Beatles přistanou v Praze dnes večer

Recenze

Neskutečný riff

Leoš Šedo (nar. 1952) si své generační prožitky dlouho nechával pro sebe. Po svém prožil šedesátá a sedmdesátá léta včetně studií, zařídil si solidní rodinné a ekonomické zázemí, čili stomatologické řemeslo s doslovně zlatým dnem, a na samém konci století začal úspěšně publikovat. V době, kdy lékaři obecné přestali fungovat jako klasičtí vzdělanci a stali se z nich polovzdělaní vysportovaní údržbáři lidských těl, vypracoval se stomatolog Šedo ve zručného literáta, který spojuje klasickou „papírovou" vzdělanost a píli s novými možnostmi internetu. Jeho plynulý styl, narušovaný jen někdy zbytečnými trojtečkami, je plodem precizního vybrušování a poctivé ruční práce jako v době strojopisu, kdy nešlo dělat snadno korektury do textu a bylo nutné vše přepsat znovu.

Povídkový triptych Beatles přistanou v Praze dnes večer zdaleka není, jak praví reklamní text na přebalu, „nevídaný tématem rockové prózy" u nás. Naopak, důstojně se řadí do téměř půlstoleté tradice, počínající například u text-appealů Šimka a Grossmanna, Eduarda Krečmara v bigbítové éře nebo pozdějších pokusů typu románu Pavla Frýborta o Katapultu (Jen jednou dostat šanci, 1984), nemluvě o textech Egona Bondyho, Jáchyma Topola, případně autorů Přeloučského románu.

Šedův triptych obsahuje tři povídky. Ta titulní s neuvěřitelným názvem „Beatles přistanou v Praze dnes večer" je postavena na precizní znalosti beatlovské faktografie. (Ne)pravděpodobné události jsou s fabulační zručností Fredericka Forsytha zasazeny mezi konec roku 1965, po vydání beatlovské LP Rubber Soul, a pondělí 27. června 1966, kdy se v rámci festivalu socialistické mládeže na Strahově na zastávce mezi Hamburkem a Japonskem mohl odehrát koncert Beatles v jejich plné slávě. Aby tohoto klimaxu a nutného zvratu autor dosáhl, musel využít spiklenecké teorie. Ta činí ze zaměstnance pražské agentury Davida Krále (rozeného Kohn) součást kosmopolitního systému, vedoucího milovníka vážné hudby přímo k Brianu Epsteinovi. Také David je zasazen do dobových souvislostí a jen znalec pražského uměleckého prostředí může namítnout, že jeho přítel, scénograf (a pozdější spisovatel) Jan Beneš nemohl na UMPRUM studovat v letech 1951-1955 u Tichého a Rothmayera (nikoliv Rottmayera).

Ponechme čtenářům potěšení z Šedovy fabulace. Každý samozřejmě ví, že z Beatles k nám dorazil až po dlouhých letech jen utahaný chlapík, jehož pobeatlovské písničky nikoho nezajímají, protože všichni si přišli na jeho koncert prožít kus svých vzpomínek na šedesátá léta. A to je jádrem Šedovy fikce: nádherný sen milovníka vážné hudby o koncertu Beatles, který se v Praze nikdy nekonal.

Na koncertech, které se v Praze udály, postavil Leoš Šedo huxleyovskou antiutopii „Plyn". V letopočtu 2028 se možná ozývá Zager-Evansovo „In The Year 2525", ve „velkém neznámém šéfovi" zase Velký bratr. Autor se staví do centra dění jakožto zámožný pražský zubař, žijící v luxusní bublině s orientální manželkou a zážitkovými výlety s kamarády na Jižák. V tomto místě vzrušení a virtuálního sexu se poprvé ozve element starobylé projekce Bergmannova filmu. Ten předpovídá změť emocí, rozpoutanou pošetilým přáním hrdinova otce uvidět na vlastní oči Rolling Stones, kteří se se vzpomínkou na lepší časy rozhodli k opravdu, ale opravdu poslednímu koncertu v pražské oboře Hvězda coby zdejším Hyde Parku. Finále se opět proplete s globálními problémy. To podstatné se odehraje v prohloubení psychologického ustrojení hrdinů a především v poctě rockové hudbě v její primitivní síle, i když její hrdinové už jsou pomalu na kapačkách. Není to paradox. Hudba, kterou reprezentují Stouni, se hrála vždy až do roztrhání těla a bluesoví klasikové byli bluesovými badateli a posléze manažery jako zapomenutí penzisté vyzvedáváni na světová pódia.

