Jednadvacet rozhovorů s českými, moravskými a slovenskými soudními lékaři a lékařkami otevírá dveře do světa, který většina z nás zná jen z televizních seriálů - a přesto si o něm uchovává překvapivě zkreslené představy. Soudní lékařství totiž není totéž co patologie, ačkoli je s ní dodnes mylně zaměňováno či směšováno.

Kniha Advokáti mrtvých zachycuje myšlenky, vzpomínky, zkušenosti a názory generace odborníků, kteří svůj profesní život zasvětili hledání pravdy tam, kde už oběť nemůže promluvit sama. Jejich osobní svědectví - pořízená metodou orální historie, moderním směrem v současné historiografii - nejsou jen fascinujícím čtením, ale i cenným pramenem poznání nedávné minulosti oboru i celé společnosti. Právě tento přístup podtrhuje význam osobního sdělení a rehabilituje roli subjektivního svědectví jako plnoprávného zdroje historického poznání.

Druhé vydání se vrací ke čtenářům s vědomím, že příběhy zaznamenané v této knize jsou o to naléhavější, čím více času od nich uplynulo. Některé z hlasů, které zde zaznívají, už dnes nelze slyšet nikde jinde.

Rozhovorům předcházejí odborné studie představující soudní lékařství i metodu orální historie a shrnující postup pořizování a úpravy rozhovorů. Knihu doplňuje biografický slovník, jmenný rejstřík, obrazová příloha a poznámkový aparát.

Soudní lékařství je dnes lékařsko-právní obor se širokým dopadem nejen zdravotnickým, ale i společenským. Tato kniha proto není čtením jen pro odborníky - ale pro každého, koho zajímá, jak se z mlčení mrtvých rodí spravedlnost.

Na FB:

Kniha Advokáti mrtvých přináší jednadvacet rozhovorů s českými, moravskými a slovenskými soudními lékaři a lékařkami a zachycuje osobní svědectví generace odborníků, kteří hledali pravdu tam, kde oběť už nemůže promluvit sama.

Autor patří k výrazným osobnostem českého písničkářství. Od šedesátých let si jde svou vlastní cestou, stranou hlavních proudů, a jeho tvorba si po celou dobu uchovává soustředěnost, pravdivost a nezaměnitelný hlas. Jeho nové album přináší dvaadvacet písní - dvacet autorských a dvě zhudebněné básně Fráni Šrámka - vše v intimním aranžmá zpěvu a kytary. Veit vypráví o nocích, kdy se čas zastaví a svíčka zažene temnotu, o lásce, která se vždy vrací, o jaru a jeho neodolatelném tahu kupředu. Jeho texty jsou prostě řečené, ale nesou v sobě hloubku každodenního prožívání - radost i stesk, ticho i pokřik, samotu i pospolitost. Hudební podoba Jarního poutníka a Splavu připomínají, že Šrámkova lyrika má ke zpěvu vždy blízko. Album není tematicky sevřené, je spíše jako rozhovor mezi přáteli - volný, upřímný a plný života. Jeden za všechny je výzva i vyznání: já tady a vy támhle, a přesto spolu.

„Absurdní humor, špinavý zvuk a úplně po svým. Dělali si, co chtěli. A je to slyšet i po čtyřech desetiletích.“

Merta se v těchto skladbách obrací především k sobě samému. Opírá se o kulturní a duchovní tradice, které ho dlouhodobě formují, stejně jako o své hudební vzory - Boba Dylana, Leonarda Cohena nebo Joan Baezovou. Nejde mu o hledání univerzální pravdy, ale o osobní výpověď. Výsledkem jsou písně, které nejsou vždy jednoduché ani jednoznačné, ale o to víc autentické. Mertovy texty bývají označovány za složité. Možná právem - nejsou to písně na jedno poslechnutí. Ale právě v tom spočívá jejich hodnota: jsou vrstvené a každé další přehrání odkryje něco nového.

V době, kdy hudba často slouží jen jako kulisa, přichází Nebe nepočká s jedenácti skladbami, které vyžadují soustředěný poslech. Celá série Nejisté jistoty nikdy necílila na masové publikum - a právě v tom spočívá její síla. Nebe nepočká tak uzavírá pentalogii jako její přirozené vyústění.

