V dnešní době, kdy se všechno přeprodukuje, je odvaha zůstat prostý skutečnou revolucí. Méně někdy znamená víc. A Broněk Šmid jako producent zachytil přesně tu původní energii, křehkost i sílu, která v písních je. A hosté... to jsou ti, kteří písním dali křídla. Jan Přibil s trubkou, Tomáš Spiřík s kontrabasem, Žaneta Vítová s akordeonem, Martin Novák za bicími i s kytarou. Navíc úžasné hlasy - Beata Bocek, Marie Puttnerová, Vladimír Javorský. A mnozí další. Každý přidal svou barvu do této hudební zahrady.

Zatímco ostatní křičí o pozornost, Jan Běťák šeptá pravdu. A pravda mívá sílu, že si najde cestu k těm, kteří ji potřebují slyšet. Písně navíc pokládají i otázky: Ze které strany přiletí paprsek světla, až padne tma? Co děláš se svým životem? Kdo nenechá srdce vyhasnout?

Zásluhou grafických ilustrací Kamily Bízikové a grafičky Magdaleny Říčné rovněž i obal desky zachytil proměnu slov v květiny a melodií v barvy. Jazykem květin prostě není jen album třinácti písní, je to most mezi posluchačem a světem emocí. Jazykem květin mluvíme vlastně všichni, jen někdy zapomínáme naslouchat.

Tentokrát spojili své zkušenosti a natočili dvanáct nových Burianových písní v aranžích a zvukovém pojetí Daniela Fikejze, který se nikdy příliš neohlížel na módní trendy - a možná právě proto jeho hudba zní stále moderně. Jeho aranže, i díky řadě hudebních hostů, dodaly písním lehkost, hravost a barevnost, která kontrastuje s jejich mnohdy vážnými texty.

Na albu Láska, labutě a plasty se tak znovu potkávají dva svébytné světy - Burianova básnická výpověď a Fikejzova radost z hudebního experimentu. Výsledkem je deska, která dokáže mluvit o vážných věcech, aniž by se přitom tvářila vážně.

Projekt se uskutečnil za finanční podpory Ministerstva kultury.

Zorka Růžová byla básnířka. Písňové texty psala jaksi mimochodem - a přitom z nich dýchá živá poetika, jemná ironie i hluboká lidskost. Studovala na střední uměleckoprůmyslové škole na Žižkově, kde ji Hutka poznal v roce 1965. Stala se pro něj první zprostředkovatelkou poezie, kterou rychle přijal za vlastní. Díky ní se dostal k americkým beatnikům, zejména ke Gregorymu Corsovi, jenž nasměroval jeho první literární kroky.

Na obou stranách desky zaznívají překlady světových hitů - Donovana či Boba Dylana - vedle původních písní, na nichž se podíleli skladatelé Vladimír Veit, Štěpán Rak nebo Hvězdoň Cigner. Všechny texty nesou Zorčin rukopis: svérázný, nezaměnitelný, vykořeněný z dobové fráze.

Nejznámější z nich, píseň Cizinci, se dnes zpívá jako lidová. Nejdojemnější je snad Kvartýr - plný poťouchlé ironie, která je až soucitně něžná k malým lidským snům o lepším bydlení a reprodukci Slavíčka v rámečku z Díla. A nejpůsobivější možná Rozcvička a Tango o Praze, napsané v době, kdy beznaděj sedmdesátých let - slovy Jaroslava Hutky - „šla přehazovat vidlema“.

V roce 1976 odešla Zorka Růžová se synem Vavřincem do Paříže. Psaní pozvolna zanechala. Vše, co napsala, zůstalo nevydáno. Až dosud.

Deska vychází na 180gramovém vinylu - obal i příloha nesou kresby Zory Růžové. Součástí každého číslovaného kusu je individuální kód ke stažení celého alba v digitální podobě - včetně písně Stromek, která se na desku již nevešla, a přesto k ní neodmyslitelně patří.

Nové album je střídavě drsné, melancholické, ironické i poetické. Dědeček se dívá na dnešní svět bez iluzí, ale neztrácí humor ani schopnost překvapivě přesné zkratky. Jeho písně komentují lidskou pošetilost, moc, strach, vztahy i dobu, ve které žijeme - a stejně neúprosně obracejí pozornost i k člověku samotnému.

Na nahrávce se podíleli Norbi Kovács, Olin Nejezchleba a Jiří Zelenka. Sny starého pistolníka jsou albem pro posluchače, kteří mají rádi chytré texty, osobitý humor a písničkářství, které si i po desetiletích zachovalo svobodu, nadhled i odvahu pojmenovávat věci pravými jmény.

Vydání alba podpořil Ochranný svaz autorský programem Partnerství.

Nové album Petra Linharta Šénau je cestou do krajiny, kde se vzpomínky mísí s mlhou, dětské deníky jsou nečitelné šifry a přízračné vlaky se míjejí na stříbrných kolejích. Linhart píše o místech, která zmizela, a o lidech, kteří tu stále jsou - ať chceme nebo ne. O sudetské Dianě, která se koupe v rybníce za bouřky. O Marii, které píší básníci z druhé strany Facebooku. O Oldřichu Janotovi, postávajícím před kostelem, zatímco se s ním všichni loučí uvnitř. O výpravčím v brněnském parku, který řídí pohyb supících vlaků a nestojí za to ho budit.

Název alba odkazuje k teplickému Šanovu - Schönau, krásnému městu - odkud přišly první akordy, první zlaté strunné lišky z NDR a první tušení, že tohle všechno bude jednou k něčemu dobré.

Ve studiu se spolu s Petrem Linhartem sešli jeho tradiční spoluhráči: Josef Štěpánek, Jan Steinsdörfer a Jaromír Honzák. Štěpánkovy aranže tu dostávaly finální tvar až při samotném nahrávání - společně, v dialogu všech zúčastněných. Tři muzikanti, kteří vědí, kdy hrát a kdy nechat prostor tichu.

Šénau je album o nostalgii, ale ne nostalgické album. Je příliš střízlivé na to, aby lhalo, a příliš laskavé na to, aby soudilo.

Vydání finančně podpořilo Ministerstvo kultury ČR. Vinylová podoba alba vychází pod hlavičkou edice CXI, tedy v limitovaném nákladu 111 číslovaných kusů.

Deska vznikala v letech 2025-2026 v domácím studiu Cilina a je výsledkem trpělivé práce s detailem, energií i emocí. Název 300 vlaků odkazuje k básni Josefa Kainara a obraznosti cesty napříč hudebními krajinami. Album přináší radost, nadhled, poezii i jemný smutek, který se skrývá pod povrchem i těch nejrozvernějších melodií.

Akusticky pojaté album s rockovou energií je neotřelé a nesvázané historií skladeb. Deska se neplánovaně stala jakousi variací na možné Petrovo best of. Na albu se objeví věci z období tria Marsyas (Zmrzlinář, Pin-up Girl a Břímě), základní písně z alba Fabrica Atomica (Napiš, Televizní tvář, Pojď se mnou ad.) a nové písničky Na cestu se dám, Ulpíván, cohenovská balada Jsme starý jako děti a Krylova píseň Morituri te salutant.