Klíčová povídka „Rock and Roll Music" je generační reflexí bez velkých teorií. S rockovou přímočarostí postihuje mládí autora a jeho vrstevníků, vlastní rokeření, klamné opojení osmašedesátého a cestu od Dubčeka k Husákovi. Je téměř průlomová v postižení okamžiků, v nichž pobeatlovská muzika ve své instrumentální vyprecizovanosti, síle a mnohosti inspirací převálcovala většinu tuzemských amatérských pokusů o její realizaci.

„Nakonec jsme o muzice víc kecali, než hráli," konstatuje autor na straně 110. Bolestné konstatování souzní s melancholií, hodnou závěru Škvoreckého jazzových povídek a románů, se ztrátami přátel, dívky, ale i Janis (Joplin) a Jimiho (Hendrixe) na konci šedesátých let. Jako epilog vyzní Šedova reflexe závěru roku 1970: „Šedesátá léta jsou definitivně v hajzlu." Jenomže kdo si v té době pustil hifistický pořad Halali nebo se zkontaktoval s „nahrávači" nové rockové muziky, dostal se rázem do nového světa poslechových subkultur sedmdesátých let, kam „klub okoralých srdcí rudých ideologů" nedosáhl. Ale to už je jiná story, jiná melancholie, ke které Leoš Šedo chtě nechtě dává klíč.

Pavel Ondračka

Recenze

Rockové povídky

Napsal-li Jiří Černý do předmluvy povídkové knihy Jiřího Šeda Beatles přistanou v Praze dnes večer „Čím je Škvorecký pro jazz, tím začíná být Šedo pro rock," byl to pro mne pokyn okamžitě knihu přečíst.

Obsahuje tři povídky. Prostřední Rock and Roll Music je krátký popis dospíváni v šedesátých letech u té části generace, kterou oslovil rock. Protože jsem tehdy taky žil a protože jde o skicu nevykalkulovanou, mohu jen říci s Plíhalem: Takhle nějak to bylo.

První, titulní povídka a závěrečná Plyn, pak tvoří jakýsi diptych spojený podobným tématem. Ta první vznikla původně jako povídka filmová, což je na ní dost cítit. Popisuje s velkou znalostí reálií fiktivní příběh o tom, jak se v hlavě jedné pohledné ambiciózní novinářky a mírně nadrženého pracovníka agentury zrodí nápad uspořádat v Praze na Strahově koncert Beatles. Pochopitelně se z toho stane politikum a my můžeme sledovat, jak se postupně do akce zapojuje ÚV KSČ, Kreml, StB či KGB. Děj prozrazovat nebudu, snad jen konstatuji, že to pochopitelně dopadne špatně, a i když jakýsi epilog posouvá konec příběhu do devadesátých let, špatné zůstane špatným. Autorův jazyk je bohatý, charaktery odlišené, jen mi vadily příliš prvoplánové rekvizity děje. Když zástupce armády, tak generál Šejna, když jednání Rusů, tak groteska, když jídlo v Londýně, tak fish and chips a guiness. No, asi je to poplatnost původně filmové představě. U mladší generace asi povídka vyvolá pocit: Tehdy bych žít nechtěl.

Závěrečný Plyn je naopak science-fiction z roku 2028, kdy se Rolling Stones rozhodnou po několika letech klidu zahrát ještě jeden definitivně poslední koncert a vyberou si Prahu. Dlouhá expozice popisuje hédonistický (a u jiné části obyvatel nihilistický) přístup k životu, hlavní hrdina je amorální zbohatlík (dokonce si jako sexuální ukájítko platí hezkou mladou chudou Asiatku). Jako většina populace se stimuluje dýcháním povolené plynné drogy. Situace se změní poté, co jeho stařičký otec zatouží vidět Stouny. Koncert skončí katastrofou, která v důsledcích značně rozmetá celou civilizaci, a hlavní hrdina odchází na venkov, kde zcela mění svůj život. Symbolickou katarzí je zahození prázdné dózy s plynem. Můj dojem je, že v té době bych žít nechtěl.

Povídky jsou svižné, strhující, popisy muziky patří k jejím nejlepším částem. I když si myslím, že Škvorecký je literárně výš, jde opravdu o jedno z nejlepších zachycení rockerství v Čechách v průběhu let a interferencí mezi společností a silným hudebním názorem. Mohu doporučit.

Jiří Moravský Brabec