny"). Uvolněné svéráznosti Dáši Voňkové porozumíme o něco líp při pohledu na její kresby v knize: siločáry mimo symetrii, a přece přirozené, tak trochu medijní obrázky.

V jakési televizní reportáži Voňková vzpomíná na vystoupení v Japonsku. Pořadatelé tehdy dali najevo očekávání, že na avantgardním festivalu se kytaristka jaksepatří odváže. Voňková, vlastně ve snaze vyhovět a s mírnými rozpaky, při hře pod širým nebem, zapojila i přítomné stromy, kterých se dotýkala smyčcem. Úspěch byl nepochybný (a lze si představit vřelé přijetí takové akce v různých současných kontextech), ale sama muzikantka po čase v reportáži nad epizodou mávla rukou jako nad pitominkou. Bodejť: Voňková má ráda větve konkrétní, ne jako symbol. Stromy, živé plody velkého matrixu země, se také staly ústředním motivem zatím posledního alba Slunci ležím v rukou (2008).

Když v roce 2010 byla v Praze zpěvačka, režisérka a performerka Meredith Monk, řekla, že lidé v posledních letech vyhledávají její hudbu hlavně pro pocit nezprostředkovanosti: živoucí zpěváci, vyvádějící ve skladbách Monkové psí kusy, jsou vskutku účinná protilátka vůči životu s virtuální komunikací. Trumf Voňkové je přesně takový. I proto je výtečné Listí nakonec hlavně odkazem: mezičlánkem mezi vírou v přirozený svět a jeho živým naplněním v činech, životě, který se odehrává mimo hlediště klubů a čtenářovo křeslo.

Pavel Klusák

Recenze

NENÁPADNÁ, ALE VŽDY ORIGINÁLNÍ

Nazývají ji „rebelující dámou české hudby", je ji však slyšet a vidět jen zřídka. Snad jako potvrzení platnosti přísloví „dobrého pomálu". Dagmar Voňková si však pozornost zaslouží už léta. Nakladatelství Galén jí nyní vydalo důstojný soubor písňových textů, veršů i rozhovorů a recenzí.

Jako „kapičku rosy", která v roce 1971 probudila porotu soutěže folkových písní, popsal později Jiří Tichota okamžiky debutu Dáši Voňkové: „Velmi nezbedná písnička Pastýřka, zpívaná při kytaře ostrým dívčím hláskem. Porota ožila. Kdo je to? Dáša Voňková - slyšel o ní někdo? Odkud? Z Krkonoš, to se podívejme!"

Tehdy neznámá dívka z Pece pod Sněžkou zvítězila, rozhlasová nahrávka její písně v podání Spirituál kvintetu byla vyhlášena nejlepší nahrávkou roku, a jak napsal Tichota, „nenápadná autorka, jak se tiše objevila, tak zmizela kdesi za lítačkami krkonošských lokálů". Nezmizela tak docela, vědělo se o ní a patřila po všechna léta mezi kvalitní autorky a svérázné písničkářky, které, tak jako i její mužští kolegové, neměly v minulém režimu zdaleka všechny dveře otevřené. I když si jí všimli třeba zahraniční producenti, vždycky to doma někdo „zamázl".

Drnká, hraje, škrábe, duní

Dagmar Voňková ostatně pro nějaký strmý vzestup kariéry „nic zásadního" nedělala. Neprosazovala se, nekamarádila s těmi, kdo rozhodovali o různých povoleních k vystupování a programových skladbách vysílání v rozhlase nebo nedejbože v televizi. Živila se ledasjak, určitě ne písničkami. Přesto byla vždy přítomna a ti, kdo se o tento druh hudby zajímali, o ní věděli a považovali si jí.

„... Nehraje jen na kytaru, ale také kytarou," objasňoval Jan Dobiáš v Mladém světě. „Brnká, drnká, hraje, škrábe, duní, rozeznívá nástroj prsty, údery, pohybem celého těla..." a Jiří Černý tvrdí, že „u Dáši se proti zažitým modelům bouřilo všechno: sotva chvilku zpěvem maloučko připomněla Joni Mitchellovou, vzápětí rvala tóny až odkudsi z útrob živočišného strachu a skřekovité radosti".

Je interpretkou především vlastních písní, někdy zhudebňovala básníky (například Čelakovského, Holana, Pilaře). Dagmar Voňková, provdaná Andrtová, je však především skvělou textařkou. Její texty jsou jednoduché, nikoli ovšem bezduché. Rýmuje zdatně, barevně, vtipně (jedna kapitola sbírky nese název Veršovytí, veršovánky, veršovětry až vichřice), někdy s náznakem erotických hrátek. Ale jde vždy o texty svěží, neotřelé a překvapivé. Proto je počin nakladatelství Galén tak záslužný. Sbírka (mimochodem skvěle graficky upravená s autorčinými mimořádně zdařilými, elegantními ilustracemi) je prvním souborným vydáním písňových textů a básní Dagmar Voňkové. Jen některé už byly publikovány v časopisech nebo v antologiích českých písničkářů. Sama autorka některé své rané texty vynechala, považovala je za nezralé. O tom, v jakém kontextu vznikaly, se dozvídáme z ukázek rozhovorů či komentářů nebo recenzí, jež s ní nebo o ní v různých letech vyšly. Je to nenápadný průvodce jedním nenápadným, ale podnětným životem.

