Reduta blues

Recenze

Blues o listí v barvách stáří

Poezie Václava Hraběte, ale i Josefa Kainara, Ivana Diviše a Ivana Blatného ožívá na improvizovaném dvojalbu Reduta blues, na kterém se po letech znovu sešel rocker Vladimír Mišík s recitátorem Miroslavem Kováříkem.

Václav Hrabě patří k autorům, jejichž kouzlo působí na pokračování. Mirka Kováříka uhranul ještě v šedesátých letech. S folkrockovou přímočarostí Vladimíra Mišíka se jeho poetika šťastně střetla na slavné albové „dvojce" skupiny Etc..., tedy na rozhraní let sedmdesátých a osmdesátých. A kultovní živé elpíčko Pár tónů, které přebývají, deklarující souvztažnost těchto tří osobností, vyšlo v revolučním roce 1989 a oslovilo zase další generaci.

Dnes se „Pár tónů" objevuje v obchodech s deskami jen zřídka. Už proto je skvělé, že po několika letech příprav a shánění konečně spatřily světlo světa dva kompaktní disky, na nichž si můžeme - z trochu jiného úhlu, avšak v téměř stejném duchu - připomenout, jak výborně to znělo, když se sešel do literatury zamilovaný bigbíťák s nonkonformním recitátorem a udržovatelem Hrabětova odkazu.

CD Reduta blues (z produkce nakladatelství Galén) navíc přináší i střípky poezie Ivana Diviše, a dokonce Ivana Blatného, o Kainarovi nemluvě. Ti všichni mluvili v jistém smyslu a v jistých okamžicích podobnou řečí a Mirek Kovářík je svým civilním projevem, okořeněným špetkou záměrného bláznovství, dokázal na pár večerů dostat takříkajíc „do jedné hospody".

Záznamy dvou vystoupení z pražské Reduty v říjnu roku 1996 zachycují přítomné ve vynikající formě, a i když je jasné, že vypjatý způsob Kováříkova podání nemusí vyhovovat každému.

Vesmír se rozpíná, zmrzlina taje

Vymrzlá rána v suterénním bytě, kočáry antikvárních lásek, na Střeleckém ostrově listí v barvách Leonardova stáří... Právě na takové básnické obrazy se Mirek Kovářík při performanci zaměřuje, dává je do pomyslného rámu a veřejně se jimi kochá. „Ke mně texty Hraběte doputovaly až jako opis pozůstalosti," vyprávěl autorovi tohoto článku v rozhovoru pro Lidové noviny. „Potkával jsem se s ním už za jeho života, společně jsme studovali a poté se míjeli ve Viole, ale na žádné z těch nočních jam session, kde recitoval své verše, jsem nebyl, protože jsem tehdy bydlel v Litvínově a v půl jedenácté mi jel autobus. A když pak dělal osvětlovače, to jsem mu zase říkal, hele, já tady mám svého člověka, tak co byste tady dělal..."

Přesto se mu podařilo odkaz Hraběte přiblížit dalším v čele s Vladimírem Mišíkem. „Mám radost, že jsem to osudové setkání vlastně zavinil - tím, že jsme roku 1966 v Docela malém divadle vydali program k představení Stop-time, jenž byl první oficiální sbírkou básní Václava Hraběte. Tahle brožurka se pak dostala Mišíkovi do rukou, a dál už to znáte..." Hudebník pak v rámci svého polooficiálního Čundrgrundu doplnil mozaiku o tmavomodrý odstín bluesových ohlasů z pera Langstona Hughese či Josefa Škvoreckého, jakož i o kainarovské kroužení nad místem, kde se - řečeno s Jiřím Suchým Mississippi do Vltavy vlévá.

2CD Reduta blues vzniklo už dávno potom, co se tyto chutě a barvy dokonale promísily a splynuly v jeden silný, dodnes inspirativní proud. Poslouchat ho tudíž může být docela riskantní - zvlášť pokud nemůžete ani na chvíli opustit realitu a nedejbože začít relativizovat zaběhnutý řád věcí. „Sám sebe sprav, sám sebe znič a změň," zní marné zaklínadlo Ivana Diviše v závěsu za jeho nešťastným výkřikem: „Takhle sprosté to přece všechno být nemůže!"

Reduta blues nabízí mnoho: od bravurního muzikantského cítění ve Škvoreckého blues Láska je jako peníze (srovnejme s Andrštovou úpravou z filmu Tankový prapor) přes různé formy básnických poct městu (a nemusí jít nutně o Prahu) až po momenty těžké skepse (viz Kainarova rada „dobrý je klobouk v krámě koupený, lepší ukradený, nejlepší klobouk je po utopeném"). Najdeme zde zápasy momentů „tady a teď" s věčností (Mertovo „vesmír se rozpíná, zmrzlina taje"), dekadentní skočnou (Jam session s Františkem Gellnerem) i surreálnou krásu a ošklivost novodobého démona Terrestris z Blatného sbírky Hledání přítomného času. Taková alba člověka rozruší, ale zaplať pánbůh za to.

