Určitá míra facky

Recenze

KAŠLAT NA POVĚST REBELA

Kniha Určitá míra facky (Galén, 2010) shrnuje jeho komentáře z Lidových novin a dalších médií z let 2001-2008. V rozhovoru Jiří Černý mluví o tom, proč tak často někoho brání, proč radši vystupuje před živými lidmi, než píše, a na jaké pracovní objednávky pořád čeká.

Ve vašich komentářích docela výrazně vystupuje žánr, jemuž by se s trochou nadhledu dalo říkat Obrana. Svými vzpomínkami, často na dění, u něhož jste přímo byl, uvádíte na pravou míru dobové komentáře: nabízíte tak světlejší a plastičtější obraz mnoha muzikantů, žurnalistů a dalších. Čím to, že tíhnete k právě takovému psaní?

Mám pocit, bohužel i dvacet let po sametové revoluci, tedy v podmínkách totální publicistické svobody, že řada mých kolegů se dopouští paušalizací. Často přizpůsobuje svoje texty, zejména komentáře, tomu, aby to takzvaně třísklo. Aby se lidem udělaly hvězdičky před očima - což samozřejmě nelze udělat s každým tématem. Často si myslím, že z toho, co sami vědí, vybírají věci ne podle toho, zda to skutečně odpovídá jejich názoru, ale „aby se to četlo". Jako autor tomu sice dobře rozumím, ale zároveň mi to připadá vůči čtenářům i vůči těm, o kom se píše, nefér. A říkám si - kdo jiný by se měl ozvat než ten, kdo ty události zažil. Jde mi na nervy, když se ze skutečnosti, která je velmi hrbolatá, dělá jakási úhledná placka. Můžete namítnout: je to jen tvůj názor. Ano, jen ať co nejvíc lidí dává najevo svoje názory: bez ohledu na to, jestli je čtivý, nebo ne, bez ohledu na to, zda si tím zachová svou pověst rebela, anebo jestli se na pověst vykašle a snaží se dostát svému svědomí. Z možnosti přečíst si co nejvíc dobře vyjádřených názorů má potom čtenář barevnější pohled, který se víc blíží pomyslné pravdě.

Zajímavé je, že při uvádění na pravou míru mnohem častěji někoho bráníte, než že byste připomínal něčí hříchy.

Protože mě netrápí, že by přítomní zloduchové byli málo nebo špatně popisovaní. Spíš to, že lidi, kteří toho hodně udělali a hodně pro mě znamenají, jsou popisovaní nedostatečně nebo se na nich hledají mouchy. Tím neříkám, že o mouchách se má mlčet, ale rozhodující je výsledný obraz. Když kupříkladu vím, kolik toho Lubomír Dorůžka udělal nejen pro jazz, ale vůbec pro populární hudbu, a pak čtu, jak ho někdo popisuje jen dílčím způsobem, neupírám mu ten pohled, ale pokládám za dobré říct, že si o tom myslím něco zcela jiného.

Je těžké pro současnou generaci muzikantů a posluchačů představit si, jak to chodilo v éře Pragokoncertu, Supraphonu, stanice Hvězda a dalších socialistických struktur?

Myslím, že to je těžké. Vidím to třeba na své dceři, která se o hudbu odmala zajímala, má širší kulturní zázemí, je z ní výtvarná kritička. Když spolu mluvíme o časech, kdy nebyla na světě, vidím, že z té doby chápe méně, než jsem se domníval. Ale zaplaťpánbůh, že nemusí, že to nezažila. Její kamarádi můžou kdykoli jít hrát večer do hospody, když se domluví s hospodským; když si seženou peníze, můžou kdykoli pořídit nahrávku. Pochopit nejen stalinismus, ale i takzvanou „dobu tání" šedesátých let - během níž se ovšem lidem děly i ošklivé věci - to je z dnešní perspektivy těžší, než se zdá.

Co konkrétně se o té době špatně chápe?

To, že všechno, opakuji, všechno bylo jinak. Nešlo jen o frontu na banány a výjezdní doložku. Jakákoli možnost tvorby a vlastního projevu v umění byla strašně omezená. Mladí nemají s čím to srovnat, to by museli žít na Kubě. Ani se to nesnažím vysvětlovat: na besedách odpovídám na konkrétní dotazy, ale o nějaké shrnutí doby se nepokouším.

Vydal jste vzpomínkový rozhovor Kritik bez konzervatoře, vyšly dvě obsáhlé knihy rozhlasových a tištěných komentářů. Kde zůstaly texty o hudbě?