Marta Švagrová

Recenze

DAGMAR VOŇKOVÁ: LISTÍ

Další obsáhlá kniha z „písničkářské" edice Olivovníky splácí tentokrát dluh osobnosti Dagmar Voňkové-Andrtové, která nejenže je respektovanou, originální a nadčasovou hudebnicí, jejíž kvality byly častěji doceněny v zahraničí než u nás, ale i neméně silnou autorkou. Její texty neztrácejí kouzlo ani osamoceně v tištěné podobě a dokazují, že za tradiční poezií nikterak nezaostávají. Kniha se ale neomezuje jen na ně - obsahuje i neodolatelné, fryntovsky vtipné říkanky pro děti a možná úplně nejlepší část - veršovánky, zkratkovitě glosující realitu i komentující události a přátele. Zatímco ve zhudebněných textech se Voňková pohybuje v přirozené lyrické rovině a často připomíná lidovou slovesnost i folklor, v třetím oddílu veršovánek vládne ironie a zdravý smysl pro realitu. Texty Voňková navíc doprovodila vlastními ilustracemi. O skutečně poctivém přístupu svědčí rozsáhlý oddíl s rozhovory, recenzemi a dalšími komentáři zasvěcených, ze kterých si snad jasný obraz udělá i posluchač začátečník. Vydařená bilance.

Antonín Kocábek

Recenze

DAGMAR VOŇKOVÁ - CELÝ ŽIVOT V TEXTECH

Uprostřed malebné středočeské vrchoviny žije v nenápadném domku v Pyšelích hudebnice, jejíž tvorba patří k tomu nejryzejšímu z české kultury posledních čtyřiceti let. Před mnoha lety unikla dospívající dívka kolejím oficiálního vzdělávání na horskou chatu v Krkonoších, aby si tam začala naplňovat svůj sen: mluvit hudbou. Jako zjevení se objevila v sedmdesátých letech v Praze a stala se součástí legendárního sdružení Šafrán, spolu s Jaroslavem Hutkou, Vladimírem Mertou, Vlastou Třešňákem, Vladimírem Veitem a dalšími. Po jeho nuceném zániku přežívala nějakou dobu v ústraní a existenční tísni, aby se znovu a znovu zjevovala - tu jako interpretka neobyčejně syrových a dramatických hudebních obrazů, jindy jako jedinečná kytaristka nemající co do originality u nás srovnání. (...) A v době, kdy se ještě o world music nic nevědělo, byla už jejím předvojem. Nemáme moc folkových tvůrců, kteří by byli tak silně a přirozeně napojeni na slovanské kořeny ... Tato slova jsem napsal v Literárních novinách (7/2009) a nenapsal bych dnes lépe stručnou charakteristiku Dáši Voňkové, která nyní vydala svou písňovou tvorbu spolu s dalšími básněmi a krátkými texty, včetně výběru z recenzí. Pečlivým editorem se stal Jaroslav Riedel spolu s nakladatelem Lubomírem Houdkem.

Jiří Plocek

Recenze

LISTÍ Z PODKRKONOŠÍ A VĚTRNÉ VERŠOVYTÍ

Z Dagmar Voňkové měla být původně učitelka, ale na Pedagogické fakultě v Hradci Králové vydržela jen dva roky. Pak si sbalila kufry a odjela do Krkonoš dělat pokojskou na horské chatě. Tady napsala první písničky a jedna z nich, Pastýřka, zvítězila v celostátní folkařské soutěži. Od té doby patří Voňková mezi naše nejzajímavější zpěvačky a skladatelky.

Její emotivní projev a originální příklepová kytarová technika si získaly obdivovatele i v zahraničí - ještě za komunismu, který ji doma pro podpis Charty a členství ve sdružení Šafrán odsunul stranou, hrála na prestižních festivalech ve Vídni nebo Roskilde, třeba i pro desetitisícové davy. Také proto, že první album vydala až v roce 1986, nemá natočeno přespříliš, ale každá z nepočetných nahrávek budí zaslouženou pozornost.