Michal Bystrov

Lidové noviny, 24. 6. 2013, s. 8

Michal Bystrov

Recenze

Mirek Kovařík, Vladimír Mišík & ČDG: Reduta blues

Recitátor Mirek Kovářík propojoval poezii s jazzem v pražské Viole už v roce 1966, ale o dekádu později básně jeho oblíbence Václava Hraběte objevili rockeři. Album Pár tónů, které přebývají s Vladimírem Mišíkem a Etc..., jež vzniklo v roce 1980 v Malostranské besedě, vyšlo až na konci tuzemské perestrojky. Téže krevní skupiny je i 2CD Reduta blues se dvěma večery z Reduty z října 1996. Hudebním zázemím Mišíka a sporadicky i solitéra Kováříka byl "Čud'ák", sestavený ze tří tehdejších členů Etc... Verše kromě Hraběte obsáhly i Jiřího Dědečka, Josefa Škvoreckého či Ivany Diviše a Blatného, jež patří k vrcholům "propojených žánrových pevnin". Tady už nepřebývá ani tón.

Pavel Víšek

Rock a pop, 2013, roč. 24, č. 6, s. 616

Pavel Víšek

Recenze

Babička po pitve ožila pri rocku

Koncertné večery v polovici 90. rokov v legendárnej Redute vytvárali kompaktnú hudobno­poetickú koláž. Ich aktérmi boli Vladimír Mišík, Mirek Kovářík a príležitostné folkrockové zoskupenie Čundrground.

„Každého folkera to raz čaká, neodolá a skočí do rockových vôd,“ povedal Vladimír Merta na margo svojho nedávneho albumu Ponorná řeka, kde svoje piesne nahral s rockovou kapelou Vladimíra Mišíka Etc... Nebol to vtedy náhodný výber. Mišíkovi nielen odjakživa záležalo na kvalite rockových textov, ale pravidelne sa na koncertoch prevtelil aj do roly folkového speváka, takže jeho rockoví spoluhráči z Etc... sú zvyknutí zmeniť sa občas na „iba“ decentné sprievodné teleso v službách pesničkárovho textového posolstva.

Chvála večného hľadania

Navyše, viacerí hudobníci z rôznych zostáv štyridsaťročnej histórie Etc... si zahrali vo voľnom muzikantskom zoskupení folkerov a rockerov Čunderground, ktoré vzniklo v 70. rokoch z Mertovej iniciatívy („kto má čas a chuť, nech si ide zahrať“).

Jednu takúto partiu v roku 1996 vytvorili Vladimír Mišík, gitarista Pavel Skála, violončelista Jaroslav Olin Nejezchleba a bubeník Tomáš Krček, ktorí spolu s divadelníkom a recitátorom Mirkom Kováříkom v pražskej Redute strhujúcim spôsobom prepájali recitovanú a spievanú poéziu. Výber toho najlepšieho vydal teraz Galén na dvojCD Reduta blues.

Základom je poézia, básnické slovo v deklamovanej a spievanej podobe, teda v naliehavom prednese Mirka Kováříka a vo folkrockových skladbách, skomponovaných Vladimírom Mišíkom na básne svojich obľúbencov. Vďaka charizmatickému prejavu oboch protagonistov výsledný dojem čoraz viac ústí do homogénneho tvaru, takmer stierajúceho rozdiel medzi hudbou a hovoreným slovom.

Symbolicky to potvrdzuje aj prednes titulnej Hraběho básne Reduta blues („Hledám tě a je to asi legrační a naivní / je přece tolik tramvají v kterých mě můžeš minout, je tolik dobře znějících milostných veršů, je tolik postelí a telefonních čísel...“), ktorej finále („Ale myslím že to není beznadějné / neboť skrz pot a kouř za sebou slyším buben / jak v nepravidelných chraplavých příklepech vytlouká chválu věčného hledání“) graduje za účasti „chraplavých příklepov“ bicích Tomáša Krčka.

Prím patrí Hraběmu

Obaja protagonisti majú na dvojalbume takmer rovnaký priestor, z interpretovaných poetov patrí prím Václavovi Hraběmu. Kovářík, nadväzujúci na básnikovo verejné recitovanie po vzore amerických beatnikov, si vybral až sedem jeho diel vrátane Stoptimu či Bluesu pro Vladimíra Majakovského, v repertoári Mišíkových zhudobnených Hraběho básní nemohla chýbať vari najkrajšia rocková balada Variace na renesanční téma, fanúšikmi častejšie nazývaná podľa prvého verša Láska je jako večernice, ktorá dávno zľudovela.