Je to jen záležitost času a práce. Následující kniha má být právě výběrem z mých materiálů hudebních. Zřejmě bude mít víc dílů. Už několik let na ní pracuje Jaroslav Riedel. Honí mě, teď to záleží na mně. Chybí málo věcí, zato právě těch, které se nejhůř hledají. Neschovával jsem si všechny své články: mám myslím dost pořádek ve výstřižcích o muzikantech a jiných lidech, ale ne o sobě samém. Ne že bych měl od nich takový odstup: celý život jsem měl prostě fofr. Mrzí mě to třeba i kvůli korespondenci, chybí mi tak některé dopisy od Voskovce. Svou úlohu hraje i to, že mě moc nebaví hrabat se v tom, co jsem kdysi napsal.

Na sepsání nové knížky nemyslíte?

Vůbec ne. Ze všeho nejvíc, víc než psaní o hudbě, mě baví poslechové pořady. Téměř každý večer, kromě víkendů, předstupuji někde v republice před posluchače.

Poslechovými pořady jste proslulý. Pro někoho to může být nepochopitelný paradox: Kdybyste se rozhodl vytvořit rozhlasový nebo televizní pořad, dosáhl by k desetitisícům posluchačů či statisícům diváků. Vy ale radši jedete pouštět a komentovat hudbu pro šedesát živých lidí.

Přesně tak. V republice je spousta vedoucích klubů, kteří mě chtějí, můžu si vybírat. Oproti tomu v rádiích a televizi patrně nejsou dramaturgové, které by napadlo, že by měl vzniknout seriál když už ne o Zuzaně Navarové, tak určitě o Karlu Krylovi. Vůbec bych ho nemusel psát já, uměl by to třeba Vojtěch Klimt, který o Krylovi napsal výbornou knížku. To si spíš občas někdo vzpomene na dávnou Houpačku a navrhne, zda bych nechtěl zase dělat hitparádu. To by mě nebavilo, navíc si myslím, že hitparády dohrály svou úlohu v šedesátých letech. A taky víc než na statisíce televizních diváků myslím na svůj pocit. Je mi líp, když vidím a cítím živé lidi před sebou.

Souvisí to s údělem píšícího autora, který je po dlouhé době strávené o samotě taky někdy rád ve společnosti?

U mě určitě. Psycholog by mi to možná rozmluvil, ale nejspíš je pro mě dodnes určující, že jsem byl odmalička mezi lidmi. Máma měla krejčovství, v něm dělnice a učednice, veselý holky... Byl jsem mezi lidmi a snad hrálo roli i to, že mě měli rádi. Možná mě zas tak rádi neměli, jen jim malý kluk připadal srandovní - ale mé pocity byly libé. Taky mám dojem, že lidi, za kterými jedu, dost přesně vědí, na co jdou, kvůli čemu a že většina z nich má ráda hudbu i mě.

Na Antidiskotékách, tedy pořadech bez jednotícího tématu, vám lidé pokládají otázky. Na co se ptají nejčastěji?

Na můj názor na novou muziku, českou i zahraniční. Velmi často ji neznám, to se s ní pak snažím seznámit do příště.

Čím to je, že poslechovky, poměrně zvláštní forma živého setkávání s publicistou a nahrávkami, jsou u nás dodnes živé?

To vůbec nevím. Po několika desetiletích zkušeností mám opodstatněný dojem, že lidé si tam chodí pro energii. A že jsou rádi, když vidí někoho o dost staršího, koho přitom život pořád baví. Ne že bych na ně dělal pumprlíky a ladil se do úsměvu, ale vím, že nesmím přijít unavený. Nesmím být nedospaný a musí mi znít hlas. Hlasová únava je horší, než když člověk řekne čtyři faktografické blbosti. S tím souvisí i věc možná pro leckoho kontroverzní: míra mého mluvení o sobě samém. Což někdy s hudbou nemá téměř nic společného. Na jednu stranu vím, jak směšné může být povídání folkařů mezi písněmi o tom, jak jim nejela tramvaj, takové to nažhavování. Na druhou stranu sám něco takového občas dělám a spoléhám se na to, že mé vnitřní puzení mě včas usměrní. Můžu se minout a být samožerský, ale po všech těch letech si myslím, že se v tomhle ohledu moc nepletu. Lidi jsou zvyklí, že se jim otevřu.

Chodí na vás i mladší, nebo hlavně ti, kteří vás poznali před rokem 1989, kdy byly poslechovky jedinečným zdrojem informací?