Dva roky po poslední desce Slunci ležím v rukou, na které ji doprovázel jinak vesměs jazzový pianista Zdeněk Zdeněk, vycházejí poprvé v souborném vydání její texty. Nejde však o obvykle vídaný soubor přetištěných slov k písním. Kniha s prostinkým názvem Listí je kompletním obrazem básnického talentu Dagmar Voňkové, jejíž vnitřní krajinu utvářel tajuplný podkrkonošský prostor mezi Kuksem, Velichovkami a Miletínem Karla Jaromíra Erbena. Vedle textů známých písní obsahuje také slovní doprovod písní nikdy neslyšených, protože nezveřejněných, dále básničky a říkánky pro malé i „dospělejší" děti a pestrý oddíl Veršovytí, veršovánky, veršovětry až vichřice, skrývající jak ironizující glosy dobových reálií,tak třeba verše, jež si písničkářka psala namísto osobního deníku.

Další mimořádně graficky i editorsky vypravený titul z edice Olivovníky, v níž nakladatelství Galén záslužně shrnuje poezii folkových hudebníků etablujících se v sedmdesátých a osmdesátých letech mimo oficiální scénu, rozšiřuje povědomí o poetice jedinečné české umělkyně hned o několik rozměrů. Nezanedbatelný je také ten výtvarný: Dagmar Voňková knihu doplnila vlastními imaginativními ilustracemi.

Milan Šefl

Recenze

DAGMAR VOŇKOVÁ: LISTÍ

Další z profilových knih českého folku shrnuje téměř všechny autorčiny básně a písňové texty. Dagmar Voňková, možná známější jako Dagmar Andrtová-Voňková, se počátkem sedmdesátých let přiřadila jako objev k legendárnímu folkovému sdružení Šafrán, sdílela jeho rozehnání, ale postupně od roku 1986 vydala sedm alb a jedno dvojalbum. Její jedinečnost spočívá především ve smyslu pro lidovou píseň. Často lze jen stěží rozeznat, co je textem jejím a co úpravou původní lidové předlohy - Milý se s milou / žení / do osamění. Pečlivý editor Jaroslav Riedel doplnil svazek výběrem z dobových rozhovorů a recenzí a úplnou diskografií.

Recenze

LISTÍ ZE STROMU POZNÁNÍ

Jaroslav Riedel sestavil knihu z textů a poezie Dagmar Voňkové. Je rozdělena do čtyř základních kapitol. Tu první tvoří písňové texty, druhou, krátkou a laskavou poezie pro děti, třetí pak básně a skici básní nezhudebněné (nazvána je Veršovytí, veršovánky, veršovětry až vichřice), čtvrtá je nazvána Rozhovory, recenze, komentáře. Za nimi ještě následuje pečlivá diskografie a krátká ediční poznámka. Čtvrtá část není několik sebraných rozhovorů, zařazených do knihy, ale poměrně rozsáhlý, téměř šedesátistránkový, chronologický tvůrčí a v nutné míře i osobní životopis autorky, sestavený Riedlem z úryvků časopiseckých rozhovorů a dalšího novinového materiálu.

Myslel jsem si, pochopitelně, že pro mne nejpodnětnější bude ona část věnovaná poezii, protože texty v naprosté většině znám. Kapitola je zřejmě řazena chronologicky a je vhledem do myšlenkového i pocitového světa autorky. Některá témata se ostatně v jiné podobě objevila i v první, nejrozsáhlejší části knihy - Písňové texty, zabírající dobrou polovinu knihy. Při čtení poezie paní Dagmar jsem si uvědomil, jak ošemetné je u ní hovořit o lidových inspiracích i o přírodních motivech. Ono to je asi jinak. Základem je pro mne snaha o osobnostní celistvost, nalezení řádu věcí. A příroda k němu patří, stejně jako ve folkloru uložené extrakty lidové moudrosti (což je vlastně překlad slova folklor). A pokorné bilancování svého života i vnějšího světa, hledání záblesků světla i tmy, která dokáže rovněž ozřejmit. Jako by v tom bylo tíhnutí k fraktálům, které vnořeně v menším obsahují totéž, co je ve větším. „Věřím, že / někde je bod / kde Bůh sčítá / svůj vnitřní nářek / s naším zoufalstvím / a mění je na věčné světlo".

Vrátil jsem se tedy pokorně k textům písňovým, uvědomil si, jak se v čase měnily, od juvenilních (část jich paní Dagmar pro knihu zavrhla), přes oslnění zakarpatskou lidovou poezií, dylanovsko-šafránovské a přitom svrchovaně ženské Břicho až k rozlomení hranic jazyka, kde je pro konkrétní pocit klidně použito intuitivní, autorkou stvořené slovo (Tvé lávykrvé žíly), archaismus či slovo z nářeční vrstvy jazyka. A obloukem zpět se vrací k prostotě výrazu, která je ale nová, protože prošla vývojem.

Kniha schválně nemá poznámkový aparát, neznáme vročení skladeb, protože o analýzu zde nejde. Jde o zprávu, která souzní i s autorčinými kresbami, použitými jako výtvarný doprovod. Ne plochy, ale dlouhé rozhodné linie, přímé i oblé, v harmonii i kontrastu s drobnými, upřesňujícími tahy. Bosorčení prosté intelektuálky.

Jiří moravský Brabec