Galéria básnikov je však širšia a reprezentatívna. Za všetkých aspoň Ivan Diviš so svojím desivým videním sveta („Moje oči musely vidět na točně točit se / davy tohoto očividně prokletého národa / a jak se vždy na 1. máje mohou / posrat nadšením, okadíváním vlastních vrahů“), či ďalší „zabudnutý“ emigrant z komunistického Československa Ivan Blatný, ktorého Terrestris zo zbierky Hledání prítomného času patrí k najmagickejším básňam českej povojnovej poézie.

Iná Božena Němcová

Surrealistický undergroundový Karel Hynek, spolupútnik Egona Bondyho a Honzy Krejcarovej, je zastúpený Babičkou po pitvě, detabuizujúcou klenot Boženy Němcovej, nešetriac, samozrejme, ani Viktorku s vojakom („Jedné deštivé noci vyšla ven a rozprostřela nad ním své vlasy. Uchopil ji za nohy a zdvihl nad sebe živoucí deštník. Kráčeli tak celou noc, než jim svítání ukázalo studánku, v jejíž hladině spatřili vojáka souložícího s deštníkem a sedmibarevné rameno duhy se smuteční páskou“). Je to najstarší text celého dvojalba.

Osvedčený Kainar

A, samozrejme, Josef Kainar. Ten na začiatku normalizácie napísal pre Mišíka (vtedy ešte člena kapely Flamengo) všetky texty na platňu Kuře v hodinkách, dnes považovanú za najlepší album v histórii českej rockovej hudby. Na terajšom dvojCD je okrem iných jeho staršia báseň Stříhali dohola malého chlapečka, ktorú Mišík ešte v polovici 70. rokov zhudobnil a zaradil na svoj prvý sólový rovnomenný album.

„Poezie, jak jsi pořád krásná,“ znie Kainarovo vyznanie z dvojalbumu Reduta blues. Aj vďaka nemu sa s tou vetou stotožňuje ďalšia várka rockových fanúšikov, ktorým často pripadali ctitelia básnického slova ako (v tom lepšom prípade) exoti. „Co děláš poezie po večerech, musíme si spolu někam zajít.“

Alexander Balogh

sme.sk, 25. 7. 2013

http://kultura.sme.sk/c/6880861/babicka-po-pitve-ozila-pri-rocku.html

Alexander Balogh

Recenze

Mirek Kovařík, Vladimír Mišík & ČDG

Reduta blues

Dvojdiskový záznam společného dvojkoncertu, tedy spíše písní a recitace (občas podbarvené hudbou), byl sice pořízen v roce 1996, ale jako vzpominka na mnohem starší časy, zhruba první polovinu sedmdesátých let, kdy se malý sálek v podzemí na Národní třídě stával útočištěm, takovým "pelíškem". Jeho "obyvateli" byli především státostranou neoblíbení, ale pořád ještě trpěni muzikanti, kteři se zde uchylovali pod křídla jazzmanů či v tomto případě dokonce přeslavného recitátora už zkraje šedesátých let, Miroslava Kováříka. Vždyť právě on uvedl do českého povědomí Václava Hraběte, Josefa Kainara z jeho "existenciálních" básnivých let a předevšim americké beatniky s Ginsbergem v čele. Je zřejmé, že právě tohle alespoň zčásti ovlivnilo Mišíkovu tvorbu těch časů, kdy - bez elektrické kapely - objížděl republiku s měnícím se sdružením Čundrgrunt. Kovářík tu vedle Hraběte a Kainara recituje také třeba Josefa Škvoreckého (LÁSKA JE JAKO PENÍZE), Ivana Diviše (MOJE OČI MUSELY VIDĚT) či Ivana Blatného (TERRESTRIS). Verše občas podmalovává kapela v čele s citlivým kytaristou Pavlem Skálou či violoncellistou Olinem Nejezchlebou. No a pak spustí Mišík hlasem "mladého býka" písně, které v časech ČDG tvořily páteř jeho pořadů: SOCHY, KRÁLOVSKÝ VEČER, vynikající verzi JAM SESSION 5 FRANTIŠKEM GELLNEREM, SLADKÉ JE ŽÍT a pochopitelně STŘÍHALI DOHOLA MALÉHO CHLAPEČKA. Výjimečné dvojCD, taková dramaturgicky skvěle vypravená hudebně-poetická koláž, není žádným nostalgickým vzpomínáním, spíš smutným dokladem časů, kdy hudba měla sílu, jež "třásla branami Jericha".

Vojtěch Lindaur

Xantypa, 2013, roč. 19, č. 6, s. 109

Vojtěch Lindaur