Vinyl vychází v limitovaném nákladu 300 číslovaných exemplářů.

Mluví se tu o hudbě, o poezii, o krajině pohraničí a Sudet jako nevyčerpatelném zdroji inspirace, o těch bezejmenných, jejichž příběhy by bez Linhartových písní navždy upadly v zapomnění. O hledání víry, o promodlených místech, o pravěku i středověku, o 19. a 20. století, které vstoupily do jeho skladeb. O spolupráci s řadou hudebníků, o písních napsaných pro Jana Spáleného, o tom, jak se z řadového člena kapely stává sólový umělec, který se osměluje jít s kůží na trh. Kniha je zároveň osobní výpovědí o době, kdy se půjčovala elpíčka, v noci kopírovaly pásky a z pár taktů zachycených z éteru mohl vzniknout celoživotní hudební svět. A je to i kniha o krajině - té fyzické, kterou člověk prochází, i té vnitřní, do níž se stále znovu vrací. Rozhovor je doplněn bohatou obrazovou přílohou, diskografií a rejstříky. A navíc stejnojmenným CD s nevydanými demosnímky a koncertními nahrávkami, mnohdy syrovými a bezprostředními prvními verzemi písní, které se tak stávají neodmyslitelnou součástí této knihy.

Nové album Petra Linharta Šénau je cestou do krajiny, kde se vzpomínky mísí s mlhou, dětské deníky jsou nečitelné šifry a přízračné vlaky se míjejí na stříbrných kolejích. Linhart píše o místech, která zmizela, a o lidech, kteří tu stále jsou - ať chceme nebo ne. O sudetské Dianě, která se koupe v rybníce za bouřky. O Marii, které píší básníci z druhé strany Facebooku. O Oldřichu Janotovi, postávajícím před kostelem, zatímco se s ním všichni loučí uvnitř. O výpravčím v brněnském parku, který řídí pohyb supících vlaků a nestojí za to ho budit.

Název alba odkazuje k teplickému Šanovu - Schönau, krásnému městu - odkud přišly první akordy, první zlaté strunné lišky z NDR a první tušení, že tohle všechno bude jednou k něčemu dobré.

Ve studiu se spolu s Petrem Linhartem sešli jeho tradiční spoluhráči: Josef Štěpánek, Jan Steinsdörfer a Jaromír Honzák. Štěpánkovy aranže tu dostávaly finální tvar až při samotném nahrávání - společně, v dialogu všech zúčastněných. Tři muzikanti, kteří vědí, kdy hrát a kdy nechat prostor tichu.

Šénau je album o nostalgii, ale ne nostalgické album. Je příliš střízlivé na to, aby lhalo, a příliš laskavé na to, aby soudilo.

Vydání finančně podpořilo Ministerstvo kultury ČR.

Od zvukomalebných erupcí Jiřího Smrže přes podmanivou hru Anny Beaty Háblové s ohněm, snový předvánoční svět Jana Buriana až po ponurou meditaci Jiřího Dědečka - každá skladba je svébytným vesmírem, a přesto všechny spojuje odvaha opustit konvence a nechat jazyk tančit bez záchrany i zábrany. Daniel Fikejz napíná síť, v níž plesají závratné ryby s křídly, Jiří Konvrzek vám nasadí na hlavu krychli a pošle vás obdivovat Tatry z Popradu, vycpaná zvířátka si v kabinetu v noci vyprávějí strašidelné historky - a přitom všichni pod maskou absurdity skrývají překvapivou křehkost.

Dada se tu nevrací jako muzejní exponát, ale jako živý, nezkrotný princip - tak, jak ho kdysi vyslovili Morgenstern, Jarry i Karel Teige. Album dokazuje, že česká písničkářská tradice umí být hravá, rozvratná a svobodná, stejně jako obal Jiřího Slívy. Šestnáct odstínů jednoho slova, které vlastně nic neznamená - a přitom znamená všechno. Zatrubte prdelí v tubu. Jsme idioti, víš. A je to krásné.