Většinou chodí lidé ve středním věku, u nichž bývá nějaká návaznost na předlistopadové pořady. Mezi výjimky, kde přichází i hodně mladých lidí, patří Brno. Nevím, proč zrovna tam, a ne v Praze, Olomouci, Ostravě, jiném univerzitním městě: Brno je nějak lačné. Už čtvrt století tam měsíc co měsíc - vyjma prázdnin - jezdím s monotematickými pořady a posluchači pořád chodí. Organizátorka Julie Blažková už počítá s opakováním podle středoškolského cyklu a taková ta nejnavštěvovanější témata - U2, Nick Cave, Doors, Kryl, Navarová - znovu nasazuje zhruba po třech letech.

Jsou i témata málo žádaná, která byste si rád střihl, ale nikdo je nechce?

No jéje! Na internetu mám nabídkový list: nikdy nikdo nechtěl pořad o horňácké muzice: zřejmě žádný pořadatel nevěří, že by přišlo dost lidí, na mně se většinou prodělává. Pak chtějí málo černošskou muziku: především soul, nejen klasiky šedesátých let, ale i ty pozdější. Jedno z největších potěšení posledních let mi činily pořady o Emě Destinnové. Musel jsem se hodně připravovat, přečetl všech šest knih, které u ní o nás vyšly. Bylo to veliké vybočení a zároveň návrat, protože do dvaceti let jsem operu hodně poslouchal. Mrzí mě, že nikdo nechce pořad o Karlu Burianovi: ten sice není na bankovkách, ale nejen pro mě je takřka rovnocenný Destinnové, kvalitou i životním osudem. A navrch je v lecčem podobný Honzovi Burianovi, svému prasynovci, který taky není žádná jednoduchá osobnost.

Co sledujete z dnešní hudby?

Cokoli nového vydají „mí koně", čímž myslím i ty, kteří přišli po konci šedesátých let: Bruce Springsteen, U2... A protože nejsem úkolovaný pravidelným recenzováním a nic mě nenutí snažit se o bůhvíjak široký záběr, poprvé v životě si můžu dovolit luxus zabývat se detailně několika málo skupinami, které se mi hrozně líbí. Tak třeba od White Stripes jsem si poslechl jedno album a pak si dokoupil těch pět předchozích, jsou ohromní už od debutu. Jak se k novým kapelám dostávám? Většinou přes kolegy, samozřejmě o dost mladší. Nejmladším z kritiků, na které dám, je Daniel Konrád: tomu když se něco hodně líbí, poslechnu si to a třeba pak pouštím lidem. Dalšími takovými jsou Petr Vizina, Ivan Hartman, s dovolením vy, Ondřej Bezr, určitě Ondřej Štindl, jehož vkus vychovával mou dceru a vlastně pomáhá i mně. Sledovat prodejnost desek a návštěvnost koncertů? Nepamatuji se, že bych se tou cestou kdy čeho kloudného dobral.

„Nenažranost, pohodlnost a vychytralost", charakterizoval jste v roce 2005, co vidíte za vypalováním a nelegálním sdílením hudby. Co si o tom myslíte dnes?

To samé, co tenkrát. Vím, že je to složité, ale to jsem věděl tehdy taky. Souvisí to s rozvolněnou morálkou, obecnější ztrátou glancu: glanc přitom můžou mít i lidé, co chodí v šatech ze sekáče. Řada mých přátel o tom přede mnou nemluví, protože mě nechce rozčilovat, ale vypalují a stahují dál a dál. Jiní s tím přestali a přistoupili na kompromis, který je mi bližší. Když mi někdo ukradne disk a zbyde mi prázdná krabička, poprosím někoho, ať mi přepálí nový. Ke kopiím se uchyluji i u věcí, které jde opravdu mizerně sehnat, anebo u alb dávno rozebraných. Kdy třeba znova vyjdou Kresby tuší Marthy Elefteriadu? To by se mí posluchači načekali.

Kdybyste dnes stál na začátku kariéry, čím byste chtěl být?

Historikem. Jako když mi bylo patnáct, jenomže komunisté mě nepustili na gymnázium. Dodnes čtu knihy o dějinách, poslední dobou Pipesovy o Rusku, Judtovu Poválečnou Evropu, kdeco od Víta Vlnase a Erika Taberyho. Rád bych byl někým jako třeba Vilém Prečan, Jiří Suk nebo Petr Blažek.

Pavel Klusák