Určitá míra facky

Ukázka

UKÁZKY

Nikomu neupírám právo tvrdit, že politika je svinstvo. Jen mně to připadá pohodlné, poraženecké a nedůstojné vzdělaného člověka. Je to podobné, jako kdybychom odplivovali nad divadlem nebo filmem, protože jsou plné protekcí, pomluv, podbízivosti. Žádnou politickou stranu (divadlo, filmovou výrobu) nevedou jen podvodníci nebo jen ideální humanisté. Poznat, kdo z nich je kdo, to dá ovšem fušku. Už proto, že se to často mění. Cožpak ale nepatří ke ctnostem vzdělance o všem pochybovat? (...) Volby pro mne nezačínají až krátkou předvolební hysterií, kdy je vše dovoleno, i šálivá videoklipová hra na rovnost televizních příležitostí pro všechny politické strany. Váhám a volím téměř každý den. Až přijde ten pravý, budu vědět, že jsem to neodzívnul. I když třeba prohraji.

(LN, 7. 11. 2005)

V sedmdesátých letech, kdy se sveřepí komunističtí ideologové v článcích o hrách V&W štítili i Voskovcova jména a psali „protagonisté", se u nás o jeho americké práci nevědělo pochopitelně téměř nic. I kvůli tomu jsem si vymyslel mamutí poslechovou antidiskotéku, Pětvečer V&W. V pražské periferní hospodě Za Větrem jsem v září 1978 lidem pustil Voskovcovu esejistickou desku Relativně vzato, četl jeho dopisy a hlavně mu zatelefonoval. To byl milionový nápad pořadatele Ivana Dvořáka. Nejdřív se v reprobednách ozvala pražská telefonní centrála; pan Voskovec není doma, pouze jeho manželka. Dal jsem sluchátko paní Frances, vdově po Jaroslavu Ježkovi, aby to s paní Kristýnou sjednala na později. Pak už celý sál jen nekonečně dlouho trnul, až se ozvalo: „Tady Voskovec." Nejdřív si nevzpomněl, kdo jsem. (Můj vysvětlující dopis dostal pozdě.) Mrákotně si vybavoval Radlice a dobré mléko. Konečně se trochu zorientoval, pozdravoval nás i od svého přítomného kamaráda (pochopili jsme, že od Jana Třísky), poděkoval a třináct minut, na které padl celý výtěžek pěti večerů, bylo fuč.

Hlas, který zněl tenkrát v Radlicích tak nejistě, si občas pouštím z alba Relativně vzato, vlídný, moudrý a smířlivý, jak uvažuje o Sisyfovi a jeho věčném balvanu, o dřině, naději a zklamání. Prý to podobně, ale daleko líp napsal Albert Camus, říká na konci Voskovec. „Taky dostal Nobelovu cenu. Já dostal - balvan."

Jak už z anket víme, Jiří Voskovec nebyl největší Čech. Tím méně Američan. Pro mne je nejdůležitější z mužských, se kterými jsem se nikdy nesešel.

(LN, 13. 6. 2005)